Nejdřív mi přijdeš trochu zmatený, ale pak se začneš usmívat. V duchu si oddechnu. Chvíli jsem měla obavy, že jsem zvolila špatnou písničku. Ale vypadá to, že ne.
“Naučíš se.“
Usměju se.
“Když budeš chtít.“
Pokrčím rameny a provokativně se ušklíbnu.
“Nějaký odrhovačky taky umím. Ale ty se většinou zpívají v krčmě až později. Když už mají chlapi trochu upito a přestanou se stydět za svůj zpěv.“
Ve vzpomínkách se vrátím do jedné z krčem.
Dobré jídlo a pití. Hromada lidí, co se skvěle bavila. Sem tam plácnutí po zadku. Věc se kterou se prostě počítá. Stejně jako s rvačkou, když to nějaký chlap přehnal. Zájemců a ochránců bylo vždycky dost.
“Ale i něco… o Pánu. I když chvalozpěv to zrovna není.“
Říkám trochu omluvně.

Usměju se. Líbí se mi co říkáš. Pár Panáčků jsem potkala a někteří byli, no řekněme hodně namyšlení na své vědění.
Ale ty ne. Ty tu klidně přiznáš, že se máš ještě co učit.

“Sic ti je vyrazí někdo z tvý huby.“
Dokončím stejným hlasem, jako jsem to zpívala. S teatrálností to úmyslně malinko přeženu, aby to vyznělo žertovně.
“Což se ti doufám nestane. Musela bych ti pak vařit kašičky.“

Zpěv mě v myšlenkách odnesl pryč odtud. Teď jsem zpět v tomto podivném domě. Po stěnách poskakují stíny a vše se rozléhá. Každičký sebe tišší zvuk se tváří velice hlasitě.
Když prásknou dveře, trhnu sebou a na okamžik se zarazím.

“Dovnitř jsem šli čtyři, tady jsme dva. Hádám, že Joan zdrhla na koni a Imoen...no, tu jsme asi právě slyšeli odcházet. Možná jí doma nikdo nevysvětlil, že dveře mají kliku.“
Snažím se zlehčit situaci.
Neopovažuj se teď zvednout a jít je hledat. Nebo ti ty kašičky budu vařit opravdu.
Upřu na tebe varovný pohled.

Nehostinně vypadající kuchyň, kde toho zbylo jen málo, ale přece něco, se rozzáří nazlátlým světlem ohně. Komín není ucpaný a dobře táhne, takže aspoň v tomhle vám přálo štěstí.

Co se vašich společníků týče, to je jiná.

K hlavním dveřím s vámi sice došla aspoň Imoen, jenže teď po ní nikde není ani stopy. I ostatní, jako by se propadli do země, a přitom se dole pod cestou a vlastně i během strastiplné cesty po ní zdáli odhodlaní dosáhnout svého cíle.
Nejdivnější na tom je absence přítomnosti plavovlasé Joan a jejího koně. Jestli se obrátila k odchodu, snad byste jí slyšeli a přesto…

Nitku myšlenek naruší rázné bouchnutí dveří, které se rozlehne prostorem. I kuchyní se hned po tom protáhne slabý průvan a rozkmitá plameny zapáleného ohně. Potom se panství zase ponoří do ticha.
Tedy, pokud nepočítáte sílící vítr venku a první bušení kapek.

Na začátku spíš koukám do ohně a poslouchám, ale vydrží mi to sotva první sloku. Pak pochopím, že se Eleára nerozezpívává a že zabarvení jejího hlasu je cíl a jakmile ho někde uprostřed vyladí k dokonalosti, už na ni upírám svou plnou pozornost a cením přitom zuby ve veselém úsměvu.
Za pantomimu má rozhodně bod navíc, i když nevím, k čemu jí to vlastně je, když je jediná, kdo tady se mnou zbyl.

“Tu neznám,“ spokojeně pokývám hlavou hned, co umlkne, “U nás se zpívají jen místní odrhovačky nebo chvála Pánu,“ pokrčím rameny. Těch pár zastávek potulných loutkářů nebo bardů nepočítám, většinou jsem měl na starost něco důležitějšího, co mě nerozptylovalo, a všechny podobné zážitky jsem přišel. I tak ale vedu dobrý život – to až teď, když jsem za tak krátkou chvíli potkal tolik nových lidí, jsem si uvědomil, jak pestrý svět je.
A kde je jim konec? Utekli. Ze strachu.
Jiné vysvětlení nemám.
“Aspoň se něco nového naučím,“ v očích se mi odrazí výzva. Jestli se mám totiž něco naučit, kor tuhle písničku, bude mi ji muset několikrát zopakovat.
“Jak to bylo?
Nechej si mladej doma svý zuby…“

“Třeba tady ještě je.“
Řeknu tak ponuře, jak jen dokážu, ale za moc to nestojí.
Pozvednu obočí, když mluví o strachu z domu.
“Myslíš, že se tak bála jít dovnitř, že jí les plný vlků přišel bezpečnější? V tom případě se ptám, co nás čeká tady?“
Nechci aby to vyznělo, že se mu posmívám nebo že mu nevěřím.
“Meduňku beru. Ten zbytek...eee. Kdo ví co to je. Nebo bylo.“
Trochu se ošiju při představě čaje v něčeho vyšeptalého, co se ani na čaj nepoužívá.

Nápad s pastí a zajícem mi přijde výborný. Kouknu se ke kamnům a už téměř cítím pečínku na česneku. Jenže od ní nás dělí noc a hodiny čekání na ušatého troubu, co vleze do pasti.
Dívám se, jak prozkoumáš komín.
Teď! Teď trochu sazí, kdyby spadlo.
Prolétne mi hlavou škodolibá myšlenka a musím se při ní zakousnout do rtů, abych se nerozsmála.
“Škoda“
Povzdechnu si.

Ujmeš se rozdělání ohně.
Jako pravý muž. Kdo ví, jestli by tak jednal i rytíř. Zvyklý na posluhování pážete.
Sednu si na stoličku a dívám se, jak si počínáš. Oheň zapraská na prosmolených třískách a kouř stoupá do komína.
Usměju se.
“Děkuju.“
Špitnu a spokojeně mhouřím oči.
“Za chvíli bude teplo.“

Požádáš o písničku. Rozzáří se mi oči a hned vyskočím na nohy.
“Jo! Jasně.“
Usměju se. Jsem ve svém živlu. Navíc mám pocit, že jsi nějak skleslý a tak rychle přebírám písničky. Ty o lásce prozatím vynechám.


“Nechej si mládenče doma svý zuby, sic ti je vyrazí někdo z tvý huby.
Královští žoldnéři jsou tvrdý chlapi, hnáty maj jak duby, jak medvěd tlapy.

Hoj, hoj, hoj, ať žije boj, hoj, hoj, hoj, chystej si zbroj,

Rvačka je milenkou, kordy jsou bratři, když budeš studenej, máš co ti patří.
Dýka ti v žaludku zkazí chuť k jídlu, žoldnéř krev miluje, nechuť má k mýdlu.

Hoj, hoj, hoj, ať žije boj, hoj, hoj, hoj, chystej si zbroj,

Když potkáš verbíře, pozor si dávej, místo vína v šenku vodu si nalej.
Když potkáš verbíře a máš chlast v hlavě, druhej den přivykáš vojenské stravě.

Hoj, hoj, hoj, ať žije boj, hoj, hoj, hoj, chystej si zbroj.

Královští žoldnéři vojska jsou chlouba, když čuchnou k sudu, sajou jak houba.
Můžou být bystří jak dvouhlavé tele, nevadí, v armádě mají se skvěle.
Hoj, hoj, hoj, ať žije boj, hoj, hoj, hoj, chystej si zbroj.“

Bard, který tu píseň zpíval, měl o hodně hlubší hlas než já, ale i tak se ho snažím napodobit a už to musí vypadat komicky. Navíc slova písně doplním o pantomimu. Při zábavách to vždycky zabralo a lidé se smáli. Snad se to podaří i teď.

“Jestli tady jsou zásoby a živý kůň, není to zase tak dlouho, co tady někdo byl. A třeba pořád je,“ už už se nadechuji, abych si z toho udělal trochu legraci, ale pak se zarazím a neřeknu nic. Nehodí se to. Musel bych se na sebe zlobit, kdybych si z jakéhokoliv lidského neštěstí utahoval a už jen ta myšlenka… Imoen.
“No, kdo ví, kam šla. Byla taková vážná a hrr, třeba jí přepadl strach a raději bude riskovat noc v lesích, než tady. I to se prý stává,“ změna tématu mi přišla vhod.
“Nebo ví něco, co my ne, a pátrá po tom venku nebo ve stáji.“


Prozkoumávání kuchyně a spižírny se vleče a moc nových příznivých zpráv nepřináší.
“Něco tady je. Meduňka? Ta nám jistě přinese klidný spánek, a pak něco, snad měsíček a zvětralý heřmánek,“ tím měsíčkem si jistý nejsem. Bylinky jsou nevýrazné, lístky už někdo ohmatal a jejich křehké vysušené lístky jsou nadrobené příliš nadrobno.
“Asi si prostě budeme muset vystačit s tím, co máme,“ moc se do prozkoumávání dalších zákoutí neženu, jistě tam budou jen pavouci a podobná havěť. Horší je, že jsem si myslel, jak ráno odejdu – ať už o sídle něco zjistím, nebo ne – jenže teď by mě zajímalo, co Eleára vlastně najde. A jestli mají muži v životě dělat odvážná rozhodnutí…
“Možná bychom ráno mohli nastražit v lese nějaké pasti, třeba chytíme zajíce,“ usměju se spokojeně nad představou čerství pečínky.

Pak dojdu nahlédnout a začmuchat ke komínu, ale cítím jen odér dávných dob, kdy se tady možná udilo, ale na dobrý kus masa nebo špeku máme smůlu.
“Nic!“ zahlásím i tak energicky a začnu skládat polena a třísky, abych rozdělal oheň. Venku se počasí jen zhoršuje a my ani nevíme, jestli není komín ucpaný – a není. První jiskřičky se rozskočí a změní v drobné plamínky, a kouř od nich stoupající se rychle natáhne nahoru a zmizí temnotě.
“Neznáš nějakou hezkou písničku?“

Usměju se. Jeho překvapení na mé vysvětlení je zábavné. Pak se rozpovídá o sobě.
“Ne, to teda nedokážu.“
Zavrtím hlavou a snažím se pochopit, jak mohl vydržet v něčem tak nudném.
“Dobrá budoucnost… no nevím.“
Zamumlám nespokojeně.
“Jednou jsem se s jedním farářem bavila.“
Prohodím zamyšleně.
“Byl to člověk veselý i vážný. Měl silné a mozolnaté ruce a větrem ošlehanou tvář. Uměl krásně vyprávět a hodně toho zažil a viděl. Myslím, že o tom, je práce kněžích. Něco prožít a zažít a sbírat zkušenosti, aby jste pak mohli radit lidem. Na cestách se naučíte naslouchat. Pomáhat slovy a nebo mlčením.“
Na chvilku zmlknu.
“Někomu pomůžeme? Jak to myslíš?“
Nakrabatím čelo.
“Mimo nás dvou tu nikdo není. Imoen je někde...někde.“
Nemám ani tušení, kde zůstala. Jsem zatraceně ráda, že jsem tady a ne někde s ní.
Nenechala se ani obejmout. To Augustýn by to určitě neodmítl.

Kuchyň to od myší pěkně schytala. Tedy spíše zásoby, než místnost. Ale dřevo tu je.
“Koukneme do komína? Třeba tam udili maso. K němu by se myši dostat nemusely.“
Vím, že to není příliš pravděpodobné, ale za zkoušku nic nedáme. Snad.
Pokud v komíně nevisí kuchař.
Fuj! Huš! Kozo pitomá! Ještě něco přivolávej!

“Jablíčka a mrkev zní dobře. A trochu jídla mám. Nejsou tam nějaké bylinky na čaj? Zatopíme, bude teplo, k tomu čaj, trocha jídla. Bude dobře, uvidíš.“
Řeknu zvesela a jdu s ním dál hledat jídlo, které nám myši nechaly.

“Vážně?“ překvapeně povytáhnu obočí nad důvodem Eleářiny cesty na panství. V nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že půjde zrovna o tohle, a tak seznám, že můj život je málo dobrodružný a při zemi se držím i myšlenkami a sny. Kde bych taky přišel k bujné fantazii? Ačkoliv, často jsem se utěšoval, že jí oplývám a nebudu jen nudný patron.

“Jsem tady jen ze zvědavosti. Vychoval mě náš farář a asi si umíš představit, jaké to je. Zatímco ostatní sice museli pomáhat doma, ale s přibývajícím věkem je pustili na tancovačku, mě držel zkrátka a připravoval na to, abych po něm jednou převzal povinnosti. Je to dobrá budoucnost,“ připustím se zaváháním, “Jenže mě taky zajímá, jaké to je ve světě. O panství se leccos povídá už dlouho, jenže když se objevil zdejší poslední pán a pak ho už dlouho nikde neviděli, zase se o tom klevetilo víc. A když už vím, jak se s Boží pomocí vyhnout zlým místům a jak modlitbou ochránit svoji duši, možná, i jak zlo zahnat, chtěl jsem se sem podívat a zjistit, co se tady děje,“ nezním jako hrdina, jen jako zvědavý výrostek, co nemá dost pokory před varováním starousedlíků.
“Teď mám ale spíš pocit, že někomu spíš pomůžeme, než abych viděl něco, hm, zvláštního,“ zaženu myšlenky na všechny ohnivé psy a bílé paní uvězněné na věky ve věžích a jdu dál.

Prostorná kuchyně je potemnělá a nehostinná. Páchne to tady vlhkem, trochu plísní a usedlým prachem. Pec je vyhaslá nejspíš už dlouhé týdny a bližší pohled prozradí, že ji ale nikdo nevymetl. Pod ní je vyskládané suché dřevo, které by hravě mohlo vystačit na ohýnek na celou noc. Jenže zbytky jídla, ani hrnce nevypadají použitě. Vědro na vodu je prázdné, vyvrácené na bok.
“Hmm,“ prohlížím si vybavení kuchyně. V tak velké jsem nikdy nebyl a chvilku mi trvá, než se zorientuji, “Tady by mohla být.. spižírna!“ z úvah skočím rovnou do radosti. Ta za krátko opadne.
“Myši,“ zabručím, když sáhnu po pytlíku s moukou, ale je v něm díra a zbytek mouky se rozpráší po zemi a mých botách.
V další polici však leží dobře zavřená nádoba s omastkem a na druhé straně, kousek nad zemí, je košík s trochu scvrklými jablky a mrkví. I do těch se myši pustily, ale zřejmě se tady nemají zase tak špatně, aby snědly všechny.
“Podívej. Když se trochu okrájejí, můžeme..,“ můžu dívce vůbec říct, že si můžeme opéct jablka a mrkve na omastku?
“Třeba najedeme ještě něco.“

Jdeme tiše tichým a studeným domem. Držím je kousíček za Augustýnem. Když se náhle otočí, usměju se na něj.
Ty jsi nevěděl, že za tebou jdu. Že ne? Přiznej se!
Ještě před několika hodinami bych si to nepřiznala, ale teď jsem moc rádu, že je tu se mnou.
“Trochu jídla mám.“
Řeknu povzbudivě.
“Na dnešek nám vystačí určitě a zítra ráno můžeme jít domů.“
Pokrčím bezstarostně rameny.
“A třeba zítra vysvitne sluníčko a všechno bude úplně jiné. Zima, mokro a hlad není dobrý společník pro dobrou náladu a smích. Ale když rozděláme oheň, bude teplo. A k tomu jídlo..“
Zakvílení meluzíny přeruší moje slova. Leknutím se přikrčím a rukou se dotknu Agustýna. Jen dotknu. Nechytám se ho. Jen potřebuju vědět, že tu nejsem sama. Kor když průvan neustále rozkmitává plamen svíčky a ten hází po stěnách roztodivné stíny.

“Poklad.“
Odpovím tiše.
“Taťka tu kdysi vystupoval a něco tu ukryl. Ve stěně, aby se to nedalo odnést. Vím, že měšec zlata nebo šperky to nebudou. Spíš nějaká památka na něco. Nějaká blbůstka. Takže mě sem žene jen pouhá zvědavost na to, co schoval. A nejspíš to tu nechám.“
Pokouším se naladit veselejší tón.
“Co sem přivádí tebe?“
Možná jsem se ho na to už ptala, ale potřebuju slyšet jeho hlas a ne kvílení meluzíny a hromadu dalších zvuků. Třeba cupitání těch osminohých potvor.

Kamna v kuchyni. To mě taky mohlo napadnout. Navíc mi v hlavě pořád vrtá i to, jestli jsem podle rusovlásky hubeňour? Zdálo se mi, že.. ohlédnu se po plápolajících plamíncích svíce a zjistím, že Eleára je kousek za mnou. Kde zůstala Imoen netuším. Třeba je to zlodějka, co vzala za vděk koněm a zmizela.
To mě přivádí k další myšlence.
“Doufám, že máš s tím jídlem pravdu. Podle koně ve stáji bych ale hádal, že mezi vyprávěním historek budeme poslouchat i svoje kručící žaludky,“ prohlédnu si dívku ve světle svíce, ovšem nic nového nezjistím, a tak pokračuju do hlubin panství směrem, kde tuším kuchyni.

Než se s ní dám znovu do řeči, na moment mě zarazí hlučný poryv větru, který zní jako by tahali kočku za ocas. Zaposlouchám se, ale krom našich kroků a meluzíny nic.

“Co tě sem přivedlo?“ letmý pohled za sebe – Eleára, různě temné stíny a světlo z otevřených hlavních dveří, “Krom hledání rytířů v nesnázích.“

Augustýn se mi líbí. To jak mluví, co říká. Baví mě se s ním bavit. Drobné narážky, tedy doufám že jen narážky, jsou zábavné.
“To můžu, no..“
Pokývám zamyšleně hlavou.
“A nebo ho můžeme dorazit a ty získáš zbroj a meč. A budeš se snad cítit líp.“
Trhnu rameny v náznaku zmohutnění a rozesměju se naplno. Nějak si tě v plátech nedokážu představit.
“Budu moc ráda, když mi budeš krýt zadek i předek.“
Tentokrát se nerozesměju. Sice se musím kousnout do rtu, ale vydržím to.
No ty ses do toho pěkně zamotal.
Směju se aspoň v duchu.
“Tak šup šup. Běž. Udělej mi cestu skrz pavučiny a zažeň ty osmi nohý bestie pod skříň.“

Postávám u vchodu a čekám s čím se Augustýn vrátí. Naštěstí není potichu, ale pokřikem nás informuje. Když se vrátí se svíčkama ani se nesnažím skrýt úlevu.
Zatím to nemám v plánu, ale jestli rychle nenajdeme nějaký kamna a dřevo, tak půjdu spát ke koni do sena. Tak se snaž.“
Culím se.
Křesadlem se pokusím zapálit svíčku a případně i další, pokud je najdeme. A držím se za Augustýnem. Mým statečným prorážečem pavučin.

“V kuchyni budou kamna určitě. Nejspíš i jídlo a další věci. A kamrlík pro kuchaře a další sluhy.“
Navrhnu, kam by mohly naše kroky směřovat.