| |||
40 DAYS AFTER Všechno šlo do prdele. Byla jsem nervózní víc a víc. Mnohokrát jsem litovala že jsem nenasedla do letadla když byl ještě čas. Pokládala jsem si otázku jestli ještě někdy uvidím svoji rodinu, jak tohle všechno dopadne a jestli to přežijeme a jestli se někdy ještě vrátí svět do normálu. Dá se o tom ale pochybovat. Jisté bylo jenom jedno. Ani já, ani Miley, ani její rodiče nemůžeme zůstat v domu na pobřeží. I když stojí o samotě, dřív nebo později by nás tady ty chodící mrtvoly našly. Nebo někdo kdo by to tady chtěl vyrabovat a nám by brzo došlo jídlo i všechno ostatní. Cortézovo moře! Tak jsme se dohodli. Přes Tijuanu do Mexika jako spoustu jiných lidí. Táta od Miley věděl že tam jsou nedaleko pobřeží v zálivu nějaké ostrovy a na nich bychom se snad nějak uchytili. Záložní variantou bylo to, že kdybychom po cestě potkali bezpečné místo, mohli bychom změnit plán A. Nutno říct že plán B byl na vodě. Stejně jako A který taky není nijak dotažený do konce. Máme alespoň cíl. Naložili jsme auto vším užitečným co se do něj vešlo. Všechno co by se nám mohlo hodit a všechno co by mohlo mít nějakou cenu pro případný obchod. A myslím si, že peníze to nebudou. Zakskládali jsme i čtvrté místo v autě. Pojedu za nimi na motorce. A teď... Je to už několik dní co jsme na cestě. Štěstí ať nám přeje. |
| |||
|
| |||
40 Days After středa 31. května Ten večer byl strašný. Zavřený v garáži, bez možnosti úniku. Popadl jsem aspoň klíč na kolo, abych měl něco v ruce na případnou obranu. Těch několik minut, než přijela policie, bylo nekonečných a ta věc venku se pořád snažila dostat dovnitř. Jak jsem slyšel sirény, ulevilo se mi. Mrtvola přestala zápasit s vraty a po chvíli jsem slyšel hlasy. A nakonec výkřiky. A střelbu. Odvážil jsem se vykouknout ze vrat a uviděl jednoho policistu s krvácející ránou na předloktí a druhý stále mířil zbraní na mrtvolu. Která se naštěstí už nepohnula. Zbytek večeru jsem byl zavřenej u sebe v pokoji s flaškou tequily a hraním na psku. Další dny šly pomalu ale jistě do hoven. Mrtvých přibývalo. Zprávy z okolního dění nebyly o moc lepší. Já je radši ani neposlouchal. Já byl prostě většinu času zabraný do svého projektu. Připravit ho na rychlý a náhlý odjezd, takže pár náhradních kanystrů s benzínem, náhradní kola, nějaké trvanlivé jídlo…. „Tak jo. Ještě jednou… Levá, pravá a prostřední zamáčknout, jo? Jinak nenastartuješ. Kapiš?“ naposledy jsem vysvětlil mamce, jak se startuje, kdyby se mi náhodou něco stalo a ona potřebovala zmizet. „Přemýšlel jsem… že bychom někam odjeli. Někam.. kde to bude míň nebezpečné. Mimo velké místa… Co myslíš?“ vypadlo pak ze mě večer čtyřicátého dne po konci světa. „Máme dost jídla, paliva a dobrý pevný auto. Mohli bychom… já nevím…“ Celý tohle město jde pomalu do háje. A mě se nechce tady jen tak sedět a čekat, až hovna spadnou do větráku. To už bude pozdě na všechno. Jenže máma zase odtud neodejde jen tak. Nechce je tu všechny nechat. Jak já nenávidím takové dilema. |
| |||
Cesta za rodinou středa 31. května 2023 Rozdíl mezi teorií a praxí jsem si uvědomil velmi brzy. Tedy primárně to, že postava ve videohře si nestěžuje, že má těžký batoh a nikdy se neunaví. Já jsem nebyl žádný výsadkář, a proto jsem se pod batohem lehce svíjel. I když jsem zároveň nebyl ani žádná chudinka - a rozhodně jsem se ho hodlal držet. Tenhle batoh - a zbraň - pro mě byly aktuálně ty nejdůležitější věci v životě. |
| |||
Whatever
Oči mi kmitli k mapě, když mě José opravil. Zná mě už dlouho, takže věděl, že mě to nasere. A taky, že jo, ale držel sem hubu, protože to nejhorší, co může bejt je začít se žrát mezi sebou. Mlčky sleduju, jak jezdí prstem po mapě. Vim, proč volí tuhle cestu a je mi jasný, že mu to přijde jako dobrej nápad. “Jenomže dolů na Artesii je to kolem letiště a jestli někde bude armáda, tak tam. Nastopéro tam budou mít evakuační bod a hromadu lidí, co se ženou schovat do náruče skomírajícího strýčka Sama.“ rozhodím rukama a vyfouknu kouř z nosu, jako nějakej drak. Fakt se mi to nelíbí, hlavně, když máme ukradenou vojenskou techniku. A munici do tý pětadvacítky chci šetřit. Naštěstí nikdo další nepindá a tak se můžou rozjet přípravy. Já naposledy zkontroluju, jak je na tom LAV. Jak s tim zacházet jsem jim ukazoval asi stopadesátkrát, tak snad to neposerou. Nakonec je všechno důležitý v HMMWV nebo LAVu. Sleduju, jak se všichni soukaj do vehiklů. Je to jasný, já a José pojedeme v hummeru a zbytek v pancéřáku. Jesús řídí, Manuel je střelec a Paola je nasáčkovaná vzadu. “Jedna karta na všechno...no nejsem já dement ?“ uchechtnu se pro sebe, než oblíknu koženou bundu a střelecký rukavice. Pak se sám vrhnu na místo spolujezdce. José se tváři, jak kdyby se mu vybila baterka na mobilu uprostřed live streamu nějaký uwu buchty. “Víš co amigo ? Jeď třeba skrz satanovu prdel, hlavně ať už jsme tam.“ pokrčím rameny a pohledem doprava se ujistim, že všichni jsou ready. A jen čekám, než na to José šlápne.... |
| |||
|
| |||
Rodina na prvním místě Morris středa 31. května 2023
|
| |||
Nový domov Isabela
|
| |||
Řízená likvidace George středa 31. května 2023
|
| |||
Cesta domů Thomas neděle 04. června 2023
|
doba vygenerování stránky: 0.096140146255493 sekund