Auto s drncáním vyjede zpět na silnici a Berks nabere rychlost. Občas tedy musí ubrat, aby se vyhnul nějakému opuštěnému autu, ale opět jste v pohybu.
”Na letišti by měla být zřízená bezpečná oblast, měli by to tam hlídat mí kolegové a vím, že tam posílali i vojáky ze základny.” pronese Marie a Valdéz hned vytáhne mapu, aby letiště našel.
”Zhruba za tři minuty na třetí, seržo,” řekne ti pohotově.
”To nevypadá dobře,” zabručí Berks a ukáže kamsi dopředu. Když vyhlédneš, spatříš několik sloupů tmavého kouře, jak se zvedají za automobilkami, vedle kterých právě projíždíte.
”Pane bože,” vydechne Anna, když se natiskne k pravému oknu, jakmile projíždíte kolem provaleného plotu Jacksonvillského letiště. Ten kouř, na který Berks upozornil, stoupá hned z několika míst. Z runwaye, haly a dokonce i z pár hangárů. Dokonce bys i přísahal, že jsi zaslechl střelbu.
”Pak je to jasné,” těžce si povzdechne Marie a podívá se na tebe, ”pojedeme s vámi, pokud to nevadí.”

Zabezpečení do budoucna

středa 31. května 2023
Buckeye, New Mexico, USA

Cesta za rodinou - přeživší?

Spěchám dále, zatímco cítím žár, a slyším skřek, a zvuky praskání a palejícího se masa. Můj plán vyšel úplně bez problémů. Automobil, za kterým jsem se reflexně otočil, jich přilákal hned několik, a smetl je jako mouchy. Ano, možná by je šlo vyléčit, ale nyní jsou hrozbou. A hrozby se musí neutralizovat. A já...Jsem to dokázal. A dokázal jsem to opakovaně. Jistě, někteří přežili, ale byl jsem už příliš daleko. Nyní, když jsem jich nepřímo zabil několik, si najednou uvědomuji, že to pro mě znamená mnohem méně, než ten, kterého jsem zabil v uličce. Ale přesto, jediný důvod jak jsem si to obhajoval bylo, že...To inu už nejsou lidé. Jsou to nepřátelé. A navíc ten typ, se kterým se nedá jednat.

Když procházím ulicí, pozoruji bytový komplex. Působí...Téměř obydleně. A nezdá se, že tu někde kolem jsou mrtví. Alespoň zatím. Když procházím kolem, sleduji po očku komplex, ale zatím tam nevidím žádný pohyb. Teprve když jsem u trojcestí, povšimnu si člověka nahoře, který se mi snaží asi něco signalizovat. Něco drží u očí, možná dalekohled? Je ale tak vysoko, že mám problém rozeznat, co přesně gestikuluje. Je to můj přítel, nebo nepřítel? pomyslím si. To v dnešní době nemusí být vůbec jasné. Lidé jsou nepředvídatelní. Ale hodil by se mi řidič pomyslím si, a to rozhodne. Začnu dotyčnému mávat s oběma rukama nahoře. To je si myslím dobré znamení, které dá jasně najevo, že nemám nepřátelské úmysly.

Poté se vydám rychlým krokem k bytovému komplexu cestou po své levici, vedle červeného domu. Předpokládám, že tam někde bude vchod. Nechci ale křičet. Jak víme, hluk je láká. Hledám vchod, nebo další lidi. A nebo ideálně požarní žebřík. Neznám to tu. A jsem ostražitý. Ale možná přeci jenom existuje naděje.

Chlaďák

středa 31. května 2023
Amarillo, Texas, USA

NOVÝ DOMOV

středa 31. května 2023
Clinton County, Kentucky, USA

Zabezpečení do budoucna

středa 31. května 2023
Buckeye, New Mexico, USA

Cesta domů

neděle 04. června 2023
Girvin Road, Jacksonville, Florida

Dostat se na prázdnou silnici nebyl problém a ujet hordě mrtvých táhnoucí se za náma taky ne. Po chvíli je necháme daleko za sebou, takže si volant může vzít zase Berks a pokračovat zpátky už pěkně ekonomickou rychlostí abychom šetřili palivem. Já taky vystoupím a z kufru rozdělím děckám pár müsli tyčinek ať se trochu zasytí a opět si sednu dozadu ať můžem pokračovat. „Není za co. Nemohli jsme vás tam nechat...“ odpovím ženě, která je mi za chvíli představena jako Anna a pochopím, že je to matka všech tří dětí. Všimnu si, že ostatní chlapi to vnímají podobně a já si zatím prohlížím ženu v uniformě, která mě zajímá mnohem víc.

„Těší nás.“ odpovím za všechny a bavím se tím, jak se Valdez se Zuskim otáčí k děckám a potřásají si s nima rukama. Nechám Annu, ať děti prohlédne a teprve pak čekám, až odpoví na Jorsenovu otázku. „Jasné Berksi... Jedem odsud.“ souhlasím a přemýšlím, jak je od sebe odlákat. „Zajeď támhle k tomu auťáku...“ ukážu k sedanu u kraje cesty a když u něj zastaví, vystoupím ven a taktickou sekerou rozbiju okno u řidiče abych spustil alarm. To se mi podaří a já doufám, že tahle řvoucí návnada bude pro zombie stejně atraktivní jako ve filmech. Minimálně to vypadalo, že skutečně reagují na zvuk...

Pak už opět pokračujeme dál v cestě k našemu dosavadnímu cíli. „Skoro...“ opravím Martina a doplním Zuskiho „Námořníci. Všichni jsme byli na ponorce...“ doplním částečně i odpověď pro Marii, ale po chvíli to víc rozvedu. Přece jen, už asi není důvod držet utajení. „Byli jsme s dalšími loděmi na cvičení na severu. Pak přišel rozkaz k návratu, padla vláda a přišel rozkaz říkající, že se raději vracet nemáme...“ shrnu cestu ze cvičení zpět do Států. „Chtěli jsme na svou základnu v Kings Bay. Chlapi tam mají rodiny a blízké. Ale nemohli jsme se k ní dostat, takže jsme zakotvili o něco jižněji a posádky se rozpustily.“ vysvětlím nakonec jak jsme se dostali na jih a na cestu „Takže teď míříme do Kings Bay a pak se uvidí. Jestli s námi budete chtít zůstat, pokusíme se vás dostat do bezpečí.“ odpovím Marii, ale mám na mysli i Annu s dětmi. Co si budem, ženské v uniformě mě vždycky braly a tahle se mi líbí i vzhledově, nejen díky mundůru. Ale na to všechno je ještě čas, prve se musíme dostat aspoň do relativního bezpečí...

Helmy byly staré, kovové a poctivé, s výřezem pro svíčku, nebo nějaký jiný typ světla. Byly trochu orezlé a výšivka se již rozpadla, ale s tím by byl někdo s určitými schopnostmi a dostatečným materiálem schopen něco udělat. Lucy vzala dva, jakž takž vypadající krumpáče. Nebo se o to alespoň pokusila. Když totiž vzala první, kovová část odpadla od zpráchnivělé násady. Zkusila vzít tedy druhý a ten naštěstí vydržel.
”Aspoň ten jeden,” pousměje se, zatímco tě sleduje, jak zvedáš bednu s dynamitem a dvěma přilbama. Poté opustíte chatu a zamíříte k samotnému dolu. Lucy si to zamíří hned k převrácenému vozíku, od kterého ale zase brzy odejde. ”Prázdný.” Ty mezitím odložíš svůj náklad (který se celkem pronese), aby jsi zkontrolovala kolejnice. Jsou úzké a rozteč mezi nimi taky není bůh ví jak velká. Zhruba po každých dvou metrech jsou pod kolejemi viditelné pražce, které jsou povětšinou zasypané zeminou nebo kamením, stejně tak i kolejnice samotné. Zub času se na nich vyřádil, jsou orezlé, místy zasypané a zdá se, alespoň na první pohled, že k pražcům byly přidělány důkladně.