Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Za třemi stěnami
Družina
| |||
 | Vysvobození
Morris se zdá být užitečnější, než se zdálo na první pohled. Zase chvilku hledá ve své výbavě a to, co, vytáhne, dokonale splní požadované - mnich se probere. První, co udělá, je kontrola jeho bývalého prstu. Začne krátce prudce vydechovat a zdá se, že zapomněl mezitím provádět i nádech. Nejspíš okamžitě opět omdlí. Tomu se ale daří zabránit běžnými probouzecími metodami. Trocha vody nebo mírné proplesknutí, Charova krátká modlitba tím jeho podprahově dobráckým tónem.
Mina velmi správně zkouší aktivovat klíč ode dveří, pokud zůstal na druhé straně. A žena skutečně zareaguje a odpoví.
"Heslo!" Víc nic. Pokud zkusíte jiná slova, prosby, argumenty, výhružky, vždy řekne jen: "Heslo!"
Magická nitka dveří je při troše soustředění cítit, ale nezdá se dost silná, aby se dala přesně určit její funkce.
Záhy se přesvědčíte, že to, chváladraku, dokáže vyřešit elf. Mluví nesouvisle, je pořád trochu v šoku, ale pozvolna si nechá vysvětlit situaci.
"Kdo jste? Co mi chcete!? Proč jste mi uřízli prst? Ten prsten bych vám dal i bez něj. Jsem věrný služebník Draka a odmítám takové násilnosti.“ .... "Cože? Vy - nemáte s tím nic společného? Tento muž. No.. ano, samozřejmě že jsem Deren Welebury, odkud se známe? Ach, můj ubohý prst." .... "Garkinen? Cesta za stěny? Pravda, dostal jsem za úkol vás vypravit a být vám co nejvíce nápomocen a ujistit se, zda o takovou cestu skutečně máte zájem. Dobrý Garkinen, je v pořádku!?" Pravý Deren Welebury, již postarší elf, vstane, přijde ke dveřím, důkladně si zakryje ústa kornoutkem z dlaní, který přitiskne na dveře a cosi do nich zašeptá.
* * *
Jen o několik chvil později jste poněkud natěsnaní v salónku pro hosty. Kromě Derena je zde ještě lékař, veleknězův zástupce Jabas Rabas a ještě jeden starší kněz. A také je zde onen muž, který zaútočil na Nestru. Salónek je malý, ale útulný, sednete si tak akorát všichni a je tu i nějaké čerstvé ovoce a voda. Ponejvíce hovoří Welebury, který se zdá velmi nabuzený. Ruku má vedle sebe přehozenou přes stolek, kde o ni nepříliš šetrně „pečuje“ lékař. Vyčistit a zašít ale rána potřebuje.
„Tedy, mladý pane Lestrange, ten váš životabudič – to je fantazie! Samozřejmě se pokusíme vám jej vynahradit alespoň potřebnými surovinami. Paní, ehm, je mi trapně, že jste se dostala do tak nebezpečné situace zde, na svaté půdě chrámu Jediného. Přijměte ještě jednou – Tsssssssssssssss!! – mou omluvu, ufff, moje chyba a nepozornost. Věřte, že jsem ponaučen.“ Kratičce pohlédne ke své ruce a bolestivě se zašklebí. Doktor omluvně pokrčí rameny a dál dezinfikuje pahýl prsteníku. O trochu opatrněji.
„A vy, paní, skutečně nejste zraněna vážně? Doktor by se na ránu měl podívat. Každopádně vás nechci zdržovat. Máme tu ale jeden opravdu zásadní problém. Au!“
Položí se do pohodlné zelené lenošky a zavře na chvíli oči.
„Od svatého Garkinena jsem obdržel dva klíče. Snad se v budoucnu podaří ještě nějaké získat, ale nebude to více než jeden za rok. A jeden klíč je, vite, nejvýš pro tři osoby. A to netuším, zda by se počítal i tento moudrý tvor jako osoba či ne. Ale spíše myslím, že ano,“ pohlédne na munala, který, jako by souhlasil s jeho slovy, si hned přijde pro pohlazení. „Jeden klíč máme. Druhý jsem měl tady v kapse v době, kdy jsem ještě měl i černý prsten.“
Jabas Rabas přistoupí blíž a ukáže vám na své otevřené dlani „klíč“: „Takto ta věcička vypadá. Zároveň máme popis místa, kam se klíč vkládá. Tedy rozhodně ne na metr přesný. Bude to pravděpodobně chtít trpělivost a pár dnů, možná i týdnů času.“ Klíč je menší než dlaň a vypadá spíše jako štíhlá kapka z černého kamene. Zvláštního kamene. Byl-li někdo z vás ve svém životě u některé ze stěn, ihned pozná, co je to za kámen. A kdo na konci světa nebyl, o jejím materiálu slyšel a snadno se domyslí.
Deren si zhluboka povzdychne a obrátí svou pozornost k chlapíkovi z cely. „S vámi, pane, pošlu skupinku strážných. Doufám, že to bude stačit, aby nechali vaše blízké na pokoji a raději se rychle zdekovali.“ Pak obrátí pozornost zpět na vás. Těká pohledem z jednoho na druhého. Při pohledu na munal se Garro trochu odtáhne a zvědavě si Waleburyho prohlíží. „Bez druhého klíče tedy můžete projít jen tři. Nemám tušení, koho bych měl upřednostnit. Je mi to líto.“ | ||
| |||
 | Ironie osudu „Potenciální otravu.“ Opravím příchozího muže, který už se ukázal jako někdo s citem pro magii, aby pak vzápětí odhalil další svůj talent. „Ale jistě. Nelpím na osobních křivdách. Hlavně když z něj dostaneme informace.“ S krutým úšklebkem se otočím na bědujícího muže. „Na odpuštění jsi tu měl toho kněžího. Ne nás.“ Oseknu a kývnu krátce k bezvládnému tělu v kutně u stěny. „Pět minut. Je jen tvůj.“
To se ale do celé věci vloží ten starý muž a moje obočí vystřelí nahoru v neskrývaném překvapení z toho, co slyším. „Po dobrém? Dobrý muži? Co to sakra je?! Ten chlap se mě právě před chvílí pokusil tou dýkou trochu pošťourat v hrudním koši. Je všechno jen ne dobrý!“ Vyprsknu nakvašeně a naštvaně do vězně na zemi kopnu, až bolestivě vyjekne. V ráně mě ale štípe a ten mladík z dýky možná vyčte věci, co pro mě budou aktuálně důležitější.
„Ehhh, jak je libo. Domluvte se pánové. Hlavně, ať mluví. Já mám dostaveníčko s felčarem.“ Promnu si unaveně kořen nosu. Tohle nejsou lidi, se kterými jsem byla zvyklá pracovat. A to jak někteří z nich přemýšlejí je mi naprosto cizí. Ohlédnu se, ale mladík nikde není a vlastně ani dýka, kterou jsem mu před tím podala. Opřu se tedy zády o stěnu a střídavě sleduji ten krátký výslech nebo se šťourám prstem v proděravělé zbroji.
Muž u sloupu se rozmluví. A já jen protočím oči v sloup. Zase ta klasická otřepaná povídačka o rodině. Ne, že by něco takového Bratrstvu dělalo problém, ale proč sem vybrat náhodného měšťana a ne někoho z nováčků, které stejně neznám, ale rozhodně by věděli, jak lépe bodnout zbraní, aby to k něčemu bylo. Zachmuřeně poslouchám mužovu historku a v hlavě se mi začínají skládat díly skládačky, jejíž obraz se mi pranic nelíbí.
„Hmmmh…“ Zamručím, když domluví a promnu svou krev mezi prsty. „Myslím, že Waleburyho už nebudeme muset hledat. Řekla bych, že leží tady.“ Ukážu krátce na elfského mnicha. „A skoro bych se vsadila, že být tam doopravdy on, tak teď jsme někde ve skladech a vybíráme slíbenou výbavu. Místo toho ale dřepíme tady s pitomým úkolem na tři předměty jak z posraný pohádky… A já mu to sežrala i s navijákem.“ Zašeptám hořce poslední slova. „Evidentně my všichni.“ Poznamenám s úšklebkem, když se ozývají stále další plány na shromáždění tří kouzelných předmětů pro vyvolené ze zaplivané věznice.
To už je tu ale mladík a hned první slova, co vyhrkne, mne donutí s trhnutím otočit tvář k němu. Takže je to jed. Samozřejmě. Dát sem netrénovaného člověka vyžaduje si to pojistit jinak. „Heh, mohla jsem to čekat.“ Uchechtnu se tiše a sklopím pohled k zemi.
„Díky, ale nebudu si sedat. Musíme se odtud dostat. Pak se můžu starat o to zranění.“ Zamítnu jeho návrhy, ale kořínek si od něj vezmu s lehce nedůvěřivým výrazem si ho hodím do pusy. Fuj, je to pěkně hořký. Nakrčím rty nad tou dřevitou pachutí, ale co už no. Nějak to k dnešnímu koloritu posraného dne ladí. „Jakej je to jed? Kolik mám času?“ Otočím se na něj s chladným výrazem. „A řekni to narovinu chlapče, prosím. Nepotřebuji, aby mi tu někdo mazal med kolem huby. Potřebuji vědět s čím můžu pracovat.“ Hledím na něj vážně, ale bez očekávané paniky v očích. Počítala jsem, že jednou tenhle den přijde. Vlastně byl menší zázrak, že nepřišel dřív. Navíc, tohle ještě má snad nějaké řešení… Pokud se ale dostaneme co nejdříve ven.
„Jo, zkus ho probrat. Určitě tam musíš mít něco, co smrdí jako čert, nebo co já vím. Jestli se odtud máme dostat. Je největší šance, že ten bude vědět, jak na to.“ Souhlasím s hromotlukem a nechám mladíka, aby se chopil svého úkolu.
„Přesně tak. Žádná zkouška…“ Otočím se na hromotluka. „Jen to vypadá, že vás vyvolené to stáhlo do mých osobních sraček. Upřímně… Tohle v plánu nebylo.“ Rozhodím rukama, ale moc pobaveně se netvářím. „Nejspíš už jen to, že si mě vybrali na tom náměstí…“ Zašeptám zamyšleně a pak pokývám hlavou. Zapadá to do sebe. Nejsem tu zrovna někdo se skálopevnými ideály a neochvějnou vírou v Draka. Vlastně jsem chtěla jen pryč, a to mě nahnalo do pasti. Ironie osudu.
„Ty hlavní dveře byly magicky jištěné… to znamená, že tam nebude klasický mechanismus na otevření. V tomhle tedy nepomůžu. Nezbývá než doufat, že tady pan Walebury se brzy postaví na nohy.“ Řeknu, ale nehodlám i tak čekat na místě. Vezmu si jednu z pochodní, a i přes možné nesouhlasné pohledy mladého felčara se vydám prohlédnout si tohle místo, jestli tu přeci jen nebude něco, co jsme přehlédli. Nějaký skrytý mechanismus, cokoliv, co by nám otevřelo nové možnosti, když sázka na elfa selže. Nemůžu sedět na místě a jen tak čekat. Ne, když mi teď možná tikají poslední hodiny života. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Jed
Nad staříkovým odmítnutím jen pokrčím rameny a vydám se sama zkoumat obsah třetí místnosti, v pohybu mě po chvilce zarazí jeho hlas. K mému překvapení mu i ta dvojice ustoupí a nechají svázaného mluvit. Ovšem to, co se od něj dozvídáme, mě znepokojí ještě víc. Celá tahle situace mi přijde podivná a marně tápám, jaký by mohla mít účel. Opravdu tu nějaký elf ve službách církve unesl nevinného muže, aby se vypořádal s ženou, která mu kdysi šlápla na kuří oko? S odhalením, které posléze přinese Morris je jasné, že čas se nám krátí, ostatně nejen nám. "Pokud ten muž říká pravdu, může být v ohrožení i jeho rodina. Dávejte na něj pozor," už z tónu mého hlasu je zjevné, na kolik jeho verzi důvěřuji. Pokud je to ovšem najatý zabiják, může se o útok pokusit znovu, v opačném případě je to jen zoufalý muž. A zoufalí lidé často dělají zoufalé věci. Opatrnost bude na místě. O to se ale určitě ten Zjizvenec dovede postarat. "Můžeme vzít jeho, toho mnicha v bezvědomí a dýku jako důkaz, tři věci. Ten elf přeci řekl, že si každý z nás smí vzít tři věci, ne že musí," odvětím na mladíkova slova, který si tu mezitím stihl rozložit menší alchymistickou dílnu. S dalším tvrzením už nemá smysl polemizovat, vydám se tak zpět ke vstupním dveřím. Zarazím se kousek před nimi, zatím nemám odvahu se jich dotknout a zkusit, zda do nich třeba jen nestačí zatlačit. "Haló, jste tam? Máme naše tři věci, prosím otevřete nám dveře," snažím se zastihnout ženu, která nás sem vpustila. Pro jistotu pak ustoupím o krok stranou, kdyby od dveří chtělo přilétnout nějaké další překvapení. | ||
| |||
 | Jed Prohlédnu si podávanou dýku, i ruku, která ji třímá. Zdá se, že pro pokožku nebezpečná není. Opatrně ji převezmu. Po příchodu plešouna se tady začíná schylovat k dost ošlivému "vyslýchání". Dalo by se to udělat rychle, účinně a hlavně bezbolestně, kdybychom měli Veritaserum. To ale bohužel nemám. Jeho výroba je šíleně nákladná. A i kdybych na to měl přísady, než bych ho stihl připravit, bude ten chudák nejspíš odpočívat v pokoji u Draka. Ne. Na tohle nemám žaludek. Odebírám se do vedlejší prázdné místnosti, kde budu mít klid. Ve dveřích míjím houbového dědečka s nebeským klidem ve tváři, který, jak se zdá, přichází vnést trochu pokoje do této ožehavé situace. To je dobře. Držím mu palce, aby tam nechytil nějakou zbloudilou pěst. Zatímco se mezi tlustými stěnami nese staříkův klidný hlas, uklidím si jeden větší dlažební kámen, a dýku na něj opatrně položím. Pak si vedle rozložím náčiní ze své brašny a kleknu si k práci. Vázací olejíček je dobrý základ pro některé výtažky. A tady se hodí díky tomu, že do sebe dokáže natáhnout skoro cokoli a dobře to rozpustit. Vzniklou emulzi otřu speciálním papírkem a listy několika rostlin. Pak napjatě sleduji, co se jak probarví. Medvědí česnek chytil tmavě fialovou? Nezvyklé. Lístek roztrhnu napůl a zmáčknu mezi prsty. Pozoruji kapénky, jak se chovají na vzduchu. Nakonec dužinu vymáčknu do baňky s výluhem čekanky. Zatřepu. Nic. Dobře. Popadnu kořínek slunečnice, a utíkám zpět do mučírny zpovědnice. "Byl to jed! Pozor na tu ránu, nesahejte na ni. Paní, měla byste si sednout. Nebo aspoň zůstat v klidu. Nate, žvýkejte si tenhle kořínek. Zpomalí krevní oběh, aby se to tak rychle nešířilo." Placebo. První věc, kterou mě mistr naučil. Život je příliš pestrý, nelze být připraven na vše. Pokud nemáš to, co opravdu potřebují, to nejlepší co jim můžeš dát, je naděje. Zpočátku jsem podobné rady nechápal. Až časem začínám lépe rozumět té moudrosti, která s vědou na první pohled nemá nic společného, ale ve skutečnosti ji dalece přesahuje. "Mohu?" Jestli mě nechá, prohlédnu si ránu. "Tenhle jed není úplně běžný, a je poměrně silný. Ale máte štěstí, nedostalo se to moc hluboko. Nejste teď v bezprostředním ohrožení života. Ale potřebujete co nejrychleji protijed. Jinak by to mohlo mít velmi vážné následky. Podívám se, zda dokážu lék připravit." Paní potřebuje být v klidu, ale já už teď vím, že lék tady připravit nedokážu. Chybí mi netopýří trus. Doma ho mám, ale musí se uchovávat v chladu, jinak se hrozně rychle zkazí a... kdo mohl čekat, že zrovna tohle budu tak brzy potřebovat! Takže si akorát pečlivě uklidím své rozložené náčiní. Beztak se zdá, že vedle budou potřebovat chvíli na práci. Co vlastně měla znamenat tahle zkouška? Jistě. Církev sleduje, jak se zachováme jako tým v kritické situaci. Kdyby se nám nedařilo, protijed mají nepochybně připravený. Je mi tedy líto toho komparzisty, kterého teď vedle vyslýchají. Ten asi musel provést něco hrozného. Hraje to vážně přesvědčivě. A proč vůbec vede takové divné řeči? Asi chtějí vidět, jestli jsme pevní ve víře. Zajímalo by mě, co by se tomu chlapíkovi bylo stalo, kdyby nezasáhl ten stařík? Nebo i on je sem nastrčený, aby v případě potřeby předešel úrazům? Každopádně, tohle zvládneme. Ukážeme, že se o sebe umíme postarat. "Ehm..." nakouknu do teď už poněkud přelidněné místnosti. "Nemám suroviny na přípravu protijedu. Musíme do města. Pojďme, musíme Vás ošetřit co nejrychleji." "Popadněte každý tři myši, a padáme odtud," ušklíbnu se. | ||
| |||
| Výslech č. 1 "Já, já, já.... moje žena. Můj syn. Já... " Nakupení v jediné cele, kde se opravdu něco děje napjatě čekáte na nějaké vysvětlení, co že to valstně je. Ať už použijete hodného nebo zlého muže, chlápek si uvědomí, že takhle to nepůjde. Zarazí se, něco si zamumlá, zhluboka se nadechne a s pohledem upřeným do podlahy začne konečně souvisle mluvit. "To ten týpek, co vás sem přivedl. Takový machýrek elf. Měl jeho hlas, určitě to byl on. Vrazil dnes do našeho domu ještě s jedním kumpánem, taky elfem. Zbili nás na hromadu, ženu a syna svázali a zavřeli do sklepa a mě odvedli a on mi řekl, že tady mám hrát vězně a až přivede tady paní, co mi popsal, tak že ji mám zkusit zabít. A.. a.. " Snaží se ovládat, snaží, ale začne plakat a nějakou chvíli není schopen slova. Char má jistotu, že muž mluví čistou pravdu. I Patchek díky svým zkušenostem muži spíše věří, byť pokud by se chtěl ujistit... S každou strávenou minutou zdejší podzemí působí pochmurněji. Po jedné ze stěn se táhne vlhká stopa pokrytá zeleným slizem. Je tu i dost zima. Myši mají svou cestičku ven, pokud se ji snažíte vysledovat, pouze do oné cely, ve které se houfovaly. Dveřmi, zdá se, že žádnými, nemohou projít. Morrisovi je látka, která se na dýce mísí s krví, povědomá a po opatrném ochutnání si je jistý, Ví, o jaký jed se jedná. Někdy se mu říká medovice a v jiných krajích se mu přezdívá sucháč. Nezačne účinkovat dříve než za den. Poté ale prudce zaútočí na játra a jeho účinek je zhruba v jednom ze tří případů smrtící. "Já, já..... odvedl mě sem poslepu. S pytlem na hlavě. Ani nevím, kde jsme. Ve staré věznici v dolech? Asi ne. Spíš podle zvuků, co jsem slyšel, než jsme vlezli do téhle budovy, něde v centru, že jo? Já - tohohle," kývne k tělu mnicha, "sem se smíchem přitáhl chvilku po mě. Nebude to ani hodina. A pak že přivede za chvíli tu s... tady paní. Musel sem." Jako by nabral odvahu, konečně zvedne hlavu a pohlédne vám do očí. "Pomožte mi! Jestli vás, paní, nezabiju, ach, do prdele, co sem to... Promiňte. Chtěl jsem ochránit rodinu. Já, já.... Potřebuju se dostat domů." Rozhodí rukama a pak je bezradně složí do klína. Zatím zjistíte, že mnich je živý, zřejmě mimo ohrožení života, pokud zde nepracuje také nějaký jed, ale v hlubokém bezvědomí. V podzemí se vám nedaří najít nic užitečného. Žádnou nápovědu, žádnou jinou cestu ven, než kterou jste přišli. Jenže v té cestě stojí ty podivné dveře. | ||
| |||
 | Výslech „Netušil jsem, že budu tak blízko pravdy. Je tu opravdu houby.“ Procedím skrz zuby, když ve druhé cele je ještě větší nic nežli v té první. Ačkoli, kdo ví? Třeba na těch kostrách bude něco, co krysám nechutná. Něco jako nápověda. Už je tedy jasné, že spíše nežli o skladiště tajného vybavení, je to past. Pokusím se sledovat, kam mizí utíkající myši. Do jejich škvír se vtěsnáme těžko, ale protáhnou se například pod oněmi magicky chráněnými dveřmi? Nebo to z nich nadělá karbanátky ještě dřív než to stihne Morrisův čtyřnohý přítel? A pak se ozve hlas vězně z třetí cely. Přeživší? Nastrčený chudák. Navíc zmatený. A předtím pravděpodobně zmámený, soudě podle jeho výrazu a rychlosti, jakou svou jedinou zbraň odhodil. Opravdu chudák. Více než kůže se dotkl citů oné mladé ženy a ona vzápětí dokáže, že do sebe beztrestně bodat nenechá. Snaží se z něj dostat nějaké kontakty, ale muž se sotva vzpamatoval. Výslechu by se rád ujmul Pan Jizva, Co Cítí Magii. Mám však pocit, že vím, jak by to dopadlo. Na zemi by bylo víc krve a nějaké ty zuby, ještě než by se vůbec začal na něco ptát. A protože Chudák je zatím jediný, kdo by mohl vnést trochu světla do naší situace, rozhodnu se pouze omluvným pohledem odmítnout Plavovlásce její otevřenou nabídku k prozkoumání první cely a dvěma skoky jsem u sloupu též. „Nezlobte se...“ Obrátím se k Čmuchalovi Dveřních Zárubní. Ne. Příteli mu ještě říkat nebudu. To by bylo... Neupřímné. Tudíž neuctivé. „Ale mohli bychom to nejprve zkusit, jak se říká, po dobrém? Tento muž bude jistě rád spolupracovat, chce-li se odtud dostat. A já věřím, že žádného násilí...“ Pohlédnu na již zkrvavené čelo od nárazu do sloupu. „... nebude již zapotřebí. Byl byste tak laskav a podíval se na toho ležícího mnicha? Třeba ještě žije a budeme si s ním moci popovídat později. Morris se zatím bude zaobírat dýkou, případně zraněním, které způsobila.“ Záměrně neříkám, že to bodnutí udělal tady Chudák. Nato se otočím přímo k "nedobrovolnému" útočníkovi a výraz mého obličeje ještě víc změkne. „Tak tedy...“ Nechám ho ještě párkrát nadechnout a pocítit bezpečí, dá-li se to tak nazvat. „Povězte, dobrý muži, jak jste se tu ocitl? Jak jste tu dlouho? Kdopak je ten muž na podlaze? Kým jste byl k tomu nepěknému konání donucen? Případně, co je poslední, co si pamatujete? Jak vidíte, jsme tu teď všichni v dost nepříjemné situaci, opravdu by pomohlo, kdybyste nám něco z toho objasnil. A vězte, že poznám, mluvíte-li pravdu či ne.“ Ta poslední věta byla možná zbytečná. Rozhodně jsem si odpustil dovětek, že pokud zalže, nechám ho jako panenku na hraní pro Pana Jizvu a Slečnu Bodnutou. | ||
| |||
| Za třemi dveřmi
Proklouznu kolem samolibého elfa zpět do chodby a ukročím stranou, abych uvolnila místo dalším procházejícím. Ani mně tak neujde, jak Derenovi na okamžik ztuhne úsměv na rtech. Začíná nám to rozhodně zajímavě, ale Drak ví, podle jakého klíče nás vlastně vybírali. Můj plán zůstat hezky na konci našeho roztodivného průvodu vezme za své už s výhružně působícím zjizvencem, který se nepohne, dokud všichni nevyrazí vpřed. Zařadím se tak za mladíka se zvířecím společníkem, už jen proto, abych si tu malou šelmu mohla lépe prohlédnout. Elfův hlas se tlumeně odráží od stěn a sotva dokážu z jeho slov cokoliv jasného pochytit. Navíc mám pocit, že se musím neustále trochu přikrčovat, abych úzkou chodbou prošla. Přijde mi přinejmenším podivné, že se musíme trmácet do nějakého vzdáleného a možná běžně nepřístupného sklepení pro výbavu na cestu. Pokud nás Církev chtěla obdarovat, mohla tak učinit i ve veleknězově pracovně. Postupuji obezřetně, a nejen kvůli muži, kterého mám v zádech. Každou chvílí čekám nějaké nemilé překvapení. Další zastávka v mizerně osvětlené chodbě mi rozhodně na náladě nepřidá. Přes ostatní sotva vidím, co se před námi odehrává a mohu jen zkoušet odhadovat podle zvuků. Nakonec ale i já procházím kolem sešlé, neupravené ženy. Až na poslední chvíli si všimnu odrazu odhalené kůže a prohlubně na vnější straně dveří. Jé téměř jasné, co bude za chvíli následovat, mám ale pramalou šanci tomu jakkoliv zabránit. Stejně jako ostatní tak stanu před trojicí dveří připomínajících vězeňské cely. To už se elf prosmýkne zpátky ke dveřím a začne nám vysvětlovat pravidla této prapodivné hry. Než ze sebe dokáže Morris vytřepat všechny otázky, natáhne se ta mladá žena netrpělivě po svazku klíčů a začne bez většího rozmýšlení odemykat zámky. Zjizvenec ji ale včas zastaví. Magicky zajištěné dveře? V ten okamžik zpozorním. Elf už je samozřejmě někde v tahu a náš první úkol zjevně je dostat se odsud....do večera. Poněkud zvláštní způsob, jak si vyzkoušet naše schopnosti nebo snad ochotu spolupracovat. Na druhou stranu, když si vzpomenu na ty davy venku, pokusů budou mít ještě dost. Zatímco se ostatní věnujou dveřím, případně spekulacím, co se za nimi může nacházet, prohlédnu si celou oblast. Jestli bylo už něco na dveřích, může nás tu čekat nejedno nemilé překvapení. První z nich se za odpudivého pištění vyřítí už z prvních otevřených dveří. Munal si tak možná našel novou zábavu, ale mě poznámka o cele velkou radost neudělá. Nahlédnu do místnosti s ohlodanými kostrami, zatímco se klíčonoška vydává k další. Něco mi říká, že tady na nás opravdu žádné poklady čekat nebudou. Za prostředními dveřmi se na první pohled nenachází nic. Než se ale vůbec všichni stihneme pořádně rozkoukat, přeruší běžné zvuky hysterický řev vycházející z poslední z cel. Ruka mi automaticky sjede ke zbrani u boku a udělám pár rychlých kroků vpřed. Dost na to, abych viděla dýku, která s pár kapkami krve odpadává mladé ženě od zbroje. Hned je jasné, že se naštěstí nedostala příliš hluboko. Přisunu se ještě blíž, ačkoliv ji okamžitě spěchá na pomoc Morris. Tedy ne, že by si ho v prvních okamžicích vůbec všimla a rovnou si to jde vyřídit s útočníkem. Mimo elfa mi ta další jména nic neříkají, ale je zjevné, že už si za svůj život stihla nadělat spousty nepřátel. Morris dost pohotově vyhodnotí, že by čepel mohla být otrávená. Patrně to neříká jen tak. S ošetřením samotné rány bych byla schopná pomoci, ale pokud se skutečně jedná o jed, lze jen doufat, že u sebe měl ten muž i protilátku. Po tváři mi přelétnou obavy, stále bych neočekávala, že se nás tu pokusí jen tak sprostě oddělat, ale jestli si tu vyřizují účty nějací staří známí... Zjizvence přiláká další vidina násilí, ustoupím mu z cesty a místo toho se zadívám na posledního člena naší nesourodé skupinky. "Vypadá to, že o tohle bude postaráno. Jestli tady něco připomínalo naložené houby, tak to byl obsah misek v té poslední cele. Co se tam jít podívat?" vybídnu ho. Mučení být přítomná nemusím, nepochybuji o tom, že jeho odpovědi budeme slyšet dostatečně dobře. Chvíli vyčkám na odpověď, ale pak vyrazím řečeným směrem. | ||
| |||
| Řemeslník Slečně klíčnici se moje poměrně přátelské upozornění nepozdávalo. A to jsem byl ještě slušný. Ještě pořád si maluje Garkinena jako neomylnou postavičku na svatym vobrázku. Tak jako většina lidí. “Nemyslim. Předpokládám.“ odsekl jsem dvě slova a dál se tomu nevyjadřoval. Někdo by řekl, že jsem paranoidní, ale člověk mýho řemesla musí bejt opatrnej. Projeví se i mlíčňák, teda Morris, jak nám za tu chvíli stihnul dvakrát prozradit. A jak si poznal, že tam byly kouzla, pane hnusná držko ? zapitvořím se v duchu a jen protočím oči v sloup. Naštěstí se další diskuze stočí, drak ví proč, na houby. Otevřu tedy prostřední dveře a vidím...prd. Nic tu není. Je to, jak jsem předpokládal. Welebury si z nás dělá prdel. “Kretén.“ počastuju nepřítomného elfa vhodným titulem. Zamávám loučí v místnosti a vrátím se na chodbu. Zrovinka v moment, kdy se z vedlejší místnosti valí krysí hejno. Nemám rád krysy, což dokáže i podrážka boty drtící jedno z tělíček. Je mi to jasný. Vodnýst si máme zklamání, ponížení a nasranost. Díky Welebury, toho je na světě jako šafránu. Jedno je mi jasný, až toho elfskýho hajzlíka dostanu do pracek, ještě rád mě pošle za stěnu, daleko od sebe. A když ne, bude do smrti zpívat parádním sopránem. Třeba ho vezmou i do místního sboru. Ozve se slečna klíčnice, prý máme problém. “Problém máme od začátku.“ zamrmlám si spíš pro sebe a jen nakouknu do místnosti s kostěnými ostatky. Už se chystám mrmlat dál, když se ozve zvýšený hlas dotazující se na jména. Přemůže mě zvědavost a strčím hlavu do místnosti. Slečna je vod rány, to se musí nechat. projevím nevyřčeně uznání nad úpravou fazóny. Bratr v hadrech vypadá zneškodněný a prostor zaujímá akademická diskuze na téma jedu. Já jedy nikdy nepoužíval, svý cíle mám radši mrtvý na místě a navíc je to neosobní. “Než si vyřešíš tu otravu. Můžu ti bratříčka rozmluvit. Jestli je za tím paznecht Welebury, zajímá mě co chystá.“ nabidnu své služby řemeslníka. “Pět minut a bude zpívat, jako žádná jiná.“ | ||
| |||
| Amatér Už už strkám klíč do zámku, když v tom někdo vykřikne. A ne, jen tak zbůhdarma. Ten jednoslovný rozkaz evidentně patřil mně. Zarazím se uprostřed pohybu a ohlédnu se přes rameno ke skupince neznámých lidí za mnou. Vypadá to, že ten hromotluk s vousy k tomu má evidentně co dodat. Sice je neznám, ale už jsem se naučila dát i na varování neznámých lidí. Tam nechoď. Tohle nejez. S tím nemluv. Občas se hodí si nezávazně popovídat s náhodnými kolemjdoucími. Tedy… Tohle je s hodně přimhouřenýma očima také jeden z nich.
„Co?“ Položím prostou otázku a jen povytáhnu tázavě obočí, to už jsem ale ode dveří odstrčená a pan hromotluk začne zkoumat dveře. „To by bylo od velekněze docela zákeřné, kdyby si své vyvolené místo vyzbrojení odpravil nějakou pastí. Nemyslíš?“ Hledím mu přes rameno, zatímco očichává dřevěné zárubně. Je to dost zvláštní způsob hledání pastí, ovšem nevypadá, že by to dělal poprvé, tak mlčím. A brzy se mi taky potvrdí, že to byla dobrá volba.
„Magie?“ Nakrčím nespokojeně nos. Tohle opravdu nebyla moje silná stránka. „Jištěný… Jako jak? Nešlo jen o nějaký magický zámek?“ Zeptám se ho a vcelku mne to popravdě zajímá. Tyhle věci se nevyplácí brát na lehkou váhu. Zvlášť pokud se nejedná o magické zámky, ale o něco mnohem horšího a bolestivějšího.
„A tyhle?“ Pohlédnu na kus dřeva před námi s nově nabytým respektem. Proč by to ale někdo dělal? Máme si tu vzít výbavu a prostě vypadnout. Však co jim záleží na tom, jestli za konec světa pošlou jednoho nebo pět bláznů? Pokud někdo bude amatér anebo bude mít prostě smůlu, tak tam pojde tak jako tak.
„Dveře… Jen dveře… To jsem chtěla slyšet.“ Mlasknu a nechám ho tedy, aby je otevřel, zatímco se postarám o ty další. Pasti… Pasti… K čemu by jim to bylo? Letí mi hlavou, zatímco odemknu třetí zámek a trochu nevěřícným pohledem zaostřím na zbytek skupiny, který zůstal v chodbě, z které se ozývá cosi o houbách. „No dobře.“ Zamumlám pro sebe tiše a pokrčím rameny.
Je na čase podívat se, jakou výzbroj nám místní velekněz může poskytnout. Ne, že by se mi v hlavě už nehonila spousta možností a věcí, které by se na takovou výpravu hodily. Ovšem… „Cože?“ Otevřu třetí dveře a místo nablýskané zbrojnice, nebo bohatých zásob kvalitního vybavení vidím jen… „Cela?“ Šeptnu a přelétnu pohledem chladnou a temnou místnost. Možná ty dveře, které vypadaly jako dveře do věznice tam nakonec nebyly jen jako.
Zatímco hledím do ponuré místnosti, přeběhne mi po botách pár myší, která vyběhly z cely vedle. Věnuji jim jen chvíli pozornosti, než se rozutečou po podzemí. Udělám krok cely a jen nakrčím nos, jak ucítím puch plísně, hniloby a… krve.
„Máme tu asi menší problém.“ Zvednu trochu hlas, když uvidím tělo mnicha, který dle kutny bude patřit evidentně k řádu a přidřepnu si, abych ho zběžně prohlédla. Elf. Muž. Chybějící prst. Proč by jen…? Že by přeci jen k nějakému magickému zabezpečení?
Postavím se a udělám krok k jedinému živému v této cele. Vypadá dost mimo, ale třeba něco viděl. „Hej, co se tu…“ Třeba bude při… Ve světle louče se cosi rychle zaleskne a já ucítím náraz do hrudi. Není to tak hrozné. Pak ale sklopím pohled a uvidím, jak mi z hrudi ční dýka, kterou ale z větší části zastavila má zbroj. Pálení na kůži pod zbrojí dává jasně tušit, že opravdu jen z části. Pořád jsem měla ale sakra štěstí. Zamířit o kousek víc nahoru do míst, kde zbroj končí, a už je jen můj nechráněný krk, asi bych teď měla jiné problémy. Ani mu nemusím vyrazit zbraň z ruky. S cinkotem a pár kapkami krve skončí na zemi, zatímco se ten hajzl začne horečnatě omlouvat. Bratrstvo se dostalo i sem?! Měla jsem to čekat.
Udělám k němu rychlý krok a naberu ho kolenem do žaludku, abych ho vzápětí chytla za zacuchané vlasy, zatímco se hroutí na kolena a třískla mu hlavou o sloup, o který se před tím tak věrohodně znaveně opíral. Nedám do toho moc síly. Jen tak demonstrativně. Zbraně nevytahuji, ale dávám si dobrý pozor, aby mě opět něčím nepřekvapil. „Amatér.“ Zasyčím a není úplně jasné, jestli myslím jeho a nebo sebe.
„Kdo tě najal?! Byl to Walebury? Galliot? Nebo snad Crelle?!“ Pozorně sleduji, zda nějaké ze jmen u muže nevyvolá spontánní reakci. Nepouštím mu však jeho vlasy a zvrátím mu hlavu dozadu. Z rozraženého čela mu teče čůrek krve, ale to je teprve jen začátek, když nebude sdílný. „Co se tu stalo?! Mluv, nebo…!“ Zavrčím výhrůžně, zatímco se ode dveří ozve nesmělý hlas toho mladíka, který se ptá stylem, jako kdybych se natáhla někde na ulici.
„Co? Jo… Neprošlo to dostatečně hluboko. Jen..“ V očích mi při jeho slovech zableskne nejistota. Jed. V zápalu situace jsem se o to nestarala, ale… co kdyby. „Kurva!“ Ulevím si a pustím hlavu toho hajzla, abych zvedla ze země tu dýku. „A co na ní uvidíš chlapče?“ Povytáhnu tázavě obočí na mladíka. „Většina jedu při takové ráně zůstala na zbrani. Tam se musíš dívat první.“ Protočím dýku mezi prsty a zvednu ji ke světlu pochodně, abych si pozorně prohlédla ostří. Do rány se dostala jen špička. Zbytek projel zbrojí, která nemohla setřít čepel do čista. Jestli na ní něco bylo, budou na ní alespoň lehké stopy, nebo mapy, které by dávaly tušit, že pofidérní špíz nakonec bude můj nejmenší problém.
| ||
