Když mi Delph vzbudí, vstanu, zívnu a vyjdu ven. Rozhlédnu se, kde mám psa a uvidím čaroděje v síti. Hlavou mi proletí myšlenka:
Zatím se od protivného a neužitečného Himringa moc neliší. Snad ti kouzelníci nejsou takoví všichni. Rád bych jednou potkal nějakého normálního, ne jenom samé otravné a rádoby nazlobené co se vyžívají v urážení ostatních...

Roztáhnu si deku u ohně, lehnu na ni a zaposlouchám se do rozhovoru Delfa a Kerstin, případně se i připojím. Pokud se mne ale dlouho nebudou na nic ptát, postupně se nechám ukolébat spánkem.

u ohně

Zničeho nic se za mnou ozval ten půlelf až s sebou trhnu.
„Jo jasně,“ přitakám mu zdráhavě a sleduji ho jak odchází k té chýši. Zajímavý člověk. Teda elf, teda... No to je jedno..., pousměji se nad vlastními myšlenkami a když zajde dovnitř, otočím se zpátky na trpaslíka.
„Jste docela různorodá skupinka, co? Si tu budu jako jediný člověk přiapdat utlačovaně,“ zasměji se znovu. „A to jsem ještě neviděla co je zač pan Rajstan,“ dodám ohlídnuvší se na zřejmě již spícího čaroděje.
Chci se znovu otočit na Murmëa, ale to už se vysoký brunet zase vyloupl ve dveřích poustevníkovi chatrče.
To je ale rychlost, stále se usmívám. Zjišťuji, že je s nimi docela legrace a připadají mi čím dál zajímavější...
Půlelf k nám přisedl a naznačil že je pomalu čas k jídlu.
„Jo taky bych něco zbodla,“ pronesu vesele, ale v tom zjistím, že nevím kam jsem si položila svůj batoh a rozhlédnu se, zatímco náš nový spolupřísedící u ohně si začne napichovat kus masa na špičku meče, což když uvidím se začnu zcela nepokrytě smát, že kdybych už měla sousto v ústech dozajista by mi zaskočilo.
„Fíha, to myslíš jako vážně? Tak to je fakt, dobrý, tohle... To vidět Kralek tak ti ten meč zabaví a ještě ti nabančí,“ neubráním se poznámce na jeho účet. Přeci jen taková neúcta ke zbrani a Kralek coby kovář je na takové věci obzvlášť háklivý...

Půlelf se však zjevně rozhodl mou poznámku přejít a začal s vysvětlováním některých dalších věcí což mi asi po třech větách teprve došlo že bych měla začít opět vnímat a tak jsem napnula uši, podepřela si bradu dlaní a dívala se mu do očí. Prý je slušné když s někým mluvíte dívat se mu do očí...
Ale on mluví dlouho a zamotaně a pro někoho kdo to nezná je to jako elfská vesnice... Tedy až do okamžiku, kdy začne o zlodějích a zlodějské cti. To se napřímím a chci taky něco říct, když se odmlčí, ale on raději naváže sám což je prozíravé, protože kdybych teď začala mluvit, mohl by z toho být smrtící déšť otázek.

Maso už krásně voní a dráždí mé chuťové pohárky. Když konečně dohovoří, musím polknout dávku slin, abych vůbec mohla promluvit. než ale začnu znovu se rozhlédnu po svém batohu.

„To je bezva... Jo prej čest, to mi radši vůbec neříkej, tuhle jsem Pepemu řikala: A co zlodějská čest, a víš co on na to? Prej: Na to už se dneska nehraje, kotě, haha... Docela dobrý ne? Málem mě chytili, trouba jeden. Ale jo, asi jsem jedinej magor, co dobrovolně pomůže přespolnímu zlodějskýmu šotkovi. ani nevím proč jsem to udělala. Je dobrý slyšet že v Dusaru se to ještě drží až tu skončím asi půjdu krást tam,“ zase se zasměju svému vtipu. „Jo a co ti dva? Jako jsem ráda, že mi nabízíte možnost jít s vámi protože nic zvláštnějšího než vás jsem ještě nikdy neviděla, ale už tu dva zloděje máte a příště byste mohli takhle zachraňovat z maléru všechny tři, krom toho kamkoliv příjdeme nás nebudou mít rádi, ono popravdě taky nesnáším přespolní zloděje a teď mám bejt jedním z nich? No to je gól, vážně,“ rozpovídám se stále veselým hlasem. „Ale jo asi počkáme na trpaslíka,“ pohled mi padne na toho co se mnou mluvil předtím. „Myslím toho druhýho trpaslíka, jak že se jmenuje?“, vrátím se pohledem k půlelfovi.

Dokončím svou práci na koních zbytku družiny a pozoruji co kdo venku dělá. Náš nový kouzelníček se uvelebí bokem v houpací síti.
To jsem zvědav co budedělat, až budem v horách, nebo na planinách bez stromů..
Pak spatřím jak Murmëa přijde k nové zlodějce a začnou si vykládat. Jsem daleko, takže slyším spíš útržky a zbytek rozhovoru si domýšlím. Vrátím se k nim, abych se přidal, když uslyším poznámku o Warrenovi.
Já za ním půjdu.
A vydám se za Warrenem. Na dveře do poutníkova příbytku lehce zaklepu a pak pomalu otevřu. Nakouknu dovnitř a uvidím spícího Warrena. Dojdu k němu a lehce m,u zatřesu s ramenem.
Warrene, tady nemůžeš spát. Musíme přenocovat venku. Už tam máme oheň a snad bude i něco k snědku.
Počkám až si budu jist, že jde semnou a pak teprve vyjdu ven a přisadím se ke Kerstin a Murmëovi.
Tak si dáme něco k jídlu ne? Začnu hledat v torně nějaké kousky sušeného masa, které si lehce opeču nado ohněm pomocí nějakého proutku, nebo na špičce meče.
Přitom opékání se pokusím navázat na rozhovor, který vedla ta dívka s trpaslíkem.
Nejlepší bude, když počkáme na Tellchara. On je tu od začátku a ví toho nejvíc. Ale co se nás týče, tak Murmëa říkal, že jsme jako rodina. Rodina bez stejných rodičů a přesto jsme si tu jako bratři a případně i sestra. Víme že musíme držet pohromadě, víme kde máme slabší a silnější místa, abychom poznali, kdy je třeba si pomoct, protože to ten druhý nezvládá. Já tu třebas nejsem od důmání nad tajenkami a strategií, ale na boj, Tady Warren, se s mečem umí taky docela ohánět, ale nejvíc se vyzná v přírodě a dost nám tím pomohl, tady Murmë zase umí různé hračky, které vybuchují, nebo pomáhá léčit. Tellchar, je válečník jako víno, ale i vůdce. Himring byl naše hlava a staral se o magii. Tass a Thinwë zase byli schopní na získání informací ve městě, nebo když bylo potřeba se dostat někam kde nás nechtěli, či něco otevřít. Což můžeš zastat teď ty, pokud se k nám připojíš. Sama jsi se přiznala, že jsi zlodějka i když jsem to tušil hned jak jsem tě uviděl. Kdo jiný by pomohl zloději, než jiný zloděj? Máme přeci zlodějskou čest. zarazím se když si uvědomím co jsem řek. Pak se podívám na ostatní a dokončím to,Býval jsem ranař v menší bandě v Dusaru. Nekradl jsem a ani nic podobného, ale dělal jsem ochranku zlodějíčkům, nebo jsem byl těma svalama v nějakém sporu dvou band. Jenže díky svému původu jsem zůstal mladíkem, když už ostatní zestárli a i když jsme toho dost prožili, přestali mě brát. Musel jsem utéct. Nějakou dobu jsem se živil jako strážce karavan, což mě jednou přivedlo k této skupince. A nikdy toho nebudu litovat.
Dokončím řeč o své minulosti a vezmu si maso a začnu jíst. Jsem rád, že jsem to konečně řekl, ale nevím, jestli chci aby se na to ptali dál, nebo k tomu měli nějaké připomínky, ale teď už toho víc říct nechci.

U ohně

Trpaslík se na má slova zamračil a tak okamžitě otevřu ústa že uvedu věci na pravou míru, ale to už se pan Huo rozpovídal.
To co říká je vskutku zajímavé, potěšující, i trochu smutné vzhledem k tomu co se stalo...
A pak se zadíval do plamenů a já měla pojednou sevřenou hruď, že to já a mé otázky zapříčinili jeho chmurnou náladu.
Usměji se.
„Díky,“ trochu mi přeskočí hlas než jej zase ovládnu. „Líbí se mi ta představa, vážně. Vypadá to že ste přátelé a to se moc často nevidí, já vlastně žádné nemám tak promiňte že se tak hloupě vyptávám, jsem jen zvědavá víte? Nic nevyčítám, vám ani nikomu, jen prostě nevím jak to chodí,“ mávnu nad tím rukou.
„Je těžké nést odpovědnost za celou družinu? Já jen... Moc se mi nelíbilo když ten druhý trpaslík, kldině řekl že vás mám vést, nejsem na to zvyklá a asi bych nebyla dobrý vůdce, ono mezi zloději to moc zvykem není každý jde povětšinou sám za sebe,“trochu se rozesměji, ale jen na chvíli už zase začínám být ta stará Kerstin co blekotá páté přes deváté.
„A do jakéhože bláznivého dobrodružství jste se přidali? Nebo mám rasdši počkat na toho druhého trpaslíka? A jak se vlastně jmenuje? A neměl by někdo jítvzbudit toho Warrena? Poustevník říkal že máme spát venku že nás u sebe nechce a já se mu nedivím, kdybych si takovou bandu přivedla ke Kralekovi, hnal by nás všechny kovářským kladivem,“ oddám se veselému smíchu div mi neukápne slza a pak se, když ten příval odezní, opět zadívám na Murmëa.

U ohně

Pousměji se k Kerstin když se ptá zda není něco možné pomoci.
Při otázkách o hlídání jeden druhého v družině se trochu zamračím a povím.
Ano máš pravdu, asi by se takto předešlo spoustě potíží, kdybychom více,... na chvilku se odmlčím drželi při sobě a přes příliš se neoddalovali od druhých.

Ale mi si věříme. Když už jsme se jednou přidali do tohoto bláznivého dobrodružství, stali jsme se něco jako rodinou. A i když jsou mezi námi občas rozpory a není vždy vše jednoduché, přesto držíme spolu. Ale i tak máme stále svou volnost a jinak si to ani nedokáži představit. Každý víme, že neseme zodpovědnost nejen za sebe ale i za celou družinu.

Domluvím a zadívám se upřeně do plamenů ohniště.