| |||
Trpaslík Midgard, Hora Ujgar Thrud Thorsdottir, Modi Thorsson Odhozený vůz na okamžik zmizel v sněhovém oblaku. Až když se usadil, mohl jsem si pořádně prohlédnou koho jsme to vlastně zachránili. Náš drobný společník na tom od pohledu nebyl špatně. Fyzicky i výbavou. Štiplavou připomínku proč tomu tak je, jsem si nechal pro sebe. Oprášil jsem si ruce a šel si pro svůj palcát a štít, co jsem předtím odložil. |
| |||
Trpaslík Midgard,
Na Thrud zpod vozu koukala temná hlava a dvě ruce a vršek brnění. ,,Jsem Alfrigg, obchodník, dobrodruh a cestovatel" řekne trpaslík zběžně. ,,Tenhle vůz je můj vůz! Ale přepadli nás elfové a společně s mými bratry nás odvlekli sem! Všechno mi ukradli!" pokračuje horlivě. Při zmíňce Modiho, že ho chytne pod krkem, mu viditelně přeběhne mráz po zádech. Thrud měla na prozkoumání zranění jen pár chvil, ale trpaslíci byli pro ní relativně malí, a neviděla dobře, jak vypadá půlka jeho těla pod vozem. ,,Poslyš vazoune..." řekne, ale to už Modi vůz ,,prostě zvedne" a než trpaslík stihne větu doříct, ozve se hlasité praskání. ,,U Fafnirova vousu!" vyjekne trpaslík, zatímco Modi nadzvedne vůz a s ohromnou lehkostí (79% - hod PJe) vůz prostě dá stranou. |
| |||
Počátek Midgard, Hora Ujgar Thrud Thorsdottir, Modi Thorsson Oklepal jsem se jakoby na mě býval byl napadal sníh, co náš příchod setřásl z nejbližších stromů. V uších mi ještě chvíli znělo šumění havraních křídel a jejich pronikavý křik, než jsem konečně začal vnímat úpění ledového větru a chlad. Byli jsme v Midgardu a přitom se mi stále zdálo, že v oslepujícím světle odrážejícího se od zasněžené země, vidím obrysy našeho domova. Dědovi novoty, zdá se, zatím nebyly nic pro mě. |
| |||
Večer předchozího dne Thrud Thorsdottir Lesk a záře dohasínala z dřevěných střech i udusaných ulic, slunce zapadalo za kamenný horizont z masivní hradby skalisek obklopující říši bohů – Asgard – a nahrazovaly jí na mnoha místech zapalují ohnišť, tvořící tak ostrůvky po kterých se mohla snadno orientovat i mysl zahalená medovinovým závojem. Z paláce Aesirů se naskytoval krásný pohled na většinu města, přesněji z jedné z bočních chodeb, do které jen zřídka kdy někdo vkročil a dala by se tak i nazvat opuštěnou. Ideální místo, kde se skrýt před pohledy, hlavně tedy matčiným. Vzduch se stává chladnější s každým nádechem, zároveň od boku vystřelí do zbytku těla tupá bolest – připomínka poledního tréninku s královnou Valkýr Sigrun, jenž čas od času i přes přehršel povinností mi věnuje trošku své pozornosti a nahradí tak Brunhildu. Nejspíš kvůli dědečkovi než mně samotné, aspoň ale jen nevytloukala život z panáka jménem Thrud. Rozevřu dlaň nepatrně se chvějíc levé ruky před sebou, o několik okamžiků později a soustředění i na ní začne tančit plamínek, stránky vázané v kůži zašustí a můžu tak pokračovat v četbě knihy vypůjčené z dědečkovy knihovny. Zbytečně, nesvedu se soustředit, odstavec v elfském písmu čtu již snad posté ve snaze se začíst a nevnímat žaludek sevřený mezi kovadlinu a kladivo. Takový svedl být pohled matky, který nejprve směřoval ke knize a pak zklamání v podobě mé maličkosti, v uších jako bych slyšela drcení kostí v každé slabice prostého pozdravu. Nesmím zítra selhat, nesmím zklamat, jen bych tím potvrdila její slova… Opakuji si v duchu stále dokola ale nakonec dlaň sevřu, plamen zhasne a kyselá pachuť zaplní má ústa jak začnu zvracet z okna. Měla bych jít radši spát, zítřek je důležitý, a vyhnout se velké síni. Matka tam ještě může být. Počátek Thrud Thorsdottir, Modi Thorsson Horda havranů se rozlétla všemi směry s druhým zadutím rohu a jedinou připomínkou po nich zůstal kruh z per černých jako nicota, v jehož středu jsem stála já s bratrem. Trvalo možná dva nebo tři údery srdce, než se i šerem a tmou zahalený svět v mé hlavě zastavil na místě a půda pod nohami mi přišla opět skutečná. Přesun samotný mohl trvat možná tak mrknutí oka, vyvolávalo to ale zvláštní pocit, tělo nechápalo tu náhlou změnu vzduchu od výdechu k nádechu, zalehlé uši změnou výšky od hladiny moře a jiné rozdíly. Netrvalo to ale dlouho, Midgard samotný mu nebyl neznámý i když jsem tu nebyla značnou chvíli, ještě mnohem delší z pohledu místního obyvatelstva a těla Astrid, Frodea, Skardena i Frida už dávno zetlela v mohylách či hrobech. Jedno z mála míst, kde jsem mohla být sama sebou. Chladný vzduch pohladil mou tvář, instinktivně si přitáhnu kožešinový plášť k tělu, a pohlédnu na Modiho. Pociťovala jsem smíšené pocity, radost protože bratra mám ráda ale také jisté zklamání, z nedostatku důvěry v mne samotnou. Ne, tak to není, není tu aby mě hlídal, ale protože naše poslání je důležité. Zaženu v duchu pochybnosti k sobě a rty se prohnou v úsměv jako natažený luk. „Tak, jsme tu,“ konstatuji očividné a natáhnu levou ruku nad hlavu na dlani stvořím drobný plamen namísto pochodně, „a copak to tu máme, stopy vozu, samotný vůz, dveře z kamene s kouzelným zámkem, klepátkem, uvítáním v jazyce, co neznám?“ pokračuju dál popisem a dohady polohlasem aspoň do chvíle, než k nám vítr přifoukne volání o pomoc. Druhý pohled na bratra ale nakonec k jeho původu vykročím spěšným krokem a je to... trpaslík. „Bude to v pořádku,“ snažím se ho uklidnit a nějak nevědíc co dalšího říct, tak mu prostě odpovím, „Já jsem Thrud, to je můj starší bratr Modi. Kdo tě tu nechal a proč?“ Zatímco obhlížím zranění ve snaze se odhadnout, jak nejšetrněji by se dal vyprostit zpodvozu, tedy jak nejlépe ho zvednout aby mu více neublížil. |
| |||
Počátek
Thrud Thorsdottir, Modi Thorsson Ledový vítr proháněl havraní křídla třepetající se nad průsmyskem. Hlasité kdákání rozlíhalo se tichou, zasněženou krajinou, do které se odvážil jen málokterý z králových poddaných. Stromy ve zdejších lesích šuměly svou tichou písní. Říkalo se, že zde, v těchto místech, spí draci. A jen šílenci by je chtěli probudit. |
| |||
V době války bohů Všeotec ztratil svou cennou zbraň. Zbraň tak mocnou, že dokáže zabít boha. Zbraň jménem Draupnir. Toto je jejich příběh |
doba vygenerování stránky: 0.081253051757812 sekund