Všichni u bran
Damverre, Hedvábná Ulice, Dům u Koně -> Před Branami Damverre
12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne

Otočila jsem další stránku, začtená do knihy, kterou jsem si včerejšího krásného odpoledne zakoupila na tržišti. Vnímala jsem každý detail příběhu tohoto milostného románu a promítala si jej v hlavě, jako bych snad byla jednou z jeho postav a mohla vše vidět na vlastní oči, uši jsem však měla nastražené, aby mi neuniklo jediné slůvko nekonečného štěbetání dam, posedávajících okolo. Dávno jsem se naučila, kolik se toho dá dozvědět i z takovýchto zdánlivě nevinných drbů či klábosení. Tu podvádí manžel a tamta se zase chystá podvést toho svého. Tyhle se chystají koupit si nové šaty, aby se zalíbily tomu a tomu velmoži. A támhle ta si nemůže nakoupit koření, protože se loď, která jej převážela, potopila. Zdánlivě nevinné informace, které se ale, když se správně uchopí, dají použít ke zvýšení svého vlivu, bohatství, nebo zničit celé lidské životy, jak se mi to zrovna hodí.

Tyto radostné chvilky přerušil až poslíček, nesoucí vskutku velikou novinu. Se získáváním informací i napínavou četbou byl najednou konec. Hovor všech dam se - pochopitelně - přesunul k císaři a k tomu, jak jej a jeho průvod nejvíce okouzlí a k představám všech těch radovánek, které budou následovat. V klidu jsem dočetla několik posledních vět, vložila do knihy hedvábnou stužku, abych věděla, kde jsem skončila, zavřela ji a odložila na malý stolek, postavený vedle mne. Při pohledu na zavřenou knihu mi najednou bleskla dávná vzpomínka na dávné dny, kdy jsem ještě neuměla odlišit ani psané A od N. Na tváři se mi objevil malý úsměv. Bylo až neuvěřitelné, co se se mnou za těch pár let všechno stalo. Co jsem získala a kam jsem se dostala.

Poslíčkovi jsem předala několik mincí jako pozornost a poděkování za jeho služby. Na rozdíl od ostatních okolo jsem nemusela nikam nijak zvlášť spěchat. O pozornost císařského doprovodu jsem nijak zvlášť netoužila. Dopřála jsem si tedy raději ještě několik chvil klidu a rozhlédla se po pokoji okolo sebe. Byl to dobrý nápad, otevřít zde svou další pobočku. Rostla mnohem rychleji, než většina mých obchodních domů v ostatních koutech říše a přinesla mi už veliké bohatství. A příjezd císaře tento tok peněz i cenných informací ještě znásobí. Vždyť se jen stačilo podívat na všechen ten humbuk okolo...

Po několika těch krásných zadumaných chvílích jsem se ale přeci jenom zvedla a pomalu zamířila k centru dění. Musela jsem přiznat, že i já jsem byla strašně zvědavá, co nám císař přinese. Sešla jsem po schodech dolů a plná elánu vyrazila do ulic Damverre. Některé bohaté dámy používaly na přesuny tohoto typu koně, kočáry nebo i nosítka, často pompézní a bohatě zdobená. Já si však nemusela nic dokazovat a nejraději jsem všude, kde to bylo jen trochu možné, chodila sama a pěšky. Bylo to levnější, nenáročné, praktické a v mých očích i mnohem důstojnější, než vydávat své bohatství na odiv. A navíc, atmosféra přeplněných městských uliček mi jakýmsi zvláštním způsobem dělala dobře. Asi kvůli vzpomínkám z mládí.

K branám jsem dorazila až jako jedna z posledních, kdy už bylo zhola nemožné dostat se do prvních řad a vidět vše, jak se říká, z první ruky. Nějak moc mi to ale nevadilo. Věděla jsem, že se stejně všechno podstatné dozvím, jen o trochu později. Přesto, nevidět vůbec nic bylo tak trochu ubíjející, dráždící mou zvědavost. Rychle jsem si však všimla malé přístupné terasy jednoho z blízkých domků, která ještě nebyla zcela obsazená. Brzo jsem tak měla celý průvod jako na dlani.

Zvony Damverre

"Hmmm, není tahle už druhá?" nakláněla jsem se přes rameno Cristiny, které jsem do vlasů vplétala zdobené pentle. Snídaně postupně mizela z nízkých stolků a místo ní se začaly objevovat psané listy. Některé byly jen prostým vzkazem ze slušnosti, jiné, jako zrovna ten, co držela Cristina, byly úhledně psanou pozvánkou.

"Nemyslím si, že jsou..." Cristina zavrtěla hlavou a její sluncem nepolíbené ruce se začaly prohrabávat lístky, které už přečetla, "stejné," stačila jen chvilka, aby si s povzdechnutím uvědomila, že držela v rukou dva takřka podobné listy, jen s jinými jmény. Ač ke mně stále seděla zády, byla jsem si jistá, že jí rudnou tváře, jako by snad ona sama byla mladým pánem Tornbury, jež měl shodou náhod tak podobné písmo jako druhý mladý pán z Eryasu. Trapné ticho narušil až Aristin smích.

"Netvař se tak," špitla jsem Cristině do ucha a natáhla se po obou vzkazích, "možná bychom je mohly seznámit, ne?" svalila jsem se na záda a pečlivě jsem si znovu prohlédla oba listy, "rozumněli by si dobře," podotkla jsem se smíchem. Brzy jej však přerušil první ze zvonů, ke kterém se postupně přidávaly další. Ač jsme se ještě před chvílí s lehkostí smály, cítila jsem, že by teď ani ten nejlepší z kejklířů nesvedl rozesmál můj doprovod. Ani Cristina nebyla tak naivní, aby nevěděla, koho ty zvony vítají a co to znamená. Pro mě i pro ně.

Zdálo se, že obě dámy čekaly, co udělám. Nakonec to ale byla Arista, která zareagovala jako první.
"Nedá se to poslouchat," promluvila, když zabouchla poslední otevřenou okenici. Trvalo však jen chvíli, než se ozvaly i zvony ze samotného Carroského hradu a v tu chvíli bylo jedno, zda jsou všechna okna dokořán či nikoliv.
"Nemusíme tam jít," podotkla Arista a Cristina s ní souhlasila svým typickým pokýváním hlavou. Nikam nejít ale nepřipadalo v úvahu. Nevážila jsem cestu až sem, a všechny ty hádky s otcem, abych zůstala sedět v paláci.

Zavrtěla jsem hlavou.
"Musíme, jen ne na hrad," odhodila jsem lístky, které jsem až doteď držela, na hromádku k ostatním, "kde Gia vězí?"

"Pořád si nemyslím, že je to dobrý nápad," opakovala se Arista, v očích ji přitom zářily jiskřičky nadšení a ač by mě měla na naší cestě brzdit, její ruka mě tlačila do zad a popoháněla mě dál. Během chvíle jsem za ní vlála jako hadrová panenka, kterou strhla ke každé zajímavé věci  a do každé rušné uličky. Nakonec jsem to byla já, kdo jí musel brzdit.

"Hedváný trh, já vím, já vím," uklidňovala mě a táhla mě dál. Ulice se postupně měnily a stejně tak i měšťané, jež jsme míjely. Dle jejich vzhledu jsme bezpochyby mířily tím správným směrem.
"Gia si nebyla jistá, který přesně je to dům, ale jak znám tvého strýce..." Arista mě vedla dál, než jsme konečně zastavily před jedním z domů, kde se slavily tak trochu jiné věci, než příjezd císaře. Zmizela jsem v barevných stínech a kouři z vonných tyčinek a kadidel. Rázným krokem jsem procházela zákoutí hedvábného domu až nakonec...

"Strýče," pronesla jsem naoko káravým hlasem, když jsem nakonec stanula na prahu pokoje, jež si nejspíš pronajali.

Zvony Damverre

Obr a Žába

Diterich, Allexis, Margarette, Riccardo, okrajově Valran
Před Branami Damverre
12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne

Zvony Damverre

Karn nebylo v ničem jako Dračí říše a jen z mála připomínalo Sluneční království. Od drobných zvyků až po samotný styl, ve kterém bylo vystavěno srdce tohoto malého markrabství, mi bylo připomínáno, jak daleko jsme. Byla jsem přesvědčená, že Tancredo by sem býval byl nikdy nezamířil, pokud by mu to někdo nenařídil. Byl to jeho bratr? Alienorra? Mhouřila jsem oči před slunečním světlem a snažila se vyčíst z tváře svého muže, co si myslí. Mou pozornost si ale čím dál víc získávaly hlasité zvony mísící se s výkřiky prostých lidí. Takhle vítají toho svého císaře? Nespokojeně jsem nakrčila nos a nabrala si do dlaně několik kousků hroznového vína, než jsem přidala ke zbytku své rodiny.


"Zvláštní, že?" prohodila jsem směrem ke svému bratrovi. Za ty roky se z něj stal zcela cizí člověk, ve kterém jsem rozeznávala jen pramálo z toho kým byl, když ještě byla mým domovem Hardie. Neptala jsem se, proč sem jel a proč si ze všech možných cest vybral cestu zrovna s námi. Ač nám v žilách kolovala stejná krev, promluvila jsem s ním za celou cestu méně, než se svým mužem. Obávala jsem se, že zdvořilostní otázka přinese druhou a ta zas další a další... až bych se nakonec tázala na tu nejbolestivější otázku ze všech. A na tu jsem nechtěla znát odpověď. Anebo...? Otočila jsem se ke dvojici mužů sotva Tancredo promluvil.


"Zamiřme do města," opřela jsem se opět o zábradlí a shlédla na slavnostní průvod, jež se táhl městem, "tahle země má dva pány a možná bude lepší poznat zbytek hostí a města, než si ti vyřeší své..." nepokoušela jsem se nijak skrýt, že zrovna nestojím o klanění se cizímu císaři. Navíc jsem celou cestu bájila Alienor o trzích, jež dokážou nabídnout i jiné věci, než jen perly a bavlnu.

"Pravda," přitakala jsem Alienor, "až to začne, nebude čas utíkat do města," povzdechla jsem si. Karn možná bylo cizím krajem, ale mravy tu měli podobné, či ne rovnou stejné jako na císařském dvoře v Hardii. A přitom se sem všichni sbíhají... S otázkou v očích jsem se otočila na manžela. Byl to koneckonců on kdo se ptal, tak by měl také souhlasit. Nepochybovala jsem ale o tom, že dá raději přednost rušným ulicím, než zdvořilostním frázím.

Než jsem stihla říct cokoliv dalšího, promluvila Alienor. Koutky rtů mi na krátký okamžik povyskočily do úsměvu, než jsem se rychle kousla do rtu. Neměla bych tohle její chování podporovat, ale zároveň jsem v ní viděla kousek sebe, než jsem se dostala do Slunečního království. Bylo mi tak proti vůli jí usměrňovat, když jediný. kdo tahle slova slyšel, byla její rodina.