Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Days after
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | 44 Dní poté... návrat domů... Byla to noční můra. Nijak jinak se to nazvat nedalo. Od velitele svazu jsme dostali rozkaz plout na hladině, z čehož byla spousta chlapů nesví. Ale zase tak nějak - zvlášť po proslovu admirála následovaným tím kapitánovým - pochopili, že musíme držet pohromadě a navzájem se podporovat spíš i psychicky viditelnou přítomností než fyzicky. Přece jen, náš svaz mohl smést z hladiny skoro cokoliv, co by potkal, ale o to horší to bylo. Všechny rakety, dělostřelecké granáty a tuny střeliva byly v boji s tímhle nepřítelem byly úplně k ničemu. Během plavby k základně přicházely další a další zprávy a i ti nejzatvrzelejší skeptici tomu nakonec začínali věřit. Když jsem pak stál v řídící místnosti vedle kapitána během toho, co nechal zapnout nahlas poslední zprávu ze států, viděl jsem, jak to se všemi trhlo. Nebylo kam se vrátit. Nebyl žádný domov. Nebo aspoň ne takový, jak jsme ho znali a už jen podle toho, co bylo v poslední zprávě řečeno bylo všem jasné, že doma to musí být naprosto v hajzlu. Jinak by přece tak silný svaz neodrazovali od návratu a případně to dali rozkazem. Ne jen takovým doporučením a přáním... | ||
| |||
 | 40 Dní poté... Unaveně se sesunu na židli. Mám toho dost. Poslední dny se to tu snažíme udržet s minimálním počtem lidí. Aspoň že ty co tu zůstali patří k zelené zdi. Svět šel do háje. Spousta dozorců i ostatního personálu se prostě sbalila a vyrazila za rodinou. Vláda slibovala, že k nám pošle národní gardu, ale nikdo nedorazil. Dle některých zpráv některé věznice prostě otevřeli brány a vypustili vězně. To se tady stane jen přes mou mrtvolu! V této věznici si to nemůžeme dovolit. Tady jsou nejhorší z nejhorších! Sáhnu po telefonu a znovu se pokusím zavolat své bejvalce. Zase nic. Snažím se jí dovolat od doby, co televizí proběhly záběry z LA. Tu mrchu ať klidně sežerou, ale syn musí být v bezpečí. Prostě musí.... Pak zkusím zavolat důchodkyni, co bydlí vedle mě, abych se ujistil, že mi krmí rybku. Také nic. Sakra! Pak už přestanu oddalovat nevyhnutelné a sáhnu po papíru a tužce. Musím vypracovat plán. Vězně vypustit mezi slušné lidi nemůžeme. To by současnou krizi ještě zhoršilo. Současný stav je neudržitelný. Proud ještě funguje. Stejně tak voda teče, ale nejde říct jak dlouho tomu tak ještě bude. Nějaké zásoby jídla tu ještě jsou, ale při současném počtu vězňů by byli brzy spotřebované. Navíc nestíháme jídlo distribuovat. Logický závěr? Musíme snížit počet vězňů. Jenže jak na to. Někdo by možná řekl: "To je jednoduché. Postřílet!" Jenže to není jen tak. Nějaké zásoby střeliva tu máme. Ale ne tolik kolik by většina lidí čekala. Většina střeliva, kterou tu používáme je nesmrtící. Takže i kdybychom na každého vězně použili jen jeden náboj, tak nám naše zásoby nebudou stačit. Nemluvě o tom, že hluk ze střelby by spustil lavinu odporu od vězňů. Navíc to vypadá, že každý ušetřený náboj se v budoucnu bude náramně hodit. Další problém by byl, kde vězně střelit. Někdo by prostě chodil od cely k cele a vězně střílel. Jenže tam by hrozilo nebezpečí odražených střel. Vězni by se mohli schovávat a navíc, co pak z mrtvými těly. Pokud by zůstali v celách vězení by se stalo neobyvatelným a naše vysoké ploty se nám ještě budou hodit... Začnu sepisovat svůj plán. Nejlepší způsob jak popravovat vězně bude za použití jiných vězňů. Po chvilce uvažování se rozhodnu použít bělochy. Většina zbylého personálu je bílá... Bude to chtít vybrat přibližně sto konkrétních vězňů, kteří tuto práci budou schopni vykonat, ale zároveň se poté, co jim dáme zbraně, neobrátí proti nám. Nejlepší bude zajistit si podporu nějakého vysokého bose, který své lidi zaúkoluje... Můžeme mu třeba slíbit, že ho a jeho gang propustíme, pokud nám pomůže populaci zregulovat. To se samozřejmě nestane… K popravám jim dáme k dispozici nože a budeme na ně dohlížet s plnou palebnou silou. Pokud se popravovaní začnou bouřit, a dokáží získat bodnou zbraň zasáhnout snipeři ze věží. Tím si získáme sympatie popravčí čety. Pro jistotu to bude chtít mít v záloze další popravovačí četu, kdybychom první museli postřílet, nebo se popravovaní dokázali bránit lépe, než čekám… Nejdříve jim pošleme k popravě černochy. Ty nesnáší, tak to pro ně bude potěšení. K popravám bude docházet na dvoře. Co s těly? Černochům řekneme, že to oni budou ti co přežijí, a necháme je na dvoře kopat hromadný hrob pro jejich budoucí oběti. Až budou prací vyčerpaní odebereme jim lopaty a pošleme na ně bílou sílu. Ta pak i díru zahází. Zatímco na dalším dvoře další skupina bude kopat svůj hrob. A takhle to budeme opakovat a opakovat. Až dojdou černí, tak jim tam pošleme mexikánce a nakonec až to budou mít zautomatizované začneme posílat bělochy… Zbývá problém jak vězně dostat na dvůr. Bude to chtít co nejmenší kontakt s dozorci. Tedy žádné poutání. Prostě husí pochod. Dozorci vždy chránění mříží. Předem vězně upozorníme, že každý kdo se zastaví, nebo pokusí zamířit kam nemá bude zastřelen. Z počátku použijeme nesmrtící munici, aby nedošlo k hromadné vzpouře, ale hrozba nebude planá… Bude to chtít vyřešit ještě spoustu drobností, ale hrubý plán mám v bodech vypracovaný... Vstanu a vysílačkou svolám veškerý personál do řídícího střediska. Jakmile všichni dorazí. Upozorním je, že musíme jednat rychle, protože momentálně nikdo nehlídá. Pak je upozorním na neudržitelnost současné situace. Zmíním, že je jen otázka času, než nám vězni začnou v celách umírat, protože jim nebudeme schopni zajistit podmínky potřebné k životu. Zmíním též těch několik mrtvých z posledních dnů. Šlo především o sebevrahy a oběti útoků. Ponorková nemoc je svině pokud jste v cele s odsouzeným vrahem... Pak je seznámím se svým plánem a čekám na reakci... | ||
| |||
 | 40 DAYS AFTER "Něco končí, něco začíná". Znáte takové ty podivné lidi co se celý život připravují na konec světa? "Survivoři", nebo taky "blázni". Apokalypsa.. Větší hloupost by si člověk nedokázal představit. Ve středověku byl v Evropě mor, což bylo zlé, ale k apokalypse to mělo daleko. Stejně tak první světová, druhá světová, studená válka a teď i válka na Ukrajině. Spousta zlých událostí, ale nic z toho nemůže způsobit konec světa. Nemluvě o Zombie. To jsou věci z filmů, seriálů a mýtů.. Pokud by někdy měl nastat konec světa, spíše bych věřila tomu že za to bude moci Yellowstone, nějaký asteroid a nebo někdo začne házet atomovky. Zombie se mi zkrátka nezdáli reální. Dokud jeden z nich přímo před mýma očima nenapadl mého kolegu. Doktor Rackhen.. Po té co se stalo na pitevně jsem měla mezery. Sál.. Sesterna.. Strach.. Hádka.. Ochranka a policie.. Bylo toho na mně moc. Byla jsem v šoku, nemohla jsem uvěřit tomu co se stalo. Tomu že by to mohla být pravda. Všechna ta videa. Zombie.. Ani nevím jak jsem se dostala domu. Dala jsem si sprchu a panáka teqily na uklidnění. Pak ještě jednoho. Všechny ty filmy a seriály, nemyslela bych že se to může doopravdy stát. Když jsem opět byla schopna myslet, měla jsem v hlavě jednu věc. Rodina musí být pohromadě a v bezpečí. A tak jsem ještě večer zavolala dědovi a přesvědčila ho aby přijel, hlavně zabralo když jsem mu řekla že se tu dějou divný věci a budu potřebovat pomoc. Ten večer jsem usínala jen těžko, dvě hodiny sem ležela v posteli a četla na mobilu vše co jsem mohla najít o zombie. Další den jsem šla do práce. Doufala jsem že to nebude tak zlé, že to tam nějak zabezpečí a nějak to vydržíme. Ale bylo to zlé.. Raněných bylo hodně, policie k nám vozila pokousané a přišlo mi, že nikdo nebere ohled na to že se změní na zombie. Podobné to bylo i další den, ale to už jsem se rozhodla. Jeden z těch "mrtvých" mi málem ukousl ruku. Pracoviště se stávalo víc a více nebezpečné, zprávy v televizi nebyly dobré a tak jsem se ten večer rozhodla.. Další den jsem šla do práce znovu, ale hlavně kvůli tomu, abych si odchytla Johna, Lucy a Emmu. Chtěla jsem znát jejich názor a když jsme se bavily, bylo jasné že to cítí stejně. A tak jsme se domluvily, musíme odtud pryč, než se stane něco fakt zlýho.. S ostatními jsme si daly dva dny, aby jsme se připravili jak jen to půjde. Začala jsem jídlem. A že to nebyl lehký úkol, nebyla jsem totiž jediná. I tak se mi ale podařilo sehnat dvě plné, velké cestovní tašky, trvanlivých potravin. Od těstovin, rýže, polévky do hrnečku, konzervy s různými věcmi masem i zeleninou, placky na tortilly, instantní nudle, sušené maso, prostě všechno co šlo.. Pak jsem navštívila obchod s loveckými potřebami. Tam jsem toho koupila hodně. Kvalitní, lovecký luk s toulcem plným šípů, i když s ním neumím, naučím se to. Všechny nože Rambo co mněli, tedy tři kusy. No a pak došlo na sestavení tzv. Survival Bag. Přesněji, tři batohy, plné věcí na přežití. Nakonec to vypadalo zhruba takhle odkaz, i když spoustu věcí jsem musela doplnit později, jako lékárničku, léky (proti bolesti a infekci) , solární nabíječky které se mi podařilo sehnat tedy jen dvakrát, pár konzerv a trocha sušeného masa, mapy Georgie a celých USA které jsem si vytiskla u souseda, náhradní ponožky.. No a pak ještě zbraně. Mám svůj luk a nože, ale pistole je pistole. Podařilo se mi sehnat dvě, jeden revolver a nějaký glock, obojí s krabičkou nábojů. Prodejce zkoušel něco o čekací době, ale když jsem na něj udělala psí oči, vysvětlila mu že musím pryč a dala mu dva tisíce dolarů navíc, povolil. Peníze se stejně budou brzy hodit leda na podpal a tak mně nějak netrápilo když bych musela utratit poslední, našetřený dolar. Doma jsme si všichni sbalily oblečení a pár soukromých věcí. Zavazadel tak začínalo být docela dost, ale naštěstí mám pickup.. Další den ráno přijel děda, za což jsem byla moc ráda. Obzvláště když jsem viděla že i jeho napadlo si něco zbalit, včetně jeho staré brokovnice, kterou míval vždy pod barem. Mohla jsem tak kontaktovat ostatní a za dvě hodiny jsme se sešly u nás, celá výprava. Většinu členů rodin mých přátel jsem znala a byla jsem ráda že se rozhodli jet s námi. Ještě než jsme vyrazily, těm kteří to nevěděli, jsem řekla pravdu. O zombie a všem. A zdůraznila jsem, že podle toho co jsem zažila, i podle videí z netu atp, zombíka zničíte poškozením hlavy, nic jiného nemá cenu. Je to důležité, tak ať si to pamatují.. Po této přednášce nebylo nač čekat a tak jsme nasedaly do aut a vyrazily. A kam? Na místo na které mně vlastně přivedla Emma. Jednou jsme s spolu byly na výletě a když jsme jely chvíli po cestě, všimla jsem si nějaké, nenápadné, zarostlé odbočky. Zeptala jsem se kam to vede a Emma že přesně neví, ale někde tam by měl být nějaký starý resort nebo co. A tak jsem si začala zjišťovat informace. Atlanta Sand & Supply Company, tam kdysi měli rekreační místo, pro své věrné zaměstnance. Jenže kokem devadesátek se jim to nějak rozpadlo, firma zřejmě měla nějaké potíže a někde kolem byl i důl a tak to nikdo další kvůli hluku nechtěl. Od té doby to tam jen tak stojí - - - > odkaz. A tohle místo se mělo stát našim novým domovem.. Resort, asi půl míle velká oblast, kterou ze tří stran obklopuje úpatí hor a lesy. Kolem samotného resortu to vypadá na první pohled hrozně, jen pár menších budov, většima rozpadlá. Nevím zda bude mít cenu je opravovat, ale minimálně je můžeme použít na opravy dalších věcí.. Auta jsme zaparkovaly před hlavní budovou. Jako první jsme šly tam. Bylo to opravdu velké a skutečně opuštěné. A špinavé a zaprášené, takže až do večera jsme musely uklízet, vynášet ven bordel a větrat. To ostatně bylo i dost práce i na další den. Kromě úklidu bylo ale zapotřebí dělat další věci a tak jsme se tozdělily na dvě skupiny. Jedna dávala do pořádku hlavní budovu, jak to jen šlo aby byla aspoň trochu obyvatelná a druhá skupina, kde jsem byla i já, pracovala venku. Taky jsme uklízely a prohledávaly trosky, a dávaly dohromady vše co by mohlo jít na opravy hlavní budovy, nebo co bychom mohly využít nějak jinak. Bylo nutné myslet i na obranu a nezvané hosty, takže vše co šlo jsme použily na barikádu u přístupové cesty, před kterou jsme ještě zarazily do země špičaté kůly. Byla to spousta naročné práce, ale udělat se to muselo.. U večeře jsme si pak povídaly. Ti co byli uvnitř, nám říkali co zvládli a co všechno tady vlastně je. Když se otevřou dveře hlavní budovy: Veliká chodba. Dveře vlevo vedou do veliké společenské místnosti a čehosi co mohla být knihovna. Dveře napravo, vedou do kuchyně a spižírny. Na konci chodby na protější straně, jsou další dveře, za kterými je schodiště vedoucí do sklepa/prádelny.. Samozřejmě jsou dole ještě koupelna a schodiště do horních pater, kde už jsou převážně pokoje. A další dvě koupelny. A kromě toho, je tu i sauna, teď tedy nefunkční, a "rekreační místnost", která podle vybavení sloužila k masážím a podobným věcem.. Někdo se při večeři zeptal jak to bude dál, co se bude dít, zda budeme mít vůdce. Padl návrh na mně, ale to jsem odmítla a tak jsme se domluvily na demokracii. Z každé rodiny jeden zástupce, jakási rada, a o všech důležitých rozhodnutí se bude hlasovat. Domluvily jsme se i na tom že přijetí nových "členů" (jako že úmyslně nemají nikoho zvát, ale kdyby) se musí schvalovat. A každý také dostal nějakou funkci kterou zde bude mít. NAŠE NOVÁ KOMUNITA:  Pak je tu ještě otázka zbraní. U barikády bude vždy aspoň tucet kopí, připraveno pro stav nouze, nebo kdyby si nějaké chtěl vzít bezpečák/průzkumník. Samozřejmě pak bude záležet na tom co si kdo vzal s sebou, ale o své jsem ochotna se rozdělit. Emílii jsem aspoň pro nějaký pocit bezpečí dala švícarský nožík a pepřový sprej.. Já sama si nechám luk a jeden nůž Rambo, do kterých jsem ještě nacpala něco proti infekci a bolesti, člověk nikdy neví.. Další nůž dám Dědovi/Johnovi a poslední Lucy/Emmě, podle toho kdo je bude více chtít /potřebovat. Revolver dám mamce s tím že ho má na ochranu a jen pro případy nouze, ať je fakt opatrná.. A Glock, to už pak bude záležet na tom kdo co má, ale asi by to byl někdo z bezpečnosti. Včerejší den jsem jako průzkumník, strávila průzkumem. Tentokrát šlo o trochu širší okolí. Přiznávám, nebyl to úplně detailní průzkum, ale to nevadí, protože i tak jsem zaznamenala dva úspěchy. První, asi dvacet minut na východ od nás, ksem našla potůček. Teče od hor, někam až.. Nevím, daleko, možná i do moře. Tak či onak, máme pitnou vodu! A občas by se snad dala chytit i nějaká ryba, což je fajn.. No a ta druhá věc, severo-západně u hor, jsem našla cestu. Potvrzené to nemám, ale myslím že by mohla vést k dolu o kterém jsem četla. Je-li to tak, chci to prozkoumat, mohl by tam být dynamit, krumpáče, motyky, řetězy, spousta věcí co by se mohla hodit. A to také bude má náplň dnešního dne.. Vstanu, dojdu se opláchnout do koupelny kde je připravena mísa s vodou, pak zpět do pokoje se obléct a trochu se protáhnu. Vezmu si luk, na opasek svůj nůž a na záda malý batoh ve kterém je baterka, menší lékárnička, maskovací "plachta" něco jako šakal, abych to mohla přes sebe hodit a schovat se, lahev s vodou a troška sušeného ovoce a masa. Připravena, jdu dolu do kuchyně, pozdravit mamku a kohokoli kdo by tam zrovna byl. Vzala bych si něco malého co mi dá na snídani a zajdu s tím do společenské místnosti, kterou máme i jako jídelnu. "Dobré ráno". Pozdravím všechny a pomalu se pustím do jídla. "Dnes mám v plánu zkusit najít důl co by měl být někde poblíž a podívat se, zda by tam nebylo něco, co bychom mohly využít.. Najde se dobrovolník co by šel se mnou?" | ||
| |||
 | 40 DNÍ POTÉ Světlo a stíny... | ||
| |||
 | 44 Days After Thomas neděle 04. června 2023
| ||
| |||
| Chapter I. Rise of the Dead 40 Days After Všichni středa 31. května
Texas
Californie
Maryland
Georgia
| ||
| |||
 | 30 Days After neděle 21. května 2023 Čím dál od domova jsme, tím víc cítím, že se chci vrátit. Jistě, situace je vážná a takový to všechno kolem, ale jsem si celkem dost jistá, že s rodiči se mi žít nechce. Je vážně jako dostat propustku na pár let a pak se muset vrátit pod jejich taktovku, jelikož vědí všechno nejlíp. A možná, že vědí. Však jsou starší a mají víc zkušeností. Líně otáčím hlavou opřenou o podpěrku sedadla. Jsem vážně divná? Nevděčná? Krátce sklouznu pohledem k Robertovi, jenže z toho mám dojem, že představy rodičů plní dokonale a proto s nimi žádný problém mít nebude. Je, no, dospěle dospělý, i když je mladší, než já. Dřív jsem si taky myslela, že jsem strašně dospělá, akorát, že je to úplně jiný druh dospělosti. “Tohle se nedá,“ povzdechnu si a přepnu rádio. Ani nový rytmus jiné písničky mě ale nerozveselí. Během cesty se toho moc nestane, nic nepovídám, sleduju okolí a to ještě ne nijak pečlivě. Psaní s Petem mě taky omrzí, i on má svých starostí dost, cítím to z toho, jak skládá věty. Obvykle je vřelejší, nicméně přitom vytváří víc tlaku, nebo jak to říct. Teď si všechen ten tlak musím vytvářet v hlavě sama a není to zase tak těžké. Všichni se hrnou někam. Spousta lidí, spousta zásob, jako by měl být konec světa. Obojí mě stresuje. “Snad něco lepšího, než konzervy pro psy,“ chci nás s bráchou pobavit, jenže odpovědí je mi další příliš dospělý pohled. Na to se zavrtám do sedadla a nespokojeně zašklebím. S připojováním vozíku pomoct sama od sebe nehodlám, jako uražené děcko si založím ruce na hrudi a čekám až… vůbec nevím, na co čekám, takže koukám co se kde děje a jestli v tomhle šílenství ještě existují lidé s nepotlačeným smyslem pro humor. Místo toho se v hledáčku objeví nějaká špinavá fetka. Nechápu, čím je chlápek v telefonu tak zaujatý, že ženu neslyší přicházet. Na parkovišti sice panuje mumraj, ale tahle na tichošlápka nevypadá. Až se zpožděním mi dochází, že jsem podobný styl chůze už viděla a že žena nejde loudit peníze na další dávku. Nebylo to nahraný. Dál sedím zabořená do sedačky a hlavu mi naplní tahle jediná myšlenka – že to aprílové video nebylo nahrané. Děje se to. Děje se to teď. Tady. Kousek od nás. To mi už srdce buší jako o závod a zpocené mám nejen dlaně, přesto se mi na začátku nedaří dělat nic víc, než zírat. Až pohyb těsně u okýnka auta mě probere. Vytočím se půlkou těla do strany a pohledem hledám bráchu. Měla jsem mu jít pomoct. Už bychom byli pryč. Otevřu dveře a protáhnu se ven. “Musíme jet!“ naléhám na Roberta, “Za-zahákni to a jedeme,“ pobízím ho, aby vyřešil objednaný vozík a už jsme byli pryč. Musíme pryč. V roztřesených rukách se mi objeví telefon, ale protože mi nejde odemknout, zase ho neobratně schovám. Pete. Musím mu napsat, že jsou tady. Připomenu si poznámku na později. Nechci, ale stejně se směrem, kde se žena zakousla muži do ruky podívám. Ničemu z toho, co se děje, ale nepomáhám. | ||
| |||
4882.png){kind=icon} | 30 Days After
Naložil jsem poslední věc dozadu do pickupu a nechal nákupní vozík vozíkovat někde na vedlejším parkovacím místě. Však on si ho někdo vyzvedne. Usadil jsem se za volat a zhluboka se nadechl. Tady se cítím hned o něco líp. Nastartoval jsem a vyrazili z obchoďáku směr dom. Jenže by to nebyla moje matka, aby na něco nezapomněla. To si snad děláš prdel ze mě! "Jistě..." hlesl jsem a odevzdaně jsem to vzal na nejbližší vjezd na Západní Amarillskou a směr její oblíbený obchod pro kutily. Jak já to místo nesnáším. Matka si mezitím něco ťukala do mobilu a já přeladil rádio ze zpráv na nějakou muziku, abych nemusel poslouchat všechny ty kecy. Prsty jsem bubnoval o volant do rytmu hudby a jen se tiše modlil, že matka to všechno objednává po netu, abychom se ještě nezdržovali tam. K mému štěstí to fakt objednala po netu, takže jsme jen museli přetrpět tu šílenou řadu u obchoďáku, než došlo na nás. Ani jsem se moc nezdržoval s ukládáním zboží a více méně to jen tak naházel dozadu. Fakt mám dneska šíleně blbý pocit. "Tiše..." jen jsem řekl, když jsem uviděl nakvašený výraz matky, když jsem dozadu hodil poslední pytel s hnojivem. Těm sušeným hovnům to nijak neublíží, nechápu, proč kvůli tomu chce dělat povyk. Asi i proto zůstal zbytek cesty domů v tichosti a napjaté atmosféře. Když jsem zaparkoval doma, beze slova jsem začal nosit všechny těžké věci do domu, většina z nich patřila do pracovny od matky v prvním patře. Pak ještě nákup do kuchyně. Ukládání jídla jsem už ale nechal na ni. "Kdyby něco, jsem v garáži," řekl jsem a zmizel zadními dveřmi z domu. V pracovním jsem už byl, takže jsem se nemusel zdržovat převlékáním. Zavřel jsem za sebou vrata, z miniledničky vytáhl pivko, pustil hudbu a díval se na svůj projekt. "Asi jim rozumím proč tak blbnou v těch obchodech a jejich odůvodnění "pro případ nouze"..." zamyslel jsem se na chvilku, když jsem si prohlížel svou dodávku, kterou jsem začal upravovat pro "případ nouze". Přidaná vyztužení předního okna a oken na dveřích ve stylu navařených železných prutů, zesíleného předku ve stylu policejních aut, a pár dalších serepetiček, co mi připadali užitečné. Třeba dodatečné západky na vnitřku zadních dveří, aby z venčí nešly tak snadno otevřít, když bych nechtěl, aby mi tam někdo lezl. Když máte známé na šroťáku, seženete tam poklady za hubičku. Zapálil jsem si cigaretu a pobral všechny prázdné kanystry, co jsem našel a dal je ke vratům. Večer před zákazem vycházení je ještě chci jet naplnit. "Už taky začínám křečkovat..." povzdechl jsem si, když jsem se podíval na těch několik prázdných kanystrů u vrat. Asi bych se měl máti omluvit... Ale prvně ještě dokončím ten předek auta. Vzal jsem si tedy náčiní a vrhl se na to. Den pomalu přešel a začalo se stmívat. Jak to rychle utíká, když je člověk zabrán do práce, která ho baví. Odložil jsem proto svářečku a pro dnešek už skončil. Ještě musím pro ten benzín. A nějakou čokoládku pro mamku. Otevřel jsem jedno křídlo vrat a vylezl ven. Ulice byla prázdná a klidná. Což je samo o sobě znepokojující, když je kolem plno rodin s dětmi. Ale budiž. Vytáhl jsem krabičku cigaret a zapálil si. Pomalu jsem nosil kanystry na korbu mámina pickupu, když někdo upoutal mou pozornost. Pomalým krokem se šoural uprostřed cesty nějaký týpek. Prvně jsem si myslel, že je to nalitej soused. Co začal ten bordel, rozchlastal se, až to pěkné není. Jenže k mému nekonečnému přívalu smůly to nebyl soused. Ten obvykle ještě po cestě něco huláká. Tenhle se jen houpavým krokem šoural dál. V tu chvíli mi proběhl mráz po zádech. Ztuhl jsem jen ho mlčky pozoroval. To ne, to ne, to ne, tonetonetonetone... opakoval jsem si v duchu, když mi došlo, že to, na co se dívám je jedna z nich. Hlava na rameni, šouravý pružinový pohyb. Není pochyb, je to on... "Kurva.." hlesl jsem, když se to zastavilo pár metrů přede mnou a chvíli to na mě čumělo. A k mé smůle se to začalo šourat ke mě. "Kurva fix..." začal jsem ustupovat zpět do garáže a zavřel vrata. "Do řiti, do řiti, do řiti..." mumlal jsem, zatímco jsem zápasil se zámkem na dveřích. Konečně klapl a měl bych být v bezpečí. "Matka...." vyvalil jsem oči a rychle tahal mobil z kapsy a začal volat matce. "Mami! Díky bohu... poslouchej! Rychle zamkni všechny dveře a zůstaň dál od oken! Nejlépe se zabarikáduj v lož... do řiti!" vyjekl jsem, když ta věc venku začala tlačit na vrata. "Dělej! Nemel a dělej! Všechno zavři a zabarikáduj se v ložnici! Nikomu neotvírej a volej policii! Jsou tady! Jo, oni! Mrtví jsou tady!" | ||
| |||
| 30 Days After neděle 21. května 2023 Nesnáším nakupování. To si říkám. Když se vracím domů z posledního obchodu. Jsem ale rád, že jsem sehnal všechny zásoby v dostatečném množství. Doma sotva stačím nákup vyskládat a trochu si dáchnout, když se mi ozve seržant. Vypadá to, že nadchází čas na kompletní uzavření věznice. To znamená, že vězni opustí svou celu leda, aby se nechali převést na marodku. Škoda, že v takovém režimu nemůžeme fungovat pořád… Sbalím si věci, pro jistotu na několik dnů, a vyrazím do práce. Když jsem potřeba, tak jsem potřeba... V automatickém módu si to pohodově jedu po silnici, když tu mi někdo skočí přímo do cesty. Sakra! Sakra! Sakra! Trefil jsem ho? Ne, jsem přece dobrý řidič a mám dobré instinkty! Není možné, abych ho trefil! Nebo jen trochu! Stejně si za to může sám, takhle mi vlézt do cesty. Je to vlastně divné… Sakra! Tohle by mohl být pokus o průlom do věznice! Sleduji postavu ve zpětném zrcátku. Uleví se mi, že nevidím žádnou krev. Pak se ta žena postaví. Je jasné, že to zranění hraje. Jinak by byla od krve... Vypadá přesně jak ty feťáci na těch videích. Feťáci zasra... Dobrá co teď? Co nám to jen říkali na tom školení? Na nic nečekám a vyrazím. Rukou nahmatám telefon a vytočím vrátnici věznice. Tady dozorce George Walker. Mám tu krizovou situaci. Jsem na cestě do věznice. Za sjezdem na Lake Earl. Právě se mě nějaká žena pokusila zastavit skokem před vozidlo. Podařilo se mi jí vyhnout bez nehody. Vypadala, že je na drogách. Vyhlaste varování před pokusem o únos obsluhy věznice a informujte polici…" O tom, že předstírala zranění se raději nezmíním. Dělalo by to jen problémy… A až dojedu, tak ten zadní blatník budu muset otřít... | ||
| |||
| 30 DAYS AFTER neděle 21. května 2023 "Že to dnes byl ale den, co?" Pronesu s pousmáním k doktorovi než se napiji kávy. Na práci jsem zvyklá, ale tohle bylo jiné. Starost mi trochu dělali ti pokousaní. Co se to děje, někdo běhá po městě a kouše lidi? Viděla jsem spoustu videí a divných věcí, ale něco jako "zombie" jsem si zkrátka nechtěla připustit. V hlavě zkrátka mám že se jedná o nějakou podivně šířící se infekci a nebo jde o nějakou novou drogu která dělá z lidí zvířata. Myslím že dokud to nevyhlásí vláda nebo něco, nebudu schopna věřit tomu že muertos, zombie, skutečně existují. Vychutnávám si zbytek kávy, když v tom k nám přiběhne jedna sestra. Ihned položím kelímek a poslouchám. Jak to? S doktorem jsme odvedly dobrou práci a pacient byl až do teď v pořádku. Nikdy jsem se s ničím takovím nesetkala, ale zní mi to jako by skutečně mněl nějakou infekci na kterou nepůsobí ani antibiotika. Možná ji jen zpomalily. Ať tak či onak, vstanu a běžim s doktorem na pokoj. Sakra! Jdeme pozdě. Nemám ráda když k tomuhle dojde, ale bohužel se to občas stane. V tomto případě pochybuji že bychom něco zmohly i kdybychom tu byly včas. "Ano doktore". Přikývnu. Pitvy jsou méně oblíbenou částí mé práce, obzvlášť po tom šíleném dnešku, ale co, doděláme to a snad už budeme moc jít domů.. Není nač čekat a tak se rovnou jdeme připravit. Když pak stojíme nad tělem, je mi toho ubožáka líto. Tohle byl opravdu neobvyklý případ. Pohlédnu na doktora, otočím se, zapnu diktafon a přikývnu. Opět se mi ukazuje že i po tom všem co dnes bylo, doktor Rackhen je opravdu profesionál. Sleduji jak pracuje, dělám co potřebuje, když v tom doktor poukáže na zvláštní věc. To přeci není možné. Krev se nemůže srazit tak brzy. Ale má pravdu. Je to matoucí, ale co. Přikývnu a chci vzít nádobku na vzorek, když v tom se stane něco, z čeho se mi málem zastaví srdce! "Viděl jste to?" Ujišťuji se polekaně u doktora že mi z té únavy už nehrabe.. Jo, nervy, to bude ono. Části těla se mohou pohnout i po smrti pokud jsou správně stimulovány. Opět se otáčím a beru si nástroje na odebrání vzorku, když v tom se to stane znovu. Strachy vypísknu a uskočím zpět. Tohle už není normální! Takhle citlivé nervy po smrti prostě nejsou! Chci doktorovi navrhnout že bychom to možná mměly nechat být, když v tom.. Scéna jak z noční můry. "Doktore!" Vykřiknu zděšeně když vidím co se děje. Ten.. Ten mrtvý.. On vstal a napadl doktora. Proboha, co se to děje?! Vteřinku nebo dvě jen tak šokovaně stojím. Pak se sklonim, vezmu pilku a začnu té.. věci, řezat krk! Má být sakra mrtvý, tak už na tom nezáleží! Nemám čas ani myslet, moje tělo jedná samo. Zbavit se té věci a zastavit doktorovi krvácení, na to se teď soustředím. Jakmile se mi to povede, vyvedu doktora ven a začnu volat o pomoc. Musím ho dostat na sál a pomoct mu! A.. Proboha. Budu pak muset vyhlásit karanténu, všechny pokousané oddělit od "zddravých", uvědomit ochranku a zavolat policii! | ||