Andor.cz - Dračí doupě online

Vzhůru do nekonečna, a ještě dál

Lektvar spánku! Ano. Ten zdejší mnichové nejspíš užívají pravidelně. Mistr říkal, že na potíže se spánkem stačí odvar z mateřídoušky. Opravdový lektvar spánku může být při neopatrném dávkování nebezpečný. Ale teď už k tomu, co si odtud doopravdy můžeme odnést... no, je dobře že to nejsou jenom tři věci.

"Páni..." vydechnu fascinovaně. Sklady Chrámu obsahují snad všechno, co si lze vůbec představit. Z těch praktických věcí tu mají třeba oblečení. Vypracovanou cestovatelskou košili, odolnou a daleko kvalitnější než hábit, který běžně nosím. Pohodlné kalhoty se spoustou kapes. Slušivý klobouk proti větru i dešti. Dýka ostrá jako břitva. Fascinovaně se probírám těmi zásobami.

A pak... všechny ty komponenty! Některé z těchhle vzácností nemá ani mistr Liacha. Nabírám si plnýma hrstma vše, co se mi vejde do zavazadel. A nakonec i pár už hotových lektvarů. Hmátnu rukou do poslední police. Zarazím se a rychle se ohlédnu, jestli se zrovna někdo nedívá. Opravdu tady mají i neviditelnost? Měl jsem za to že je to zakázané. Pečlivě uzavřu všechny nově nabyté zásoby do brašny.

Je čas rozloučit se s rodiči, s mistrem, i s přáteli, a vyrazit. Čeká nás několikatýdenní pouť ke stěně a pak kdoví jak dlouho vlastně strávíme na druhé straně. Naštěstí máme aspoň ze začátku k ruce zkušené průvodce. Zdá se, že hned několik lidí tady ví alespoň něco o magii. Toho si vážím, sám bych se rád na toto téma začal intenzivně vzdělávat. Prakticky všichni vyhledávají znalosti pohledné Renny. I já rád poslouchám, co ví o vzdušných rostlinách, bytostech a magii spjaté se vzdušným elementem.

Nejvíc času ale trávím, pro některé možná překvapivě, s Dastenem. Ten přes den často trénuje s Patchekem, ale večer vypráví o svých zajímavých znalostech magických tvorů. Zpočátku tedy jen o tom, jak je zabíjet. Ale časem se ukazuje, že ví i mnoho o tom, jak s nimi komunikovat. To je pro mne fascinující problematika, a kdykoli je k tomu příležitost, zaníceně s ním na toto téma diskutuji.

Jinak, po večerech, je většinou poměrně veselo. Nepiju tolik, co jiní, tělu to nedělá dobře. Ale i tak s chutí povyprávím každému, kdo je ochoten poslouchat, jak momentálně dokončuji svoje zaučování, a těším se, až se za mě brzy stane respektovaný alchymista. Za stěnami doufám najít dosud nepoznané látky, které využiju k rozšíření znalostí a schopností lidstva.

Líbí se mi Mina. Je taková mírná. A umí malovat. Jednou chtěla namalovat Garra. "S tím neztrácej čas. Nevydrží ani chvilinku sedět na místě. To leda že by sis počkala, až usne..." Jenomže ta chlupatá potvora se nechá podrbat za ušima, pak si sedne, ocas stočí elegantně podél těla, natáhne krk, a své hvězdné oči upře na umělkyni. A nehnutě tak sedí celý večer, dokud není dílo hotové! Nevěřícně nad tím kroutím hlavou. "Namaluj i mě," požádám pak, nikoli bez známky závisti v hlase.

A tak dojdeme až ke stěně. Trocha hledání nás nemine, ale ono místo se nakonec najít podaří. Dvanáct lístků, které umožní průchod na druhou stranu. Kolik takovýchhle míst asi existuje?

"Děkujeme," připojím se k loučení s našimi průvodci. "Šťastnou cestu zpátky."

"Garro, nech toho, vždyť už jdeme." Sbohem, světe.