Zlatá ulička, vetešníkův krámek

Šmíd

Ohledně toho že obchodník mohl někoho pustit dovnitř.

„Možná, ale odsud to nezjistíme.“

Když pronese, že nevíme co nás čeká uvnitř se zatvářím rozmrzele.
„No to bude radost.“

Jinak klidně následuji svého kolegu a hlídám jak záda, tak prostor nad námi. Očima přejedu uličku a trošku nakrčím nos nad puchem. Sice jsem při míchání lektvarů zažil i horší, ale pořád to není žádná slast.

„Zajímavé, vždycky jsem myslel, že vetešník bude spíše věci schraňovat a rýžovat i minimální zisk, než takto levně vyhodit. No člověk se pořád učí.“

Udělám pár kroků a podívám se, jestli nábytek má nějaké označení či znaky. Hedám něco co tam nepatří. Ohledně kočky pokrčím rameny.

„Možná, ale jen dočasně.

Ahoj čičí, buď hodná a ukaž se nám.“

Pronesu směrem ke kočce šišlavě s úsměvem.
Naslouchám co říká kolega a i mou pozornost přitáhne stařenka.

Když můj kolega mě odkáže, že to mám vyřídit se usměji a zašeptám aby mě slyšel jen on.

„Kolega je nesmírně laskavý.“

Ironie z mého tichého hlasu jen odkapává.

S úsměvem pomalu kráčím vstříc stařence.

„Dobrý den ctěná paní.“

Levačkou si pomalu vytáhnu bystrozorský odznak z náprsní kapsy, ale při tom moc nevzdaluji pravačku od pouzdra z hůlkou.
Sice nečekám, že by se něco zvrhlo v tento moment, ale náhoda je blbec. Pronesu milým přívětivým hlasem.

„Jmenuji Michal Vrba, pracuji pro ministerstvo kouzel. Měla byste chviličku svého vzácného času, který by jste my věnovala?“

Odmlčím se a stále s úsměvem pokračuji.

„Já a kolega jsme byli posláni ohledně toho, že se z krámku ozývají podivné zvuky. Nevíte o tom čirou náhodou něco? Zdá se, že majitel není doma.“

Kývnu hlavou směrem ke dveřím do krámku.

Zlatá ulička, vetešníkův krámek

Vrba

"Nebo mu sám otevřel...tedy pokud se skutečně něco stalo." Stále tu je možnost, že si odjel na dovolenou a nikomu nedal nic vědět. Nebo, budeme-li více v realitě - umřel někde tam uvnitř sám a zcela přirozeně. Tak to totiž většinou bývá.
"Ne, ohledně zajištění nevíme. Budeme muset prozkoumat sami. A pak se ještě poptáme sousedů, zda něco neví."
Vrba mě pouští vpřed, na což reaguji kývnutím, jinak bych to ani nedopustil. Koutkem oka pozoruji, jak přistupuje k neznámému a jsem spokojen, vypadá připraveně a nebere nic na lehkou váhu.
To by mohl přežít... Alespoň tuhle akci.

Teď už se ale i já plně věnuji svému okolí. První mě upoutá všechen ten...nemohu to nazvat jinak než bordel. Nemám ráda neuklizeno a ze stavu zdejší ulice mi běhá mráz po zádech. Vše je zde zcela chaoticky poházeno, vše tu tlí a hnije. Jen to? Ten smrad samotný je...no, uvidíme, co vše se tu vlastně skrývá. Protože... Ano, nezbude nám nic jiného. Časem.
"Chudák kočka, za chvíli přijde o své bydlení..." Poznamenám směrem k Vrbovi. Samozřejmě prioritou je dům, ať tam však najdeme cokoliv, o detailní průzkum zdejšího malebného harampádí jistojistě nepřijdeme.
Hlavou mi probleskne myšlenka nechat to na nováčka, tu ale hned zaženu pryč. On tu není od toho, aby dělal to, co já sám nechci, on je tu, aby se z něj stal samostatný, výborně fungující bystrozor.

"To je dobrá myšlenka. Zatím si ale vystačíme s těmito dveřmi." Ukážu na ty opráskané boční dveře, které vedou do vetešníkova domu a které vypadají, že do nich stačí jen strčit malíčkem. "Napadá tě..." Svá slova nedořeknu, neboť jsme přerušeni dámským hlasem. Ruka na hůlce se sevře možným nebezpečím, nakonec se ale lehce uvolním. Civilista? Pravděpodobně, i tak je ale třeba být ve střehu.

"Tak, Michale, mluvení nechám na tobě. Vyřiď to, jak uznáš za vhodné a zjisti, co nejvíce. Doplním tě, bude-li třeba." Pronesu tišeji, zatímco se snažím nahodit pohodový postoj a neškodný úsměv. "Kryju ti záda." Tohle říkám sotva slyšitelně. Normálně by to bylo všem jasné, Vrba však ještě nezná standardní postupy.

Nechávám iniciativu co se týče kontaktu se sousedkou na něm, sám se držím tak metr od něj, abych dobře slyšel, mohl jej případně doplnit a zároveň abych měl dobrý výhled všemi směry, kdyby se mělo cokoliv dít. Ano, tohle stále vypadá jako neškodný případ, vždy je ale potřeba počítat s tím nejhorším.

PRVNÍ OSTRÁ

13.9. 2023, Šumava

František, Bea

"Vykuchaná zvěřina? Do prdele, Františku. Nezkontroloval sis aktuální vílí rezervace?" mlaskne rozčíleně Alois a těžko říct, jestli to myslí vážně nebo ze vtipu. "Beru, že hordu formulářů kvůli povolení s sebou taky netáhnem. Takže žádná legitimace, jestli na někoho narazíme a hned se nám nebude snažit sežrat vnitřnosti." řekl stále napjatým hlasem. Byla pravda, že administrativa ministerstva byla poslední roky čím dál neúnosnější a postihy zaměstnanců naopak čím dál tvrdší. To všechno kvůli novinářům a špatnému veřejnému mínění.

Na informaci, že Bea zahlédla pohyb, přikývne a podívá se na svého kolegu, který tomu tady velí, aby rozhodl o postupu.

Kopec k hájence vyjdete bez nějaké újmy. Bea už žádný pohyb neodhalila, přesto sílí pocit, že o vás vědí a sledují vás. Sem tam si všimnete pohozené mrtvé veverky, hraboše nebo zajíce. Všechna stejně dravým způsobem vykuchaná.

Zbytky hájenky tvoří několik rozpadlých stěn z hrubě opracovaných kamenů. Chce to hodně představivosti, aby si jeden vysnil, jak to tu kdysi vypadalo.

"Ehm, zdá se, že..." Lojza to ani nestačí doříct a všimnete si jí taky. Stojí asi deset metrů od vás. Drobná postava. Zacuchané vlasy barvy mokré černozemě. Na pohled hrubé a nepříjemné. Oči nepřirozeně žluté a pichlavé. Ani zbytek obličeje nebyl moc hezký. Byl zvláštně tesaný a nepoddajný. Matoucí bylo, jestli byla vůbec oblečená nebo nahá. Tak moc dokázala splynout s okolím.

"Zde není vaše místo." hlas jako bičující vítr. Rty odhalily jehličkové a ostré zuby. "Jděte pryč." vyzvala vás jezinka.

ZÁHADA ZMIZELÉHO

13.9. 2023, Praha - Zlatá ulička


Ivan, Michal


Ulička vedle vetešnictví vypadá jako místo, kde končí všechno co někdo nechce. Nalevo byly hradební zdi a vpravo zeď krámku. Sama ulička byla tmavé místo, kam moc světla nedopadalo. V samém rohu byla hromada popelnic, které pamatovaly možná ještě Rudolfa II. na hradě. Smrdělo to tam po plísni, vlhku a ještě něčem co nešlo úplně dobře identifikovat. Čeho jste si ještě mohli všimnout je hromada různých věcí, která je vyházená u hradební zdi. Kusy nábytku, oblečení a jiné veteše. Všechno je v různé části rozkladu a rozpadu. Podle všeho dotyčný neuměl mizející kouzlo nebo byl natolik líný, že jedinné co s tím udělal bylo vyhodit ty věci ven a nechat to tam vlastnímu osudu. Podle zvuků, které se linuly z té hromady si tam udělala hnízdo kočka, která na Vás z jedné z děr upírala jasné zelené oči.


Vetešnictví mělo skutečně zadní vchod a okno v prvním patře. Ať tam byl pokoj jaký chtěl, tak výhled hezký rozhodně neměl. Samotný zadní vchod vypadal asi jako zbytek domu. Barva se loupala ze dveří a klika vypadala, že jí už dlouho nikdo nepoužíval. V každém případě to byl přesný opak hlavního vstupu, který byl zajištěný roletou a masivním zámkem.


"Hej co to tam děláte?!"


Ozve se za Vámi křaplavý ženský hlas. Pokud se otočíte, tak vidíte starší čarodějku v khaki hnědém kostýmku, která se opírá o hůlku a dívá se na Vás jako babička na nezbedné vnuky, kteří se jí vkradli do spíže a kradli tam Věnečkovi skvělé pralinky. (To jsou takové ty velké čokoládové bonbony, do kterých když kousnete tak jsou naplněné tak jak si zrovna přejete.)

Dějství dvě

13.9. 2023, Praha - U Nalitýho bubáka

Seděla jsem v rohu se sklopenou hlavou, nohu přes nohu a kopala do vzduchu, zatímco jsem rádoby znuděně posouvala skleničku s pitím po upatlaném stole.
Osobu, která se objevila u mého stolu jsem zmerčila ještě předtím, ale nenapadlo mě, že je to zrovna on. Teda ona, jak jsem zjistila, když na mě promluvila.
Dáma musela být před pár dny na nehtech, protože měla perfektní manikúru a její ruka zasvítila velkým lesklým náramkem.

Zafungovala by rozmazaná řasenka? Minimálně by ladila k jejímu plášti, který taky zažil perné chvíle. Borka umí zmást okolí.
Tak jdeme na to, dějství číslo dvě, opona se roztahuje...Nasadila jsem nešťastný výraz a zvedla hlavu."Rock," plácla jsem první žánr, který mi přišel na mysl a zase jsem nebyla tak daleko od pravdy. Rock je cool. Rock poslouchá každý a kdo říká že ne, tak pěkně kecá. Prostě sázka na jistotu.
Zkoumavě jsem přivřela oči ve snaze najít nějaký obrys tváře v té kápi, který by mi napověděl, kdo přede mnou vlastně sedí.
"Někoho," pečlivě jsem volila slova, abych působila jako cílevědomá osoba, ale zároveň jako někdo, kdo si to nechce připustit ani říct nahlas. Hádám že ne každá milenka by byla schopná udělat to, na čem jsem si já postavila svůj charakter. "kdo mi pomůže ke štěstí." Stručné, jasné, výstižné.

Před obchodem- zlatá ulička

Na otázku svého kolegy přejedu pohledem okolí. Než pronesu.

„Hmm, pokud se sem někdo vlámal byl dost slušný, aby po sobě uklidil. Minimálně tady ve předu. Nevím co vzadu.“

Pronesu a pohlédnu do vnitřní části obchodu skrz dveře či výlohu. Zatím co kolega zabuší na dveře.

Ani jednoho nás nejspíše nešokuje, že nemáme žádnou odezvu.

Já trošku odstoupím od dveří a zeptám se.

„Máme nějakou představu jak má dotyčný krámek zajištěný proti vykradení?“

Hlas my zní zamyšleně, když očima sleduji dveře a hledám nějaké známky po magii.

„Pokud se něco velmi rychle nezmění budeme muset dovnitř a nebylo od věci vědět co můžeme čekat. Nerad bych aby nám za krk skočil nějaký velký pavouk nebo nás nabourala nějaká pohyblivá socha rytíře s těžkým palcátem.“

Kolega rozhodne, že půjdeme omrknout zadek a já kývnu.

„Mohl by tu být vchod pro neoficiální prodávající.“

K poznámce o tom, že mám být připraven na všechno jen kývnu na svého kolegu, aby šel první.

„Starší mají přednost.“

Pronesu s drobným úsměvem a změním svůj postoj, takže teď jdu za svým kolegou s rukama mírně zvednutýma před sebou a pravačku má trochu zasunou do levého rukávu, sevřenou kolem hůlky.

Očima zkontroluji prostor před námi i za námi, ještě než vejdu do uličky se podívám nad nás, jestli na nás nečeká nějaké překvapení.


„Značná část z těch krámků je zapuštěná do bývalých hradebních zdí, tak může mít další vchod ze střechy.“

Pronesu zatímco si prohlížím okolí, prohlížím si okolí systematicky místo vedle místa a stejně jako očividně i kolega, hledám něco na čem ulpěla magie či sem nepatří.

PRVNÍ OSTRÁ

13.9.2023, Šumava

František, Bea

Bea si zmenšovacím kouzlem komprimovala gorilu na kapesní verzi a zastrčila si ji do náprsní kapsy. "Jo nebudeme dávat do hlášení, že jsme přistáli v kaluži." Okomentovala to Bea a nastavila si dalekohled ještě na detailnější pohled po okolí. "Lojzo moc čistý to není, v ruině jsem viděla pohyb," ukáže odkud kam to co viděla běželo. "Viděla jsem jen pohyb, ale bylo to celkem rychlé. Takže oči na stopkách, zvíře to určitě nebylo." Zamračí se a na čele ji vystoupí hluboká vráska.

"Den jak korálek." Bea přejede pohledem mrtvolu zvířete a přiloží si znovu dalekohled k očím, jestli náhodou ve větvích neobjeví ještě něco jiného. "Musíme se pohybovat takticky, ne jako housata na střelnici, aby nás to nemohlo překvapit. Fakt nechci skončit jako to zvíře." Potom se rozhlédne po zemi, jestli nenajde nějaké stopy po té věci, která utekla.
"Víly, hejkalové, vlkodlaci, všechno jedna verbež." Přejela si rukou po boku a v druhé pevně sevřela hůlku.
"Jestli se s nimi domluvil, asi jsme v pěkné kaši." Na krk si zavěsila dalekohled a čekala co zavelí její starší kolegové.

Před obchodem - Zlatá ulička

S Vrbou

"Díky moc, rychlost oceníme." Kývnu na Lídu a bez dalšího zdržování spolu s Vrbou vyrážíme na "místo činu". "To máš pravdu, ale zrovna u Zlaté to není problém." Okomentuji obezřetnost při přemisťování. Ještě se zjistím, že Vrba ví, kam přesně se přemístit a poté se již vrháme do světa...kouzelníků na Zlaté.

Vrba alespoň na první pohled vypadá, že tuší, co dělá. Je nenápadný, obezřetný a především vyčkává rozkazů a do ničeho nechvátá. "Čeho bychom zde mohli využít ke zjištění informací?" Ptám se, zatímco sám rychle očima zkoumám okolí. Vše tu vypadá poněkud normálně i když trochu zapadle, tomu se ale není úplně tolik čemu divit, vzhledem k tomu, že jsme již na konci Zlaté. Sice je to stále hlavní třída, ale sem už dojde málokdo. Však se stačí podívat na ten antikvariát vedle nebo na tu zadní uličku...

Zatímco čekám na odpověď, zaklepu na zavřené dveře. Nemyslím si, že by to mělo nějaký účinek, slušnost je ale slušnost.
Nic. Dobrá, jak nečekané.
Chvíli zvažuji, zda se nerozdělit, nenechat Vrbu ať hlídá přední vchod, zatímco já půjdu zkontrolovat vedlejší uličku a zda tu není vchod zadní, nakonec ale po zvážení všech pro a proti tuto možnost zavrhnu. Vrba sice nevypadá neschopně, stále je ale má zodpovědnost a dokud nevím, jak se chová v akci, ho nemohu nechat samotného.

"Půjdeme se nejprve podívat sem, zda tu není další vchod či něco dalšího." Ukážu do úzké, tmavé, nevábně vonící uličky. "Vypadá to tu prázdně, ale buď připraven na cokoliv."Základní pravidla bystrozora, pokud chce jeden přežít první den v práci.

Rychle se rozhlédnu kolem, zda tu nemáme nějaké příliš zvědavé kolemjdoucí a poté se vydávám vpřed - směr ulička. Hůlku mám nenápadně schovanou v rukávu, připraven se bránit jakmile to bude třeba. Na Vrbu kývnu, ať mě následuje.
Mým cílem je zjistit, jak vypadá nejbližší okolí vetešnictví, zda se tu nachází okna či zadní vchod, zda tu nejsou známky zápasu či čehokoliv dalšího podivného, co by mohlo upoutat mou pozornost.

V kanceláři lídy

Když se Lída nad námi smiluje. Usměji se na ni a pronesu.

„Děkuji. Jsi hodná. Hodně nám to pomůže.“

Pohlédnu na svého kolegu.

„Půjdeme?“

S tím se přesunu k místu, kde se dá bezpečně přenést.

Přenesu se do zlaté uličky a klidně přejdu před obchod a prohlédnu si jej. Než dojde můj kolega.
Po pravdě nevypadá na pohled nic moc, ale už dávno jsem se naučil nevěřit prvnímu pohledu. Minimálně co se týká kouzelníků.
Udělám pár kroků a očima zkontroluji postranní uličku. Hledám cokoliv nezvyklého.
Když dorazí kolega. Pohlédnu na něj.

„Dobrá vypadá to, že je zavřeno. Jaký bude náš další postup?“

Zkřížím ruce na prsou a čekám co my řekne můj kolega. Sice chci být proaktivní, ale zase nehodlám se někam vrhnout na svou pěst, bez kolegy.