Dwike na tebe jen nevěřícně civí, vypadá to, jakoby nevěděl co říci.
”Bakesi, Rellodo, zrušte to. Odveďte je zpět do cel. Hned!” cvakne tlačítko vysílačky.
”Bez keců, prostě to udělejte,” dodá ještě, než dozorci stihnou odpovědět. Pak se podívá na tebe a ty si všimneš jeho roztřeseného pohledu.
”Fajn, oukej… takže ty mi tvrdíš, že mrtví vstávají? Jak kurva?” nechápavě na tebe kouká, pak jen mávne rukou, klepne ti do ramene a naznačí, abys šel. Dojde ti, že to chce sám vidět.

Když se vrátíte zpět k mrazákům, najdete Toma akorát ve chvíli, kdy před dveře mrazáku tlačí nějakou skříňku. Taky je vidět, že dveře jsou o něco vyboulenější, než si je pamatuješ. Co je ale hlavní, práskač, kterého jsi nechal zabít vůdcem nácků se na tebe právě teď dívá prázdným pohledem v nepřirozeně bledé tváři, cvaká proti vám zubama, zatímco si pouta, kterými jsi ho připoutal k topení, neustále více zařezává do zápěstí.
”Matko svatá,” vydechne Dwike, když práskače zahlédne. ”Jak zemřel?”

Dojdeš s matkou v náručí k autu, vidíš, jak se Timothy snaží dostat do auta, zatímco Marta nervózně pokukuje po okolí. Až když tě spatří, přestanou. Marta si překryje ústa rukama (zaslechneš tiché “Můj bože”), zatímco Timothy jen naprázdno polkne. Jakmile praštíš do boku dodávky, Timothy obraně zvedne ruce, poodejde od dodávky a zdá se, jakoby chtěl něco říci. I Marta vypadá, jakoby chtěla promluvit, ale oba dva jen mlčky stojí a pozorují tvou umírající matku (ta je mimochodem v bezvědomí).

”Henry já… já…” nakonec se Timothy odhodlá k tomu něco říci, dokonce i o krok přijde k tobě, ale jakmile vidí tvůj výraz, sklopí hlavu a zase se stáhne. Pochopí, sice po chvilce, ale pochopí. Nakonec jen zvedne své i Martiny věci, kývne na ni a oba dva zamíří pryč.
Netrvá dlouho a zůstaneš na parkovišti jen ty, tvá blednoucí matka a dvojice mrtvých, pomalu se šourající k vám (směrem od schodiště).

Marie se lehce pousměje a nakonec si od tebe cigaretu vezme. ”Heh… pět let jsem to vydržela bez,” vydechne kouř a podívá se na tebe.
”Snad tam budou,” přikývne a ohlédne se k Humvee, kde Valdez zrovna blbne s jedním z děcek. ”Ten sever zní dobře, mohl by tam být klid. Hlavně to tam není tak zalidněný jako tady,” přikývne. Než ale stihne říct cokoliv dalšího, přijde k vám Anna.
”Promiňte jestli ruším, ale… neměli byste ještě jednu?” zeptá se trochu nesměle a poukáže na cigaretu.
”Oh bože, děkuji,” s vděčností přijme cigaretu. ”Tohle jsem potřebovala,” úlevně vydechne namodralý kouř. ”Děkuji… nejen za cígo.”

středa 31. května 2023
Amarillo, Texas, USA

Rodina na prvním místě

Dívka i chlap se rozpovídají. Tak přece! Skutečně Petra zná, zdá se, že jí na něm i záleží. Bohužel ale tady přesto nikdo z nich není, a ten chlapík se tváří na moje otázky spíše nevrle. Cítím z něj problémy. Naštěstí ale odejde mezi lidi.
,,Ano, jsem jeho strýc. Snažím se dostat k nim domů. Bohužel neřídím, tak jdu pěšky" vysvětlím. ,,Nevíte o nich něco? Nepsali jste si třeba s Petrem, dokud šlo spojení?" potřebuji z holky dostat co nejvíce informací. Pak mi ale dojde, že jsem se ani nepředstavil, a nevím její jméno. ,,Omlouvám se. Jsem Morris. Morris Blackshaw. A ty?" zeptám se přátelsky. Potom se zvědavě zeptám: ,,Pověz mi, nevíš o někom, kdo by řídil, a mohl by nás odvést k Petrovi?"

Cesta domů

neděle 04. června 2023
Girvin Road, Jacksonville, Florida

Jsem na jednu stranu rád, že se neodtáhla a trochu se uvolnila, ale zároveň vidím, jak strašně jí to sebralo. Když se mě zeptá, co budeme dělat dál, jen pokrčím rameny a potáhnu z cigarety, abych získal čas.

Než stihnu odpovědět, všimnu si, že se v poklopu objeví jeden ze špuntů spolu s Valdezem a ten mu ukazuje náš monokulár s přiblížením a cosi v dálce u řeky. Když se Marie svěří s tím, na co myslela, moc mě to nepřekvapí. Takhle asi v poslední době skončila spousta lidí... "Upřímně jsem rád, žes to neudělala." odpovím klidně, usměju se na ni a opět ji stisknu paži, aby cítila, že tu prostě už není sama. Pak už přemýšlím nad dalšími otázkami.

"Upřímně? Nevím... Chtěl bych najít nějaké bezpečné místo kde jich bude málo... A takové určitě je. Někde na severu. Montana nebo tak něco... I když tam budeme žít jak na divokém západě nebo jen o trochu lépe..." odpovím na první část otázky a zamyslím se nad tou druhou "Se základnou to bude horší... Hlavně doufám, že doplníme zásoby a vybavení. Ale jinak? Nevím... Chlapi tam snad pořád mají rodiny a doufám, že někdo z nich tam ještě je naživu. Na mě už nějakou dobu nečeká nikdo, takže v tomhle ohledu jsem se prostě přidal k nim, protože jsou to moji chlapi a chci jim pomoct..." odpovím nakonec. "Ale klidně se ptej na věci, co tě zajímají..." vybidnu ji

ŘÍZENÁ LIKVIDACE

Jde vidět, že jakmile jí stiskneš rameno, trochu se uklidní. Vděčně se na tebe podívá, pak se zhluboka nadechne a velmi pomalu vydechne. Skoro se zdá, jakoby to z ní padlo.
”Co ale budeme dělat? Tam na základně, co doufáš, že tam najdeme?” zeptá se tě.

Ještě než jí stihneš odpovědět, všimneš si, že se ve střešním otvoru vozu objeví jedno z děcek spolu s Valdezem. Marie se podívá tím směrem a lehce se pousměje. ”Nebýt Anny a děcek, asi bych si už prohnala kulku hlavou,” dodá pak tiše.

”Chápu. Buďte ale opatrní,” odpoví ti matka, pro změnu v angličtině. Když pak rozcucháš sestru, jen se na tebe zakření a pak se pousměje.
”Pinkies,” vyhrkne zasněně, na což se tvá matka jen ušklíbne. Pinkies jsou totiž malé sladké chlebíčky plněné většinou čokoládovým, nebo vanilkovým krémem. A samozřejmě něco, co vám matka nikdy moc neschvalovala. Tentokrát se ale zdá, že jí to nevadí.
”Pokračuj Emílie, jdu připravit něco k obědu,” pronese pak tvoje matka, narovná se, protáhne si záda a zamíří do domu. Sestra se za tvou matkou jen ksichtí, evidentně jí to není moc po chuti.
”A nějaký časopisy, večer je tu straaaašná nuda,” protáhne po chvilce. Pak se ještě nějakou chvíli ksichtí na práci, kterou jí matka přidělila, ale pak se do ní pustí. Sice ne tak pečlivě jak by měla ale pořád dost pořádně na to, aby to za něco stálo.

Než stihneš kamkoliv dojít, přijde za tebou José.
”Prý jedete do města,” začne bez pozdravu a pozorně si tě prohlédne. ”Potřebovali bychom nějaké nářadí. Lopaty, krumpáče, kladiva. Skoro všechno. Je tu toho žalostně málo, zvlášť, jestli to tady máme dát do pucu a nějak zabezpečit. S tím, co tu je a co máme s sebou to je na hovno.”