neděle 04. června 2023
Girvin Road, Jacksonville, Florida

Když Anna zmíní to, že jsme jediní, kdo se na ně nevykašlal, jen mlčím a pokrčím rameny. Na tohle se asi nedá říct nic, co by tu krutou pravdu nějak zlehčilo. Když ale vidím, jak se obě tváří, aspoň lehce se na ně usměju. Musí jim být jasné, že nemůžu nic slíbit, ale doufám, že mi věří. „Snad... Je to dlouhá cesta a nebude to určitě lehké....“ chladím trochu její nadšení. Líbilo by se mi, kdybychom v Kings's Bay sehnali nějakou menší nákladní nebo rybářskou loď a přesunuli se na sever na ní, ale jestli je to schůdná myšlenka, bůhví...

„Ano, skutečně to vypadá, že to v tomhle mají jednodušší. Doufám, že jim to co nejdéle vydrží a brzo se dostaneme do lepších míst.“ reaguju na zmínku o chování dětí a jejich vnímání událostí. „My nejsme vojáci Madam...“ odpovím Anně a vrátím se k oslovení, které po nás vyžadovali v přijímači. Podle mírného úsměvu vidím, že ji to pobavilo. „Čert vem nějaké utajení...“ pokrčím nakonec rameny a nedopalek cigarety odhodím na zem. „Všichni jsme společně sloužili na ponorce USS Virginia a byli jsme společně s křižníkem a torpédoborcem vyslaní na utajené mezinárodní cvičení za polární kruh. Udržovali jsme rádiový klid, takže jsme nevěděli nic o tom, co se zde stalo.“ začnu pomalu a zkontroluju okolí jestli se neblíží nějaké nebezpečí.

„Pak přišel z vrchního velení rozkaz ukončit rádiový klid a okamžitě se vrátit na domovskou základnu - King's Bay. Tehdy se začala i mezi posádkou šířit ta videa.“ zmíním „Během pár dní přišel záložním kanálem další rozkaz abychom se domů nevraceli a aby nám pomohl Bůh. Chtěli jsme přistát v King's Bay, ale ta byla zamořená a přes ochranu nebylo možné dostat se z moře dovnitř. Proto jsme s ostatními loďmi pokračovali na jih, tam se vylodili a byli z armády velícím důstojníkem propuštění. Skoro všichni mají v King's Bay rodiny a chtějí zjistit, co s nimi je. Já jedu s nimi, protože jsem tam měl pár přátel a i kdyby již nebyli mezi živými, pořád jsou tohle moji chlapi a chci jim pomoct.“ odpovím nakonec a čekám, jestli se budou na něco ptát. Sám vlastně pořádně nevím co dál. Můj plán se severem vychází jen z jednoduché logiky že když je tam méně lidí, bude tam i méně zombies, ale jestli to bude nebo nebude pravda, to se uvidí... Navíc, teď cítím za obě ženy zodpovědnost a nechci, aby se jim něco stalo.

”To jste jedni z mála. Vy a Maria,” s díky vezme cigaretu, připálí si a trpce se pousměje směrem k Marii. Ta jen smutně sklopí hlavu.
”Do King’s Bay a pak na sever,” zamyšleně zopakuje. ”To zní dobře. To by mohlo jít,” nadšeně přikývne a s tvou otázkou se ohlédne k autu. ”Jsou to děti, myslím, že si ještě pořádně neuvědomují, co se kolem děje, naštěstí. Chvílema jim i závidím.”
”Myslím, že to berou jako nějakou hru,” pousměje se Maria, na což ji Anna jen přikývne.
”A kde vy jste se tam vlastně vzali? Myslely jsme, že všichni vojáci už dávno utekli,” zeptá se pak Anna a zvědavě se na tebe podívá.

Oči se jí o něco více rozjasní, když jí řekneš svůj plán a skoro až se zdá, že je rozhodnuta s tebou jít je hledat.
”Nemyslím si, že nám ho tu někdo pustí. Všechny klíče od aut drží na jednom místě, prý aby někoho nenapadla nějaká hloupost,” řekne tiše, jakoby pochopila co jsi tím myslel. Když pak zmíníš její rodiče, trochu posmutní. Hned na to ale lehce zatřese hlavou, zhluboka se nadechne a přinutí se k úsměvu.
”Oni… oni jsou v New Yorku. Na služební cestě,” dodá pak rychle a jde na ní vidět, že zápasí s myšlenkou co se s nimi stalo.
”Když jsem s nimi mluvila naposled, říkali mi, že jsou na cestě z města pryč,” dodá ještě a v očích jí uvidíš tu jiskřičku naděje, že se z toho dostali pryč.

Děda s úsměvem přikývne, položí ti ruku na rameno a zpříma se ti podívá do očí. Vidíš v nich starost i hrdost. Pak se jen pousměje a s lehkým pokynutím zamíří opět za svojí prací. To už se k tobě blíží John s papírem v ruce.
”Začínám mít pocit, že budeme muset vzít dvě auta,” promluví, jen co dojde na doslech. ”Mám tu seznam, že bychom museli objet minimálně tři obchoďáky, abychom to všechno sehnali. Možná by nebylo naškodu sehnat nějaký vozík za auto,” povzdechne si a podá ti popsaný list papíru. Je popsaný odshora až dolu a krom různého jídla a pití je tam i spousta různého nářadí, oblečení, materiálu a dalších věcí. Dokonce mezi tím najdeš i nějaké hračky, plyšáky (psané děckou rukou).
”Náš výlet se trochu rozkřikl a ostatní vzali psaní seznamu do vlastních rukou,” pokrčí omluvně rameny. ”Je ale fakt, že většina z toho se hodí.”

Rodina na prvním místě

Pozorně poslouchám, co mi ta dívka říká. Chata, no jistě! uvědomím si. Přesto, na tu chatu se bez auta stejně nedostanu. A navíc, napřed musím zkontrolovat jejich byt. Musím mít jistotu, že tam nejsou.
,,Obojí je možné. Raději se chci podívat k nim do bytu. Pokud tam nebudou, vydal bych se směrem k té chatě. Tu chatu znám dobře, ale je to daleko" řeknu vyrovnaným hlasem. To, že umí řídit, je dobrá zpráva. ,,Auto se nám možná podaří zajistit" řeknu opatrně, abych explicitně neřekl, že tím myslím ukrást. S tím by mohla mít problém, i když je to v této situaci už asi jedno.
,,A co tvoji rodiče? Nemohli by nám pomoci?" zeptám se opatrně.

NOVÝ DOMOV

Středa 31. května 2023
Clinton County, Kentucky, USA

Cesta domů

neděle 04. června 2023
Girvin Road, Jacksonville, Florida

Po její odpovědi se lehce pousměju a připálím jí. „Chápu... Já čtyři, ale myslím, že tohle je omluvitelné a nějaká potenciální rakovina je asi to poslední, co nás teďka musí trápit...“ odtuším a koukám směrem k autu „Jak říkáš. Snad. Jsou to dobří chlapi a zaslouží si dobrou zprávu.“ odpovím a jsem rád, že má na ten sever stejný názor jako já. Lepší varianta mě aspoň zatím nenapadla. „Přesně. Zatracená Aljška jako na divokým západě.“ odpovím, když zaslechnu krky a uvidím přicházet Annu.

„Jasně, jedna se určitě najde.“ odpovím a nabídnu jí otevřenou krabičku. „Není za co děkovat. Nemohli jsme vás tam přece nechat.“ odpovím a dokouřím svou cigaretu, abych nedopalek následně odpálil přes středová svodidla na druhou stranu cesty. „Zrovna jsem Marii říkal, že míříme do King's Bay. Chlapi by tam měli mít blízké... A pokud nenajdeme bezpečné místo tady, zkusil bych se dostat na sever, míň lidí, víc lesů k lovu... Tady to bude asi všude stejně špatný.“ povím i Anně náš - no, zatím hlavně můj - plán. Sice by pak bylo lepší vzít to víc přes středozápad než východní pobřeží, ale to už je jen detail.

„Co děcka? Jak to zvládají?“ zajímám se, jestli pro ně můžeme něco udělat. S tím, že by s náma teď byly děti jsme vůbec nepočítali, ale zásob máme naštěstí dost a věřím, že na základně se nám podaří jich další hromadu sehnat i s nějakýma dalšíma autama...

Auto poskakuje, klakson ječí a motor duní. Za koly se práší, že je sotva vidět. A horda mrtvých se otáčí a kráčí za vozem jako krysy za krysařem. José tůruje motor co to jde, drtí klakson a nepravidelně popojíždí autem. Občas popojede o deset metrů, zastaví, aby na to zase šlápl. Jede severovýchodně od baráků, přes pláně, občas i přes nějaké to křoví, než se konečně dostane na jakousi prašnou cestu.
”Puta… ono to fakt zabralo,” nevěřícně se zasměje a několikrát ještě zabuší na klakson. ”Dotáhneme je támdle,” ukáže k, zhruba tři sta metrů vzdáleným vrtným plošinám, ”a pak se oklikou vrátíme?”

Zatímco José se Sárou zmizeli v oblaku prachu kamsi na sever a většina mrtváků za nimi, ta trocha, co zůstala v okolí domu, se po střelbě otočila k LAVčku a pomalými, šouravými kroky k němu zamířili. Samozřejmě do toho nezapomněli řádně chrochtat.

LAVčko bylo zadní nápravu v domě, kde mezitím probíhala evakuace, řízená Paolou (popis nechám na Krysovi).
Mákněte tam vzadu, začínají se sem stahovat zbytky fanoušků, ozve se z vysílačky Jesúsův hlas.
”Šéfe, dělej,” pobídne dívka Krysu, zatímco pomůže Valerii nastoupit do zadního prostoru LAVčka. Jakmile nastoupí i Krysa, Paola zabouchá na bok stroje, zabouchne zadní dveře a usadí se na volnou lavici.
”Zbraně mají prázdný,” houkne Paola, jakmile LAV poposkočí a konečně se rozjede.

”A-ano, psali. On… on mi psal, že chtějí jet někam na chatu… Někam do Pensylvanie. Ale… nevím jestli jeli, nebo ne,” několikrát se ještě zakoktá, než se párkrát nadechne a vydechne a je konečně schopna pořádně mluvit.
”Já řídit umím… ale… nevím jestli mi někdo půjčí auto. Myslíte že jsou ještě doma?” zeptá se tě a podívá se na tebe s jistou nadějí v očích.