Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Reed III

Příspěvků: 154
Hraje se Po čtrnácti dnech  Vypravěč Hudson je offlineHudson
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Hartmann von der Vogelweide je offline, naposledy online byla 05. července 2024 14:27Hartmann von der Vogelweide
 Postava Caisy de Malaguena je offline, naposledy online byla 20. července 2024 11:31Caisy de Malaguena
 Postava Remigius je offline, naposledy online byla 20. července 2024 11:54Remigius
 Postava Thorm je offline, naposledy online byla 20. července 2024 12:46Thorm
 Postava Nari je offline, naposledy online byla 20. července 2024 10:19Nari
 Postava Elisa *Lissa* Carbonarra je offline, naposledy online byla 20. července 2024 11:54Elisa *Lissa* Carbonarra
 Postava Laurina aep Lango je offline, naposledy online byla 20. července 2024 11:54Laurina aep Lango
 Postava Isolde je offline, naposledy online byla 20. července 2024 16:06Isolde
 
Caisy de Malaguena - 14. ledna 2024 11:03
rytkahelene_i46663856.jpg
Civilizace

všichni, primárně Wardd, Henrik, zlodějka, Remigius
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21. červen, středa, letní slunovrat
jedenáctá dopolední,
jasno, slunečno, příjemně teplo


Rok strávený s Warddem byl… Jaké by mohlo být to správné slovo… Obohacující, ano obohacující. Ve svém životě jsem většinou vyhledávala větší města, která kypěla životem, případně ale i menší vesnice, kde se všichni obyvatelé znali a tvořili jakousi stmelenou komunitu. Ale žít v divočině, prakticky sám nebo tedy v mém případě s hraničářem, to byla novinka.
První co mě divočina naučila, tak shodit ze sebe nablýskanou zbroj, která je sice nádherná a do určitých střetů i velmi praktická, ale co si budeme, do lesa se příliš nehodí, už jen kvůli tomu, že jsem všude svítila jako sluníčko.
Ve chvíli, kdy jsem mohla shodit zbroj a případně ji nahradit nějakou příjemnější koženkou, tak se tělo začalo velice rychle přizpůsobovat novému stylu života. Tělo se obrousilo a zhrublo. Přestala jsem spoléhat na ochranu zbroje a místo toho začala více spoléhat na vlastní smysly a schopnosti. S tím rostla i koncentrace a vnitřní klid. Ač ten jsem k dokonalosti tedy opravdu nedovedla. Ono to asi bude trochu tou horkou cintránskou krví.
A přesně tato neustále divoká krev mě donutila přesvědčit Wardda, abychom se opět vrátili mezi lidi. A co je lepší příležitost, než domluvený sraz s bývalými společníky.

---

První setkání s civilizací bylo opět záživné. Vážně jen co vystrčím hlavu z lesa, tak se mě pokusí první holka okrást? A ještě tak nešikovně, že se u toho nechá chytit? Ano, za normálních okolností by mě to vytočilo. Možná by ode mě dostala pár výchovných pohlavků, možná nakopnutí, možná něco horšího, to by záleželo na tom, co všechno se pokusila ukrást. Ale přesně ve chvíli, kdy jsem již na ni chtěla vztáhnout ruku, tak jsem si všimla, co že se to vlastně zlodějka pokusila ukrást.
Ztěžka si povzdychnu a nakonec se sama sehnu k vaku s jídlem a podám ji kus sýra a chleba. „A nehltej nebo ti bude blbě.“ Přihodím k tomu i čutoru s vodou.

Ohlédnu se na vrčícího Wardda. „S tím plně souhlasím.“ Pokrčí rameny. „Ale hostinec je kousek a tam už se nějaká příležitost najde. A nemyslím kradení…“ Tvrdě se zadívám na dívku a zavrčím dobře mířenou výhrůžku. „Nebo si mě nepřej. Zase tak milosrdná a hodná dáma fakt nejsem. A ruku ti za to utnu klidně osobně.“

---

Jakmile vejdeme dovnitř hostince, tak se mi na tváři rozline úsměv. Spousta lidí, hudby, zvuků, tekoucího piva. Jo, tohle mi chybělo.
Spokojeně téměř tanečním krokem se rozejdu k velkému stolu, kde zasednu a odložím svoje věci. Odchytnu půvabnou tmavovlásku, která se nás ujmula, co by servírka.
„Dvakrát pivo, jedno velké a jedno malé.“ Prohlédnu si zlodějku vedle sebe. „Nějakou vydatnou polévku pro ni a pro mě… guláš. S chlebem bohatě stačí. Díky.“ Věnuji Elise úsměv, ale pak už mi zrak padne na Henrika.
„Henriku!“ Nabídnu mu ruku na pozdrav. Klidně bych ho nadšeně i obejmula, ale tak nebudeme to přehánět že? „Dneska žádná mrtvá srna nebo divočák přes rameno? Že bych si rovnou objednala nějakou tu čerstvou zvěřinovou pečínku.“
Ve stejném momentu, ale ucítím ještě cizí pohled naším směrem. Stočím hlavu a očima skončím na prošedivělém žoldákovi. Pokývnu hlavou, když se naše oči potkají. Přeci jen vždycky je lepší, když ten druhý ví, že já o něm vím.
„Pokud si snad chcete přisednout, tak tu místa je dost.“ Zvolám na něj s úsměvem, ale dál ho nechám být. Pravděpodobně ho jen zaujala naše rozšiřující se skupinka.
 
Laui - 13. ledna 2024 23:38
laui27147.jpg

PRODEJ ZBOŽÍ



Nicolas a Thorm
jižní Rivie, hostinec „Na rozcestí“



Krčmář otevřel pusu a hned jsem zjistila, že není tak milý jak vypadá. Ptá se jestli si myslím, že neumí sbírat houby a byliny. Jsem si jistá, že to dokážou, ale přesto když ti je někdo donese pod nos, tak to snad stojí za blbou polívku. Hned jak to dořekl tak jsem vevnitř začala panikařit, protože nic asi neprodám a zas budu muset jíst jenom bobule z lesa!
"Ne, to ne pane ..."
Pokusím se o zbytečný pokus ho přesvědčit, ale do řeči mi skočí muž, který sedí opodál. (Nicolas) Bleskově se otočím jeho směrem a když slyším, že mi objednává polévku, pečené maso a chléb, tak mi málem vytryskne slza. Maso? Já dostanu maso? Už jsou to týdny co jsem měla maso. Kost kterou jsem šlohla psovi se nepočítá a ani brouci z lesa.

Stojím tam nehybně a dívám se na muže, který si u mě právě koupil houby a bylinky. Pootevřela jsem pusu, že něco řeknu ale ten jeho pohled mě úplně uzemnil. Jako chlap není vůbec hezký, to není tím, ale jak se na mě dívá, cítím že mi vidí snad do duše. Klidně bych odpřísahala, že se známe už roky a on o mě ví úplně všechno všecičko.

Už jsem se chtěla k němu vydat, když jsem zaregistrovala ,že někdo stojí docela blízko u mě a dívá se na mě. (Thorm) Otočím se a musím docela zvednout hlavu, abych se mu podívala do očí. Mohla by to být klidně láska na první pohled, takový svalnatý krasavec ... ale obhlíží si mě dlouho a začíná to být nepříjemné. Pomyslím si, že takové jako on jsem už potkala hodně. Myslí si, že si může dovolovat, ale to se plete. Jestli na mě sáhne tak .... vlastně nic ... taky si jen chce něco ode mne koupit. Hned se uklidním a usměju se na něj. Zuby mám čisté a zdravé na rozdíl od všeho jiného co na mě vidět. Tohle je můj šťastný den, já snad prodám úplně vše.
"Promiň ale bylinky si právě koupil tamhle ten muž, ale kůra je na prodej ano. Já vlastně ani netuším kolik bych měla za to chtít. Kolik dáš? Jestli nemáš peníze, beru i oblečení, nebo křesadlo, nebo ... jídlo."
Rychle se ohlédnu za Nicolasem, abych mu jen pohledem dala najevo, že jsem hned u něj i s bylinkami a houbami. Pak se rychle otočím zpátky na Thorma a čekám co by mi za takovou kůru dal. "Skořicová kůra je vynikající na maso, nebo do čaje, můžeš si trochu dát i do rumu. Nebo jen tak do pusy a žvejkat pro chuť." Snažím se zvednout cenu ať se krasavec plácne po kapse.
 
Thorm - 13. ledna 2024 22:34
img_20240412_16473983649619.jpg
Na rozcestí

Laui a všichni v dohledu
jižní Rivie, hostinec „Na rozcestí“
21.červen, středa, letní slunovrat
jedenáctá dopolední,
jasno, slunečno, příjemně teplo


Poslední úkol mně zavedl do toho typu hostince který nemám rád, když krkáte a mlaskáte tak se na vás dívají pohoršujícím pohledem stejně jako když se do jídla pořádně zakousnete. Ale karavana kterou jsme doprovázel zde končila a já se spolu s ostatními zde zastavil na odpočinek. Do rozhovoru jsem se moc nezapojoval protože i když jsme tu už docela dlouho pořád mně ještě některé věci nepřestávají udivovat.
V divočině vám jsou vám jisté věci k ničemu, smečku vlků nebo rozzuřeného medvěda neuplatíte penězi ani vybranými slovy.
Zatrne mi při vzpomínce na medvěda, má zkouška dospělosti mohla být mou poslední a když jsem se po návratu svalil vedle saní na kterých ležel můj úlovek, věděl jsme že jsem uspěl a mé kosti aspoň nebudou ležet někde v pustině zmrzlé a zapomenuté. Ale zpátky k současnosti musel rozhodnout co dál. Padl jsme do oka jednoho seržanta který mi nabídl místo v posádce. zřejmě ho zaujaly mé bojové schopnosti a mně opět překvapilo to že se zde zkouší z toho jak mají chodit a tak jsme se rozhodl že tohle není pro mně. Dříve bych jim nabídl že jim ukážu jak bojovat jenomže ti ke kterým jsem vždy poslán jsou poněkud ... křehcí. Několikrát jsem se napil a jednou popral to když jsme pil poněkud víc, byla z toho nepříjemnost ohledně toho kde jsem se popral. Ale opět jsme někoho zajal a byl mi svěřen úkol rozšířit počet strážců u někoho kdo se jmenoval ... už nevím, ale na ten kupecký dům nezapomenu.
Hrozné místo kde jsem se nudil a které bylo plné nafoukaných ocasů. Jejich knihovnu by sice ocenil každý učenec, ale já sotva umím číst.
Nakonec mi byla vyplacena mzda a já doufal že nikoho z nich už nikdy neuvidím. Rozhodl jsem se neodměnit konec této nekonečné služby v hostinci kde bych se opil tak až by mně museli hledat pod stolem a má zdrženlivost byla odměněna dobrým bojem. Někdo si myslel že jsem u toho kupce přišel k závratným penězům, když jsem mu pak ukázal ten měšec nejspíš ho to bolelo ho to víc než ty rány palcátem. A teď jsem zde v hostinci Na rozcestí kde se nějakou dobu rozhlížím než mou pozornost zaujme opravdu hubená dívka.
Jak něco takového dokázalo přežít?
Dojdu až k dívce a může cítit můj pohled zezadu než jí obejdu a prohlédnu si jí zepředu. Může to působit nezdvořile a dívce to nemusí být příjemné přesto můj pohled je poněkud jiný a je možné vidět v něm spíš úžas než chtíč. Pak přesunu svůj pohled na její znak na obličeji který je rozmazaný než si všimnu že dívka asi něco prodává, bylinky, houby a nějakou kůru ta mně zaujme asi nejvíc.
„Kolik chceš za ty bylinky? Nebo za tu kůru? Tam odkud pocházím je věčně zmrzlá půda, přežijí jen lišejníky, houby a zvlášť odolné odrůdy rostlin.“
Oslovím dívku a čekám na její odpověď, dívka může vidět muže vysoké, mohutné postavy s dlouhými světle hnědými vlasy a strništěm, na sobě má koženou zbroj s kožešinami a vlysy na hrudi a kolem krku.Také je možné si všimnout velké dvojsečné sekery na zádech a tesáku a palcátu které jsou zavěšené na obou stranách opasků mezi mnoha váčky a mohutnou přezkou která se však nenachází na opasku, ale o něco výš.
 
Gorsky - 13. ledna 2024 22:30
orez9674.jpg

Na rozcestí



všichni
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
jedenáctá dopolední


K hostinci "Na rozcestí" dorazím dopoledne. Celou cestu jsem šel po svých a to že hostinec byl mou konečnou destinací se náramně hodí, i když tu jsem pracovně.

Zastavím se venku před hostincem, opřu se o protější budovu a ve stínu začnu pokuřovat tabák zabalený v papírku. Chvilku unaveně sleduji dění před podnikem. Pár štamgastů vychází ven, spoustu jich naopak vchází, nejspíš na oběd. Cigaretu nakonec odhodím do bláta a zašlápnu ji.

Při vstupu do podniku se zatím snažím na sebe moc neupozorňovat, pouze si sednu k velkému stolu a u servírky Elisy objednám pití, prozatím pouze obyčejnou vodu. Přece jenom se snažím chovat profesionálně. V hostinci je celkem rušno, je tu pár dobrodruhů, žoldnéřů, docela pochybné osobnosti. Pohledem si vyhlídnu Fabia který zrovna nevzrušeně myje korbely a odhání nějakou žebračku. Jsem tu kvůli práci, a doufám že by mi Coretti mohl něco dohodit. Zatím k němu nejdu, na to mám času dost.

Z kapsy vytáhnu stříbrný tolar a ušklíbnu se na Marca. "Zazpívej nám písničku barde ... třeba něco o válce a boji."
 
Vypravěč - 13. ledna 2024 17:20
vyprreed_i4931.jpg

Úvodník


všichni
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
jedenáctá dopolední,
jasno, slunečno, příjemně teplo


Wardd, Caisy, drbanka, Henrik

Caisy cestou sem nabrala jakousi trhanku, která ji chtěla nešikovně ukrást z jejich vzorných zásob něco jídla. Takových najdete na všech cestách dvanáct do tuctu. Možná to byl návrat do civilizace po roce života v totální pustině, či něco jiného. Každopádně šermířka se nad tou nuzačkou slitovala, a vzala ji sebou do hostince na poctivý teplý vydatný oběd. Wardd sice zavrčel, že by se dotyčná měla raději naučit něco pořádného, než okrádat pocestný. Ale jinak tento závan milosrdenství Lvice z Cintry nechal, bez svého zásahu, jen teď více hlídá své cennosti. Zlodějce přislíbil, že pokud mu sáhne na jeho věci, tak ji tu ruku utne.

Tudíž nyní sedí u velkého stolu Wardd, Caisy a jí po boku ona drbanka. Ke společnosti si záhy přisedl i barbar Henrik, jež tu pobývá už od včerejška. Wardd ho přivítal bez zbytečných emocí, přesto s uspokojením, že ho zase vidí. Hraničář ví, že na Henrika je v boji spolehnutí,.a že je to dobrý lovec, což se hodí vždycky.

Ostatní

V průběhu pár desítek minut se na scéně objevují další dobrodruzi a přisedají si k velkému stolu, protože je tam dosti místa i pro ně samé.
Zde si už dotyční napíšou vlastní úvodní post.

Další výrazné postavy v dohledu

Žoldák

Podle notně používaného pestrého oblečení landsknechtů se jedná pravděpodobně o veterána z Ellanderu, který zřejmě již dávno má obživu u někoho jiného. Je to nájemný meč už od pohledu, barevný šátek spíná prošedivělé vlasy, náušnice v uchu, a přes onen šátek ještě na hlavě má jakousi cizokrajnou hučku s dlouhým pérem. Jeho bystré oči propátrávají lokál, zřejmě kohosi hledá. Působí i inteligentním dojmem, ač je nepochybné, že je i výborný bojovník a válečník, když je toho třeba. Teď jeho pohled zakotvil na vás, na skupince kolem Caisy, která se stále rozrůstá. Muž sedí sám, kousek od velkého stolu.


Obrázek

Remigius


Elfka

Další bystré oči, které prohlíží systematicky sál jsou pronikavé okouzlující oči ženy, elfky. Je vznešená, tedy pravděpodobně nepatří k rodu lesních elfů, kteří obývají Dol Angru či Angern. Mohla by i pocházet z Velekralovství elfů v Kaedwen. Je plně ozbrojena, a podle všeho se jedná o elitní hraničářku. Sedí sama opodál. Není pochyb, že jakmile opustí hostinec, tak zmizí jak pára nad hrncem. Jak by zde nikdy nebyla.

V tomto světě je široce rozšířený rasismus vůči elfům. Ze všech lidských království je nejméně rasistická právě multikulturní Rivie, na jejímž jižním území právě jste (zde jsou projevy k elfům asi jako by šlo o cikány, občasne handlivé poznámky, ale nikdo tu nechce věšet elfa na nejbližší větvi). Půlelfy opovrhuje každý, lidé i elfové.



Obrázek

Lara aep Alassëa - lesní přízrak



Bard Marco

Marco baví svou hudbou celý hlavní sál hostince "Na rozcestí", tedy i vás. Lze si u něho nějakou známou píseň objednat, samozřejmě za úplatu. Každý ze tří hospodských sálů má svého barda. V tom pro hodnostáře dokonce zpívá a hraje pravá elfka.


Obrázek

bard Marco


Servírka Elisa

Má na starosti váš úsek sálu, tedy i vás všechny. Je to půvabná tmavovláska Elisa podmanivého pohledu. Vstřícná, však dovede odbít dotěry.
Co si objednáte je automaticky Elisou přineseno za pár minut, či desítek minut u hlavních jídel.


Obrázek

servírka Elisa



 
Vypravěč - 13. ledna 2024 14:46
vyprreed_i4931.jpg

Žebráci


Laui, Nicolas, a ostatní v dohledu
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
jedenáctá dopolední,
jasno, slunečno, příjemně teplo


Krčmář Fabio nevzrušeně myje korbely, ubohost stvoření jež mu nabízí plody lesa jej nikterak nevzrušuje. "Opravdu si myslíš, že neumíme sbírat houby, a byliny?" Pronese monotónním hlasem. Vzápětí zalituje, že vůbec s tou trhankou ztratil slovo. Protože ani za mák nemá chuť v konverzaci pokračovat. Tenhle 'prodej' většinou funguje v malých krčmách, ale tohle je opravdu velký a zámožný hostinec.

Přesto však akce nezůstala bez odezvy. Notně omšelý rytíř (Nicolas) sedící poblíž barpultu pronesl úspornou řeč směrem k vám oběma. "Vezmu si ty hřiby i bylinky. Krčmáři, polévku, pečené maso a chléb pro tu dívku. Zaplatím to." Je zřejmé, že si Laui může přisednout k stolu toho rytíře, ačkoliv o to nikterak výslovně nepožádal. Nechal ji naprostou svobodu, kde si krmi sní. Co dívku zaujme je jeho průzračný pohled, jež jakoby viděl až na samé dno její duše, na samé dno jejích trápení. Pohled ten jak by vstřebával bolesti toho, na jehož se dívá. Pokud dívka zapátrá v těch klidných očích, nespatří tam pražádný odsudek. Muž zřejmě kdysi dávno zklamal, okolí, Boha, sama sebe. To jej každým dnem očišťuje od jakéhokoliv zbytečného soudu poklesků jeho bližních.


Pánbůh jedenkráte přišel ke mně
jak žebrák s mošnou a holí.
Spal asi na seně,
vonělo z něho jak z červnových polí,
na prahu stanul a prosil.

Tenkráte měl jsem
mnoho zlých věcí, které dech úží:
černé šaty, límec, knihy vázané v kůži,
a že jsem byl syt,
tak vážně jsem přemýšlel,
zda lépe je zemřít či žít.

Nic jsem mu nedal, — neměl jsem rukou.
Jen jsem se styděl,
když jsem jeho oči viděl,
modré od západu k východu.

Pánbůh odešel.
Dveře zůstaly otevřené.

Ty jednou mě vytáhly bez límce a knih,
na cestu daly mi mošnu a chlapecký smích,
mnoho smutků a urážek do uzlíčku
a stříbrnou vzpomínku na matičku.

Teď chodím městem a Pánaboha hledám,
vím, že tu chodí s mošnou a holí,
vím, že se jednou s ním shledám,
ale už mě to nezabolí,
protože nemám žádných zlých věcí.
Vezme mě s sebou. Stoupnem si na nároží
s čepicí v rukou, slunce nad hlavou.

"O lásku prosíme, lidé boží, —
— otevřte srdce!"


J. Wolker - Žebráci



Obrázek

Nicolas potulný rytíř



 
Laui - 12. ledna 2024 23:18
laui27147.jpg

"Na rozcestí"



Všichni
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
jedenáctá dopolední,
jasno, slunečno, příjemně teplo


Nohy mě bolí jako čerti a hlava mě svědí tak, že si ji asi sama ufiknu. Jsem na cestě už několik dní, ani nevím kolik. Je to už rok co jsem přestala počítat dny, přestala jsem se zajímat jestli je noc nebo den. Na ničem nezáleží, jenom na tom, jestli se dožiju další hodiny. Před sebou vidím malé město a mířím tam. V lese se cítím dobře, ale nepatřím tam. Na bobulích a houbách nepřežiju. Podívám se na svojí tuniku, která na mě už dost visí. Za ten rok jsem zhubla a jsem jenom kost a kůže.

Dokulhám do města a zamířím přímo do hospody, protože to je pro mě nejlepší místo, kde bych mohla sehnat jídlo, pití a nocleh. Před dveřmi se podívám do svého měšce. Minule mi z něj vylezl pavouk, podíval se na mě a řekl "Vyser se na to holka." A nebo jsem jen měla halucinace. Naštěstí teď žádný pavouk nevylezl a dokonce mi tam i pár mincí zazvonilo.

Zatlačím na dveře a vejdu dovnitř. Do luxusní části nemůžu, to by mě vyhodili a do té děsivé části nechci. I když tady to je taky děsivé. Na malou chvilku se mi pohled potká s pohledem muže s jizvami a tetováním po těle. Rychle se podívám jinam a zamířím k baru.
Měřím sto-šedesát i s botami a jsem od pohledu dost hubená. Až moc. Na sobě mám staré a špinavé vesnické oblečení. Přistoupím k baru a promluvím na krčmáře, který vypadá mile a zdvořile.
"Dobrý den pane. Neměl by jste zájem koupit bylinky, houby, nebo skořicovou kůru? Výborné na vaření."
Sáhnu do kapsy a vytáhnu svazky máty, heřmánku, bazalky a dokonce i marihuany. Druhou rukou sáhnu do druhé kapsy a vyndám skořicovou kůru, která je těžko dostupná, ale když víte kde hledat ... A od pasu si rozvážu šatku, v které se nachází desítka velkých jedlých hub.

Všechno vyložím před něj na bar a smutným pohledem čekám co řekne. Peníze by byli fajn, ale beru i chleba nebo polévku. Na obličeji mám namalované ornamenty uhlím, které se na některých místech rozmazali a roztekli. V Předešlém městě mě krčmář okradl. Vzal mi všechno a ještě na mě poštval psa, utekla jsem, ale jestli nic nedostanu ani zde, tak nevím co budu dělat. Kručí mi v břiše tak, že to musí slyšet všichni kolem mě.

Potlačím nutkání podrbat se ve vlasech. Mám moc husté a dlouhé vlasy. Zaplétala jsem si je, ale už jsou tak polepené bůh ví čím, že to už ani nemusím dělat. Dala bych cokoliv za šampón. Přivonět si k němu. A vana nebo mýdlo, to bych se rozplakala blahem. Chybí mi to, hrozně moc. Kdysi jsem se koupala každý druhý den. Soused vyráběl mýdlo doma a tak jsme měli slušnou zásobu. A mámina kukuřiční kaše s medem byla to nejlepší jídlo na světě. Takže teď beru cokoliv, jen ať mě prosím nepošle do ty sály se spodinou, kam očividně patřím.
 
Henrik - 12. ledna 2024 22:16
aquaman_2016_movie_poster_by_edaba7_d9fhensfullview599.jpg

Rok se s rokem sešel


Všichni
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
jedenáctá dopolední,
jasno, slunečno, příjemně teplo


Byl jsem tam už večer před smluveným dnem. Ani nevím proč jsem přijel. Měl jsem snad k někomu z těch lidí blízko? Ten večer jsem si řádně zavdal a vzpomínal na minulost zhruba rok starou. Byla to vlastně práce se vším všudy. Ženy... Na tváři mi zahrál úsměv když si vzpomenu na to noční dobrodružství v lese při hlídce, na tu rusovlasou šermířku a taky na Bertu. Pití... A nemyslím tím vodu. Zlato... co jsme za to dostali. A když jsem padl do postele a podíval z okna na hvězdy, viděl jsem ji tam. To ona na mě dohlíží a já vím, že tomu bohové chtějí abychom se jednou setkali. Ležel jsem tam a byl rád že jsem rád dokud se mi nezavřeli oči. Tak jako mnohokrát za poslední rok. Vždyť co jsem vlastně dělal?

Protloukal se vlastně celý rok na cestách. Někde jsem se zastavil na pár dní, jako třeba U Hubený kozy abych pomohl s čím jsem mohl, někde jen na večer jako mnohokrát v různých hospodách a scénář jsem měl často stejný jako včera tady v hostinci Na Rozcestí. Neváhal jsem o sobě dávat hlasitě vědět. Mít o sobě, podle některých, velkohubá prohlášení o svých bojových schopnostech, o tom že by nikdo nechtěl pocítit mou sílu. Někdy v žertu, někdy nikoliv a nejednou se strhla ta pravá hospodská rvačka. Je pravdou, že pokud si dám několik korbelů piv či nějakou pálenku, pěl jsem vesele a jako o život. I to se dělo. Rok je na jednu stranu krátká, na druhou stranu dlouhá doba. Stihl jsem být i v Nazairských horách. Na pár týdnů abych se podíval do "své" osady.
Tak či tak, zlato došlo a mě nedělalo nějakou starost vzít práci když někdo dobře zaplatil. A že jsem se dobře zaplatit nechal.

Ale prostě jedno je jistý. Jsem tady a teď. Na Rozcestí. V hostinci v místech pro zlatou střední třídu a je skoro poledne. Snad hodina chybí do toho pravýho. Tyr, můj černý hřebec který je stále se mnou, je ve stáji.

"Dám si pivo." Zamumlal jsem směrem k jedné z dívčin co běžela kolem stolu kde jsem složil svoje půlky. "A nějakou pořádnou pečínku!" To už mi na tváři hrál úsměv a já dostal chuť na něco pořádně mastnýho. Taky jsem se rozhlížel kolem sebe jestli jsem včera něco nevyvedl, že by se na mě někdo škaredě díval, ale nemělo by být. Tady jsem jen rozdával životní moudra a zpíval jako o život. Jen už nevím jak mi to vlastně šlo.

Pohled mi padl i ke vchodu. To jestli se skutečně objeví někdo koho znám nebo ne.

A ten kdo snad vidí Henrika poprvé, má před sebou jistě přes 190 čísel vysokého a hodně přes metrák, snad metrák a kus vážícího muže, avšak tuk byste u něj hledali jen velmi těžce. Má dlouhé vousy a poměrně i vlasy. Snad po ramena. V jeho tváři, obočí, jsou hluboké jizvy. Obě ruce má celé pokryté trvalým malováním a stejně tak část hrudi.
 
Vypravěč - 11. ledna 2024 18:00
vyprreed_i4931.jpg

Úvodník



všichni
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
jedenáctá dopolední,
jasno, slunečno, příjemně teplo


Nakonec byla záhada zmizelých vozů se špičkovým vínem z Cintry vyřešena. Lapkové byli pobiti, a poťouchlý čaroděj Mordechaj byl lapen. A jelikož to nebyl žádný velký hrdina, tak po hodinách kroucení se přiznal barvu, a úkryt v hoře, km nechal celé spřežení obchodních vozů zemí propadnout.

Společnost dobrodruhů se vrátila do metropole Rivie i s vozy, a inkasovala slíbenou odměnu, která sice nebyla malá, ale také nevydržela věčně. Zvláště když máte věčnou žízeň jako barbare Henrik. Družina se rozpadla, a bylo tomu právě včas, už mohlo místy i dojít na nože. Byla to snad tehdy šermířka Caisy de Malaguena, zemanská dcerka z daleké Cintry, která těsně před rozchodem navrhla setkání za rok, na svátek letního slunovratu. Ostřílený hraničář Wardd navrhl za místo setkání zájezdní hostinec "Na rozcestí", jež od nepaměti stojí na rozcestí kupeckých stezek v Jižní Rivii na panství hraběte Sira Eduarda di Spoletto, jehož léno se rozprostírá severně od mocné řeky Jarugy. Tento vyhlášený podnik na strategickém místě zná každý obchodník v širokém okolí, takže pro nikoho nebude problém jej nalézt. A pak se společenstvo s jistým oddechem konečně rozdělilo, a každý šel svobodně tam, kam ho srdce táhlo.

Caisy se vcelku očekávaně držela s Hraničářem, na jehož hrubé způsoby si už tak nějak zvykla, narozdíl od jiných. A Wardd měl už svůj vlastní plán. Jak strávit rok života. Potřeboval na vzduch, do divočiny. A Caisy chtěla vědět, co taková skutečná divočina koštuje. Legendární Chodec zaslechl totiž, že Hrabě ze Spoleta se pokouší rozšířit své panství, a tím i území Rivie za řeku řek, za Jarugu, na jih do pustiny Dol Angra. Zde žili elfy, střeti, a všelijaká monstra. I navštívil Wardd v doprovodu šermířky Hraběte Eduarda a nabídl mu své služby elitního lyrijského hraničáře. Za to chtěl kus půdy a káru plnou stavebního nářadí a podobných šikovných věcí. K tomu povolení lovu i monster. Jak předpokládal byl právě tím mužem, které teď hrabě nejvíce hledal, a tak navrch dostal i jistý pevný plat, a přislíbenou odměnu za každé monstrum, které se dvojici podaří ulovit. Wardd přislíbil i občasnou pomoc hraničáře pro hraběcí posádky za Jarugou. Jedno však si vymínil, totiž že vraždit elfy nebude.

Tak dvojice vyrazila do skutečné divočiny. Wardd rukama svýma postavil prostorný a pevný srub na dobře chráněném místě. A pak tam spolu s Caisy žili, a lovili zvěř i bestie. Šermířka poznala úplně jiný způsob života než znala.


Obrázek

Warddův srub v divočině Dol Angra


Svým způsobem to byl život jako v ráji, v harmonií s divokou a nespoutanou přírodou. Zdokonalila se v kreslení, naučila se lépe a učelněji bojovat. Svým způsobem ji divočina změnila, aniž by si toho všimla. Zhrubla, ale živly teď vnímala přirozeně daleko intenzivněji. Zažila i několik kontaktů s lesními elfy, a s jejích pohledem na svět. Zkrátka vnitřně jí to obohatilo.

Střískaná bleskem, zdraná od vichřice
a na pol sklácena od severáku,
kořeny ve skále a suky v mraku
stará a drsná stojí borovice.

Jas padne zřídka v její chmurné kštice;
však zrumění se časem za soumraku,
když křídlem sražena jsouc od luňáků
v dol s větve sprchne plná semenice.

Tak hledí v lada kamenná a šerá,
a ve vichru a bouři neurvalé
to hučí v kořenech: — „To už ta sterá!“
Však opodál, když jarem strůmek vzklíčí,
tu vzdorně otřískané větve vztýčí,
a zašumí to v nich: „Zas o krok dále“


Avšak přeci jen Caisy vždy byla dítětem civilizace, jako rodilá cintřanka nemohla být ani jinou. Cintra je prastaré království plné kultury a tradic. Zkrátka rok s rokem se sešel, a Cindy již naléhala na Wardda, že je třeba opět civilizovaný svět navštívit. A Hraničář nebyl proti. Zajistil srub před zvěří a monstry, sbalil svých pár švestek, a s blonďatou zemankou se vrátil zpět za Jarugu. Informoval Hraběte ze Spoleta, a ujistil jej, že časem se do svého srubu v divočině jistojistě vrátí. Oběma byl vyplacen plat, jež si svou službou hraběti vysloužili. A netrvalo dlouho, dojeli svými koňmi do zájezdního hostince "Na rozcestí".


Obrázek

zájezdní hostinec "Na rozcestí"

Obrázek

Obrázek

krčmář Fabio Coretti


Hostinec je to rozlehlý, velký jako tvrz, však také stojí na frekventované křižovatce obchodních cest. Uvnitř jsou tři sály, menší luxusní pro honoraci na cestách, největší pro zlatou střední třídu (tam se asi vejdou všechny naše hráčské postavy, bývá tam i nejpestřeji, to jak tam prosakuje honorace i plebs z dalších sálů), a třetí je knajpa podle vkusu totální spodiny společnosti. Pokud hledáte vrahy, tuláky a prachsprosté kurvy, najdete je zde. Rozlehlé sály obsluhuje hned několik servírek, každá má svůj daný úsek kunšaftů. Krčmář je však jenom jeden, a jeho jméno je Fabio Coretti. Ten je i starostou menší vesničky, jež se za léta spontánně vytvořila kolem známé hospody. Je to v zdejším okolí poměrně mocný muž, jež disponuje i kumpanií žoldáků a vojáků. Ti chrání Hostinec i ves kolem, slouží i jako vyhazovači, když je toho zapotřebí. Luka Merizzi je vede, a to rozhodně není chlap se kterým by jste chtěli laškovat.


Obrázek

velitel ostrahy hostince i vsi Luka Merizzi
pravá ruka starosty a krčmáře



 
Vypravěč - 10. ledna 2024 17:24
vyprreed_i4931.jpg

REED

18+


Obrázek


Klasické fantasy dobrodružství ve volném světě na mapě ze Zaklínače. Jen mapa, žádná návaznost na ságu o Zaklínači. Zaklínače tedy nehledám, i když ve světě existují. Nehodí se mi do příběhu. Raději uvítám běžné postavy, neb není nic lepšího, než že z ovčáka se stane slovutný bard, či že šenkýřka proslulá bojovnice s holí, která obstojí i v turnajích. Tyhle postavy světem Reedu již prošli, možná i některé z nich potkáte. Učit vás může kdokoliv, kdo něco umí, a koho přesvědčíte aby tak učinil. Někdy to dokonce nic nestojí, když to situace vyžaduje. Unikátní vlastní svět.

Možný vývoj postavy až po legendární úroveň.
Krásnou ikonku výrazně podélnou na výšku, zařízlou na šířku obličeje postavy. PJ i NPC postavy hrají na základě ikonky, podle toho k vám budou přistupovat, výběr správné tváře je tedy dosti stěžejní. Pokud neumíte ořez, PJ vám ochotně iko udělá z vašeho obrázku. Občas se háže kostkou, lze domluvit, že PJ si hodí za vás. Kostky zaručují prvek překvapení, štěstí, smůly i náhody. PJ je Bohem světa, a ten určuje co se stane., vyhodnocuje nestranně, hlavně podle vašeho postu, a podle doplňkového hodu kostkou, ta zaručuje PJovu nestrannost.
Prioritní je váš post, kostky jen doladí realitu.

Vaše postava může zemřít! Za několik her se to ještě nestalo, ale ta možnost tu vždy je, počítejte s tím.

Rotace full hrajících NPC postav, plus nárazové NPC postavy.
Můžete oslovit kohokoliv, a kdokoliv vám může dodat práci, či důležité informace.


Obrázek

 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.10389399528503 sekund

na začátek stránky