Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Školní den utíkal svým tempem. Hodiny rozhodně byly zajímavé, místy více poučné, místy o něco méně... Hrad byl rozhodně rozlehlý a kouzelný. Nakonec to ale byla večeře, kde se sešli všichni učitelé i studenti - tedy, skoro všichni.
Sebastian na večeři chyběl asi jako jediný z učitelů...
Ostatní se docela bavili a viditelně si užívali, že se jim počet studentů snížil. Zatímco se ozýval menší rozhovor od stolu učitelů, který byl víceméně o všem a o ničem... když se konečně otevřely dveře a vešel Sebastien i s poměrně ošklivým starým kloboukem, který vypadal skoro jako kdyby i uměl mluvit.
Mohlo se zdát, že na Auroru dokonce mrkl.
Čekali než se všichni utiší a dojí...
" Máme pro vás ještě jedno překvapení." zvedla se starší paní s milým úsměvem - ředitelka. " Jsme velice rádi, že jste si dnes vyzkoušeli hodiny a rozvrh, avšak je vhodné, abyste stejně jako všichni studenti před vámi, bylo rozřazení do jednotlivých kolejí. " mávla hůlkou a před stolem se objevila stolička. Povzbudivě se usmála na toho, co seděl nejblíže u stolu a kývla mu, aby přišel a posadil se.
Sebastian stál lehce otráveně stranou a čekal, aby mu na hlavu mohl položit onen klobouk... Chvilku to trvalo než tam došel, ale nakonec se ozvalo dost hlasité: NEBELVÍR! Od klobouku a na oblečení nového studenta se po mávnutí objevila nášivka lva a byl navrácen na místo. S ohledem na malé množství studentů byly koleje spíše zábavnou vložkou než podstatou bez které by nešlo pracovat. Pravděpodobně se jednalo hlavně o snahu nechat zdejší nové studenty cítit se dobře na škole a někam patřit.
Po několika Havraspárech, dvou Mrzimorech a jednoho Zmijozelovi přišla na řadu i Aurora. Sebastian jí s velmi drobným a málo viditelným úsměvem pokývl, že může a čekal dokud nepřijde. Snad se jí i snažil pohledem povzbudit, že o nic nejde? Pokud ano, bylo to hodně jemné... ale něco tam bylo.
Otázkou bylo do jaké koleje jí klobouk zařadí?

Aurora měla opravdu radost, že lektvar dodělala první a co víc, Sebastian vypadal potěšeně, takže se jí to povedlo! Cítila se skvěle, pýcha jí hřála v hrudníku, ale ne tím negativním způsobem. Byla na sebe hrdá, že to zvládla, že mohla Sebastianovi ukázat, že je schopná.
Oči jí zářily nadšením a tvář ozdobil úsměv tak široký, až zvýraznil ďolíčky ve tvářích.
"Ano, pane profesore." Přikývla, že ho přelije a opravdu měla velkou radost, že se jí to povedlo. Usmívala se na něj a na chvilku si přišla, že by se v jeho pohledu mohla ztratit, když sebou polekaně trhla a ohlédla se za původcem toho rozruchu.

"Samozřejmě." Souhlasila a rychle muži pomohla utřít a uklidit zkažený lektvar a pak mu pomáhala připravit nový. Mezitím si s ním tiše povídala.
"Nic se neděje, každému se to někdy stane." Zasmála se, i když jí se to nikdy nestalo, ale nechtěla, aby se cítil nějak hůř.
"Prostě to uděláme znovu a dáme si pozor na směr míchání, ano?" Povzbudivě se usmála a krok po kroku ho provedla přípravou lektvaru, až i ten jeho byl správně. Nedělala to za něj, jen trpělivě dohlížela, případně rychle zarazila novou katastrofu.
"Výborně, skvělá práce." Pochválila ho a nechala, aby Sebastiana zavolal a ukázal mu nový pokus.

Aurora se i na další hodině snažila, i když takovéhle prvoplánově vtipné typy se jí nikdy nelíbily. Měla dojem, že je na Sebastianovi víc, než jen to, že se mračí a udržuje odstup a nepřišlo jí jako dobrý nápad si získávat oblibu tím, že někoho jiného pomlouval. Nijak na to ale nereagovala a věnovala se výuce.

Ve třídě byla patrná více než jedna změna... Za prvé studenti dávali pozor, což byl jev, na který nebyl Sebastian skoro zvyklý. Najednou musel po očku kontrolovat, zda se někdo nepošťuchuje a nebo nedělají něco, co by neměli.
Na to nebyl zvyklý... A ani na to, že si vše zapisují a dávají doopravdy pozor. Byl docela zvědavý na výsledky lektvarů. Než se nadál byli u stolků a znovu - nikdo nehlučel, neotravoval a nebral věci, co neměl. Nikdo nedělal hlouposti a všichni pracovali. To byl skoro sen.
Procházel mezi nimi a snad jen jeden nebo dva potřebovali vyloženě jeho pomoc. Naštěstí žádná z ingrediencí nebyla nebezpečná sama o sobě... a práce šla dobře I když některým mnohem lépe.
Jako první se přihlásila Aurora, że vše splnila. Dokonce měla i dost času do konce. Přišel k ní a uznale pokýval. Na první pohled to vypadalo dobře a její pracoviště nebylo chlívek.
**" Dobrá práce."** zhodnotil s kývnutím. Na tyhle hodiny by se i mohl těšit. S tou myšlenkou několikrát ještě promíchal odstavený lektvar, ale vypadal rozhodně nejlépe. Možná to, co míchala byly lektvary spíše ve snu... ale co se týkalo práce s ingrediencemi a poměrem, musel uznat, že se jí to dařilo.
**" Jen to přelijte do flakonku."** požádal jí ještě a zadíval se jí do očí. Bylo vidět, že mu dělá její postup i výsledek radost, ale to byli brzy přerušeni a nikým jiným než Louisem, který nedodržel směr míchaní a lektvar mu vzkypěl a přetel jako voda z těstovin...
Sebastianovi to trvalo jedno mávnutí hůlkou, než to zmizelo, ale celé.
" Pomozte mu prosím." pożádal Auroru a byl lehce zvědavý jak rychle to zvládnou na podruhé. Louis byl trochu prostorově výraznější s jistou obavou z toho, že má kouzlit. Jako malý prý omylem někomu ublížil výbojem své divoké magie. Nenastoupil ani do Bradavic, aby někomu neublížil, jenže nová situace si žádala nové postupy a Louis musel trochu ustoupit. Chtěl umět pomoci své rodině.
Na każdý pád hodina neměla daleko do konce.
Sebastian na samotném konci všem poděkoval a snad to i myslel upřímně, jelikoż až na pár drobností se nic nestalo. Byla to velmi úspěsna hodina v jeho očích a rád to dal Auroře při odchodu najevo.
Třídu ale čekaly další hodiny - aktualně přeměňování se zábavaným profesorem Alanem... Ten byl mezi studenty narozdíl od Sebastiana oblíbený, rád vtipkoval a odlehčoval věci...
Když došli na jeho hodinu, zubil se od ucha k uchu.
"Slyšel jsem, že jste měli lektvary, snad vás ve sklepení nevyděsil k smrti." smál se Alan vlastnímu vtipu. Alan se narozdíl od Sebastiana nesnažil vybrat užitečné věci. Spíše zajímavé... A na pořadu dne byla proměna zvířete v pohár na vodu...

Aurora rozhodně patřila mezi ty snaživější a nadšené studenty. Informace nasávala jako houba, zvědavá na všechno a snažila se, aby jí neutekl ani detail. Ne snad proto, že chtěla udělat dojem na Sebastiana (ačkoli jistá touha ukázat mu, že je dobrá, tam byla taky), ale hlavně proto, že přijímala všechny příležitosti ke zlepšení s otevřenou náručí. Vždycky hrozně litovala, že nemohla na školu nastoupit a teď konečně dostala šanci. Sice za nepříliš pozitivních okolností, ale musela to proměnit v tu nejlepší životní příležitost, jaká ji potkala.
Dávala bedlivě pozor, do koženého bloku si zapisovala poznámky a recept. Každičký malý detail, který jí přišel zajímavý a důležitý.
Sledovala Sebastianovy ruce a kotlík až s vědeckým zápalem.

Nabrala si ingredience podle instrukcí, nebrala si nic navíc, protože odmítala počítat s variantou, že by neuspěla a potřebovala to dělat víckrát. Ne, ona uspěje. Musela tomu věřit.
Pod kotlem zapálila, až když se k němu vrátila. Nechtěla riskovat nějakou nehodu, vylití, nebo snad že by jí do toho někdo něco hodil.
Pečlivě odměřovala jednotlivé suroviny a zabrala se do toho tak, že ztratila přehled o čase. Zamyšleně si okusovala ret, pramen vlasů si zastrkovala za ucho, protože jí neustále padal do očí. I když se trošku mračila, jak se soustředila, v očích jí zářilo nadšení a radost.

Když byl lektvar konečně hotov, když vypadal tak, jak podle instrukcí i podle jejího uvážení vypadat měl, zvedla ruku, aby na sebe upozornila.
"Už mám hotovo, pane profesore." Snažila se krotit nadšení, takže zůstala stát a nedočkavě se kousala do rtu, jak čekala na jeho verdikt.

Když se a usadili a nikdo se nezpozdil ani na poslední chvíli neměl potřebu dobíhat. Uznale pokýval hlavou a mírně se pousmál.
" Dobré ráno." popřál klidným hlasem třídě. " Předpokládám, že většina z vás o lektvarech mnoho neví, proto na vás od samého začátku apeluji, buďte opatrní. Každá ingredience se obtížně získává a každé nedodržení postupu, či bezpečnostních pokynů může skončit fatálně. Dávejte tedy pozor - pozorně čtěte a ujistěte se, že máte kolem sebe dost místa a nevymýšlejte vlastní postupy."
S těmi slovy se podíval na muže vedle Aurory a ten dost silně zbledl.
" Naše hodiny budou jednoduché - přiblížím vám vlastnosti ingrediencí, či postup a následně bude vaším cílem vytvořit několik lektvarů, které na konci léta dostanou ohodnocení. Nebudu po vás vyžadovat ani testy ani eseje o surovinách, co po vás požadovat budu je pozornost a čtení mimo hodiny. Knihovna vám je k dispozici, doporučuji tomu využít." teď loupl pohledem po jedné z dalších žákyň, která e začervenala. Nebylo to tak dávno, co prohlašovala, že přečetla celou knihovnu, načež se ukázalo, že se jen naprázdno předváděla a měla z ostudy kabát.
Nakonec poklepal hůlkou na tabuli, kde ukázal recept na jednoduchý léčivý lektvar. " Vybral jsem vám osm lektvarů, které se dají použít v rámci každodenního života a dají se zvládnout s trochou píle a soustředění se. Pokud by snad lektvar neměl správnou barvu, nikdy ho nepijte." dodal vážně.
I když lektvar byl jede z jednodušších, stále ten postup byl poměrně složitý a n e všechny ingredience zněly vábně.
Sušené kopřivy (200g), dušení hlemýždi (3), hadí zuby (2), dikobrazí ostny (2)... to ani jedno neznělo magicky. " Pojďte prosím ke katedře." požádal je a následujících dvacet minut mohli sledovat pro Sebastiana zpomalenou verzi lektvaru i s přednáškou. Lektvar byl dobrý na chřipku a lehčí nemoci, vředy i bolístky. Šlo jej vypít, stejně jako namazat na zranění jako mast. Když šlo o kritickou chvíli, Sebastian na ni upozornil jako na nebezpečí sundání kotlíku z ohně před přidáním poslední ingredience, či míchání ve správném směru. Poslední drobný dotek hůlkou a náhle byl lektvar hotov.
" Pusťte se do práce." vyzval je nakonec, pokud se nikdo nechtěl na nic zeptat. Takhle z blízka se zdálo, že se delší dobu už moc nevyspal, ale nyní na tyhle otázky nebyl čas.
Všechny ingredience byly připraveny na poličkách podél zdi, stačilo se natáhnout pro tu pravou. Ne všichni začali tím, že zapálili oheň pod kotlíkem. Někdo si šel nejprve odměřit ingredience, jiní zase vzali nejprve křesadlo do ruky (připravené proto, že ne všichni zatím ovládali incendio...) A hodina konečně začala.

Aurora by ani nečekala, že bude čas v Bradavicích utíkat tak rychle, ale opravdu se nestihla skoro ani zamyslet nad tím, co všechno se děje, natož aby měla čas nějak truchlit nebo se utopit v zármutku. A vlastně jí to takhle vyhovovalo. Ráno koupelna, snídaně, práce, procvičování, oběd, práce, procvičování a večer po večeři obvykle padla jako podťatá. Seznámila se s několika lidmi, se kterými si vyměnili své životní příběhy a důvody, proč jsou tady.
Občas se rozhlížela, jestli Sebastiana někde neuvidí, ale ten za ní nepřišel ani jednou a ona neměla cestu přímo do hradu, aby ho ta mohla vyhlížet a kde měl kabinet, to nevěděla.

Nenechala se panem Ollivanderem dvakrát přemlouvat, takže se do hodin zapsala hned mezi prvními. Přeci jen by byla hloupá, kdyby nevyužila tu možnost, aby se všechno naučila. Hrozně se na to těšila. Pan Ollivander ji naučil pár kouzel, která jí šla skoro přirozeně. Prý byla na kouzlení talent, tedy aspoň tak to říkal on. Ale možná ji chtěl jen pobídnout, aby se jí lépe racovalo a využívala k tomu i ta kouzla.
Peníze si pečlivě střádala. Ostatně taky se bude muset jednoho dne zase postavit na vlastní nohy a někam se odsud přesunout dál a na to potřebovala nějaké finance, aby si zajistila zázemí.

Když přišel konečně čas na první hodinu, už bylo teplo. Studenti už odjeli, takže byl hrad poměrně prázdný. Jelikož měla dnes v plánu celý den jen studium a nemusela nikde uklízet a pracovat, vyrazila si konečně v sukni. Měla vypasovanou halenku s kulatým výstřihem a volánkem kolem výstřihu i na rukávech a sukni z lehké jemné látky s výšivkou u lemu až ke kotníkům. K tomu boty na lehkém podpatku. Vlasy měla svázané do culíku vysoko na temeni hlavy a vlnily se jí až po lopatky. Bylo horko, takže potřebovala udělat všechna opatření k ochlazení, která v rámci etikety mohla.

Když byl čas na hodiny lektvarů, nahrnula se spolu s ostatními do třídy a vybrala si místo u jednoho ze stolů, nervózní ale natěšená, jak to bude probíhat a co všechno se naučí. Hrozně se těšila a své nadšení nedokázala skrývat, takže si s širokým úsměvem a jiskrou v očích něco šeptala se spolusedícím u stolu. Když se pak všichni usadili a ve výhledu ke katedře nikdo nepřekážel, zvedla oči a střetla se pohledem se Sebastianem a usmála se na něj.

Čas plynul. V táboře sem lidé došli, sem tam odešli... Pan Olivander si svou novou pomocnici dost oblíbil. Dokonce i dost na to, aby jí sem tam jen tak mezi řečí prozradil nějaké tajemství o výrobě hůlek, či jedno nebo dvě kouzla. Většinou byla praktická, na přenos těžkých věcí, či na rychlý úklid, opravu něčeho rozbitého... Kolem a kolem čas plynul.
Studenti se zdáli, že mají své a lidé v táboře také. Jen situace venku se moc nezlepšovala. I přes to ale lidé z tábora postupně odcházeli - do Prasinek, nebo na venkov, aby si zajistili vlastní bydlení a místo k životu.
Aurora měl trochu prostoru ke cvičení kouzel, trochu k práci a také dostávala menší výplatu od pana Olivandera, poté, co splatila hůlku samosebou. I když, co se týkalo hodin ve škole, nejednou se vyjádřil, že by je měla vzít.
Čas se nenechal zastavit a byl tu náhle konec školního roku. Studenti vypadali nadšení. Celý týden pobíhali z jedné strany hradu na druhý, aby se stihli rozloučit, vyměnit si poslední adresy pro dopisování... ujistit se, že se novu potkají v září, či prostě jen dát najevo, že jejich přátelství nikdy neskončí.
Několik studentů se rozhodlo, že zkusí pár žertíků, což vedlo k jiným nepříjemnostem a několika školním trestům... A tak jak se rozvolňovaly povinnosti dětem, začaly přibývat povinnosti dospělým.
Několik hodin pro ty, co měli ochotu se učit mělo začít hned další den ráno... a ti, do se zapsali dostali poměrně intenzivní rozvrh.
Přeměňování, péče o kouzelné tvory, obrana proti černé magie, kouzelné formule a samosebou lektvary.
K možná obecnému překvapení nakonec zájemců bylo tak akorát k naplnění jedné ze tříd... A hodina měla začít následující den, brzy ráno. První hodina lektvarů.
Sebastian se na to tolik netěšil. Ne, že by se Auroře vyhýbal, ale měl svoje povinnosti a nemohl s ní dosud trávit tolik času... a náhle jí měl vidět - no ještě se uvidí, co s tím. Jen doufal, že třída plná dospělých a rozumných lidí bude mít víc rozumu než studenti... snad ne marně.
Druhý den ráno bylo v učebně lektvarů vše připraveno a dokonce byly po hradě nakreslené zelené šipky, aby se všichni dokázali dostat včas na hodinu. Učebna byla osvětlená několika světelnými koulemi vznášejícími se u stropu. Kolem 3 velkých stolů bylo pokaždé 6 židlí a na samém konci místnosti učitelská katedra - nikdo neseděl zády k učiteli.
Na stole byly kotlíky, nutno podotknout nejednalo se o nejnovější modely a staré učebnice, které poslouží svému účelu.
Sebastian stál opřený o katedru a čekal, až dospěl dojdou na jeho hodinu... jen doufal, že vše půjde jak má.

I když tam bylo přehršel všelijakých krásných věcí, Aurora se necítila na to, že by se měla nějak čančat jako na ples nebo někam do společnosti. Vždycky byla hlavně praktická, takže si vybrala kalhoty. Byla to celkem neobvyklá věc, moc žen kalhoty nenosilo, ale pokud měla pracovat, učit se a něco zvládnout, sukně ani šaty nebyly zrovna praktické.
Vybrala si tmavě hnědé kalhoty, halenu a svetřík. Kabát si nechala svůj, i když jí slečna aspoň mohla ho kouzlem vyčistit.
Pak se vydala za panem Olivanderem, aby mu opět pomáhala a splatila tak svou novou hůlku. Při práci se ho ptala na zajímavosti o hůlkách, o škole a a pozorně sledovala, kdykoli kouzlil, aby toho okoukala co nejvíc.