Vyjedete na horský plácek a před vás se postaví deset , všichni , jak si můžete všimnout , jsou ozbrojeni . Seděli kolem ohně , pak se zvedli . Jeden z nich s černým plnovousem se vydá pomalým krokem k vám .
Plošinka je asi padesát na padesát stop velká a cizí družina seděla v jeho vzálenější části asi 30 stop od vás . Mají u sebe koně , kteří stojí opodál nich .
Muž přijde asi na patnáct kroků od vás , zastaví se , ohlédne se dozadu a pak k vám promluví :
Tak ke Kolestýnům , říkáte , a promne si přitom plnovous, to je ještě kus cesty . Víte , tayd hory jsou tvrdé a leckdo by se v nich mohl ztratit . Proto tady pocestným dáváme rady , jak se tady neztratit a nezabloudit . Samozřejmně , že každá rada něco stojí , ale vy jistě máte na to , abyste prošli , nemám pravdu ...?
Jeho poslední věta vyzněla až příliš ironicky , takže vám začíná docházet , že to asi nebude tady jen tak. Navíc si můžete šimnout , že ostatní se taky přibližují a tři z nich se jaksi sunou doleva, jakob vás chtěli obejít zboku.

Ihned zbystřím, když zaregistruji tu skupinku lidí.. A rovněž bleskově zhodnotím situaci.. Jsme sice v malé nevýhodě, ale jsme na koních.. Pokud se do těch lidí rozhodneme vjet, těžko nás zastaví..
Vyjednávání se ujal Delph, proto jej nechám na něm.. Jen na něj kývnu, že se do toho nebudu plést. Raději se tvářím jako svéřepý bojovník, což mi vždycky šlo velmi dobře. Ale nesnažím se tvářit nepřátelsky.. Pouze odhodlaně..
Kdo ví, co je to za pakáž.. Lapkové, bandité.. Nebo jen skupina lidí na výletě?
V duchu se zasměji své poslední myšlence až mi trochu zacukají vousy a možná si tak na chvíli pokazím svoji hranou svéřepost..

Jsem připraven a čekám, co se bude dít.. Ještě pro jistotu zkontroluji pohledem zadní voj a pokusím se pouze pohledem ostatní vyzvat k připravenosti.. Ale myslím, že jim je to jasné..

Cestu skalami neznám a proto se většinu času spíše rozhlížím kolem a snažím se vrýt si ji do paměti. Také se snažím být ostražitý a dávat pozor na případné nebezpečí. S ostatními se bavím tak, abych přitom nemusel polevit v ostražitosti. Rozhovor s Delphem na tema elfu mi udělá radost. Cestou horskými sedly se taktéž snažím jen první, ale pokud se předemne někdo nacpe, předjíždět ho nebudu.

Když dojedeme tu partičku deseti cestujících, budu zticha, mluvení nechám trpaslíkovi/Delfovi. Všechny si je ale pozorně prohédnu. Všímám si co mají oblečené, jaké mají zbraně, jaké jsou to typy lidí, jestli přijeli na koních nebo jsou pěšky, jak se chovají u ohně a jaké mezi sebou mají vztahy (třeba kdo je tam šéf nebo poskok). Na cestách jsem už pár obličejů viděl, tak třeba si tyto dokáži zařadit. Psa si přivolám k sobě a v sedle se přesunu tak, abych nestál první, ale abych nebránil ostatním ve vyjetí ze soutězky. Ruku přichytám na luk, kdyby ho bylo třeba a změřím si vzdálenosti na pácku.
Stejně jako Delph si uvědoím tu hrozbu, že my se teprv soukáme ze soutězsky, zatímco oni na nás mohou klidně zaútočit, takže se připravím na krajní situaci - že pokud na nás naběhnou, vyrazím na koni proti nim (abych to za sebou uvolnil).

Ve složitém terénu se radši nacpu dopředu, protože si jsem docela jist ovládáním koně a vidím, že tato cesta je těžká a radši nechám ostatní aby mě sledovali, nebo jedu vedle Tellchara, který se v horách vyzná i když nevím jestli i ze sedla a pokračuju v rozhovoru.
Vítr je dost nepříjemný a občas na sebe musíme řvát, abysme si rozuměli a v některých okamžicích to ani nemá cenu. I obličej občas stíčím a chráním si jednou rukou a druhou pevně držím otěže a vedu pomalým krokem svou kobylu do kopce.
Ten prach a vítr mi nedovoluje rozeznat přesně postavy, ale spočítat je dovedu rychle, stejně jako jejich reakci.
Bandité, nebo jen opatrní cestující? Snad je správná druhá možnost, tady se mi nechce bojovat a jestli jsou zkušení, tak dokáží jistě i využít toho, že oni jsou na plošině a mi v zástupu na cestě. probleskne mi hlavou.
Rukou, kterou jsem se clonil před větrem a prachem pozdravím gestem a zvolám tak hlasitě, abych byl i přes větr slyšet:
Zdravíme vás, jsme poutníci k mnichům Kolestýnům. Pokud by vám to nevadilo rádi bychom si ale odpočli a zde je vhodné místo, ale byli jste tu první tak vás prosím o svolení připojit se.
Druhou rukou se nevzdaluji od meče. Přitom se snažím pomaličkým krokem postupovat vpřed, abych co uvolnil co nejvíce prostoru na plošině i ostatním členům družiny.

Cesta se monotónně táhne skalami . Vítr tady fouká dost silně a víří prach na horských stezkách a ten vás obtěžuje tím , že se vám usazuje na šatech , ve vlasech a ztěžuje dýchání .
Situace se trošku vždy zlepší , když vyjedete nahoru do nějakého horského sedla . Po sjezdu níže se situace opakuje.
Jste tak v půli cesty a dojíždíte zase k jednomu sedlu. Vyjedete nahoru , kde se stezka trošku rozšiřuje a vytváří menší plácek možný k odpočinku a pak zase pokračuje dolů skalami ...
Po výjezdu na plošinu zjistíte , že tam už kdosi je.
Je to družina desíti osob , která sedí u rozdělaného ohýnku a o čemsi debatuje . Když vás spatří ,tak zbystří a bedlivě vás pozorují. Pak cosi mezi sebou křiknou a všichni se postaví a zbystří ...

Cesta je monotónní a lehko by otupila ostražitost. V našem případě k tomu však nesmí dojít a víme to všichni. Nás dobrodružný život z nás udělal psance v nejednom městě, máme toliko nepřátel a navíc ještě v těchto místech samotných by nemusela být nouze o kdejaké potíže..
Prostě dávám majzla.. A to pořádnýho..
V čele družiny se postupně ukáže Delph i mnozí další.. Rád si popovídám.. I když například co se týče kování dělám na oko drahoty a nechám ho trochu ty moje vědomosti páčit, aby si jich víc vážil. Ale rád mu odpovím na jeho dotazy.. Nejsem žádný tajnůstkář, zvláště když jde o dobrého spolubojovníka a přítele. Delph jím rozhodně je. Trpaslíci jsou známí především bojem s obouručními údernými zbraněmi, ale to neznamená, že nebojujeme meči. Viděl jsem mnoho bojovníků, kteří využívali dvou mečů jako Delph a byli se tak jako vzteklé horské pumy. Hlavní byla vždycky jejich rychlost a obratnost.. Pamatuji si některé finty a finesy, které používali. Vysvětlím mu je, abych mu trochu obohatil jeho styl a nastínil nové obzory..

Cesty vypadaji místy velice nebezpečně. Hlavně pro snadnost přepadení a tak se mé ruce nevzdalují od zbraní. Jen jednou je to kuše, když je dost času na použití a jindy jsou opřeny kousek od mečů.
Za celí den taky měním pozice, někdy jedu vedle Tellchara a snažím se z něj tahat moudra zkušenějšího válečníka, ale také kovářský pohled na zbraně, abych byl zkušenější nejen v samotém užití zbraní a zbrojí, ale i něco o nich věděl. Jindy zase jedu s Warrenem a povídám si o elfech a přírodě, přestože na svoji minulost u elfů nevzpomínám příliš rád, Warren se ukázal jako dobrý chlapík a otupuje tak rány minulosti.
Taky občas jedu vedle Kerstin na kterou se snažím udělat dojem tím, že vykládám s čím vším jsme už bojovali a jak jsem se přitom vyznamenal já.
Nevyhýbám se ani společnosti Murmëa protože vím, že městští alchymisti dokázali okouzlit zbraně, zbroje i šperky a tak i z obyčejných kupeckých synků byli najednou nebezpeční protivníci a ze skutečných válečníků hrdinové. Tak jsme se ptal na to jestli to umí, nebo myslí, že by brzy mohl umět.
Jedinej komu jsme se za tu cestu docela vyhýbal byl ten nový kouzelník Raistan.

Vydáte se na cestu . Vzhledem k tomu, že jste ve Zlatých horách a mniši Kolestýni mají svůj klášter tamtéž , rozjedete se zprvu k nim .
Tellchar ví ,kde to je , takže vás vede . Stejně tak Kerstin zná trošku okolí , takže ví přibližně , kde se nalézá.
Musíte však být obezřetní ,protože tahle část země je neklidná a v horách můžou číhat všelijaké těžkosti.
Cesty nebo spíše ztezky, které se roplétají horami , nejsou nijak široké . Většinou se vejdou vedle sebe tři, čtyři jezdci , na některých místech ale musíte jít za sebou.
Ke Kolestýnům to máte asi den cesty , protože terén není tak schůdný , jako v otevřeném terénu.