Rytíř, Princezna a Klaun

Alienor, Fedrico

Damverre, Hrad Carrosa, Velké Nádvoří
12. 9. 1325 od založení Říše, Podvečer

Můj potencionální problém

Fedrico, Alienor

Za pokladem

"Ano, tati!" Na oko pokorně zareaguju na ponaučení staršího bratra. Proč všude jen vidí démony a bubáky? Vždyť svět umí být také nádherný. Jako třeba dnes, kdy jsem spatřil dámu svého srdce. Co na tom, že neznám ani její jméno. Když je vůle, cesta se vždycky najde. Jeden starý námořník mi kdysi v irahelské Celleně vyprávěl, že když máš velký sen, a jdeš si za ním, pak se celý vesmír spojí, aby ti pomohl.

Šeptem bratra řečené: "Jen na sebe dávej pozor, ano?" Beru jako de facto posvěcení mých tužeb a snah. Zahrnu jej vlídným dobrosrdečným bezstarostným úsměvem. A pak, ... jakmile nás Jaccopo opustí, i já promptně zvedám kotvy, abych vyrazil vstříc novému krásnému dobrodružství. A, že krásné opravdu je!

Opustím společnost ve sklepeních paláce di Fiore s omluvou samozřejmě, když předám naše hosty péči místního šenka. Vyběhnu do patra, do svých komnat. Dopřeji si koupel po dlouhé cestě, a vůbec se zkulturním. Vezmu si svou oblíbenou temně zelenou kazajku, s gullietským lvem na rameni, barvy rodu doplňuje sněhobílá košile, jež vykukuje z rozhalenky na hrudi.

Zamířím pak tam, kam se slévají dnes všechny cesty, na Velké nádvoří Carroského hradu. Má bohyně zcela jistě bude tam. A taky že ano! A přímo před Markraběnkou Ayre! Nikdy jsem se nebál rozbouřených vod, tedy zamířím právě tam! Naberu kurz před Markraběnku, Císaře a Vévodu z Kittbogen. Cestou však mám oči jen pro svou Bohyni (Margarette), nyní mi obrácenou zády, tak že vidím její brož s květy v bujné hřívě plavých vlasů, oděná je v šatech barvy zapadajícího slunce. Je překrásná!

Když rázným krokem dosáhnu její blízkosti, tiše a pokorně postavím se do 'fronty' klanění se Vládkyni zemí i srdcí našich. V dostatečné vzdálenosti snažím se lapit alespoň vůni své Bohyně. Zaslechnu pár slov z hovoru, jež přede mnou právě probíhá.

Ač jsem uhranut blízkostí své bezprostřední krásky, i tak mne pohltí aura tmavovlasé Markraběnky.
Nelze jí nepodlehnout!

Ozvěna skal

Fedrico, Jaccopo, Alienor da Sol
Damverre, Hrad Carrosa, Velké Nádvoří
12. 9. 1325 od založení Říše, Podvečer

Jakmile se přiblížím na doslech kavalíra a dámy, zaznamenám, že Jaccopo klokotá kolem jižní krásky jako horský potok u nás doma. Slova z něj padají na můj vkus až příliš rychle. Obskakují pěkný kamínek, co jej právě zaujal, aby za krátký čas oblažoval zase jiný.

Jeho společnice je krásná, pevná žena jiskrného pohledu, a silného charakteru. Každý její pohyb dává najevo jistou nezkrotnost, ačkoliv mravy dvorní snaží se ji halit. I krása její se nepodbízí, ona prostě je. Jakmile vejdu k nim, ustoupí přede mnou, aby následně půvabnou poklonou mne přivítala. I já se rytířsky ukloním. Ten její ústup je plný vnitřní síly. To gesto mne opravdu zaujme. Je to jakýsi tanec bez hudby. Její pevná divá krása mne uchvátí. Něco mi říká, že v našich horských údolích by byla šťastná. Divoká, jadrná, a šťastná. Ač jej pravděpodobně nikdy neviděla, připomíná mi nespoutanou krásu mého domova, uhrančivě malebné údolí Aosta v objetí štítů hor. Možná i oheň hořící v pustině, pod úbočím skal, v očích mých spatří. Nepotřebuji žádná slova, abych se vyjádřil. Jeden pohled stačí. Nespouští ze mne oči. Což jí opětuji.

údolí Aosta

Mé představení Jaccopo poněkud odflákne, a tak jej hlasem pevným a neoblomným opravím. "Sir Fedrico di Aosta, Pán Aosty, a dědic knížectví Murinne. Naše panství je severně od země Jaccopova rodu, přes přístavy Gulliet a Sanrenno putuje naše zboží do světa. Je mi potěšením, Princezno Alienor da Sol." Jsem jak se patří hrdý na své léno, a svá horská údolí. Dáma má plné právo znát celé mé jméno, panství, i dosah mé moci. Chtěl bych něco říci této ženě, jejíž divokou, a svým způsobem jadrnou jiskru v očích jsem nepřehlédl. I mé šedomodré oči vlka planou podobnou září, leč o dost tvrdší a odhodlanější. Však bratranec klokotá stále dále a dále svým přívalem skotačivých slov. Tak mlčím. K přípitku na uvítanou se beze slov přidávám.

"Shledali. A ano, pár jich tam zbylo." Nevzrušeně odpovím s čiší vína v ruce na Jaccopovi dotazy, z nichž doslova vane obava, co že mu zas jeho mladší bratr provede. Chápu to. I Jaccopo je dědicem slavného a mocného rodu, tedy měl by se postarat, aby jméno jejich nebylo pošpiněno. "Jak vidíš, tak nikoliv. Opustil sklepy paláce di Fiore vzápětí po tobě." Skoro by se dalo říci , že Teo jen jen čekal, až dozor jeho staršího bratra zmizí. A pak hned zvedl kotvy. "A ty jistě víš, koho se vydal nepochybně hledat." Zakřením se, a s radostí nechám bratrance, aby celý příběh převyprávěl princezně Alienor, pokud ta se na detaily přeptá.

Jak spolu hovoříme, Alienor si nás zkoumavě ostřížím zrakem prohlíží. Neubráním se pocitu, že nás srovnává. Předestřu její zvídavosti tedy další impuls. Jen vějičku, bez dalších podrobností, zdánlivě mimo kontext rozhovoru. "Zaslechl jsem, Lady Alienor, že holdujete sokolnictví a divoké jízdě na koni. Pak vězte, že v mé domovině, v údolí Aosta, obé by se dalo podnikat v míře až nezřízené. V mé družině je i sokolník." Dodám lakonicky.
Ach ano, můj otec má své lidi všude, a občas se hodí s čím ze světa přijdou.

Preparty a party

Damen, Arriane, čubky, všichni ( :* pro Inkvizitora)
Hedvábný trh, Dům hedvábných podušek, později Hrad Carrosa, Velké nádvoří
12.9. 1325 od založení Říše, dopoledne, podvečer

Ze rtů mi unikne tichý povzdych. Frustrovaný, příliš frustrovaný na to, že mám v klíně ruku i tvář krásné dívky, ale více na ten hluk přicházející z ulice nereaguji. Nedovedu se ale ubránit myšlenkám na to, jak zvrhlé se mi to celé zdá: Dammvere vítá císaře. Těžko říct, jestli těm chudákům někdo zaplatil, nebo tohle město přišlo za všechen ten čas, který Ayre strávila v Thorn, o rozum. Představuji si, jak všichni stojí kolem cesty a házejí lístky dammverských růží pod kopyta jeho koně, třebaže by si měli raději odplivnout.
Snažím se ale věřit, že tahle jeho návštěva vše změní. Že to, že je Ayre tady vše změní. A že k tomu nějak přispějeme.
Najednou si uvědomím, že na mě mluví Damen. Líně otevřu oči. „Hm? Ah…“ S úsměvem k němu natáhnu ruku s pohárem vína, aby mi mohl dolít. Na jeho další slova se již soustředím, ale než ze sebe dokáže něco skutečně dostat, vyruší jej Arrianin příchod.
S překvapeným smíchem se napřímím, děvče od sebe jemně odstrčím chodidlem a upravím si látku sukně vyhrnuté k bokům. „Nevím, jestli mám být uražená, že jsi nás našla tak brzy,“ poznamenám s úsměvem. Když se Damen zeptá, zda se chceme jít na císaře podívat, otráveně vydechnu. „Drahý, kdybychom chtěly vidět kokota, tak můžeš ten župan rovnou sundat.“
A tak zůstáváme v náručí Domu hedvábných podušek. Čas se v opojení vína, jídla a hašiše příjemně vleče, ale s každou uplynulou hodinou oznámenou zvony chrámu je jasné, že pohledu na mladého císaře neunikneme. Nevěstinec opouštíme v pozdních odpoledních hodinách, abychom se stihli ještě převléknout. Nepochybuji, že se sem ještě vrátíme. Budou-li zde nadále tak pohostinní jako dnes, prozradím jim, že hosté chodí chcát do studny.

Na nádvoří Carrosy dorážíme už v početném doprovodu. Krátce se rozhlížím a můj pohled přirozeně padá rovnou na stůl v čele, kde sedí Ayre s Aldabertem a císařem. Ovíjím se kolem Damenovy paže. „Jen se na něj podívej,“ prohlásím, „vypadá vedle Ayre jak poslušný palácový psík.“ Nebo jako jehně, které ještě neví, že přišlo na porážku, napadne mě.
Ostatní si prohlížím jen krátce. Vím, že to nemá příliš smysl, těžko mimo naši družinu naleznu někoho, kdo by se mnou toužil trávit čas, obzvláště mezi dámami. Na to, jak často se hovoří o jejich horké krvi, jsou značně úzkoprsé, jakmile dojde na můj původ. Nějaká zábava se zde ale jistě najde.
Alespoň si to myslím přesně do té chvíle, kdy spatřím Nejvyššího Inkvizitora. Najednou je mi jasné, že se všichni budou chovat… vcelku spořádaně, alespoň dokud nepadne rouška noci a on se neodebere tam, odkud přišel. Možná bych mu k tomu mohla pomoci…
Chytám Damena za tvář a stahuji si ho k sobě, naše rty se setkávají ve vášnivém polibku. „Nepůjdeme pozdravit?“

Jedni z mnoha

Riccardo, Margarette
Hrad Carrosa, Velké nádvoří
12. 9. 1325 od založení Říše, podvečer

Aldabert po jednom boku, Valran po druhém. Hlava mi třeští, jako by na mě mluvilo tisíc lidí najednou – a možná že ano, ale nikdo z nich už není živ. Je to podobný pocit jako si udělat výlet chudinskou čtvrtí v Thorn, samý nářek, plahočení, žádost o pozornost, hladové oči. Jediné možné řešení je neposlouchat, mít hlavu vztyčenou, jet dál.
Zplna hrdla upíjím vína. Můj pohled padá na Valranův pohár. Stačilo by pár kapek jedu… Vím, že Aldabert by si nepřál nic víc. Více než cokoliv jiného se vidí na jeho místě, vidí se na axirském trůnu, s císařskou korunou na hlavě, se mnou po boku. Ještě před deseti lety jsem měla pro tento sen pochopení. Ještě před deseti lety bych byla schopná slabého chlapce s korunou na hlavě podřezat přímo vprostřed oslavy a prohlásit to za vrchol večera – karnští by sotva něco namítali. Jenže s každým uplynulým rokem mi na tom začalo záležet méně a méně. Aldabert se toho snu stále drží, ale jaký má smysl? K čemu je koruna, kterou nemáme komu předat? Stále doufám… Jednou. Postarám se o to, ať to stojí cokoliv. A pokud selžu, ať celá Axira třeba shoří. Záleží jen na Karnu a jeho svobodě.
Pohledem krátce přejíždím své hosty a pak zavírám oči. Jen na okamžik, jen abych si užila vánek hladící mou kůži. Už se těším, až se setmí a trochu se ochladí. Komu bude snad zima, jistě najde způsob, jak se zahřát. Ostatně jižanská krev je horká.
Dunění v mé hlavě jako zázrakem odeznívá. Nahrazuje jej klapání, tentokrát se ale nejedná a koňská kopyta. Jak se blíží, znovu rychle otevírám oči a ostrým zrakem sleduji, jak se k našemu stolu blíží mladý muž spolu s křehkou dívkou. Je mrzák, hrbatý k tomu, jeho tvář dokonce působí, jako by ho sužovala nějaká vleklá nemoc nebo přinejmenším jako by mu nikdo už měsíce nedopřál klidného spaní. Poznávám, o koho se jedná, ještě dříve než stačí promluvit, a když tak učiní, na tváři se mi objeví úsměv. Působí až překvapivě klidně, snad je tedy něco pravdy na tom, co se o něm povídá. Zato jeho sestra působí jako na trní. Je tak nervózní ze mě? Na císaře ani nepohlédli.
„Hrabě z Fanna a jeho krásná sestra,“ odvětím s jemným pokývnutím hlavy. „Vítejte. Já zase slyšela o vás, Riccardo. Ne moc – ale přeci.“
Zaměřím svůj pohled na Margarette. Mladá, křehká, krásná. Pro Riccarda musí být někdy těžké se na ni dívat, a ještě těžší musí být necítit k ní zášť. Nejpoutavější jsou její hluboké hnědé oči, které tomu rozkošnému stvořeníčku propůjčují život a připomínají její původ. Pro ty oči svádějí bláhoví muži souboje, takoví, kteří věří, že podobnou krásku snad mohou vyhrát. Co si o nich asi myslí?
Oči mi kloužou od její tváře k její figuře, a to bez jakéhokoliv pokusu skrýt můj zájem a zvědavost. Musím říct, že zvolila poměrně odvážné šaty, i můj zrak se zastaví v jejím výstřihu, do mého úsměvu se vkrade jemné pobavení. Vzrušuje ji, že se pro ni zabíjejí? Nebo je tak prostá, že si to ani neuvědomuje?
„Za vaše pozdravy vám díky,“ odvětím a znovu se s nimi setkám pohledem, „ale nemyslete si, že mě můžete okrást o čas.“ Můj hlas zní přísně. A pak se můj úsměv ještě rozšíří. „Nemůžete mi vzít to, co vám nabízím dobrovolně a s otevřenou radostí.“ Budou mít ale co říci?