Nebylo by ale na nejvýš podivné, kdyby si nevzali tato mocný artefekt sebou? A pokud nemohli, tak nebránilo jim v tom něco, co by bránilo ji vzít komukoliv jinému? Ale toto rozhodnutí nechám na Tellcharovi, přesto myslím, že mnozí potřebujeme chvíli odpočinek od dobrodružství a potřebujem vyhledat své mistry a probrat s nimi záležitosti svých povolání, neb jsme je nějakou dobu neviděli. A také máme ještě menší úkol, jenž jsme přislíbili jednomu druidovi.
otočím se k Tellcharovi, co on na to řekne.

Převor se tázavě zadívána Delpha.
Copak vy nevíte , že řád Yalky byl před mnoha lety rozprášen a z jejich hradů zůstali poze trosky a ruiny ? Všichni zbylí rytíři, kterým se podařilo přežít, mají útočiště na ostrově Svobody v Jižním moři. Je z nich uzavřená skupina , která se nestýká s ostatním světem , pokud to není bezpodmínečně nutné. Ty lebky zůstali pravděpodobně v některých z jejich hradů, ale e kterých , to se neví ... v každé z okolních zemí měli rytíři hrad . Poté , co se vládci těchto zemí domluvili a zničili tyto rytíře , prý kvůli jejich pýše , ale určitě tam hrálo roli jejich bohatství a nezávislost, museli rytíři tyto země opustit a už se do nich nikdy nesměli vrátit . Útočiště jim postktl právě ostrov Svobody v dalekém Jižním moři ...

Během čekání na překlad svitku trávím čas venku, kde se snažím se procvičovat jak obyčejným cvičením na sílu i pružnost, tak se zbraněmi. Na cvik se zbraněmi zvu Warrena, Tellchara i Jana, protože cvičit naprázdno je sice dobré pro navykání na zbraně a zkoušení nějakých seků. Možná pokud se najde nějaký mnich, co rád potrénuje tak i s ním.
Také beru na projížďky svou klisnu, aby netrávila celé dny jen ve stáji.
Občas se podívám i na to jak probíhá překládání, protože zaslechnu, že je to nesmírně zajímavá věc.

zrovna probíhá další snídaně a já si říkám, že se opět zeptám, kdo by chtěl se mnou procvičit nějaký ten šerm, nebo v případě Tellchara prostě souboj. Když tu přijdou mniši veden Převorem a tak polknu otázku a poslouchám až do konce.

To zní mimořádně zajímavě, ale co to znamená pro nás? Jistě zůstala velice dobře chráněná a spíš než pro družinu jako my, je to úkol pro menší armádu. Získat knihu od Ceryho bylo snadné, protože ji nehlídali nijak zvlášť zkušení válečníci, ale zde? Každý jeden rytíř bude minimálně stejně dobrý jako kdokoliv z nás a možná spíš ještě lepší.

Uplynou dva dny po které mniši neustále bádájí nad vašim svitkem.Můžete je při tom pozorovat. Máte volnost pohybu po celém klášteře, ale nenarazíte na nic , co by vás nějak zaujalo . Některé dveře jsou však zamnuty a tam se nemůžete dostat , i mniši mají své tajemství.
Po dvou dnech , zrovnapo snídani , přichází převor se dvěma mnichy a má na rtech jemný úsměv. Má v rukou váš svitek a další pergamen. Postaví se k vám a zamává papíry .
Tak se nám to podařilo ,rozluštili jsme váš tajemný vitek a je třeba říct , že i pro nás je to překvapení . Jak jistě víme s řádem Yalky spřízněni , takže jsme o nich hodně věděli. Pomáhali jsme si navzájem, než došlo k té politovánihodné ... věci , je vidět , že těžko hledá slova a představený kláštera se zachuřil na tomto místě.
Následně , pokračuje v řeči , jsme se stáhli do těchto hor kde žijeme svůj poklidný život a s rytíři jsme ztratili kontakt. Proto jsme ani my nemohli tušit , co tento řskrýval před světem .
Převor vezme svitek a položí ho na stůl před vás. balí pergamen a čte z něj.
Řád Rytířů Yalky vlastní tři cenné artefakty, které mají nesmírnou hodnotu. A to nejen vyjádřenou v penězích , ale i hodnotu poznání a vědění . Řád vlastní křišťálovou , zlatou a železnou lebku , kteréžto slouží jako studnice poznání , dění a nabírání moudrosti , ale se kterými se jde i bránit a sesílat pohromy na své nepřátelé. Po svém rozprášení se tyto artefakty rozdělili . Jisté je , že jedna z lebek byla zanechána na hradě v tomto království . Na hradě , který sloužil jako sídlo řádu a nachází se u Diamantových hor , na hranici se sousedním královstvím. Tam je asi třeba hledat první lebku , sama se vyjeví ,když ji hledač bude dobře hledat. Další lebky jsou někde jinde, ale indície , je třeba vždy hledat u té , kterou najdete.
tímto se přestavený řádu Kolestýnu odmlčí a pozoruje vás , jestli máte nějaké dotazy.

Jídelna

Všem jsem vám zavázán a tu Kerstin musím ještě pochválit. Povím s úsměvem. Ne tak... zadaří se, že? Napiju se a pokračuju. Počítám že na ten "menší úkol" budete asi stačit sami, co? Ale tak možná, možná bych mohl jít aspoň cestou z hor s vámi. Samozřejmě kdyby vám to nevadilo.
Jak mě dostali? Jeden se schoval za takový velký šutr blízko u cesty. Jak jsem bul u něj, tak vyskočil, kůň mi zatancoval na zadních a jak jsem to nečekal tak jsem se svalil na zem. To by ses divil, jak rychle na mě naskákali. Jako banda rozzuřených veverek. Chachacha. Když se přestanu smát zase pokračuju. Světem chodím sám... no nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Ale já neputuju zas tak dlouho sám. Nedávno jsem odešel od několika kupců, kterým se hodilo, že s nimi cestuje i někdo kdo vládne mečem. Zrovna byl jsem na cestě do města, které leží v úpatí těhdle hor.

Jsem rád, že to není morous a vtípku se chytil.
Ošetřovala tě Kerstin, ta jenž tě postřelila. Já ji k tomu zapujčil ještě obvazy napuštěné léčivou látkou, jenž jsem zakoupil dříve. O pořádné doléčení se ale postarali až tady mniši Kolestýni.
A na otázku, kam cestujeme? Momentálně nikam. Měli jsme právě cestu ke Kolestýnům, jenž nám zadávali úkol a mi přišli s úspěchem. Ještě máme menší úkol od jednoho druida jemuž to dlužíme jako protislužbu za péči o naše raněné přátele, jenž museli zůstat v jeho péči.
A ty pověz jak se stalo, že jsi se stal zajatcem těch banditů? Tedy co se stalo asi se dá vytušit, ale proč jsi šel sám světem?

Jídelna

Jen několik málo minut po mě se ve dveřích objeví známá tvář. Hned mě začne zdravit, nabere si jídlo, přisedne si a začne vtipkovat.
Dobré ráno přeju i tobě. Jan, ke tvým službám. Odpovím. Rád tě poznává Delphe. Děkuji za tvůj zájem. Ten kdo mě ošetřil v tom byl značně zběhlý. Povím, potom se pousměju a ještě zavtipkuji. Nemusíš se omlouvat. Těhdle bylo málo, takže bych se stejně nepřekonal.
Ne, ale ted' vážně. Pomohli jste mi a za to jsem vám zavázán. Kam vlastně cestujete, smím-li to vědět? Povím a potom pokračuju v jídle.

Nechám se odvést do místnosti, kde během přípravy mnichů na léčení se vysléknu ze zbroje i oblečení a naskládám si to na židli i stůl. Na skříň nějak nedbám. Plný žaludek, a pohodlná postel ve mě vyvolá náhlý přepad ospalosti, ale držím se protože se nechávám léčit a některé zákroky jako čištění ran od nečistot často zabolí. Nechci tam být jen v tichu a chtěl bych navázat nějaký hovor, ale moje hlava nevymyslí nic, čím začít, tak přečkáe léčení v tichu. Nakonec to celé zabralo takřka hodinu a já jsem na konci vděčný za to, že jsem dokázal poděkovat a popřát dobrou noc ošetřujícímu mnichovi.
Usnul jsem tak rychle, že jsem ani neslyšel zaklapnout dveře.

Ráno se budím s pocitem vyspanosti, ale přesto se mi chvíli nechce vstávat z postele, tak chvíli poležím a dívám se na strop, protože oknem vidím jen na oblohu, což je momentálně jen světlemodrý čtverec. Když vstanu uvidím i okolí kláštera, které je obklopeno skromnými zahradami, u kterých je div, že v těchto horách vůbec něco vyplodí. Zahradničení a farmaření, ale nerozumím tak to nechám být. Raději se obléknu a po dlouhé době si na sebe zase neberu kroužkovou zbroj a sejdu jen v košili dolů do jídelny, což je stejně jediné místo kam teď trefím.

V jídelně si všimnu válečníka, jehož jsme přivezli sebou, který tam už sedí a snídá.
Má tuhý kořínek, ale taky mu asi dost pomohli mniši. Kdyby byl jen v naši péči ještě by se asi neprobral, nebo nebyl schopen snídat. No počkat, to do sebe klopí pivo takhle po ránu a zraněních? Takže drsnej chlapík
Proběhne mi hlavou, zatím co na něj kývnu a prohodím:
Dobré ráno, válečníku Rychle vezmu džbáneček mléka, čerstvý chléb, máslo a marmeládu. Je červená tak ubde jahodová, nebo malinová, či snad rybízová? Nechám se překvapit.
Přisednu k válečníkovi:
Těší mě, že jsi to tak rychle rozchodil. Já jsem Delphenae, ale všichni a hlavně lidé mi říkají pouze Delphe a mě to vyhovuje. Doufám, že jsme ti nepřekazili nějaké to slavné osvobození a poražení desítky banditů, jenž bys mohl vyprávět děvčatům.
Na tváři mi hraje veselí úsměv a ke konci ještě přehnaně mrknu, že to myslím jako vtip.
Přitom si začnu mazat chléb máslem a marmeládou.

Klášter v horách

Po probuzení ještě několik minut ležím takřka bez hnutí a snažím se rozpomenout na to, co se nedávno odehrálo. Mou mysl však zastírá hustá mlha, zdá se mi, jakoby se to odehrálo tak dávno.
Mlhavě si vzpomínám na boj s lapky a na to jak jsem byl ran.
Rychle se posadím na postel, vyhrnu si košili a prohlédnu si břicho i rameno. Rány mám ovázány čistým kusem látky. Jak se zdá felčar odvedl kus dobré práce, rány téměř nejdou cítit a s ramenem mohu pohodlně pohybovat.
Ted´ si začnu prohlížet spoře vybavenou místnůstku, je v ní pouze pryčna, skříň, stolek s židlí, na které je přichystáno čisté oblečení.
Obléknu se tedy a poté co se ujistím, že se všechny mé věci nacházejí ve skříni, vyjdu ze dveří do společných prostor neznámé stavby.
Protože je všude spousta postav v mnišských kutnách soudím že jsem v klášteře. Otázka zní, zdali mě sem mí... spolubojovníci zanechali, nebo zde také odpočívají.
Zeptám se tedy jednoho z mnichů, zdali tu jsou i ostatní a kde se mohu najíst, protože mám už pořádný hlad. Mnich mě ujistil že společnost , se kterou jsem sem dorazil, jen tak neodejde a také mi ukázal cestu do jídelny. Nezbývá mi než mu poděkovat a odporoučet se do jídelny.
V jídelně jsem první, takže si naberu nějaké jídlo a džbánek piva někam si sednu a začnu jíst.