„Dobře Morlone,“ pronesu po té, co nám řekne o změně jména. Zřejmě má za sebou těžký a nebezpečný život. Vyrazím k hospodě, ale Morlon řekne, že je v pořádku a naši pomoc nepotřebuje. Chápu to, chce být soběstačný a spoléhat se jen sám na sebe, také to někdy dělám, ale člověk by měl umět spolehnout se na své dobré přátele, nicméně on sám musí vědět, jak na tom je.

Rozhořčeně nám řekne o banditech a pak se konečně rozhodneme jít k hospodě. Tellchar s Delphem však navrhnou, abychom se vydali na místo mordu a tak mohli hned ráno začít stopovat lapky. Mě osobně to nevadí, ale to Morlonovo zranění opravdu nevypadá dobře a musí být unavený. Do debaty se však nezapojuji a čekám na Morlonovu reakci.

Ako sa rozprávame o možnostiach s banditmi, objaví sa nový príchodzí. Je to polelf, a pozná Tellchara. Je to pre mňa komické, nikdy som nevidel trpaslíka, ktorý by sa kamarátil s toľkými elfami a miešancami. Tam odkiaľ pochádzam sa trpaslíci a elfovia zabíjajú. Ja mám však tých malých ľudí rád. Sú to šikovný a pracovití jedinic, s veľkou dávkou sebavedomia. Častokrát si myslím, že som sa mal narodiť skôr ako trpaslík a nie ako elf. Sme taká hnusná povýšená rasa, plná namyslených horenosov. Preto sa už dávno nepokladám za jedného z nich.

Obzriem si nového, volá sa Morlon. Pôsobí dotrhane, vlastne potom ako nám rozpovie svoj príbeh chápem prečo. Ináč sa zdá byť celkom v pohode, je jasné, že sa s Tellom stretol, čo je hlavné.

Vítam ťa Morlon. Volám sa Kamerin, Kamerin z Temných lesov. Ale stačí ma volať Kamerin, svoj pôvod sám nemám rád.
Chabo sa usmejem so spomienkamy na minulosť.
Takže ťa okradli tí lúpežníci. No, dvojnásobný dôvod prečo ich dostať. Teraz už len vymyslieť ako.
Obrátim sa k Tellcharovi a ostatným.
Takže ako to spravíme s tým kapitánom???

Když se zmíní o svém jménu, tak jen pokrčím rameny a tento fakt akceptuji.. Již se nějakou dobu toulám po světě, takže tohle mě nepřekvapuje, ani nikterak nevadí..
I když jeho změna, která je ale patrná jen mně, je pro mě dost překvapivá.
Nemůžu přehlédnout rovněž na první pohled zřejmě dosti čerstvou jizvu.
Tohle před tím neměl.. Asi zažil něco, bez čeho by se i obešel, ale na druhou stranu to naše cesty svedlo dohromady. Uvidíme, co se z toho ještě vymrví..
Chystám se ještě něco podotknout k těm banditům a hlavně se přeptat Morlona na podrobnosti, protože jeho informace by nám mohly velmi usnadnit náš úkol, ale Delph mě předběhne. Vyslechnu si tedy jeho otázky a ještě než Morlon stihne odpovědět, sám se vložím do diskuze..

Delphe máš recht.. Měli by jsme jít po stopě, dokud je ještě čerstvá a vojáci vyspávají opici.. Aby jsi to celé lépe pochopil Morlone. My tudy jen projíždíme, ale zjistili jsme, že na ty lapky je vypsaná odměna, která by se nám docela dost hodila. Nicméně jsou tu ještě královští vojáci, kteří se ty lupiče snaží již delší dobu marně polapit, což nám jako konkurence nehraje do karet. Pokud nám můžeš popsat přesně kde to bylo a jak se to stalo.. Kolik jich bylo, jak byli vyzbrojení, kdo jim velel.. Prostě podrobnosti, které by se nám mohli hodit.. Moc by nám to pomohlo a my by jsme se jim mohli hned dát na stopu a získat tak cenný náskok před těmi lenochy vojáky..

Zrovna hodlám navrhnout, že ráno moudřejší večera a že máme jít spát, když tu je slyšet dusot kopyt. Protože jsem venku dlouho, spatřím jezdce poměrně brzy. Krátké meče mi do rukou vklouznou takřka samy.
Je sice sám, ale překvapení a nepřipravenost dokáží smazat i nepříjemnou přesilu. Také si poodestoupím bokem, abych nebyl na stejném místě jako zbytek družinky a v případě potřeby zasáhl z boku. Po chvilce, ale zjistím, že to není potřeba.
Jen co uslyším, že se nová postava zdraví s Tellcharem meče s tichým zasvištěním končí opět v pochvách.
To už si všímám, že je nový půlelf. Přivřu oči.
Snad nás náš úděl vyhání ven za dobrodružstvím a nezůstáváme doma tak jako ti z nemíšených ras... Proletí mi hlavou.
Zaujme mě i oblečení a výbava půlelfa.
Vypadá, že ta část života o které nechce mluvit, byla na šikmé ploše. A možná se nepoučil dost, nebo má trochu zalíbení v sobě. Černá není přece nejlepší barvou pro skrytí se ve stínech a tmě.

I mě těší Morlone. Jsem Delphenae dea Sinuan, ale říkej mi Delphe. Jak že daleko to bylo od toho střetu? A dokázal bys tam trefit zpět i potmě? Je sice pozdě, ale můžem získat cnný čas, když se vydáme za nimi ihned. To nebudou čekat, protože by si měli myslet, že proti nim stojí jen líní strážci. Tam můžem přespat a ráno hned zase vyrazit. Nebylo by to prve co jsme museli spát málo a o to víc se někam hnát. Tak může být snažší pro Warrena je pak stopovat.

Také mě těší Warrene, ale prosím neoslovujte mě mým starým jménem. Tellchar ho zná, protože jsme se kdysi setkali, ale já jsem nyní znám jen jako Morlon. Své pravé jméno už radši nepoužívám, rozhodně ne na veřejnosti. Proč a jak to je na dlouhé vyprávění a ostatně to ani není nikterak zajímavé. Postačí snad, když řeknu, že se věci po tom co jsem se rozloučil zde s přítelem, nevyvíjely přesně tak, jak bych si přál.
Na mé tváři je nyní patrný přechod od radosti ze setkání se starým přítelem k zamračenému vážnému výrazu, když se mé myšlenky vrátí k tomu, proč vlastně spěchám do města a kvůli čemu jsem Vás oslovil.
Děkuji za optání Tellchare, já jsem v pořádku. Slovíčko já vyslovím mnohem důrazněji. A máš pravdu, že se můj problém týká banditů. To se o nich tady v okolí všeobecně ví? Jak to, že proti nim ještě nikdo nezakročil? Rozohním se, červeň mi stoupá do tváří a také mírně zvýším hlas, jak se pomalu přestávám ovládat. Vždyť ta sběř před několika málo hodinami, jen kousek koňmo od vesnice, přepadla, oloupila a zamordovala projíždějícího kupce. Když to ze sebe konečně dostanu, tak se trošku uklidním a uvědomím si, že stále ještě stojíme pod širým nebem.
Máte samozřejmě pravdu, povídám nyní už trošku klidněji. Tohle bychom neměli probírat tady venku, když nás támhle k sobě vábí světlo hostince. Nezřídka mají stíny zvědavé oči a uši.

Když přijdeme do oblasti, kterou zalévá světlo linoucí se z hostince, a já si sundám plášť, tak si všimnete, že se mi po levé tváři pod strništěm rýsuje stará, nedokonale zahojená jizva, která pokračuje dále na krk. Pravděpodobně ji způsobily zuby nějakého zvířete.

No, možná by jsme se vážně s kapitánem nemuseli potkat, ale na to se ještě musíme zeptat. Z debaty nás však vyruší dusot kopyt a následná silueta muže v černém na koni, která se vynoří ze tmy. Rozhlíží se kolem a zamíří k nám. To ne, je zraněný, co když to mají na svědomí ti lapkové, může nám toho o nich hodně říct. Když přijede blíž je vidět jeho potrhané oblečení, což jenom potvrzuje nedávný konflikt, špičaté uši a strniště. Že by další půlelf? Vždycky je zajímavé někoho z nás potkat.

Svými slovy jenom potvrdí mou domněnku a já už mu chci odpovědět, že ve zdejším městě se asi spravedlnosti od královských nedočká, ale to už začne mluvit na Tellchara. Vypadá to, že se znají, tak to je dobře, mnoho věcí nám to ulehčí. Tellchar se hned přátelsky rozhovoří a je vidět, že se vidí opravdu rádi. „Těší mě Angoldire, já jsem Warren,“ představím se mu a popojdu k jeho koni, „ale teď by jsme měli zamířit do hospody a pomoci ti,“ dořeknu a vyrazím k hospodě.

Naše skupinová seance je přerušena dřív, než se stihneme domluvit na nějakém kloudném a definitivním řešení.. Nicméně když vidím tu potrhanou postavu pádící na koni, tak mi je hned jasné, že to bude mít nějaký vztah k tomu, co řešíme.. Nicméně výsledek mě přeci jen trochu zaskočí..

Už když promluví, tak mi v jeho hlasu zazní něco povědomého, což mě přinutí si ho lépe prohlédnout a v tu chvíli mě začne zdravit jako starého známého. Ještě chvíli přemýšlím a ujišťuji se, protože přeci jen mi ten vzhled poněkud nesedí, ale nakonec nemůže být nejmenších pochyb o tom, kdo to je..

U všech vousatých bohů, svět je opravdu malý.. Je toto vůbec možné?
Dobrácky se usměji a pak se hned zase na oko zamračím..
Ale nechej si toho vykání mladý Angoldire. Už jsem ti to přeci říkal. Jak vidíš, tak si pamatuji velmi dobře. Naše malá výprava za skoro bezzubou potvorou, ale co se ti stalo? Jsi nějaký pocuchaný!
Pod vousy si jen tak trochu zabručím.. V tomhle jsou určitě ti bandité..
Warene, Murmeo.. Tohle je jeden můj starý známý.. Musíme mu pomoct a postarat se o něj.. Angoldire všichni tito lidé jsou moji přátelé a spolubojovníci.. Rádi ti pomůžeme.. Bydlíme támhle v tom hostinci. Ukážu prstem na nedalekou putiku. Možná bude nejlepší, když se tam všichni odebereme a budeme ti moct ošetřit tvá zranění a rovněž vyslechnout tvůj příběh..

Projíždím pomalu vesnicí a mířím k hostinci, s poraněnou nohou není jízda na koni zrovna příjemná a navíc tím, že budu bezhlavě spěchat, už bohužel nikomu nepomůžu. Jen si tak ještě maximálně srazím vaz.
Když koutkem oka zahlédnu skupinu tmavých postav, které postávají na okraji vesnice, tak ztuhnu a srdce se mi divoce rozbuší. Hlupáku, vynadám si v duchu, když si je lépe prohlédnu. Tohle nejsou žádní lapkové. Jsou sice ozbrojení a jejich vybavení už nezáří novotou, ale není to ta otrhaná pakáž, na kterou jsi tak nešťastně narazil. Tohle spíš budou poutníci, zrovna jako jsi ty. Třeba by ti možná dokázali poradit. Za zeptání nic nedáš.

Koně zastavím několik metrů od skupiny a pomalým krokem přijdu blíž. Snažím se nedělat žádné podezřelé pohyby a také odlehčuji zraněné noze. Dojdu dostatečně blízko, aby mě bylo dobře slyšet, i když se budu snažit mluvit potichu.

Dobrý večer přátelé. Mám docela závažný problém a potřeboval bych poradit. Nevíte, jestli se zde ve vesnici nachází někdo, kdo zastupuje královskou spravedlnost? Potřeboval bych ohlásit zločin, prohlásím s vážnou tváří.

Zatímco mluvím, se ale dále přibližuji, abych si mohl dotyčné ještě lépe prohlédnout. Až když jsem promluvil a jsem opravdu blízko, tak se malá, ale rozložitá postava ve zbroji otočí mým směrem a já si ji mohu konečně prohlédnout. Z houštiny rudých vousů se na svět dívá dvojicí tmavých bystrých očí a pod nimi se rýsuje nos, pro který mě nenapadá jiné označení než „majestátní“.
Tohle snad není možné. To by byla příliš velká náhoda, pomyslím si. Radši se ještě jednou podívám, ale na mé tváři už je patrné překvapení a také nemalé potěšení.

Mistře Tellchare, sklouznu opět do vykání, za které mi tento trpaslík před dlouhou dobou vyhuboval, jste to opravdu Vy? Jak jste mi kdysi řekl svět je opravdu malý. A jen pro jistotu, i když nepředpokládám, že to bude potřeba, dodám. Kdysi jsme spolu chvíli putovali, vzpomínáte si? Můj bývalý mistr si Vás najal, abyste mě doprovodil při jedné pochůzce, na kterou mě poslal. Odmlčím se a čekám jak na mě ostatní, ale hlavně trpasličí bojovník, zareagují.


Když u vás budu dostatečně blízko, tak si všimnete, že jsem mladý půlelf, tak nějak přes dvacet let. Co mě pravděpodobně prozradí, jsou mírně špičaté uši, které jsou vidět, jelikož mám dlouhé tmavé vlasy svázané do copu. A také to několikadenní, neholené strniště.
Jsem kompletně oblečený v černém oděvu, teď už notně potrhaném, jen boty mám tmavě hnědé. A navíc je jedna nohavice ještě tmavší než ta druhá, jak se do ní vsákla krev, vytékající mi z prostřelené nohy. U pasu mám pár dýk s kostěnou rukojetí a také několik vrhacích nožů.

Když tak stojíte venku ve tmě , pouze za odlesku měsíce a hvězd, uslyšíte dusot kopyt . Přibližuje s z ýchodního směru a vypadá to na jednoho koně .
A opravdu . Za několik okamžiků se vidíte přibližoat siluetjezdce na koni , jak se přibližuje k vám . Stojíte na okraji vesnice za posledními domky a neznámý jezdec si to namíří k vám . Kolem vás nakonec ale pouze projede a zkontroluje pohledem a míří mezi domy, už ale pomaleji , jokoby něco hledal . Následně si to namíří k hostinci .
Můžete postřehnout , když projel kolem vás , že měl celkem potrhaný plášť, roztrhnuté kalhoty a zdálo se , že mu z levé nohy trčí šipka ...