Zápasy a rozhovory

Finální skóre tohohle zápasu nezápasu Kruvalu vskutku nelichotí, že z nejlepšího koštěte náležícího hráči našeho týpu je najednou nůše třísek na otop je taky prima, ještě že se nikdo doopravdy vážně nezranil, ačkoliv ve mně párkrát zatrnulo v obavách, ať už o Gisli, Andrise či Krásnohůlčana, kterého jsem dneska dříve pucovala na třaskavé hodině lektvarů.
Něco mě k němu táhne. Pocit sounáležitosti? Pěkná tvářička, která zdědila rozhodně více vílího šarmu než-li já?
No, k dobru mu to příliš neslouží, zatím. Aspoň z toho, co bylo vidno.
Že se kvůli němu a jeho rozevláté stříbrné kráse přede mě na tribunu naštosovala kupka okouzlených dívek různých akademických náležitostí a dokonce i pár chlapců, mě maximálně otráví. Jejich nadšené chichotání a vzdychání v kombinaci s dynamickou až brutální hrou nad námi definitivně ukončí moje pokusy trochu si přiblížit učivo poslední hodiny.

Naštěstí zdá se být emeritní čaroděj příliš pohlcen sám sebou, svou řečí a svým výkladem, než aby nějak výrazně řešil ty, kteří se v tom plácají či odpadli úplně... ten člověk je mi sympatičtější víc a víc.

***

Ráno u snídaně se přede mě snesla překrásná sova pálená, na drápy na svých stehnech jsem jen polkla a zamrkala, a poselkyni vylákala kousky slaniny na stůl, než jsem si převzala dopis.
Rozhovor... no... ano.
Četla jsem rozhovory s šampiony při posledním turnaji. Jaktože mi nedošlo, že tomu my taky neujdeme?
Jemné klovnutí mě upozorní na to, že tu pořád ještě někdo je.
"Myšky nevedu, musíš se spokojit se slaninou," brouknu, přisunu jí pár dalších kousků a na zadní stranu krátkým vzkazem potvrdím účast, než sovu vyšlu na cestu zpět.
Tak cukrárna?
Hm.

***

"Děkuji vám, klidně seďte," kývnu na tmavovlásku, jež mi svým vzezřením připomíná dravce. Jako by jedna černovlasá žena s pronikavým pohledem a břitkým intelektem nestačila... bude vlastně i rozhovor s ní? Nebo plánují tohle další zakopnutí Poháru tutlat?
"Díky, ale já sladké přříliš nevyhledávám," odvětím zdvořile, šálek silné kávy však rozhodně neodmítnu.

Černolesá se představuje, a nezdráhá se rovnou přejít na první otázky. Na moment zaváhám. Co ta může vědět o mé babičce?
"Ano, s mou rrodinou udrržuji kontakt korrespondenčně. Všichni jsou na mne hrrdí, ačkoliv má matka neskrrývala obavy," kývnu vážně. A to si nedokážu představit, jak by se bála o mého bratra, kdyby ten byl na mém místě...
Musela by se zbláznit hrůzou.
"Nečekala jsem, že mě pohárr vyberre. Za naši akademii přřijelo mnoho talentovaných spolužáků," pousměju se a usrknu kávy. Třeba Gisli. Možná nemá obří krev, ale mít ostré lokty a vědět kdy je použít je schopnost nad zlato.
"A co se vybrrání týče... Velmi si toho vážím."

Další případné otázky zodpovídám mile, zdvořile, ale poměrně neutrálně, snažím se příliš neodkrývat, ale ani nepůsobit, že reportérku odbývám.
Jsem zvědavá, co odpovídali ostatní... a co si při tom mysleli.
Měla bych je poznat... ale...
Začít přátelsky konverzaci zní jako daleko těžší úkol, než jít s mečem proti drakovi.

TRÉNING

V lese neďaleko Akadémie. Nie v zakázanom lese, ale v smere odkiaľ sme sem prvý deň prišli.
"Expulso!" Môj prútik namierený pred seba, vyvoval explóziu na balvane predo mnou.

Na zemi ležali dvaja mŕtvy od nás, videl som ako sa z nich vylieva červená krv. Okolo mňa bolo niekoľko zranených a všetci kričali, plakali, alebo stonali od bolesti. Vo dverách sa objavil smrťožrút, oblečený celý v čiernom. Namieril som jeho smerom svoj prútik, ale ruka sa mi triasla.

"Glacius!" Na balvane sa objavili námrazy, ktoré začali praskať.

Ani neviem aké zaklínadlo vykríkol, ale žiarivá kliatba mi preletela okolo hlavy a vrazila niekde do steny za mnou. Ten jeho výraz, užíval si to, usmieval sa, keď všetko ničil a zabíjal všetkých naokolo.

"REDUCTO!" Namrznutý balvan sa roztrieštil na všetky strany.


Je čas sa vrátiť. Som tu už od rána. Pár hodín som pospal v tom zasranom mudlovskom stane. Nemal som už na výber, ale spal som veľmi nepokojne a ušiel som odtiaľ ešte skôr ako sa ostatní zobudili. Som v pohode, trochu som si pospal na Dusného hodine ten večer.

Keď som sa vrátil a sadol som k stolu na raňajky, zistil som, že boli šampióni pozvaní na rozhovor. Znova mi to zanechalo v ústach horkú pachuť, pretože som to mal byť ja, kto by bol šampiónom a kto by teraz mal ísť na rozhovor. Mal som to byť ja.
Neviem čo tu vlastne robím, premýšlam že sa vrátim do Bradavíc. Momentálne tam ani nebude riaditeľka, takže to tam bude kľudnejšie a mohol by som trénovať a učiť sa nové kúzla. Tu asi len strácam čas.

Andris... Černokněžník?

Nevím proč, ale těšilo mně že Andris poslouchal co jsem říkala. Né vždy se dokážu takhle rozmluvit. A on na mě působí mile. Možná trochu osaměle, ale mile.. "Oui". Špitnu když znovu zmíní ten charakter. Znělo mi to jako by si tím on sám nebyl jistý. Spokojeně se na Andrise usmívám když řekne že to tedy přijímá.

Najednou však nějak zvážení, že mi prý musí něco říct. "Dobše.." zadívám se na něj a zvědavě poslouchám. Z toho co slyším jsem docela překvapená a možná i trochu šokovaná. Obzvlášť když mi Andris ukáže svou ruku. "Mon Dieu.." Špitnu když vidím ty jizvy.

Jak může otec udělat něco takového vlastnímu synovi? To je hrozné! Nějak nevím co si o tom všem myslet. Andris to musel mít hodně těžké. Je mi ho vlastně docela líto.. Jsem ráda že mám rodinu jakou mám, i když se né vždy shodneme, mám je řada..

Chvilku o tom všem přemýšlím. Možná že se tu bude leccos šeptat, ale je mi to jedno, neodsoudím člověka jen pro to co by kdo mohl říct. Zadívám se na Andrise a vezmu jeho levou ruku do svých dlaní. "Še nefědí so šíkají". Přátelsky se usměji a pak Andrise obejmu. Je mi jedno co by si kdo mohl myslet, zkrátka dostane pořádné, přátelské obejmutí!

Tak nějak možná doufám že se pak bude cítit lépe.. Po chvíli se odtáhnu. "Mě mrsí še ty to máš těšké.. Ale děti né fšdy jako rodiše. Ty mi nepšijdeš jako nič s tocho có ty šekl.. Já mám dobrrý šuch". Poklepu si prstem na nos a zasměji se.

Pak se ppmalu začnu zvedat od stolu. "Já nechám tě aby ty mochl napapát.. Pošítám f sobótu rráno, déset chodin.. A kdyby ty chtěl někdy prrojít, šekni. Mají tu skfělou cukrrárrnu!"

Napadení !!

Šílenost. Jak jinak popsat to, co se odehrávalo před mým zrakem. Pouliční zlatonka, krvežíznivost mezi letci třímající pálky a nakonec kolize vyustící v zničení nejdražšího koštěte současnosti ? Óóó ano, vskutku jde o tu pověstnou bezpečnou sportovní aktivitu. ....až na to že vůbec." Nejsem fanoušek poletování na koštěti ale tady někdo udělal chybu. "Aspoň že se baví...." Tiše si špitnu pod vousy a dál nezaujatě shlížím celou tuhle událost. Rozhodně se tím ale tak nebavím jako ostatní.
Ta má zábava přijde až o pár hodin později. Opět Dusný. Až neuvěřitelné jak velké štěstí máme. Už při příchodu do učebny jsem odhodlán zabrat si ty nejlepší místa v učebně. Prostřední lavice hned v první řadě. To co se odehrává v dalších několika desítkách minut se nedá popsat slovy. Vzrušen z očekávání hltám každé slovo a sám několikrát projevím aktivitu zvednutím ruky. Jde o ty výjimečné momenty, kdy mam já sám zkušenost s daným tématem. A tak proč to nešířit dále že..Ale den je na něco takového prostě krátký. Vše skončí až nepříjemné rychle. Klidně bych tam vydržel ještě pár hodin. Ale profesorský sbor nám chce prý dopřát chvilku klidu.
Nevím přesně kde hledat ten klid a tak zbytek dne trávím pod záštitou Kruválského kočáru. Zalezlý pěkně v rohu, ukryt ve stínu a s hlavou zabouřenou do knížky "Dynamická Meteorologie očima Tiberiuse Světlova".

Druhý den je o poznání jiný. Začíná to stejně. Ranní hygiena, výšlap na ztrouchnivělý hrad a obstojná snídaně v hojné společnosti. Ale po té mě zastihne hororová událost. Cestou zpět mě napadla sova !!! Zákeřné stvoření neustále mě klofající do temene hlavy. A i když jsem se oháněl hůlkou,né a né mi dát pokoj. Musel jsem proběhnout tři chodby než mi to stvoření dalo pokoj. Jediné co zbylo je ta záhadná obálka. "Interview ? Pro boha jen to ne..." Okamžitě běžím vše nahlásit Madam Maxine. Jenže ta mě jen poťapkala po hlavě a pošoupla vpřed. Očividně se něčemu takovému prostě nevyhnu.

A tak jsem tu. V divné zahradě před tím nebezpečným lesem. Výborné místo na setkání. Naštěstí osoba co mě vyhlíží je vidět už na míle daleko. "Hezký podvečer přeji....co ? jo je pěkně....co ? kde ? " Vyděšeně vyhlížím do prostoru na které mě novinářka okamžitě upozorní. Měl jsem to vědět. Tohle prostě není prostor pro studenty. Nechci tu být. A tak i vypadá má tvář po celou dobu mluvení. "Zájem o mou osobu...není to čeho si momentálně všímám...nebo vyhledávám." Evidentní už z první ruky. Jsem zapšklý stín stínu. Někdo jako já neví co je to pozornost, dav nebo popularita. Takové věci vždy šli mimo mě. Patrně to taky bude můj bod zlomu.....a ta největší slabina.
"Já...no...třeba to nebude tak zlé....hehe..." Jestli mě předešlá slova dostala na lopatu, tohle mě posadilo na první vlak domu. Zmínka o úmrtnosti v turnaji je opravdu to poslední co by měl člověk v mé přítomnosti říkat. Ale snažím se zachovat si nějakou tvář. Nervozní, skrytou pod hodně.....hodně .....ale hodně falešným úsměvem.
Další otázka je taky pěkná. Né tak zlá, ale zákeřná až mi škubne v boku. Další draci ? Pro bůh... Optimismus mi protéká skrz děravé boty. "Nějak nás překvapit musí.....a bradavického šafáře neznám......pokud je to ale vše, děkuji za velmi.....velmi příjemné chvilky s vámi..." Špetka slušnosti, natáhnout nové čisté trenky a padám zpátky do hradu. Jen myšlenka na ohlédnutí ve mě vyvolá mráz po zádech. Rozhodně si nedokážu představit něco takového v akci. Mami.....

Po procházce

V lese najde i kouzelník nejedno rozhřešení. Věci se zdají být dost dramatické, ovšem stačí se na chvilku zastavit a pozorovat veverku jak si hopká z větvičky na větvička a člověk ihned získá novou perspektivu.

***

Na hodinu dorazím pozdě. Dokonce asi o deset minut později, než opozdilec předemnou. Profesorce věnuji velmi omluvný posunek a doufám, že se to obejde bez školního trestu, ačkoliv nevím, jak to zde chodí.

Zapluju do lavice vedle Williama, tiše si odkašlu a límeček košile vytáhnu o něco výš. Kdo ví proč u toho myslím na housle.

Po snídani

Les mi pomáhá přijít na nové myšlenky. I ranní chlad mě značně uklidňuje. Koukám se na listí a větve, jak se houpají ve větru a cítím jej i na tváři. Prostě idylka...

---

Sakra první ranní hodina již začala... povzdechnu si. Je čas jít... zvednu se ze země, opráším hábit abych jej zbavil prachu ze země a upravím se do aspoň trochu reprezentativního stavu a vykročím svižným krokem do hradu... už jdu stejně pozdě, tak běžet už nemá smysl...
Tiše vstoupím do učebny a ucítím pohled všech přítomných...
"Omlouvám se, paní profesorko, že jdu pozdě... zdržel jsem se na snídani..." omluvím se provinilým hlasem a rozhlédnu se po třídě. Gisli tu taky není...
Najdu si volnou dvojlavici a posadím se na jedno z míst a vytáhnu si učebnici...

Co to...

Proč mám pocit, že ten Antoineho pocit, že jej každý nesnáší...pramení z něčeho mnohem hlubšího než by byla "obyčejná" školní šikana? Je mi ho líto. Přistihnu se, že mu tady asi dělám takovou lehkou terapii nebo že by...takhle vznikalo možné přátelství?

A brzy narazíme na kámen úrazu. Matriarchát. Páni. "Hm, a jak by se víly asi rozmnožovaly, kdyby s všichni rodily jenom jako dívky? Nebo se klubete z tulipánů?" přijde mi to jako pěkný nesmysl takhle protěžovat jedno pohlaví. Jenomže, než se stačím dostat dál, vtrhne do učebny William a nastane hodně zvláštní situace. Ztuhnu a navzdory tomu, že se tu nedělo nic nekalého až na ten začátek...se cítím, jako kdyby mě přistihl u něčeho zakázaného. Polknu, zblednu a než stačím cokoliv říci, cuknu sebou kvůli tomu hlasitému bouchnutí dveří.

Podívám se stydlivě na Antoineho. "Promiň to...to nebyla tvoje chyba. Já nevím, co to...ale asi...měla bych..." pomalu vstanu z křesla, trochu nerozhodně kmitnu pohledem mezi dveřmi a jím. "Budu muset jít. Ale dám ti jednu radu. Udělej ze své slabiny přednost. Využij svůj původ. Uvidíš, že se vše zlepší. A později se domluvíme na ten trénink!" spěchám ke dveřím. "A až půjdeš plavat, já si půjdu zaběhat kolem jezera a pohlídám ti věci!" zazubím se na něj a zamávám.

Na chodbě už po Willowi není ani stopa. Nedoženu ho ani uvnitř akademie. Ale je jedno místo, kam by mohl jít. Já bych tam šla taky. A poklusem se vydám k lesu.

Loong road

Malcome, Malcome,... Svým chováním děláš ostudu naprosto všem, kteří s tebou mají co dočinění. Tobě samému, tvojí matce, která se právě teď určitě někde svíjí pod hromadou rozfoukaných kápí v temné cele Azkabanské věznice, své vlastní škole, která se rozhodla tě připustit do expedice mířící na letošní školní turnaj a hlavně SVÉ VLASTNÍ KOLEJI, ty rozmazlený spratku!
Nakonec je ale dobře že nafučený odejde. Jak se ukáže vzápětí, hra se promění v noční můru a ty kecy typu "...já vám to říkal..." je fajn raději neslyšet. Pochybuju, že by dokázal cokoliv změnit, ale to by ho stejně nezastavilo...

Tato hra je vážně tragická... Jediný, kdo z kruvalských aspoň trochu něco dělá, je Gisli... Vážně, je to jako hrát s koulí na noze a Famfrpál umí být nebezpečný sport a krásnohuský blonďáček se to měl právě dovědět... Sakra co to děláš Andisi... Zbláznil ses? Pomyslím si, když pošlu potlouk na střelecké eso protivníků... Přeražení Andrisova koštěte se pak stane velice nepříjemnou okolností... To byl Kulový blesk že? Ufff, to je obzvlášť nepříjemné...
Z agresivní hry mě pak vytáhne až když mnou odražený potlouk skoro sestřelí Mildred. Přiletím k ní a natáhnu k ní ruku, když vidím, jak se snaží přimět svoji bránici k obnovení funkce. "Omlouvám se. Jsi v pohodě? Toto jsem nechtěl..." Když se zmátoří, omluvně se na ní ještě ještě jednou podívám a vrátím se ke hře, která pomalu spěje k hořkému konci, ze kterého nás dokáže dostat už jen Ginny... Ale nedostane... končíme z nedostatku času dle skóre naprosto rozdrcení. Zahlédnu Gislin zklamaný pohled, který mě docela zasáhne. Myslí si, že za to můžu já? Obviňuje mě z toho, že jsem chtěl zfaulovat toho blonďáka? Cítím se z toho i skoro ublíženě...
Později, když opadne adrenalin, tak mi v hlavě začne vrtat svědomí a tak se jdu Andrisovi omluvit ještě během sklízení náčiní. "Promiň za to koště... Nechal jsem se unést a nějak ses dostal do cesty a já si tě nevšiml, než bylo příliš pozdě... Omlouvám se..." A poplácám ho po zádech, doufajíc, že o nic vážného nakonec nepůjde.

---

Hodina astronomie mi kupodivu přijde vhod, protože mám čas pořádně vychladnout z porážky... a třeba... dá-li Dusný... si i zdřímnout...
Z hodiny nemám opravdu nic prakticky nic a přestože zvládám stále vnímat, co se kolem mě děje, takže je nepravděpodobné, že by mě někdo musel budit na konci hodiny, jeho monotónní hlas mi mi splývá v souvislý tón, který sice nelze úplně ignorovat, ale rozhodně ani poslouchat... To je jak hodiny věštění s profesorkou Triloniovou. Principielně relativně zajímavý předmět, ale pro změnu neskutečně procítěný výklad...
Gisli si sedne někam bokem prakticky na druhou stranu ode mě. Měl bych z toho něco usuzovat? Nebo ne? Zavřu oči a pomalu klimbám.
Konec... Z hodiny zamířím rovnou do kumbálu, poberu si věci, spáchám večerní hygienu a zalezu do postele... Ten její pohled mě ale ještě docela dlouho straší v mysli než se mi podaří usnout.

Při snídani mi přiletí dopis po výrovi. Vezmu mu jej ze zobáku a místo něj mu nabídnu pamlsek ze stolu pokud se nechá, pohladím jej hřební stranou prstů po břiše. Neznám ho a ani ta obálka nevypadá jako něco, co by poslal nějaký můj známý. Po otevření je však už všechno jasné... supi se již slítají... Začíná to brzy...
Zběžně se podívám po síni, všimnu si různých sov s pravděpodobně obdobnými psaními u ostatních šampiónů... Okamžik mě napadne a ta myšlenka parafrázující až ikonické reakce rodiny, jejíž dítě dostane rozhodnutí o přijetí do Bradavic, mě vnitřně rozveselí... "Jestlipak i slečna Metlová už dostala svůj dopis?" Gisli nikde nevidím... Vzpomenu si na včerejší pohled... Je na mě pořád naštvaná?
Raději se opět vrátím ke svému dopisu, který pozorně přečtu... Maeve Černolesá... Denního věštce nečtu ale jméno mi je povědomé... No nic, na tom nezáleží... Takže dneska večer... možná bych se tam měl jít podívat napřed, jak to tam vypadá? Ne, že mi nějak extra záleželo, jak tam budu vypadat, spíš jen ze zvědavosti...

Když vycházím z velké síně, uslyším Gislin hlas a rychlé kroky na schodech... Zní naléhavě a dokonce se snad ozve i zvuk souboje? Co se děje? Následuji zvuky nahoru po schodech. Stalo se snad něco? Zrychluju tempo a schody beru po dvou nahoru až slyším nade mnou zavření dveří... Vyběhnu do příslušeného patra. Kudy teď? Je tu vícero dveří, které jsou ty správné? Poodle běhu, který jsem slyšel nademnou by to neměly být nějaké příliš vzdálené od schodiště a tak pomalu jdu od dveří ke dveřím a zkouším poslouchat, ze kterých něco potenciálně uslyším a zastavím se až u učebny jasnovidectví. Slyším z tama zvuky a hlasy a jeden z nich by možná mohl patřit Gisli, ale rozhodně nedokážu slyšet, o čem se baví... Pak si vzpomenu na ty zvuky souboje. Připravím se tasit hůlku kdyby něco, vezmu za kliku a otevřu dveře s rukou připravenou vystřelit po hůlce.
To mě však zasáhne šok. Chandelier, nebo jak se jmenuje sedí v křesle, s nějakými provazy vedle něj a ve druhém křesle naproti zase Gisli, která si snad úlekem z mého vstupu začala znovuzapínat knoflíky svršků... Koukám střídavě na něj, na ni, na něj, na ni... a nevím, co říct. Čekal jsem opravdu cokoliv jen toto ne... "Aaahh... to...." Cítím příval vzteku,... žárlivosti,... a trapnosti... "Ohh... Omlouvám se... špatné dveře..." Vytlačím ze sebe první blbost, která mě napadne... Střelím po tom frantíkovi vzteklý a hluboce nenávistný pohled a pak se otočím a s přílišnou procítěností za sebou bouchnu dveřma.
Vydám se ven toto rozdýchat a postupně zrychluju až do běhu... Les a mé nalezené místečko se mi teď zdá jako dobrá lokace na to, zpracovat poslední vývoj událostí,,, a hlavně vychladnout.

---

"Dobrý večer. Děkuji, ale nemusíte mít ohledy... Ať to teda máme za sebou... Nekouřím, díky." Pronesu možná až příliš napřímo. Cigaretu odmítnu a jsem rád za mírný vánek do mých zad, který ten smrad bude odnášet ode mě, nikoliv na mě... Pokusím se o milý úsměv... Z jejího pokusu o představení "nového směru Denního Věštce" se vnitřně ušklíbnu. "Transparentnost? Zajímavá změna směru po tolika letech..." Pronesu s trochu sarkastickým podtónem..
Poslouchám její otázku a opravdu tu ženskou asi nebudu mít rád... Ten článek byl fraška, klidně si mohli jen vzít moje iniciály a napsat si ten rozhovor sami... Věděl jsem že novináři z věštce jsou žumpa, ale plné prozření se mi dostalo až teprve tehdy...
První dotaz a už slyším podtext... A asi se mi ta nelibost promítne i ve tváři... sakra, kontroluj se...
"Vůbec ne, jen pokračujte." Pronesu potlačujíc touhu skřípat při tom zuby.
"Z takového prostředí poskakuje černé srdce každého Zmijozelského studenta... Ideální místo pro rozhovor." Dneska vážně perlím... asi bych se měl víc krotit... pokusím se toto zamluvit...
"Hrady už jsou takové... Původním účelem byla obrana před útočníky, takže je to pravděpodobné... Až mnohem později se začaly přestavovat pro jiné účely, když to zdánlivě vypadalo, že obranou funkci již zastávat nemusí... A minimálně v případě Bradavic se ukázalo, že jsou toho stále schopné... jsem hrdý na svoji školu..." Hlavou mi bleskne několik fotek, jak profesoři, členové Fénixova řádu a někteří studenti začali rozprostírat ochrannou bariéru nad hradem a jak prof. McGonagalová probrala kamenné strážce...
"O tom jsem zatím nepřemýšlel. Uvidím, co přinese čas..." Odpovím na dotaz k potenciální výhře.

Otázky a Odpovědi

Když se kouknu na tu Gisli, tak už vážně nevím, o co jí jde, ale začínám si myslet, že možná nakonec nemá žádné nekalé úmysly, takže se začínám trochu uklidňovat. "J-jo, klidně Žisli!" souhlasím, to už se dál ale konverzace na moment zvrhne. "Co? Non, non, ony pozorovat mě!" vyhrknu a už se chci dát zase na zběsilý útěk, ovšem Gisli se uklidní a tak zůstanu sedět a jen nervózně a vyděšeně přikyvuju na to, co dál říká a stále doufám, že se na mě zase nepokusí takhle vyjet zhurta. Když se zeptá na to, jak mi chutná to cukroví co mi přinesla, tak jen zdvihnu palec a zářivě se na ni usměji. Naposledy co jsem se takhle na nějakou dívku usmál, tak ztratila rovnováhu a přepadla na zadek dozadu. A pak se hned beze slova rychle sebrala a utekla.

Za předpokladu, že Gisli je z tvrdšího těsta pak rozhovor pokračuje. "Se nebát. Nikdo nic nepomstít. Mě všichni nenávidět, víš." mávnu nad tím monoklem rukou. "Asi kromě ty, Nicole a asi i toho Andrise, jestli vážně chtít zachránit." Pak se mě zeptá na mou matku, babičku, tetu, pratetu a v podstatě všechny další víly v enklávě, tedy ohledně jejich chování vůči mě. "No, ony žíkat, še já prý narodit špatně." řeknu a je vidět, že já o tom nerad moc mluvím. "Kdyš papá si mě před rok vzít k sobě tak žíkat, še ony tam sou v enklávě víly 'matriarchální', to já nevědět co znamenat." přiznám a pak mě něco napadne. "Ty myslet, že tady být taky 'matriarchální' še mě tak sakra nenávidět?"