Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Za třemi stěnami
Družina
| |||
 | Řemeslník Slečně klíčnici se moje poměrně přátelské upozornění nepozdávalo. A to jsem byl ještě slušný. Ještě pořád si maluje Garkinena jako neomylnou postavičku na svatym vobrázku. Tak jako většina lidí. “Nemyslim. Předpokládám.“ odsekl jsem dvě slova a dál se tomu nevyjadřoval. Někdo by řekl, že jsem paranoidní, ale člověk mýho řemesla musí bejt opatrnej. Projeví se i mlíčňák, teda Morris, jak nám za tu chvíli stihnul dvakrát prozradit. A jak si poznal, že tam byly kouzla, pane hnusná držko ? zapitvořím se v duchu a jen protočím oči v sloup. Naštěstí se další diskuze stočí, drak ví proč, na houby. Otevřu tedy prostřední dveře a vidím...prd. Nic tu není. Je to, jak jsem předpokládal. Welebury si z nás dělá prdel. “Kretén.“ počastuju nepřítomného elfa vhodným titulem. Zamávám loučí v místnosti a vrátím se na chodbu. Zrovinka v moment, kdy se z vedlejší místnosti valí krysí hejno. Nemám rád krysy, což dokáže i podrážka boty drtící jedno z tělíček. Je mi to jasný. Vodnýst si máme zklamání, ponížení a nasranost. Díky Welebury, toho je na světě jako šafránu. Jedno je mi jasný, až toho elfskýho hajzlíka dostanu do pracek, ještě rád mě pošle za stěnu, daleko od sebe. A když ne, bude do smrti zpívat parádním sopránem. Třeba ho vezmou i do místního sboru. Ozve se slečna klíčnice, prý máme problém. “Problém máme od začátku.“ zamrmlám si spíš pro sebe a jen nakouknu do místnosti s kostěnými ostatky. Už se chystám mrmlat dál, když se ozve zvýšený hlas dotazující se na jména. Přemůže mě zvědavost a strčím hlavu do místnosti. Slečna je vod rány, to se musí nechat. projevím nevyřčeně uznání nad úpravou fazóny. Bratr v hadrech vypadá zneškodněný a prostor zaujímá akademická diskuze na téma jedu. Já jedy nikdy nepoužíval, svý cíle mám radši mrtvý na místě a navíc je to neosobní. “Než si vyřešíš tu otravu. Můžu ti bratříčka rozmluvit. Jestli je za tím paznecht Welebury, zajímá mě co chystá.“ nabidnu své služby řemeslníka. “Pět minut a bude zpívat, jako žádná jiná.“ | ||
| |||
 | Amatér Už už strkám klíč do zámku, když v tom někdo vykřikne. A ne, jen tak zbůhdarma. Ten jednoslovný rozkaz evidentně patřil mně. Zarazím se uprostřed pohybu a ohlédnu se přes rameno ke skupince neznámých lidí za mnou. Vypadá to, že ten hromotluk s vousy k tomu má evidentně co dodat. Sice je neznám, ale už jsem se naučila dát i na varování neznámých lidí. Tam nechoď. Tohle nejez. S tím nemluv. Občas se hodí si nezávazně popovídat s náhodnými kolemjdoucími. Tedy… Tohle je s hodně přimhouřenýma očima také jeden z nich.
„Co?“ Položím prostou otázku a jen povytáhnu tázavě obočí, to už jsem ale ode dveří odstrčená a pan hromotluk začne zkoumat dveře. „To by bylo od velekněze docela zákeřné, kdyby si své vyvolené místo vyzbrojení odpravil nějakou pastí. Nemyslíš?“ Hledím mu přes rameno, zatímco očichává dřevěné zárubně. Je to dost zvláštní způsob hledání pastí, ovšem nevypadá, že by to dělal poprvé, tak mlčím. A brzy se mi taky potvrdí, že to byla dobrá volba.
„Magie?“ Nakrčím nespokojeně nos. Tohle opravdu nebyla moje silná stránka. „Jištěný… Jako jak? Nešlo jen o nějaký magický zámek?“ Zeptám se ho a vcelku mne to popravdě zajímá. Tyhle věci se nevyplácí brát na lehkou váhu. Zvlášť pokud se nejedná o magické zámky, ale o něco mnohem horšího a bolestivějšího.
„A tyhle?“ Pohlédnu na kus dřeva před námi s nově nabytým respektem. Proč by to ale někdo dělal? Máme si tu vzít výbavu a prostě vypadnout. Však co jim záleží na tom, jestli za konec světa pošlou jednoho nebo pět bláznů? Pokud někdo bude amatér anebo bude mít prostě smůlu, tak tam pojde tak jako tak.
„Dveře… Jen dveře… To jsem chtěla slyšet.“ Mlasknu a nechám ho tedy, aby je otevřel, zatímco se postarám o ty další. Pasti… Pasti… K čemu by jim to bylo? Letí mi hlavou, zatímco odemknu třetí zámek a trochu nevěřícným pohledem zaostřím na zbytek skupiny, který zůstal v chodbě, z které se ozývá cosi o houbách. „No dobře.“ Zamumlám pro sebe tiše a pokrčím rameny.
Je na čase podívat se, jakou výzbroj nám místní velekněz může poskytnout. Ne, že by se mi v hlavě už nehonila spousta možností a věcí, které by se na takovou výpravu hodily. Ovšem… „Cože?“ Otevřu třetí dveře a místo nablýskané zbrojnice, nebo bohatých zásob kvalitního vybavení vidím jen… „Cela?“ Šeptnu a přelétnu pohledem chladnou a temnou místnost. Možná ty dveře, které vypadaly jako dveře do věznice tam nakonec nebyly jen jako.
Zatímco hledím do ponuré místnosti, přeběhne mi po botách pár myší, která vyběhly z cely vedle. Věnuji jim jen chvíli pozornosti, než se rozutečou po podzemí. Udělám krok cely a jen nakrčím nos, jak ucítím puch plísně, hniloby a… krve.
„Máme tu asi menší problém.“ Zvednu trochu hlas, když uvidím tělo mnicha, který dle kutny bude patřit evidentně k řádu a přidřepnu si, abych ho zběžně prohlédla. Elf. Muž. Chybějící prst. Proč by jen…? Že by přeci jen k nějakému magickému zabezpečení?
Postavím se a udělám krok k jedinému živému v této cele. Vypadá dost mimo, ale třeba něco viděl. „Hej, co se tu…“ Třeba bude při… Ve světle louče se cosi rychle zaleskne a já ucítím náraz do hrudi. Není to tak hrozné. Pak ale sklopím pohled a uvidím, jak mi z hrudi ční dýka, kterou ale z větší části zastavila má zbroj. Pálení na kůži pod zbrojí dává jasně tušit, že opravdu jen z části. Pořád jsem měla ale sakra štěstí. Zamířit o kousek víc nahoru do míst, kde zbroj končí, a už je jen můj nechráněný krk, asi bych teď měla jiné problémy. Ani mu nemusím vyrazit zbraň z ruky. S cinkotem a pár kapkami krve skončí na zemi, zatímco se ten hajzl začne horečnatě omlouvat. Bratrstvo se dostalo i sem?! Měla jsem to čekat.
Udělám k němu rychlý krok a naberu ho kolenem do žaludku, abych ho vzápětí chytla za zacuchané vlasy, zatímco se hroutí na kolena a třískla mu hlavou o sloup, o který se před tím tak věrohodně znaveně opíral. Nedám do toho moc síly. Jen tak demonstrativně. Zbraně nevytahuji, ale dávám si dobrý pozor, aby mě opět něčím nepřekvapil. „Amatér.“ Zasyčím a není úplně jasné, jestli myslím jeho a nebo sebe.
„Kdo tě najal?! Byl to Walebury? Galliot? Nebo snad Crelle?!“ Pozorně sleduji, zda nějaké ze jmen u muže nevyvolá spontánní reakci. Nepouštím mu však jeho vlasy a zvrátím mu hlavu dozadu. Z rozraženého čela mu teče čůrek krve, ale to je teprve jen začátek, když nebude sdílný. „Co se tu stalo?! Mluv, nebo…!“ Zavrčím výhrůžně, zatímco se ode dveří ozve nesmělý hlas toho mladíka, který se ptá stylem, jako kdybych se natáhla někde na ulici.
„Co? Jo… Neprošlo to dostatečně hluboko. Jen..“ V očích mi při jeho slovech zableskne nejistota. Jed. V zápalu situace jsem se o to nestarala, ale… co kdyby. „Kurva!“ Ulevím si a pustím hlavu toho hajzla, abych zvedla ze země tu dýku. „A co na ní uvidíš chlapče?“ Povytáhnu tázavě obočí na mladíka. „Většina jedu při takové ráně zůstala na zbrani. Tam se musíš dívat první.“ Protočím dýku mezi prsty a zvednu ji ke světlu pochodně, abych si pozorně prohlédla ostří. Do rány se dostala jen špička. Zbytek projel zbrojí, která nemohla setřít čepel do čista. Jestli na ní něco bylo, budou na ní alespoň lehké stopy, nebo mapy, které by dávaly tušit, že pofidérní špíz nakonec bude můj nejmenší problém.
| ||
| |||
 | První zkouška Vyjdeme ven ze dveří veleknězovy komnaty a setkáme se se zdravě sebevědomým elfem Derenem. "Těší mě. Morris Lestrange. Asi už jste o mně slyšel?" Samozřejmě, že slyšel. Když už se můj věhlas donesl až k samotnému veleknězi, bude mě tu v chrámu znát každý. Musím se přestat takhle hloupě představovat. Pokračujeme kamsi do útrob chrámu. Takhle daleko jsem nikdy nebyl. A vypadá to čím dál více, že v těchto místech obecně byl málokdo. Potenciální členové naší výpravy porůznu čas od času pokukují po Garrovi. Ano, munal zde v chrámu na první pohled vypadá trochu nepatřičně. Ale jeho elegantní chování mu propůjčuje dostatečnou legitimitu pro pobyt mezi těmito svatými zdmi. Kdo se trochu vyzná ve zvířatech, a bude mu věnovat delší pozornost, sezná, že je prakticky nemožné odhadnout Garrův věk. Jeho oči jiskří životním elánem malého koťátka. Jeho srst má mohutnost a hebkost výstavního dospělého samce. A občas, v nestřežených okamžicích, některý jeho pohyb může evokovat dojem velice, velice starého jedince. Dojdeme až k podzemnímu vstupu střeženému ženou v bílém rouchu. Když odemkne a procházíme okolo, snažím se nezírat na její odhalené prso. A pak už přijde zadání úkolu. "Pane Welebury... mohu Vám říkat Derene? Měl bych pár otázeček. Máme si odnést z každé místnosti právě tři věci? Nebo nejvýše tři? Musíme si odnést z každé místnosti aspoň jednu? Můžeme si vzájemně radit? Kdy nejpozději musíme být U Mrtvého ducha? Záleží na pořadí, ve kterém tam přijdeme?" Nabubřelý elf však mé otázky pouze přejde nějakým neurčitým zabrbláním. Tedy do práce! Uvidíme, co tam je. Plešoun tvrdí že vstupní dveře byly magicky chráněné. Zvláštní. Ničeho jsem si nevšiml. Netahá nás náhodou za nos? "Vážně?" otočím se na něj překvapeně. "Jak jste to poznal?" Nakonec se mne před vstupem do místnosti zeptá ten stařík, zda mám rád nakládané houby. "Houby? Tedy ano, mám docela rád nakládané... třeba hlavně v polévce a... a. Jak jste pro Draka přišel na to, že tam budou zrovna nakládané houby, pane...?" Ale tou dobou už jsou všichni právem příliš zvědaví na to, co za překvapení se skrývá za trojemi tajemnými dveřmi. Dokonce i Garro, který si tam už něco očuchává. Do těch dveří bych se měl podívat jako první. Kočičák jistě ví, co dělá. Vstupuji tedy hned za pohlednou dámou v kápi. Garro, v okamžiku, kdy se otevřou dveře vpravo, pustí z hlavy to, co ho zaujalo u nás, a začne po chodbě vesele honit prchající krysy. Nevšimne si proto děsivé scény, která se mně odehraje přímo před očima. Trhnu sebou a ruce mi vyděšeně vystřelí dopředu, když vězňova ruka vylétne, aby zabodla dýku do hrudi naší kolegyně. "Paní! Jste v pořádku?" Vypadá, že celkem ano. A od toho maniaka, zdá se, žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. I když kdo ví. Nespouštím ho z očí. "Musíme tu ránu zkontrolovat. Ta dýka mohla být otrávená." | ||
| |||
 | třikrát tři věci - vyberte si, prosím Dveře, dveře, dveře. Dobrá. Na těch pár čtverečních metrů je tady hodně dveří. Nakonec bez většího váhání se pustíte do jejich zámků. Cvak, cvak, cvak. A pak jsou tu ty hlavní, kterými jste přišli. CVAK. Od těch ovšem nemáte klíč. Snad ledaže by některá z dam… Ani tak ne, z vnitřní strany dveří onen otvor na ňadro s naznačenou nebo už extrémně ohlazenou dračí tlamou kolem chybí. Podívejme se tedy nejprve za ty troje. U dveří nejvíce vlevo ještě před otevřením velmi intenzivně s hlavou u země cosi očichával Garro. Vedou do cel. Maličké, hnusné chladné místnosti se sloupem uprostřed. Na sloupech masivní řetězy zakončené okovy. Jedna jako druhá provedením, poněkud se lišící obsahem. Z cely napravo na vás s pištěním vyběhne hejno myší a nadšeně se rozeběhne všude kolem. Z kostry, visící v okovech už zjevně není moc co ohlodávat, i když pár soust by se ještě našlo – ostatně jinak by tu nebyl tak šílený počet těch hnusných hlodavců. Při bližším nahlédnutí uvidíte, že kostra tu není sama, na druhé straně sloupu jí visí parťák. Pokud jste měli tu možnost vzdělat se v anatomii lidských ras, nejspíše šlo o dospělé muže – člověka a trpaslíka. V cele se dají najít ještě dvě dřevěné misky, na povrchu lehce změklé a oslizlé z dlouhodobého působení vlhka. Cela uprostřed, tu otevřel Patchek, je prázdná, dočista prázdná. A v té levé hned za dveřmi leží bezvládné tělo v mnišské kutně. Elf. Na jedné ruce mu chybí prst. Čerstvě, škraloup na loužičce krve pod dlaní se ještě leskne. Tak to nejspíš větřil munal! V této cele je ještě jeden muž, krátkovlasý, buclatý chlapík. Rovněž bezvládně sedí opřený o sloup, jedna ruka mu visí v okovech. Oblečený ve špinavých odrbaných hadrech. Sotva má na dosah Nestru, jeho volná ruka nečekaně prosviští vzduchem a dýka v ní se Nestře zabodne přímo do hrudi. „Neubližujte mi, neubližujte mi! Já musel já musel já musel!!“ začne chlap okamžitě řvát s již prázdnýma zvednutýma rukama se strachem v očích. Působí to šíleně, ale věrohodně. Přinejmenším Char si je naprosto jistý, že muže k jeho činu něco nebo někdo skutečně donutil. Je otázkou, jestli bude ještě možné klást mu dotazy, jelikož jeho ránu zpomalila zbroj a přestože zranění pálí jako čert, zasáhlo jen těsně pod kůži. Nestra je tedy v pořádku. Dost na to, aby úder okamžitě vrátila… | ||
| |||
 | Troje dveře Nostalgicky se dívám za veleknězem, šourajícím se pryč. Bude mi chybět. Nikdo z těch mladých netuší, že před několika desetiletími chodil pustinou tak, jako teď budeme putovat my. Nebo to vědí, ale nedovedou si vůbec představit, co to tenkrát představovalo za riziko, být vydán napospas duchům. Mimo město a ochranu bleskových věží se jich toulaly houfy, zástupy! Byla to podívaná, když některý přiletěl k městu, přilákán lidským hemžením. A pak PUF! Záblesk a bylo po duchovi. Já se ale víc pamatuji na ten strach, který jsem jako kluk měl, když energie došla. Duchové pronikli do ulic a my utíkali jako šílení. Matka mě táhla za sebou. Pak ji někdo srazil v tom mumraji na zem. Tak jsem zase táhl já ji. Dav ji málem ušlapal přímo před mýma očima. Utrpěli jsme nespočet pohmožděnin. Ale to už je dávno zhojeno. Jen děsivé vzpomínky se čas od času ještě derou do snů. Jak se tlačíme u zavírající se brány. Kdo šel sám, nebral ohledy. Kdo se nechtěl odloučit od svých blízkých a neměl štěstí, musel si vybrat stranu. Jednomu nerozlučnému přiskřípla brána ruku. Na naší straně se pak ještě nějakou dobu hýbaly prsty. Zde se naopak dveře otevřou. Welebury. Welebury… Slyšel jsem to jméno už někde? Nemohu si ale vzpomenout, žádný obraz, žádná situace se mi k němu nepojí. Doufám tedy, že až uvidím jeho tvář, vzpomenu si. Jenže… Nic. Mladík (totiž, oproti mně je tu mladík vlastně každý, krom Garkinena pochopitelně) se přezíravě usmívá a hraje nějakou svoji naučenou roli. Na chvilku z ní vypadne, to když spočine na té pěkné tvářičce. Jinak se ale pohybuje na chrámové půdě jako doma, což mě udržuje bdělého a připraveného na nějaké překvapení. V tom sklepení jsem nikdy nebyl. A to jsem ve zdejším chrámu nějakých těch pár dní pobýval. Jako host. Nikoli jako mnich. Pak už stojíme u trojích dveří. Slečna Sličná to s klíči a zámky evidentně umí. Na to, jak vypadají zrezivěle, je odemkla velmi obratně. Pan Jizva se ukáže jako citlivý na magii. Výborně! A já ho měl za prostoduchého ranaře. Více než jeho ale pozoruji velkou kočku, která se prve uvedla už u Garkinena. Jak se chová ta? Po očku se podívám na mládence, kterého se munal drží. Nebo se on drží jeho? Těžko říct. Nemohl jsem si nevšimnout, že jeho zavazadlo sem tam zacinká. Byl jediný, kdo se představil, takže se na něj obrátím jako na prvního. „Morrisi, myslíte, že tam budou mít nějaké nakládané houby? Máte přece rád nakládané houby, že ano?“ Pobaveně sleduji, že se nad tím skutečně zamyslel. Nicméně zůstávám vzadu a povytáhnu obočí i na plavovlásku a pokynu směrem ke dveřím. „Dámy mají přednost. Prosím.“ | ||
| |||
| Kozy a jiná zvířátka Vyšel jsem na chodbu jako první a tak jsem si mohl užít samolibý úsměv elfskýho blbečka s plnou párádou. Kdo by řekl, že má úvaha o elfovi v gaťkách se vyplní. Trochu se šoupnu, když se na chodbu začnou tlačit další z naší skupinky vyvolených. A kočka. Nesnáším kočky...a jiná zvířátka. Říká se, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi. Je to pravda. Nejsem lidumil. Co mi neujde jsou poplašené pohledy špízonošky a elfa. Těžko říct jestli spolu spali nebo jde jen o nečekané shledání, které z nich nikdo nepředpokládal. To, ale není moje věc. Zařadím se až na konec hrdinského štrůdlu, neboť nemám rád cizince v zádech. Alespoň si můžu pořádně prohlédnout celou skupinu. Máme tu mlíčňáka se zvířecím společníkem, jako protiváhu starce a potom dvě dámy. Rozhodně zajímavá směska. Spořádaně šlapu po opracovaném kameni a prohlížím si okolí. Tyhle chodby určitě nenavštěvuje každý, kdo do chrámu zavítá. Tím spíše pokud je tu tajná skrýš s údajně zajímavým vybavením. Jsem si poměrně jistý, že spoustu z toho haraburdí poznám. Zastavíme se až před dveřmi s osobou, jež vypadá poněkud neupraveně a pološíleně, snad proto sklouznu pohledem na dveře. Prozkoumám reliéf na nich a zhluboka nasaju nosem vzduch. Ne, je tu moc vjemů, takhle z odstupu těžko říct. Když se, ale žena přitiskne na dveře, zahraje mi na tváři úsměv a při průchodu dveřmi brnknu prsty o zárubeň. Nemýlil jsem se. Chodbou zase pokračuju, jako poslední a zůstávám v pozadí. Vyjma knírku, který raší pod nosem té ženy mou pozornost upoutá její ňadro. Pochopím její úděl v tomhle zvráceném podzemí. Tohle určitě uctívači legendárního Garkinena netuší. Zastavíme se u trojice dveří a Deren, elf v gaťkách, samolibě plácá. Jenom vystrojení bude zkouška, kterou on bude hodnotit, ale nebude na ní dohlížet. Špízonoška to vysloví dříve, než já. Garkinen rozhodl a já nevěřím, že tenhle samolibej panák má nějakou rozhodovací pravomoc. To ohledně dveří, ale smrdí. Pochybuju, že toho haraburdí je tam tolik, aby jsme se tím přehrabovali až do večera. Tohle bude levárna. Možná bude zkouškou dostat se ven nebo se u přehrabování vybavením nepozabíjet. Elfa vyprovodím neupřímným šklebem plným zažloutlých zubů. Špízonoška se chopí klíčů a začne odemykat. Jen povytáhnu obočí nad tou neostražitostí. Prosmýknu se k nejbližší louči a sundám jí ze zdi, zrovna v moment, kdy nás pobízí ke vstupu. Nevím jak ona, ale já tomu elfskýmu připosránkovi nevěřím ani ty jeho špičatý uši. "Stůj!" štěknu po naší klíčnici a nahrnu se ke dveřím, jako velká voda. Pod světlem pochodně zkoumám dveře a jejich okolí. Nakonec opatrně natáhnu ruku a dotknu se povrchu. Natahuju vzduch do nozder jako loveckej čokl, ale nic krom podzemní zatuchliny necejtim. Bejt tam ochrana, první bych tam kopnul tu kočku... "Ty první dveře byly magicky jištěný." zavrčím na vysvětlenou, narovnám se a chytnu se za prso. "Festovně jištěný." přejedu zbytek skupinky významným pohledem, přičemž se zády lehce opřu o dveře. "Tohle jsou jen dveře. Naštěstí." poklepu na dřevo a opřu se do nich. | ||
| |||
| Příliš malý svět Ženy, muži, starci i omladina. Dokonce i zvířata. Sleduji tu podivnou sortu osob, které si velekněz nechal zavolat k sobě a marně se snažím najít nějaké pojítko mezi námi všemi. Snad jen chuť vydat se do neznáma. Ačkoliv chuť. Říct, že se na tuhle výpravu klepu nadšením a nemohla jsem dospat, by byla dost silná slova. To, že tu budu dnes stát uprostřed chrámu a přijímat požehnání od velekněze na tuto výpravu jsem původně ani nečekala. Byl to jen takový výstřel do tmy, který ale zasáhl cíl. Když vidím některé planoucí pohledy ostatních sezvaných, začínám si říkat, že bych o své přízemní motivaci měla raději mlčet. Vyšší poslání tu nehledám, ačkoliv s těmi chorály znějícími chrámem by se tomu hned dalo snáze uvěřit. Tohle ale znám už moc dobře. Chvíle opojné slávy a nadšení nových vyvolených, než si nabijou držku a budou jí rýt pěkně hluboko v bahně, až dojde na věc. To už žádnej chorál nezachrání.
Všeobjímající úcta a pocity povznesení mne tak účinně míjejí a já si jen v hlavě vyhodnocuji, kdo z nich bude použitelný a od koho si raději nenechat krýt záda, kdyby došlo na komplikace. Ale… nepředbíhejme! Trochu povytáhnu obočí, když se srotíme u dveří a společně s námi je tam i ochočený… rys. „Tohle bude ještě zajímavé.“ Zamumlám tiše, ale to už se vydáváme na chodbu.
Viditelně otázky nikoho z nás netížily, a tak se můžeme vydat hned dál k čemukoliv, co nám místní kněží nachystali kromě nějaké té výbavy. Snad to nebude zpověď. Zkřivím rty při té představě, zatímco se náš nesourodý chumel vyvalí na chodbu, kde už na nás čeká… A do prdele! Výraz ve tváří mi na moment ztuhne, když se naše pohledy setkají. Co tu sakra dělá? Dlaň mi nenápadně sklouzne k boku pod plášť, kde mám jednu ze svých zbraní, ale nic dalšího nedělám. Jen se podrbu druhou rukou na nose a stejně jako elf před námi věnuji pohled něčemu jinému. Třeba tady té obrovské kočce. Tohle je dost nekomfortní setkání.
Deren, jak se ten nepříjemně známý elf představil, s námi v patách pak vykročí dál do útrob chrámu. Rozhlížím se po ostatních, než zabodnu pohled do elfových zad. Přestává se mi to líbit. Tohle smrdí. Začneme sestupovat po četných schodech a chladný, vlhký vzduch s absencí oken zanedlouho jasně naznačí, že musíme být už pod úrovní země.
Chodbou se spíše protáhneme, než pohodlně projdeme. Chvíli to trvá, ale po nějaké době se konečně dostaneme zase někam do trochu širších prostor. Hledím na dveře jak od věznice. Že by i chrám měl nějaké podzemí pro nepohodlné, nebo snad bezvěrce? Spíš tudy pašují věci, které se do svatých míst na první pohled nehodí. A ten v tom bude mít jistě prsty. Střelím pohledem po vysokém elfovi. Nebýt tu ostatní, tak s ním nikam nejdu ani za zlatý prase, ale takto… Nezbývá než doufat, že Církev platí víc než Bratrstvo.
Otevře nám žena, která vypadá, že odtud asi moc nevychází. Co ta má tady sakra na starost? Přeměřím si ji pohledem, ale taky nepotřebuji vědět všechno. Alespoň to není někdo další, koho znám. To je pozitivní. Prosmýknu se kolem ní a zastavím se společně s ostatními v chodbě, která má k těm vzdušným prostorám chrámu opravdu daleko. Pro mě tohle naštěstí není nic nového, ale jistý nepříjemný pocit z toho podivného místa mám stále. Jako kdyby tu bylo něco ve vzduchu.
Náš průvodce nás zastaví a podá nám svazek klíčů. Tři klíče, tři místnosti a tři předměty? Co má tohle být? Zkouška, jestli tu dovedou někteří počítat? Trochu nevěřícně se na to zašklebím, ale nic neříkám. Nevím, co je tohle za lidi, se kterými se mám vydat do neznáma. Ironií osudu tu znám jen toho elfa a s ním se nikam vydávat opravdu nehodlám.
„A já myslela, že o tom už rozhodl velekněz.“ Loupnu po něm pichlavým pohledem, když se začne chvástat, že je to právě on, který o našem osudu nakonec rozhodne. Při zmínce hostince sebou ale trochu trhnu a podezřívavě přimhouřím oči.
U Mrtvého ducha. Samozřejmě, že tam! Kde jinde. Měla jsem pravdu. Znám ho! A ke vší smůle to není někdo nízko postavený. Ne, je to…
__
„Nestro, slyšel jsem o tom problému u jižní brány.“ Berik seděl pohodlně usazený na židli a kroužil zamyšleně obsahem sklenky.
„Hmm? Problém?“ Stočím pohled od ulice za oknem proti kterému se rýsuje má silueta. „Ah, tohle. Nechtěla jsem tě tím obtěžovat Beriku. Pár našich lidí se tam dostalo do potyčky s jednou ozbrojenou skupinou, ale je to už vyřešeno. Postarala jsem se o to.“ Narovnám se v zádech a pátravě se na něj zahledím. Vypadá klidně, ale někdy je i pro nás těžké odhadnout, co se mu ve skutečnosti honí hlavou.
„Vyřešeno? Slyšel jsem, že jsme přišli o pět mužů.“ Upije postarší muž klidně ze sklenky a zvedne ke mně pohled.
„Ano, přišli. Ehm, potyčka byla možná slabé slovo… Nějaké ztráty byly, ale nebylo to nic vážného. Dle informací s sebou ti druzí neměli mít žádné magicky nadané. To věci trochu zkomplikovalo, takže jsem musela osobně zakročit. Zásilku se nám ale podařilo zajistit nepoškozenou. Ztráty, které jsme utrpěli, bych označila vzhledem k její ceně za… v mezích.“ Dodám stroze a potlačím úšklebek, který se mi dere na rty. Jak nesnáším tyhle zasrané škrobené formality.
„V mezích… Hmm.“ Zopakuje Berik moje slova pomalu a upře na mě svůj pohled. „Jestli je ale zásilka v pořádku, tak to byla dobře…“
Berikova slova ale přeruší zaklepání na dveře. Pár rychlými kroky k nim dojdu a otevřu je, abych si přeměřila pohledem vysokého elfa stojícího za nimi… 
__
„Dobře tedy.“ Převezmu si od něj svazek klíčů dělajíc jakoby nic. „Snad rozhodnete moudře.“ Mlasknu, zatímco mi klíče zacinkají v ruce. Jestli řekne, že nikam nejdu a rovnou tam pozve další lidi on nás, tedy od nich, tak bude krytý před církví, a ještě k tomu si přijde na dobrou sumičku od Bratrstva. Skvělé. No prostě skvělé! Aspoň mám to požehnání zadarmo. Vyprovodím ho otráveným pohledem, než se vydám ke dveřím.
Jen nevěřícně kroutím hlavou nad dnešním vývojem událostí, zatímco za kovového rachocení zámku zkouším, který klíč bude do dveří pasovat. Postupně odemknu všechny dveře a zastavím se u těch posledních. Nemám zapotřebí se tu dohadovat kdo a kam půjde první. Ať si každý dělá, co chce. I ta kočka. „Tak je to vaše panstvo.“ Rozhodím s lehkým úsměvem rukama, zatímco stojím u otevřených dveří, než sama vstoupím do třetí místnosti, abych si tedy taky vybrala něco na památku. | ||
| |||
| Deren Welebury a takové ty praktické věci „Deren Welebury, k vašim službám, pánové… A dámy...“ Elegantní štíhlý elf v jakémsi neformálně vojenském oblečení. Ve chvíli, kdy otevíráte dveře zpět do chodby, stojí ležérně zády opřený o zeď s rukama založenýma na prsou. S namachrovaným poloúsměvem sleduje, jak postupně vycházíte z Garkinenovy pracovny ven a tísníte se na chodbě. Kdo se vyzná v lidech, a že snad krom mladého Morrise jste to vy všichni, si nemůže nevšimnout, jak mu jeho úšklebek na malou chvilku ztuhl v momentě, kdy se ve dveřích objevila Nestra. A i když okamžitě cukl pohledem na někoho jiného a nenuceně vás vyzval, abyste jej následovali, stačí pohled na Nestru, aby bylo jasné, že ti dva se už někdy viděli. Zády k vám, zatímco scházíte po uzounkém schodišti kamsi dolů, Deren řekne jen pár vět, které ale pod ozvěnou vašich kroků nejsou příliš srozumitelné. Jejich obsah je ale celkem zřejmý – vede vás do sklepa, kde je tajná skrýš plná zajímavého vybavení. A vskutku, zanedlouho dojdete pod úroveň země. Schodiště přejde v úzkou neútulnou chodbu. Zejména vy, kdo s sebou máte i zavazadla s výbavou, se do chodby sotva vejdete. Chlad a vlhko jsou tu hmatatelné. V řadě za sebou dorazíte ke dveřím připomínajícím ze všeho nejvíce vstup do městské věznice. Před nimi stojí žena středního věku v dlouhém bílém hábitu. Má dlouhé rozcuchané vlasy, světle hnědé. Opravdu hodně rozcuchané, plné prachu, slámy a.. kůstek snad? Světla je tu málo. Řada zaprášených podlouhlých lamp připojených dráty k otvoru ve stěně, kde dříve určitě byla baterie, je nahrazena jen dvěma čadícími pochodněmi. Váš průvodce ženě ukáže dlaň, která je z nějakého důvodu propustkou, snad ten masivní černý prsten? Žena se přitiskne ke dveřím, zámek hlasitě cvakne a vaše společnost se zase může pohnout dál. Za dveřmi ještě dva kroky pokračuje chodbička, než ji ukončí jiná, kolmá na ni. Ta je o trochu širší, dlouhá sotva deset kroků, a na jedné ze stěn má troje dveře. Tohle opravdu připomíná hodně hnusnou věznici. Kobky pro těžké případy. Až když se všichni nahrnete do chodby, všimnete si, že ženiny šaty jsou šité tak, že celé pravé rameno a hruď včetně velkého prsu jsou holé. Ženina tvář je zblízka nepříliš pohledná. Krom již zmíněných vlasů je pod nosem patrný tmavý stín, za který by byl vděčný leckterý čtrnáctiletý mladík. Levé oko je přivřené v jakési křeči. To vše činí celou jinak možná i pohlednou tvář asymetrickou a její výraz působí trochu zuřivě. Když projde poslední z vás, vrátí se k hlavním dveřím. To už se k vám otočí elf a na natažené otevřené dlani má svazek tří klíčů. „Troje dveře, tři klíče. Z každé místnosti si smíte vzít každý vzít tři věci. Kromě té kočky,“ zazubí se sebevědomě na munala. „Berte to jako takovou zkoušku. Jste hodni vydat se na cestu? Nebo to tak není? Myslete na to, že ten, kdo o tom rozhodne, je dobrák Deren Welebury.“ Oběma palci ukáže sám na sebe a na svůj samolibý úsměv, načež se ladnými kroky vydá za onou ženou směrem zpět k východu. Ještě jednou se ohlédne, zatímco se za ním už zavírají dveře. „Sejdeme se večer v hostinci U Mrtvého ducha!“ U Mrtvého ducha? Přesně v tu chvíli to Nestře plně dojde. Odkud toho chlápka zná. Viděla ho párkrát s Berikem Crellem. Takže patří k Bratrstvu nebo minimálně slouží jako spojka. Jenže co to znamená? Všeobecně se ví, že Církev má vazby na Bratrstvo. Těžko by se jinak snesly vedle sebe tak dlouho. I Charovi ten elfík vrtá hlavou. Jméno zná, dokonce ví, že Deren Welebury není zdejší, ale z nějakého města u Vzdušné stěny. Potud to dává smysl. Ale nemizí pocit, že to jméno zná déle, než kolik kdy tenhle cápek mohl mít svíček na dortu. Ale je možné, že se mýlí. Ostatně podobných jmen už slyšel tolik! | ||
| |||
| Nové obzory Už dnes! Konečně přišel ten den, kdy si Církev bude vybírat členy té neuvěřitelné výpravy za Stěny. Natěšeně vyskočím z postele. Obléknu se a překontroluji obsah brašny, kterou jsem si připravil už včera. Kořínky, sušené listy, za úplňku sbírané oddenky mateřídoušky, kuří noha, havraní pera, i ne zrovna vábně vypadající krysí bulvy. Vše pečlivě roztřízené a uklizené. K tomu samozřejmě několik už hotových lektvarů, které doporučuje Gilderoyův Průvodce divočinou na delší, potenciálně nebezpečné výpravy. Dva hojivé lektvary, povzbuzující nápoj "Červený býk", čerstvě dovařené "Kočičí oči" - doufám, že budou fungovat, zatím se mi to ještě nikdy nepovedlo extrahovat úplně správně - a dokonce - velmi dobře uzavřený, obložený a upevněný - "Dračí dech". Pak samozřejmě nůž, krabičky, pytlíčky a baňky na sbírání zásob cestou. Celé náčiní se mi samozřejmě bohužel nevejde. Tak alespoň přenosný kahan a malá destilační nádoba. A nějaké další prostosvětské nezbytnosti. Seběhnu dolů. Kolik tam asi bude lidí? Musí mě vybrat. Musí. "Dobré ráno, Morrisi." Může opravdu být další svět za některou ze Stěn? Skoro žádná publikace se o takové možnosti nezmiňuje. A pokud, tak jen pohádky pro děti. "Hm-HMM!" "Mami! Dobré ráno." Obligátně políbím mámu na tvář. V kuchyni to krásně voní, jako obvykle se tu něco dobrého vaří. "Nerozmyslel sis to?" Připadá mi, že má trochu vlhké oči. Ale už jsme o tom mluvili mnohokrát. Moc dobře ví, že si to nerozmyslím. Jen zavrtím hlavou. Hodím do sebe čerstvě upečený chléb a obejmu mamku na rozloučenou. "Vrať se v pořádku. Budu na tebe myslet." Vidím, že je pro ni těžké udržet emoce na uzdě, ale dělá co může. A jsem jí za to vděčný. "Já na tebe taky. A neboj. Vrátím." S otcem jsem už rozloučil včera, mohu tedy vyrazit. Otevřu dveře, a naposledy se ohlédnu do našeho útulného domu. Jako na zavolanou přiběhne můj čtyřnohý přítel. Munal, neobvyklý druh kočkovité šelmy. "Garro," sehnu se k němu, abych jej pohladil za ušima. "Už jsem se bál, že nebudeš chtít jít." Zdánlivě mi nevěnuje pozornost, proklouzne dveřmi a sebevědomě pokračuje přímo směrem k chrámu. Jako by snad věděl, kam se chystám. A tak společně dojdeme až na chrámové nádvoří. Takové zástupy jsem tady vážně nečekal. Jsou tu lidé staří i mladí, po zuby ozbrojení i, jako já, v obyčejných měšťanských šatech. Snažím se dostat co nejblíže k chrámu. Garro v té tlačenici nespokojeně mrská ocasem a drží se mi těsně u nohou. Koho tak vyberou? Kloužu očima po přítomných a snažím se odhadnout, koho bych si za druha vybral já, když vtom se brány chrámu otevřou a několik akolytů se začne masami probírat k určeným cílům. A jeden... ANO! jeden jde přímo ke mně. Ach ano. Samozřejmě, že vybrali mne. Konečně mne někde dokáží pořádně ocenit. Sympatický sloužící mne vybídne, abych ho následoval. "Jistě. Jsem hned za Vámi." Spolu s několika dalšími jsme uvedeni do chrámu. Zvědavě si prohlížím, koho dalšího vybrali. Jeden plešoun, co nevypadá zrovna přátelsky. Jeden stařík. Trochu se divím, co tady vůbec dělá, ale není radno vynášet příliš předčasné soudy. A dvě pohledné dámy. "Dobrý den." Můj pozdrav je určen všem, ale jim v první řadě. "Morris. Těší mě." Usměju se na ně. V chrámu nejdeme do knihovny, kterou jsem zvyklý pravidelně navštěvovat, ale pokračujeme dovnitř, do hlavní části. Ve chvíli, kdy náš průvodce otevře poslední majestátní dveře, první kdo do nich okamžitě vklouzne je... Garro! Než stihnu cokoli udělat, skočí munal veleknězi, svatému Maecachu Garkinenovi, na klín, a začne mu čumákem žďuchat do paže, dožaduje se drbání za uchem. "Veleknězi... omlouvám se..." chystám se zasáhnout. Věděl jsem, že tu kočku nemám brát s sebou. Jenže svatý muž z legend našeho dětství začne Garra hladit se stejnou samozřejmostí, s jakou k němu munal skočil. Garro se veleknězi motá mezi nohama, celou dobu, co k nám promlouvá. A zdá se, že světci to nepůsobí vůbec žádný problém. Snažím se nenechat rozptýlit touto podivuhodnou okolností a raději se soustředit na to, co nám Maecach Garkinen říká. Že byl vlkem? Lykantropie? U hlavy Církve? Začínám pochybovat, jestli ještě nejsem uvězněn v říši snů. Všechny nás zná. No jistě, že mě zná. Mistr Liacha mi nejednou říkal, že jsem jeho nejnadanější student. Brzy budu moci pracovat zcela samostatně. Není vůbec s podivem, že se ohlasy o mém talentu dostaly až k veleknězi. Nadmu se pýchou, jak jsem úspěšný. Pak uslyším zvláštní enigmatickou báseň, která je zjevně pro naše poslání klíčová, a to obrazně a dokonce i doslova. Usilovně přemýšlím, co ty protikladné obrazy tak mohou znamenat. Ale to nám nejspíš bude jasnější až později. "Kéž najdeš lék, který potřebuješ. Drak tě ochraňuj, můj drahý." Kámen mudrců? Ví snad něco i o tomhle? Po jeho slovech Garro přeběhne zpátky ke mně. "Děkuji, pane," ukloním se. Máme vše co potřebujeme pro úspěch? Ten muž je právem svatý. Je si vším tak jistý... Ale jak to, že už se chystá odcházet? Na tohle setkání jsem čekal tak dlouho. Potřebuji se na tolik věcí zeptat. Jací mladí Vás potřebují? Je pravda, co se o Vás vypráví? Opravdu jste přivedl k životu draka? Jak jste to udělal? Připadalo mi, že ten dračí emblém na té zbroji se hýbe. Je kouzelný? Kde je konec Dantemu, Dračímu jezdci? Jenže na nic z toho zjevně není čas. Při pohledu do jeho očí se to všechno najednou zdá tak nějak... nepodstatné. Vypravíme se za konec světa. Uvidíme to na vlastní oči. Popovídat si můžeme později. Byly to mé vlastní myšlenky, nebo mi je vnuknul on, pouhým pohledem, přemýšlím potom, co se otočím k odchodu dveřmi, na které nám světec ukázal. | ||
| |||
 | Začátek výpravy
"Uf, to je všechno," vydechnu a otřu si zpocené čelo, když poslední balík svázaných nasolených a vysušených kůží dopadne na široký stůl před mladého pomocníka. V očích i nosu mě štípe všudypřítomný puch tuku, tříslovin a kůži v různém stádiu zpracování, tak typický pro tohle místo. Nikdy jsem si na něj nedokázala doopravdy zvyknout. Chvíli jen v tichosti sleduji Mikhaila, jak je se soustředěným výrazem kontroluje a přepočítává. To už se ale zpoza koželužné dílny ozvou další kroky. Vyjdu jim v ústrety. Vřelý úsměv na rtech muže, kterému patří by dokázal rozehnat i ta nejtemnější mračna. "Mino!" zvolá s možná až přílišným překvapením. "Nechtěl jsem tomu uvěřit, touhle dobou tu obvykle nebýváš." Cestou se ještě skrze otevřené okno natáhne do světnice, aby sebral džbán vody a pohár. "Taky tě ráda vidím," odvětím pobaveně a s díky přijmu nabízené osvěžení. Vím, že v tom prostém oznámení byla zároveň ukrytá i otázka, kterou se rozhodl ještě podpořit tím, jak pohledem sklouzl k mému cestovnímu vaku, o dost objemnějšímu, než bývá obvykle. Výmluvně pokrčím rameny. "Vždycky jsem říkala, že chci procestovat každičký kout světa, tuhle příležitost si nemohu nechat ujít," odpovím na nevyřčené, ač si tím vysloužím jeho nesouhlas. Ale nejen to, vidím, jak se mu v tváři začínají zračit obavy. Mladý učedník vycítí tu drobnou změnu nálady a s tichou poznámkou o počtech zamíří hlouběji do dílny. Krátce se za ním otočím, než se bokem opřu o hranu stolu a výmluvně založím ruce na prsou. Konečně pár kroky překlene zbývající vzdálenost mezi námi a stane vedle mě, tvář ale natočí k městu. "Poslední dny se nemluví o ničem jiném. Na cestách nikdy nebylo tak rušno, občas se tu i někdo zastaví, aby doplnil zásoby." V jeho slovech zaznívá pramálo potěšení. "Vidíš, aspoň mi budeš mít z čeho zaplatit," usměji se a konečně si opět hledíme do tváře. "Dlužíš mi ještě za minule," povytáhnu obočí. Zavrtí hlavou. "Doufal jsem, že na to zapomeneš," zvedne rezignovaně dlaně do vzduchu. Obměkčí ho to, ale ne zcela. "Cos mi to vlastně všechno přinesla?" začne procházet naskládané kůže. "Vidíš," vyhrknu, když si vzpomenu, že jsem přeci jednu velmi důležitou část nevyložila a natáhnu se pro vak položený u nohy stolu. "Zuby, paroží, drápy. Na ozdoby!" Zachrastím tou malou sbírkou trofejí, než ji položím vedle. Okolní krajiny jsou stále bohaté na zvěř, i když se za zvěřinu až tak dobře neplatí, dobře stažené kůže dokážou uživit jednu lovkyni na cestách. Vidím, že je s mou prací spokojen, ostatně jako vždy. Rozhovor o zboží nás ale nezvládne zabavit na příliš dlouhou dobu. Dříve nebo později se budeme muset k tomu mému odchodu vrátit. Teď to přišlo spíše dříve, s mnohem větší naléhavostí. "Opravdu tam musíš jít?" zkusí to znovu, jako by druhým dechem dodával, že bych měla zůstat. Vážně přikývnu. "Musím, Levane. Nemám jinou možnost," řeknu téměř rezignovaně. "Slyšel jsem různé věci. A i když jsou většina smyšlený příběhy, nikdo tě nemůže připravit na to, co tam najdeš. Pokud vůbec něco. Přijde mi to jako bláznovství, Mino. Pro jednou...co je tak zatraceně strašnýho na tom zůstat na místě?" Není to jen jeho tón, co mě nutí sklopit pohled a suše polknout. Na některé otázky neexistuje snadná odpověď. Uvědomí si to, z těch pár střípků, co už ví. Prsty si promne zamračené čelo. "Vím, že o mě máš obavy, vážím si toho," pronesu klidně, nechci ho nutit k omluvě nebo tomu, aby se za svá slova styděl. "Už jsem se rozhodla a jen tak něco mě neudolá." To musel uznat i on, ač to byla jen velmi chabá záplata. "Budeš první, komu o tom budu vyprávět. Jestli mě na tu výpravu vůbec vezmou," poznamenám. Oběma je nám ale jasné, že pro to udělám maximum. Dál už nebylo třeba se k tomu vracet, byla to dlouhá doba, co jsme se viděli naposledy a za tu dobu každý z nás nasbíral nespočet zážitků, o které se mohl podělit. Za okny už se začalo pomalu smrákat. Čas loučení se nevyhnutelně blížil. Sama jsem si musela přiznat, že tentokrát bylo obzvlášť bolestivé. Místnost se na okamžik ponořila do tíživého ticha. Přerušil ho až cinkot mincí v malém váčku, který mi Levan podával. Obchod byl dokončen. "Ještě něco," pronesl tiše a vydal se na opačnou stranu místnosti, kde na zdobně vyřezávaném prádelníku ležela malá, jednoduchá truhlička. Vytáhl z ní podlouhlý předmět zabalený v látce a převázaný koženou šňůrkou. Dřevěná podlaha vrzala pod jeho těžkýma botama, když se ke mně vracel. "Hm?" zvídavě a možná trochu podezřívavě jsem na něj pohlédla. Začal postupně uvolňovat uzlíky, dokud látka nesklouzla z kožené pochvy ukrývající lovecký nůž z kvalitní oceli. "Pro tebe," slovy mě vybídl, ať si ho převezmu. Jeho ostré, kvalitně zbroušené ostří se zalesklo ve svitu olejové lampy. Přejela jsem po něm bříškem palce a oči se mi rozšířily úžasem. "Úžasná práce," skoro nevěřícně jsem zakroutila hlavou. "Je od Godericka," odvětil Levan pyšně. A vskutku, dostat se k jeho zboží nebylo tak snadné. A cena obvykle nebyla tou jedinou překážkou. Opravdu jsem něco takového mohla přijmout? Ne, takový dar nebylo možné odmítnout. V ten okamžik mě to napadlo. Sáhla jsem k boku a odepnula svůj vlastní nůž. Ten, který mě provázel snad polovinu života na mých cestách. Čas se na něm už podepsal; rukojeť byla ohmataná, mé dlaně na ní vytvořily už jistou patinu. Několikrát broušená čepel už měla i pár zoubků a ztratila něco ze své šířky. Stále to byl ale dobrý nástroj. Byl v něm kus historie. Gesto, které přijal. Mohlo znamenat konec jedné cesty, odloučení, nebo také začátek něčeho nového. Odpověď na tuhle otázku dokáže přinést jen čas. A tak jsem vykročila k hlavnímu městu. Ještě chvíli jsem cítila na těle stopy po jeho silném objetí. Jedno shozené břemeno nahrazené jiným. Ale tak už to jednoduše bývá. Ke stráženým branám jsem se přiblížila ještě před setměním, vydala jsem se známými uličkami k jednomu z hostinců, kde jsem tu obvykle přebývala. Nebyl to žádný ukázkový podnik, ale za menší příplatek mi dokázali zajistit káď s horkou vodou, večeři i korbel piva. To a místo, kde mohu dnešního večera složit hlavu bylo vše, co jsem potřebovala. Už zítra se vydám do samotného centra, až k chrámu Jediného, jehož majestátnost jsem většinou obdivovala jen zpovzdálí. Města obecně byla na mé poměry až příliš rušná, nikdy jsem v jejich hradbách nevydržela dlouho a s radostí prchala zpět do divočiny. Proplétat se mezi davy a neustále se handrkovat na tržišti o každičký předmět a kousek jídla mě vyčerpávalo. Naštěstí se dalo očekávat, že pokud si mě vyberou jako člena družiny, nebudou pobyt zde zbytečně protahovat. No a v opačném případě zmizím hned, jak to bude možné. Neusínalo se mi zrovna dobře, zvlášť s vědomím, že tuhle příležitost skutečně nemohu promarnit. Ani se mi nechtělo domýšlet, co bych dělala v případě, kdyby to nevyšlo. Dokázala bych se vzdát? Jen stěží. I kdybych měla velekněze odprosit na kolenou. Po hodince bezcílného převalovaní se mi přeci jen oči zavřou a mysl odpluje do říše snů. Ráno přijde nečekaně brzy. Příliš nemeškám. Vím, že výzva církve naláká spousty dobrodruhů i obyčejných zvědavců. Nemyslím si, že jednoduše vyberou první tucet dobrovolníků, ale nechci se proplétat zástupem těl. Přicházím tak k chrámu mezi prvními. Nejdu hlavní třídou, naopak si vybírám menší, méně užívané uličky nezastavěné trhovci. Snažím se v tom mumraji nalézt alespoň malý ostrůvek klidu, ideálně na místě, který mi poskytne i stín, kdyby se čekání až moc protáhlo. Čas od času zalovím prsty v malé brašničce, odkud vytáhnu hrst oříšků. Možná tím trochu zaháním i stoupající nervozitu. Náměstí se začíná pomalu plnit. Poslouchám útržky hovorů. Sešli se tu jednotlivci i menší skupinky, lidé všelijakého ražení. Zrovna hledím ke dveřím chrámu, když z nich vykročí skupina kněžích a začne se proplétat davem. Kroky jednoho z nich vedou i mým směrem. Srdce mi poskočí. Rukou se chytnu za kožený popruh pouzdra s lukem i šípy. Jistě, po celou tu dobu jsem měla nejasné tušení, že budu mezi vybranými, ale když ten okamžik skutečně nastane, přemohou mě emoce. Radost a především úleva. "Jistě, ráda," odvětím mladému knězi a následuji ho do útrob chrámu. Až teď si uvědomím, že jsem nikdy nebyla uvnitř. Stavba je to působívá, vzbuzující obdiv i bázeň. Za námi kráčí další dvojice, zvuk našich kročejů se rozléhá v chodbě vedoucí do pracovny samotného velekněze. I sem doléhá sborový zpět chorálů propůjčující místu tu nenapodobitelnou atmosféru. Kamenné stěny ve mně ale spíše vzbuzují chlad. Až v účelně zařízené pracovně mám možnost si lépe prohlédnout ostatní vybrané a Garkinena, živoucí legendu kráčející mezi obyčejnými smrtelníky. Příliš netuším, jak se v blízkosti někoho tak významného chovat. Nečekala jsem, že budeme pozváni zrovna sem, ačkoliv je mi to mnohem milejší, než kdyby nás vystavovali jako trofeje někde před davem. Velekněz se příliš nenamáhá se zdvořilostmi a začne rovnou vyprávět příběh o tom, co ho vůbec k myšlence uskutečnění výpravy za stěnu přivedlo. Možná až příliš obšírně. Nevím, co z toho považovat za důležité, některé části mi znějí spíše jako příběhy vykládané dětem před spaním, ale ani v myšlenkách si nedovolím zpochybňovat nic z jeho slov. Nakonec svět je plný záhad i překvapení. A čím déle po něm kráčím, tím více jsem si vědoma toho, jak málo z něj jsme prozkoumali. Zarazí mě až doznání o tom, že nás všechny moc dobře zná. Vrásky na čele se mi v ten okamžik ještě prohloubí, očima těknu i po ostatních, jak na tohle zareagovali. Na tohle, i na to, jak mi přímo v hlavě zazní verše zatím nepříliš jasné básně. A nejsem rozhodně jediná, koho to překvapilo a znepokojilo. Ani nad tím nemohu příliš dlouho přemítat a Maecach bere mou hrubou, mozolnatou dlaň do svých, aby mi požehnal. Slova, která pro mě znamenají mnohé. Uctivě sklopím pohled. "Děkuji za vaše požehnání, vynasnažím se," odvětím trochu přiškrceně. Až teď, když stál přímo přede mnou, jsem dokázala cítit sílu jeho osobnosti. I odhodlání. Příběh, který nám ještě před několika okamžiky vyprávěl, mi už nepřijde tak cizí a vzdálený. A možná právě proto nemám dalších otázek, jen pokorně o kousek ustoupím, aby mohl velekněz požehnat dalšímu z nás. Není tu slov, které by nás mohly na výpravu za neznámem připravit. Ale cítím se připravená, víc než kdy jindy. Mina Andelian  | ||
