Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Axira-Carroské Nešpory
Družina
| |||
 | Zajímavá Pozvání Gilberta Ulice Damvere 12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne Davy se stávaly stále hustší a hustší. Čím dál tím více lidí se valilo na ulice aby viděli císařský průvod. Strážci si jich všimli až když byli blízko. Několik mužů v dobrých šatech, s meči u pasu, se protlačilo přímo davem a zamířilo si to k Gilbertě. Nevypadali ani jako zloději nebo lupiči, kteří si vyhlídli bohatou dámu ani jako vrahové, které by v Karn někdo poslal any vyřešili problém. Tihle byli dobře živení a podle všeho patřili k domácnosti nějakého velkého pána. Brzo mohla i Gilberta vědět, kdo je chlebodárcem její návštěvy. Jednomu z mužů se na límci třpytil stříbrný delfín Gullietů. Muži se zdvořile uklonili. "Můj pán," začal ten z nich, který měl podle všeho nejvyšší postavení, "Si vás, Signora dovoluje pozvat na pohár vína." Těžko říct, jestli to bylo pozvání nebo příkaz. | ||
| |||
| Stará Žába Hlavně Diterich, Allexis, Margarette, Riccardo, okrajově Valran Před Branami Damverre 12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne Lady Cecillia se spokojeně podívala na své vnuky než se vrátila k Diterichovi. Uraženě se na něj podívala. "Vážně si můj pane z Othorů myslíte, že bych od vás žebrala informace na vašeho pána. Něco takového by bylo nezdvořilé, neslušné a neskutečně nudné." Spokojeně se usmála a pokračovala. "A pak že my tady na jihu máme rádi velkolepá gesta. Copak by takové kopretince nestačilo nakapat pár kapek do poháru, nebo ji nechat uškrtit jejím vlastním šálem. Nemusel by pak zemřít nikdo další." Dodala a pokračovala. "Ale vy páni ze severu máte války rád, čemuž se při vaši postavě ani nedivím. Který muž by se vás odvážil napadnout, by nejspíš skončil roztržen na dvě poloviny a ani by se k vám nepřiblížil." Dodala. | ||
| |||
 | Na nosítkách za dobrodružstvím! Sonia Ukáže se, že Lady Sonia není jen skvělou babičkou, nýbrž i spásným andělem. Vděčně se na ni usměji. "Bude mi ctí a potěšením." Odpovím galantně, načež se otočím k Siru Orsovi, svému věrnému přísežnému štítu a pohybem ruky si jej přivolám. "Orso, buď tak laskavý a nech mi a Lady Sonie přichystat nosítka, prosím." Požádám jej zdvořile. "Děkuji" Dodám, když se Orso vydá plnit zadaný úkol, pak se zvednu a jako správný kavalír pomohu Lady Sonie od stolu a nabídnu jí rámě. "Nuže, vyrazíme?" Usměji se upřímně. Vedle vé babičky se prostě nedokážu užírat nad myšenkou na svého drahého děda. Jakékoli patálie s ním mám, Lady Sonia s tím starým jezevcem musí spát, což je počin za který by jí měli postavit zámek s dostatečně velkou zahradou a armádou fešných zahradníků s hrudníky jako zvon, kteří neustále pracují bez trička. Tudíž, pokud jde o dědu, má to s ním Lady Sonia pravděpodobně horší, protože musí být v jeho blízkosti častěji a intimněji, tak kdo jsem já, že se budu celé ráno tvářit rozmrzele? Proto nahodím úsměv. I pro ni. Upřímně, pokud by šlo jenom o mne, zvolil bych jako způsob cestování koně, nechat se nést mi přijde zbytečně okázalé a...tak trochu líné...asi? Nicméně Sonia je dáma a jako kavalír musím dbát zejména na ni a i když o své babičce zase tak moc nevím, přijde mi jako ten typ, který dbá na to být na úrovni, tudíž i cestovat na úrovni a upřímně, to jízda na koni není. Jak kdysi řekl někdo hodně urozený, koně má každá socka. "Císařský průvod v Damverre. Určitě bude na co se dívat i když musím se přiznat, že mi to zní poněkud bizarně. Císařský průvod.... V Damverre." Sdělím babičce své myšlenky a zakroutím hlavou. Raději bych se k Císaři a jeho průvodu nepřibližoval, vše kolem nich totiž smrdí politikou, intrikami a různýmy úklady. Ne, že bych se ve hře neorientoval, já ji jenom nehraji. Rytířské ideály jsou mi bližší než intrikaření (nejen) u Císařského Dvora. A právě v ústrety těmto Hráčům mám dle mého dědy jít a hrát Hru s nimi. Proč nemám staršího bratra, který by tohle vzal za mě a já se jen vezl? Dejte mi do ruky meč a protivníka přede mne a za výsledek ručím. Ale orientovat se ve Hře? Jak mám vědět, kdo je přítel a kdo nepřítel? Jak hrát Hru a neublížit sobě a svým blízkým, nezměnit se v něco jako můj děda? Co když se mi hra začne líbit? Hůř, co když se mi v ní bude dařit? Slíbil jsem si, že se nebudu tvářit rozmrzele. Zaženu tedy své trůdné myšlenky stran Císaře a Hry která se kolem něj hraje a znovu se široce usměji. "Už jsi někdy viděla Císařský Průvod, babi? Já ne, tohle bude moje poprvé. Na průvody mne všeobecně moc neužije." Sdělím upřímně, zatímco vyjdeme na nádvoří paláce di Fiora. Nosítka tu ještě nejsou. Není divu, k výletu jsme se rozhodli před chvílí a Orsovi trvá vše správně zorganizovat. Netrvá však dlouho a objeví se dvojice statných nosičů s nosítky. Statných, protože můj děd též volí tuto formu cestování po městě. Spolu s nimi nezbytný doprovod, včetně ozbrojenců, protože jeden nikdy neví, že? Pomohu Lady Sonie nastoupit a pak vyrazíme za dobrodrodružstím, neboť každý den je dobrodružství, když je vaší babičce 25 let, váš děda je zapšklý starý jezevec a od vás se očekává, že jej brzy nahradíte a k tomu se u vás na zápraží ukáže Dobyvatel s celou svoji suitou. | ||
| |||
 | Zvony Damverre Tommaso, Chiara, Fina, Betti S ne moc velkou chutí jsem do sebe soukala alespoň pár malých soust snídaně, když se pomalu začaly valit služebné, aby odklidili a nechali jen svačinu. S "radostně" kyselým výrazem odložím a jen přelétnu pohledem místnost a lidi v ní. Fina opět ukrytá ve svých fantaziích, Chiara s až moc velkou energií a strýček v pozadí, který si až moc užíval ranní klid. Sestřino pošťouchnutí přijmu bez velkých protestů, přeci jen je to její vlastnost. Zachichotám se a pohlédnu na sestru. "Aspoň stále budeš ta krásnější z nás tří a nezůstaneš na ocet." Vypláznu na ni jazyk. Při zmínce šatů se krátce zamyslím. "Vybírám ze dvou možností, při nejhorším postupně obleču obě varianty." Pokrčím rameny a natočím si na prst pramen vlasů. "Předpokládám ty už víš i účes..." Mrknu na sestru. Chvilku ticha proříznou zvony a posléze i hlas strýčka. Chiara vyskočila jako by jí tělem projel blesk a už je samozřejmě natěšená vyrazit. "Zábavu po snídani si snad ani nenechám ujít." Usměji se zvesela a už vstávám ze židle. "A ještě ke všemu za doprovodu strýčka." Krátce a lehce zatleskám. Chvilinku na to už pozoruji, jak byla Fině nehezky odebrána kniha, ale celou věc ještě do-okomentuji a souhlasně kývnu hlavou. "Fantazie je super, ale pojď něco prožít doopravdy." Uculím se. Když jsem se chystala odpovědět Tommasovi, Chiara to zařídila za nás všechny. Nečekaně. Potom už se ladně nesu z terasy na nádvoří, kde již na mě čeká bílý kůň. Bez jediné skvrny a čistý, jako má duše. Pohladím ho po krku a bez pomoci se vyhoupnu nahoru. Jen se ohlédnu krátce na ostatní, jestli už jsou také připravení a jako první vyrazím do ulic. Možnosti projet se určitě nikdy neodmítnu, pravděpodobně můj doprovod neudrží krok se mnou. Příští zastávka - nejlepší místo s výhledem, případně nákupní mánie ve městě. Argon  | ||
| |||
 | Zvony Damverre Tommaso, Chiara, Fina, Betti Sloužící v poklidu odnáší snídani a nosí na stůl pestrobarevné květiny v draze zdobených vázách, čerstvé ovoce a chlazené nápoje v křišťálových nádobách. Zdánlivě pozoruji onen cvrkot, avšak tělem mi šijí všichni čerti. Je tolik věcí, jež bych dnešního překrásného dne ráda podnikla! Ale kde začít? A čím? Oříškově hnědýma očima zkoumavě vyhledám své dvě mladší sestřičky a poněkud nechápavě zakroutím hlavou. Fina opět ryje nosíkem v jedné ze svých obrovských knih a Betti? Mračí se na svět jako sklepní bubák. „Netvař se tak nakvašeně, Betti! Zůstane ti to.“ Pošťouchnu ji a se škodolibým smíchem se ladně natáhnu pro lákavý trs hroznového vína. „Dost bylo lelkování! Máte již vybrané šaty na večer? Musí být okázalé….“ Upozorním je a s onou důležitou otázkou si jako mlsná kočka začnu zádumčivě pohrávat s několika zelenými bobulkami. Tu největší si posléze jemně vložím do úst a na okamžik rozkošnicky přivřu víčka, abych plně vychutnala opojnou sladkost, rozpouštějící se na jazyku. Ale co to jen…? Při zvuku zvonů a trubek mírně poskočím na židli a oči se mi vzrušením rozšíří doširoka. Císař…? Zvědavě obrátím pozornost od gardisty k našemu strýčkovi a při jeho slovech zkrášlí mou líc další potěšený úsměv. „Samozřejmě. Jak by sis byť na chviličku mohl myslet, že bychom si nechaly utéct tak významnou událost? Tvůj doprovod vítáme s velikou radostí!“ Mrknu na své sestřičky. „Že?“ Vstanu překotně od stolu a zaváhám sotva na kratičký nádech, než Fině s lehkostí uzmu rozečtenou knihu z rukou. Schovávat se v písmenkách, to by se ti líbilo! „Dobrodružství se musí jít naproti! Rytíři ti z knížky sami nevyskočí… a ta také neuteče, protože nemá nožičky!“ Zašklebím se na ni a než stačí vznést jakýkoliv protest, uchopím ji za paže a silou sobě vlastní vytáhnu ze židle. Gavino, Botta a Pippo? Zábava může začít! „Rozhodně dáme přednost svým koním.“ Odvětím strýčkovi za nás všechny a společně poté opustíme terasu. Na nádvoří se ihned zvesela vydám ke statnému, černému hřebci a s něhou ho pomaličku, láskyplně pohladím po plecích. „Jsi nádherný, Bregone. Jakpak ses měl?“ Převezmu uzdu od našeho podkoního a s vyzývavým pohledem se otočím na Gavina. Ach ano, hledí na mne, přesně, jak jsem předpokládala. Zlehka pohodím hlavou a naznačím mu, že jeho pomoc určitě neodmítnu a již z hřbetu Bregona mu věnuji jeden z nejsladších úsměvů, čímž současně poděkuji a pobídnu mého nedočkavě přešlapujícího miláčka, abych se jako první připojila ke strýčkovi. „Později bychom se mohli zastavit na nějaké občerstvení, co říkáš?“ Pronesu vědoucně s neochvějnou jistotou, že jeho další cesta povede bezpochyby do nejbližšího vybraného hostince. | ||
| |||
 | Zvony Damverre Zejména Riccardo z Fanna, Margarette z Firtulu, "Víte, Riccardo, nejsem zrovna odborníkem na handlování koní, ale tady Rolf vypadá, jako rytířský, nebo válečný kůń. Ne že by v mojí výchově padlo příliš času na studium hospodářských zvířat, zvlášť v porovnání s množstbvím let, které jsem byla učena různým tancům, ale řekla bych, že donutit Rolfa tančit a pak ho srovnávat se stvořeními, která jsou k tanci šlechtěna a nebo vedena celý svůj život, by bylo naprotsto zcestné." | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Zvony Damverre Zejména Allexis Axirská , Margarette z Fritulu, Po očku sleduji jak mě má sestra následuje a pro sebe se usměji. Ovšem nemám potřebu její přesednutí na koně komentovat. Stejně jako její prohlášení o mávání či dotazu kdo je ta krásná osoba před námi. Když mne princezna požádá abych se představil a nabídne my ruku. Trošku popoženu koně, abych jí dojel na dosah, pak vysmeknu v sedle hlubokou poklonu. Ve které jak vím bohužel poněkud více vynikne můj byť zbrojí a pláštěm částečně maskovaný hrb. „ Jmenuji hrabě Riccardo z Fanna. Je my ctí váši výsost poznat.“ Opatrně ale s jistou vezmu svou opancéřovanou rukou ručku princezny a políbím jí dle etikety. Pak se opět narovná v sedle a gestem pokynu na Margarett. „Tuto mě drahou osobu mám tu čest nazývat svou starší sestrou. Její jméno skví Margarett z Firtulu.“ Pronesu vesele se usměje. V pravdě se my trochu uleví, bál jsem se, že náš pobyt bude nuda, naplánovaná babičkou, ovšem u teď se rýsuje minimálně v blízké budoucnosti, že uniknu alespoň částečně z jejích osidel. Pak princezna pronese o povídačkách a já se pořád s úsměvem poškrábu na bradě. „V pravdě opravdu sám dávám přednost, při tvorbě názorů na osobní zkušenost a zkušenost lidí jenž věřím, před všeobecnými pravdami.“ Pak se my na tváři objeví poněkud pokřivený úsměv. „Přeci, když něco ví všichni tak to musí být pravda. Všichni se přeci nemohou mýlit.“ Můj hlas na okamžik překypuje ironií, ale pak se vrátí do normální veselé tóniny. „Na druhou stranu nám chudákům z vedlejší větve naší ctěné rodiny, moc jiného než naslouchat pověsti jenž kolují po království dost často nezbývá. Přeci jen nepatříme k vysoké šlechtě a já navíc na rozdíl od své sestry nejsem dobrý tanečník.“ Trošku se usměji. „No v pravdě jsem právě vaši výsost v drobný omyl. Mé taneční schopnosti jsou asi na úrovni tady Rolfa.“ Pohladím laskavě svého vraníka po krku a na tváři se my objeví láskyplný výraz. „No on je ve skutečnosti lepší tanečník, protože nekulhá a má cit pro rytmus. Kdyby to nebylo naprosté plýtváním jeho schopnostmi, tak by se s dostatkem času a prostoru i pohybovat na hudbu naučil. Už teď to v omezené míře dokáže, ikdyž se jedná o trochu jiný typ tance a hudby.“ Co se týče popisu cesty pokývám hlavou. „Ano cesta v kočáru může být nesnesitelně ubíjející nudou. Po pravdě já osobně v něm cestuji jen opravdu když není zbytí. Jednak jak jste řekla cesta lépe ubíhá, když si člověk může změnit tempo jenž cestuje. Navíc to člověku umožňuje trávit čas s těmito krásnými zvířaty.“ Opět jednou pohladím svého vraníka po krku. „Někteří dávají předost psům, ale já myslím, že v koních je víc. Když se nebudete dobře starat o svého loveckého psa, tak vám nebude na lovu k užitku. Když se nebudete dobře starat o svého koně a nebudete se zajímat o jeho povahu, může vám to přijít mnohem dráž. Je jedno jestli si svého oře berete na lov nebo do bitevní vřavy, stejně na něm a jak jste s ním sžitý závislí váš život. Nemyslíte.“ Pohlédnu na sestru i na princeznu. Pak nechám mlčky vyprávět Ditericha v pravdě my to nepokryté zastrašování nepřijde zrovna nejlepší způsob, ale na druhou stranu velmi dobře ukazuje, jak náš drahý císař přemýšlí při řešení problémů a to je třeba brát v potaz. Stejně jako jeho vkus při volbě řekněme partnerů. Víc mě zaujme líčení princezny a já drobně usměji. „Vždycky, když poslouchám trable některých řekneme s dámami co se chtějí mermomocí za ně vdát či oženit, se my trochu lépe nese kdo jsem. Já se opravdu nemusím bát, že by mě uháněl dav roztoužených, ale úplně hloupých dam.“ Trošku se usměji ovšem úsměv my poněkud zmizí, při poznámce o sňatkové politice, ale pak pokrčím rameny. „Víte, že ani ne, alespoň ne já. Naše nová rodinná tradice co se týče výběrů partnerů, je od jisté doby jak to říci. Poněkud volnější i přes to, že to občas poněkud zamotá rodinné záležitosti.“ Neodpustím si rýpnutí svým drahým příbuzným, zvláště babičce s bratrem, to rýpne víc než drobně, ikdyž ani strýci to nebude po chuti, ale pokračuji jako by my to nebylo zřejmé. „Na druhou stranu jak jsem řekl, já nejsem ten, kdo by měl nějakou zkušenost s tím, aby se mu před zápražím prali osoby co usilují o to získat srdce. O tom velmi krásné dámy jako vaše výsost a má drahá sestra budou vědět mnohem víc.“ Usměji se na obě. | ||
| |||
| Zvony DamverreZejména Riccardo z Fanna, Margarette z Fritulu, Vraníkova čabraka zdobená emblemem rodu, napovídá směr, kterým se po Dammverských a Axirských rodech ubírat, a kde hledat v paměti. Venecho, Fritul… nedokážu si mladého rytíře zařadit ihned, stejně jako on jistě neví, která z císařských dcer jsem já. Tyhle pitomosti s představováním, budu muset z pozice toho výše narozeného člena společnosti nějak vyřešit. Jak já tohle nesnáším… | ||
| |||
 | Hlavne nenápadne Diterich, Allexis, Riccardo, okrajově Valran Ulice Damverre, Dopoludnia
Toľko vzrušenia v jeden deň! Už keď mi bolo povedané, že pôjdem do Damverre, od radosti som po chodbách nášho sídla utekala do komnaty, aby som to povedala mojim spoločníčkam a hlavne, priateľkám. Veľké mesto, plné zákutí, uličiek, námestí, trhov a ľudí - toľko rôznych ľudí! Musí sa tam zaiste neustále niečo diať, stačí sa ísť prejsť a deň sa zmení na dobrodružstvo. A samotná Princezná Ayre! Hlavná, najočarujúcejšia ozdoba tohto živého miesta. Tajomná, mocná, krásna, inteligentná, to všetko som o nej počula, a verila som tomu. Odvážna a bojovná už od mladých liet, obdivovaná určite každou ženou našej zeme, so mnou na čele. Výnimočná osoba, čo sa vraj nikoho a ničoho nezľakla. Ako som nemohla odrátavať každý nádych, ktorým som bola bližšie k tomuto všetkému? Mala som toľké šťastie. Kde inde by som mala možnosť kráčať naproti svojmu osudu, splniť si svoje želanie? Nájsť niekoho, kto so mnou bude objavovať život ďalej, ešte pred tým, ako sa o to za mňa pokúsia moji bratia? Mohla som mať väčšie očakávania, ako keď som vstupovala do koča, pripravená na dlhú cestu? Mohla. Ako som sa mýlila, keď som si pri odchode z domova myslela, že nič nedokáže urobiť tento výlet vzrušujúcejším. Nemôžem upokojiť rozbúšené srdce. keď sme sa za pomoci dobrej rady mojej nonna priblížili k cisárskemu sprievodu. Mám pocit, že samotná krv sa mi zohrieva očakávaním v momente, ako presadám na koňa, aby mi neušiel ani jediný moment stretu so sprievodom spoza Modrých hôr. Ani v najdivokejších snoch by ma nenapadlo, že cez brány vstúpime priamo s družinou samotného Cisára. Mladého, vravelo sa že výnimočne pohľadného, pripraveného meniť svet, plného elánu a energie. Mohol sa mi niekto čudovať, že som ho chcela zazrieť, aspoň kútikom oka? Že som chcela vedieť, koho si vlastnoručne vybral za svoj doprovod? Museli to byť všetko ľudia, blížiaci as výnimočnosťou k nemu, i keď, samozrejme, to by bolo ako keby sa niekto pokúša vyrovnať Princeznej Ayre. Príliš ambiciózne, nereálne. Pri rozhovore trúbiek ma nonna Cecilia zaradí za môjho strýka, sesternice a ich sprievod, čo som samozrejme očakávala, no i tak to nebráni môjmu nepokojnému vrteniu v sedle. Nepočula som, čo sa dialo vpredu, tak som sa aspoň snažila zahliadnuť čokoľvek, čo by chcelo ujsť zvedavým hnedým očiam. Bolo najväčším pokušením prehodiť nohu na druhú stranu koňa a pokúsiť sa aspoň v jednom strmeni postaviť pre lepší výhľad, čomu v istej chvíli zabráni iba chvíľkové zjavenie Riccarda. Odprevádzam ho do samotnej prednej rady našej družiny, a centra diania, iba pohľadom a širokým úsmevom. Na koni vyzeral nadmieru ušľachtilo, nesúc sa v sedle, ani čo by sa v ňom narodil. Bola som rada že aspoň jedného z bratov mám tu, pri sebe, po ruke, spolu so sestrou a zvyškom rodiny. Chápala som, prečo musel Eduardo zostať, spravovať a ochraňovať našu zem a hranice, a bola som na neho až nepatrične hrdá, to však nebránilo túžbe aby bol tu s nami. Nemohla som ale byť tak hamižná, mala som so sebou predsa takmer všetkých. "Cisár práve zamával Pani Cecillii! Videli ste to?" Naklonená nabok vzrušene predávam ťažko získanú informáciu Barbare a Cirille, ktoré mi boli najbližšie. Majú moju dôveru, že správy s takouto váhou posunú ďalej Nedde a Vanne. S rukou vzopretou dlaňou na prednej rázsoche sedla sa mi podarilo pozorovať Riccardovu cestu do čela zástupu. Pohľadu, neustále mihajúcemu sem a ta, neušlo nič na čo som mala výhľad. Bolo ťažké nenechať sa rozptýliť ľuďmi na balkónoch a poletujúcimi kvetmi, ktoré všetky patrili najvyššie postaveným hosťom. Ak moja pozornosť skĺzla, tak iba na chvíľočku, aby som sa usmiala na lupeň pristávajúci mi na nose, či na ženu s dieťaťom v náručí, mávajúcou farebnou stužkou. I tak som sa ale veľmi rýchlo vrátila k postavám na koňom pred nami, snáď pôsobiaca podobne ako ľudia v uliciach - zvedavá, s očakávaním, natešená. "Och! Rozpráva sa s nimi tuším celý jeho najbližší sprievod. Je tam... to je iba jeden chlap? Je impozantný! A nádherná mladá žena. Myslíte, že to môže byť sestra Jeho Výsosti?" Vzrušenie mi zafarbí líca do ružova, v kontraste so šatami farby letnej oblohy. Boli tak vľúdny ako sa o nich hovorilo, keď aj po iste veľmi unavujúcej ceste prijali sprievod nášho rodu a ešte sa podujali zahrnúť mojich príbuzných spoločnosťou. Tak som chcela vedieť, o čom viedli rozhovor. Bolo nemysliteľné, že by tak dlhé putovanie z cisárskeho mesta bolo mdlé alebo nezáživné. Určite zažili toho tak veľa, a ja o to všetko teraz prichádzam, hoci som videla presne jedno miestečko, kde by som sa vpredu zmestila. Moje sesternice, bližšie ako ja, ani jedna nemala záujem ísť tam, len kúsok pri moju nonna. Ako bolo možné, že nemali záujem počuť slová priamo z úst tak zaujímavých ľudí? To rozhodne nebol môj prípad. Nonna predsa povedala, že ma chce mať pri sebe, no nie? A nikto mi vyslovene nezakázal vyjsť z radu. Ak by som sa prešuchla tesne popi ostatných, určite by som sa vedela dostať na dosluch. Nebola som až tak ďaleko a nechcela som byť ani na obtiaž. Budem mlčať ako stena ak bude treba, naozaj! Naozaj? "Ako krásne viete rozprávať príbehy! Úplne ste ma vtiahli do deja, videla som pred sebou vyprahnutý kraj toho pochabého človeka, ktorý si dovolil uraziť Jeho Výsosť. " ...možno nie ako stena. Ale naozaj, naozaj som to nedokázala potlačiť, keď som počula príbeh obrovského muža o Rell takmer od začiatku, od momentu ako sa mi podarilo koňa naviesť pri príbuzných. S toľkou energiou z atmosféry okolo nás, ktorá ma šteglila ako stovky mravcov, tie slová vyšli von takpovediac samé. Až potom si uvedomím, že hoci s úprimným obdivom, mala som najskôr chválu predčiť pozdravom, hlavne keď som prišla tak nenápadne a poza mohutného Ricardovho koňa sa viac - menej strácala. "Prepáčte za nevyžiadaný komentár., no bola som v toľkom napätí z udalostí, ktoré opisujete. Som Margarette z Fitrulu." Skloním hlavu a šiju, koľko sa to na koni dá. Tri krát, pre každého člena císárskej rodiny. K Jeho Veličenstvu so zvedavou bázňou, k Princeznej s neskrývaným obdivom a k rozprávačovi, ktorý mohol byť jeho veľkosťou jedine Pán z Durnugau, s horiacou zvedavosťou. "Tá šľachtičná, kvôli ktorej sa to všetko udialo, čo sa stalo s ňou? Poznali ste ju?" | ||
