Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Nejistota

Vrátím k Thallovi pohled, když jeho odpověď zní klidně. Věnuji mu proto ještě stále rozpačitý úsměv zpět. To už ale Balvan na nic nečeká a řítí se do chatky. Tryggvi se rozejde za ním, ale ještě si s Thallem vymění pár slov. Já spěchám za Balvanem, aby tam nebyl sám. Vůbec to nemusí být bezpečné. Rozhodně o tom silně pochybuji. Luk nechám zavěšený na zádech a jsem připravena tasit svůj scimitar. V budově toho s lukem stejně moc nenadělám. Rozrazí dveře a klouže dovnitř. Já obezřetně u chajdy zpomalím, připravena tasit, ale v botách obalených bahnem to přeci jen po hladké podlaze chaloupky klouže a tak se nevyhnu dotyku s krvavým kruhem, i když do něj nespadnu tak jako Balvan.

"Aaaaahhhh..." zakňučím, když padám na kolena. Schoulím hlavu do rukou, jako by to snad mohlo utlumit tu bolest. Slzy se jen řinou z očí a v rychlém sledu dopadají na podlahu.

Hostinec. Pečínka. Thall. A můj nádherně akward výstup. Vážně, jak jsem se mohla takhle ztrapnit..? - Samota. Ten všepožírající pocit vždycky, když už to vypadá, že jsem si konečně našla správný lidi, elfy, trpaslíky, kohokoliv... A také nenávist sebe sama. Mého těla. Hlavně pak obličeje. Jsem zrůda. Jak se můžu divit, že se mnou nikdo nechce mít nic společného? Pochybnosti. Divím se, že mě rodina ještě neprodala jako otroka. Určitě by se nějaký způsob našel, jak se mě zbavit. Nebo mě vnímají jenom jako to. A proto nechtěli, abych šla. Asi jsem takhle užitečnější, než kolik by na mě vydělali. - Smutek. Prázdnota. Vztek. Všechno je temné. Slzy zanikají mezi kapkami deště, jak je k tomu ještě pochmurné i počasí a společně dopadají na hrob. Jak mi ho mohli sebrat? Jak mi to mohl udělat? Odejít? Opustit mě?

Tajemný rituál

Shovívavě se na Aileen usměji. "Pořád po světě chodí elfové prastaré krve," doplním k ní a nevypadám, že by mne její reakce nějak urazila nebo se mne snad dotkla. Přeci jen je člověk. O to zajímavější je, že tomu rozuměla.

Po jejích dalších otázkách se zamyslím. Chtěl bych si s danou ženou promluvit, ale mám k tomu jistý podvědomý odpor. Mimochodem stisknu svatý symbol, jako kdyby mi v takové chvíli mohl přinést uklidnění nebo jistotu. Možná tomu tak i trochu je. Stačím se jen nadechnout k odpovědi, když se ozve Balvan. Stočím na něj pohled, jen abych viděl, jak už se rozběhl směrem chajda, hlava nehlava. Několikrát mrknu a trochu zoufale se podívám na Aileen. Takhle někde umřeme. A nejsem si jistý, zda jsem udělal dost, aby mne bohyně nezavrhla. Do toho se ozve náš charismatický mistr. Stočím stejně zoufalý pohled jeho směrem. "Aby nepřišel o hlavu, hned jak proletí dveřmi. Nebo o všechnu krev," doplním svůj pohled i slovy. To už se ale rozejde za ním. Frustrovaně si povzdechnu. Ještě se zastaví a zeptá se, zda zvládneme jít. Jen pokynu k Aileen, která již obratně zkracuje vzdálenost mezi místem, kde již nějakou dobu postáváme, a Balvanovým chargem. Nakonec se také rozejdu za nimi. Natáhnu krok, abych srovnal tempo alespoň s Tryggvim.

Plesknu se dlaní do mokrého čela, když Balvan ještě zařve, než proletí dveřmi chaloupky. I když to dunění asi také nešlo přeslechnout. Vklouzneme do chaloupky za Balvanem a Aileen. Vypadala by vevnitř poměrně běžně jako stará chaloupka, kdyby všude nepoletovala krev. A ta žena... Vypadá, jak kdyby ji někdo vystřihl z jiné scény a sem ji prostě plácl navíc. Podvědomě opět stisknu svůj svatý symbol. Takto blízko se mi svírají útroby, jak kdyby je svíralo na tucet tasemnic. Ta negativní energie se přese mne přelévá jak tsunami, které mi nedovoluje pořádně dýchat.

Mé problémy ale nejsou ani zdaleka tak závažné, jako Balvana, který naletěl rovnou do středu rituálu. Možná může být rád, že ještě navíc nedisponuje nějakou arcanickou silou, protože by z něj už také mohl být škvarek. I tak ale ta uvolňující se krev, která se přidává k rituálu, mi vytvoří pár vrásek na čele. Balvana se nedovolím dotknout, když je přímo ve středu. Avšak Aileen, která vypadá obdobně mimo, klečí nedaleko. Zaváhám, protože nevím, co je horší nápad. Zda u krvavého rituálu vyvolat svatou magii, nebo se Aileen dotknout. Ohlédnu se na Tryggviho, ale z toho je solný sloup. Stáhnu tedy svou dlaň od Aileen, aniž bych se jí dotknul a opět se narovnám. "Dobrý večer. Omlouvám se za narušení Vašeho rituálu. Chtěli jsme Vám ale položit několik otázek, vzhledem k tomu, že nás zajímá, co se zde stalo. Přišli jsme pomoci se situací." Ano je to risk. Nevíme, zda za to může, nebo je jen obětí, nebo k čemu zde došlo a o co se snaží. Momentálně ale riskuji, protože doufám, že když přestane mumblit kouzlo, ale promluví na nás, že to ty dva vytrhne z jejich podivného transu, který jim očividně ubližuje. Nebo si třeba celé seslání této temné věci rozmyslí, ať již je to cokoliv. Rád bych také rozklíčoval, co znamená ten symbol na jejím čele. Situace mi ale nedává příliš příležitostí se nad tím zamyslet v klidu.

Trochu nervózně přešlápnu. Protože jestli nepřestane, budeme muset nějak zasáhnout. A skutečně nerad bych na ni sesílal Sacred Flame, abych z jejího vlivu vysvobodil naše společníky. Nebo vlivu rituálu, to už je asi jen detail.

Echoes of past..

„HAAAAAaaa“ zařval jsem, než jsem proletěl dveřmi. Kdybych věděl, že jsou tak staré, tak bych je jen rozkopl. Takhle jsem ale prosvištěl dovnitř so světnice, kde stála nějaká stařena. HA! Můj cíl! Stočil jsem to přímo k ní, ale…

Tma. Všude tma. Až na jednu škvírku. Zasunul tam kostěné prsty a po chvíli zápasení se mu podařilo odsunout těžké kamenné víko hrobky. Mdlé světlo ze svícnů zavěšených pod stropem líně zalévalo chmurnou chodbu. Viděl, že i jeho bratři se probouzí. Těžké víka postupně padala na všech strnách krypty. Věděl, že jeho cesta již dávno skončila. Ale něco jej volalo. Proti jeho vůli, ale on s tím nemohl nic dělat. Neochotně vylezl z kamenné rakve a než si to uvědomil, tak jeho kostěná ruka svírala sekeru, se kterou byl uložen. Zbroj na něm jen tak visela a místy byla orezlá. Dříve honosný symbol, dnes již jen smutná vzpomínka. Jeho pohled se střetl se starým přítelem, který teď už byl jen pouhou ozvěnou toho, jaký býval. Majestátní vousy již už jen připomínaly otrhaný kartáč. On sám na tom nebyl o moc líp. Kromě holé lebky, která se nezměnila…moc… byl na tom uplně stejně, jako ostatní. Pak uslyšel ten hlas znovu. Jeho tělo reagovalo samo. Začalo pochodovat ven z krypty. Po cestě potkal pár nebožáků, co drželi čestnou stráž, ale proti mrtvé převaze neměli šanci. Postupně se jako lavina vyvalili z krypty ven. Tam už zuřil boj. Snažil se vzpouzet a vzdorovat, ale marně. Jeho sekera ve vzduchu opisovala půlkruhy a s každým máchnutím padl další trpaslík. A pak ho uviděl. Stál tam, do půl těla nahý. V jedné ruce sekera. V druhé kladivo. Na hrudi se vyjímalo tetování, které moc dobře znal. Můj syn… blesklo mu hlavou. A jeho tělo reagovalo. Šel blíže a blíže, až byl u něj a…. „Prooo…miiiiňňň…“ vydechl, když viděl svou sekeru zaraženou v hrudi svého vlastního syna….

Ve špatný čas

Trpaslíci nejsou zrovna vytrvalostní běžci, ale na krátké vzdálenosti jsou jako splašená dělová koule. A přesně tak vypadal Balvan. Nezastavil ho kluzký, rozmáčený terén a ani bahno do kterého se místy bořil až po kotníky. Nezastavily ho ani chatrné dřevěné dveře chaloupky. Praskání trouchnivého dřeva zakryl zrovna udeřivší hrom a Balvan vpadl do místnosti. Ostatní jen chvilku po něm.

Světnice chaloupky byla prostě a velmi chudě zařízená. Postel z hrubě opracovaného dřeva se špinavým slamníkem. Jedna stará truhlice. Židle, stůl a krb s kotlíkem vedle něhož bylo dřevěné nádobí. Vlastně taková normální chaloupka že ? Ale to by nebyl dobrý příběh.

V momentě, kdy Balvan proběhl do světnice mohl spatřit ženu s velice bledou pokožkou, zahalenou v černém plášti s kápí. Čeho si ve svém rozlícení nevšiml byl kruh levitující vodorovně ve vzduchu. Tvořený krví a nasávající popel z nedávno spálených bylin na podlaze. Balvan to neubrzdil a setrvačností proplul až do středu kruhu. V ten okamžik je to jako by ho někdo praštil mentálním kladivem(-2HP). Z jeho nosu se uvolní pramínek krve, který se začne napojovat na krev z kruhu. Před očima magií paralyzovaného trpaslíka se započnou odehrávat výjevy z doby, kdy trpaslíci podléhali svým nemrtvým předkům. Jednou se ocitá v roli obránce jednou v roli vzkříšeného válečníka. Zřetelně cítí každou utrženou ránu z každého osudu, kterým projde jeho mysl.

Zbytek skupiny dorazil jen o malý moment později. Aileen díky své hbitosti dorazila do chaloupky druhá a byť nenarušila kruh tak úplně, jako Balvan. Tak se jí při vyvažování pohybu povedlo rukou dotknout levitující krve. V ten moment je to jako by jí v hlavě někdo rozbil lahev s alchymistickým ohněm. Bolest exploduje a donutí ji klesnout na kolena (-4HP).
V její hlavě se právě přehrávají nejhorší vzpomínky jejího života.

Thallan a Tryggvi se oba zastaví těsně za dveřmi. Ani jeden z nich neporuší kruh, ale i tak oba pocítí tu ohromnou sílu negativní energie, která prýští z místa krvavého rituálu. Sice jim smrštila útroby, ale nijak je nepoznamenala.
Žena zahalená v kápi, na oba stojící natočí svou tvář s rudýma očima a velice rychle něco šeptá s rukou stále nataženou k levitujícímu kruhu.

Změna směru

Thallan mi potvrdí, že jim nic permanentního není, tak snad má pravdu. Pak se Thallan a Aileen baví o tom, co je jim stalo. Nijak jim do toho neskáču, místo toho se jim snažím porozumět. Jediné co z toho dostanu je Ofélie a Krupička.

Aileen se zeptá, co bychom měli dělat a než stačím cokoliv navrhnout, Balvan už běží k chalupě. “Myslím že už rozhodl za nás.” Narovnám se a vykročím za ním, ale krátce na to zase zastavím. “Zvládnete jít?” Takhle navenek se fakt špatně poznává jak na tom jsou a magie dokáže udělat pořádný svinstva s člověkem.

CHAAAAAAAARGE!

Nikdo mi nic neříká. Nic, co by mi dávalo smysl. Elf i ženská vypadají o něco líp. Tedy… aspoň se už nesvíjí v křečích, či co to mělo být. Ale jedno je mi zcela jasné. Všichni čumí na tu chajdu. Koukl jsem na ně a pak zas na tu chajdu a zamrčel „Tam?!“ ale nečekal jsem na odpověď a rovnou jsem se tam rozběhl. Po rozmáčeném poli to šlo blbě a měl jsem co dělat, abych nehodil držku do sraček. Když jsem byl blízko té chajdy, přidal jsem na rychlosti a dal štít před sebe. Ty starý dveře té staré chajdy by nemusely vydržet nábor valícího se trpaslíka, co vypadá jak balvan.

Tajemná žena

"Tím ještě někdo mluví?" zeptám se bez rozmyslu. "Teda... Nemyslím... Jakože... No.. Prostě... Je to asi hodně starý jazyk..." Zabodnu pohled rozpačitě do země.

Nakrčím čelo zamyšlením, když vyřkne svou úvahu. "Když to teď říkáš, tak je to dost možné... Myslíš, že to nějak bude souviset s Krupičkou? Co teď?"

Takhle se všichni nachladíme...

Jen lehce kývnu hlavou na její díky. I tohle je součástí mého povolání. Zdraví přeci jen nemáme jen fyzické.

"Stará vznešená elfština," upřesním na Aileen slova. Uvažuji nad naší situací. Jak se uklidňuji a tělem mi opět bezproblémově začne proudit energie, vrátí se k pořádné funkčnosti i myšlenkové pochody. Pokud bychom se chtěli jít zeptat statkáře, museli bychom se rozdělit pro největší úspěšnost tohoto počínání. Jak na nás stále dopadá déšť, smývá se ze mne modrá barva, tam, kde je to jen barva a ne tetování.

Když vrátím pohled k Aileen, zjistím, že si mne prohlíží. Než se však stačím zeptat co se děje, padne mi pohled na její rusé vlasy. V paměti mi problesknou ty tence spjaté rudé rty a nakřáplý ženský hlas. Ornamenty na plášti a ornamenty na oblečení... Ta porcelánová pleť. Hned se mi z mysli vytratí, že jestli budeme ještě chvíli na dešti, všichni tady nastydneme. "Nechápeš to Ofélie, musí o tom vědět !" "Ty na mě s pánvičkou ? Ofélie víš, že bych tě mohla lusknutím prstů...no nic, najdu ho sama." "S dovolením." Zní mi hlavou její slova, opět stočím pohled k chaloupce, tentokrát však s neskrývavým zájmem nikoliv strachem. "Myslíš... Myslíš, že by to mohla být ta žena, co se bavila s Ofélií?" zeptám se nakonec Aileen stále fascinovaně hledíc na chaloupku.