| |||
U Poustevníka Seskočím z koně a uvážu jej k blízkému stromu.Protáhnu svoje tenké tělo.UA to byla cesta ještě kousek a z toho koně bych neslezl.Lenochu posaď se támkle na špičku toho stromu a dávej pozoruj jestli někdo nejde................................................CO? Jidlo zatím musí počkat. Chvilku pozoruji shon kolem raněných a jak je nesou dovnitř.Mlčky jdu za nosítkama a dívám se všude kolem.Zvenku to vypadá jako nějaká chatrč a zevnitř důmyslné obydlí,docela vykuk ten poustevník .Na konci jeskyně začnou dávat raněné na provizorní postele.Marná snaha tolik práce pro mrtvoly na to se nebudu dívat jen tu ztrácíme čas.Nemyslím si že to někam povede jen tu ztrácíme čas.Otočím se a vadám se ven.Tady jsem zbytečnýkdyž vyndu ven párkrát zamrkám abych si přivykl dennímu světlu.Sednu si do stínu stromu vedle koně a využiju chvilku klidu k odpočinku. |
| |||
U Poustevníka Koukám na něj. No tak... Prosím..., naléhám už jen v myšlenkách. Konečně... uleví se mi když vykročí a projde kolem mne k oběma zraněným. Zvědavě sleduji jeho počínání až tak z blízka, že když se na všechny otočí musím uskočit stranou, aby do mě nevrazil. „A-ale...“, chci něco namítat. Copak někdo z nás umí léčit? Já vlastně nevím... Nestačím doříct co jsem chtěla. Poustevník vydá své rozkazy a trpaslík spolu s půlelfem se ujmou nosítek. Nestůj tu jak káča! přikážu si a vydám se po boku poustevníka rázně dovnitř a pomůžu držet dveře. Ne, že by to potřeboval, ale je mi nějak divně. Nemůžu nic dělat a přitom chci pomáhat a celkově prostě tohle není chvíle abych mohla prostě jen stát někde stranou. Vejdeme dovnitř. Tady už to znám. Jak sednici tak místnost ve skále, kam raněné zanesou. Warren vyjde zpět do první místnosti a půlelf dokonce úplně ven... A co já? Rozhlédnu se po všech až se nakonec zaměřím zpátky na Poustevníka a přijdu k němu zatímco je kontroluje. „Můžu nějak pomoct?“ ptám se trochu přidušeně. Mám o ně strach i když je neznám. Sice to moc nechápu, protože rozum mi jasně říká jaká hloupost to je, na druhé straně když už to jednou tak je, tak s tím asi nic nezmůžu, krom toho ten trpaslík s hrozivě vypadající sekyrou mi je svěřil a tak se tedy musím postarat o to aby přežili... |
| |||
Konečně se do trmácíme k poustevníkovi. Tam při čekání na poustevníka slezu z koně a přijdu k Tassovi a Thinwë, abych se podíval, jak na tom jsou. Mám dojem, že hůř, než předtím. To už ale vyjde poustevník a rozmlouvá s Kerstin. Zlodějka? Hned jsem si to myslel. Kdo jiný by pomohl jiným zlodějům? Z dalších úvah mě vytrhne poustevník jdoucí za zraněnými tak mu rychle uhnu z cesty, ale bedlivě ho sleduju. Když rozkáže, abychom zraněné vzali dovnitř, hne se ujmu rozvazování provazů, držící provizorní lehátko u koně. Telle, vezmem to lehátko každý za jeden konec. Po rozvázání provazů vezmu lehátko na straně, kde mají hlavy a počkám jestli příjde trpaslík. Ať tak či onak, nakonec začu táhnout lehátko směrem do světnice. Jaké překvapení, když zjistím, že je to jen maskovací prvek a jedná se o slušné sídlo s návazností na jeskyně. Možná je prostě opatrný, možná má co skrývat, ale moc poustevnicky nežije. Opatrně pomůžu přendat šotka s elfkou z lehátka na postele a ustoupím jak onen poustevník rozkáže. Po chvilince sledování se otočím a vrátím se do první místnosti, kde jsem si všiml, že skončil Warren. Teď vidím, že už usíná v sedě. Lehce si povzdechnu a podívám se kde má psa. Rauko, nechceš prohledat okolí, jestli nás nikdo nesledoval, zatím co se postarám o koně? Netuším jestli mě warrenův pes poslechne. Nikdy jsem po něm nic nechtěl a on taky nebyl zrovna nejpřátelštější, ale určitě vždy poslušný a dobře vychovaný. Jen mě zrovna napadlo, že po takové době co jsme spolu, možná zareaguje. Pak se jdu podívat na koně. Odsedlat je, trošku vytřít, dát krmení a najít něco k čemu je přivážu přes noc. Až skončím, tak pokud pes vyrazil se mnou na něj zahvízdám, aby už přiběhl zpět. A sám se vrátím do místností. |
| |||
Jsem rád, že je ten člověk doma. Podle toho, že nás pustil dovnitř až když viděl naše raněné usuzuji, že se o ně dokáže postarat. Jakmile položíme Thinvê s šotkem kam nám ukáže, svalím se do jedné židle u stolu ve vstupní místnosti a jsem rád, že už dnes nikam nemusíme. Teda pokud nás tady nechá. Prohlédnu si ted podivný dům. Ten člověk určitě není jen tak obyčejný poustevník, nebo za co se to snaží vydávat. To by nežil v takovémhle "přepychu". Naopak to vypadá na poměrně vzdělaného, sečtělého a ne-chudého muže, který bydlí dlouhodobě na jednom místě, avšak to místo není ve městě mezi ostatními lidmi. Proč? Pohroužen do svých úvah pomalu usínám (docela neslušně s hlavou na stole)... |
| |||
Poustevník si vás všechny podezřívavě prohlédne . Pak se podívá váhavě za Kirsten a pomalu se vydá za ní . Ostražitě se při tom dívá na vás ostatní , když kolem vás prochází k nosítkám . Tam se skloní k Thinwë a Tassovi a chvilku si je prohlíží . Pak vrhne káráveé pohledy na vás a zeptá se : Jak dlouho se už s nimi vláčíte ? Proč nebyli ošetřeni už dávno ? Pak vám pokyne ukou ke zraněným . Vezměte je a zaneste dovnitř . Tady s nimi asi moc nezmůžu . A sám rychle jde první a otevírá dvře své chajdy. Vezmety opatrně ty dva a berete je dovnitř. Když překročíte práh domu , zdá se vám , že jste úplně v jiné chalupě , než jaká vypadá zvenku. Vypadá to , jako ž má dvě slupky . Zvenku vypadá neupraveně , jakoby rozbitá . Zevnitř je ještě jeden plášť z prken , která jsou nabitá rovnoměrně a tak to vypadá hned jinak . Navíc obývací prostor pokračuje přes další dveře do skály . Ve vstupním pokoji jsou pouze čtyři židle , stůl, dvě skříně , pár polic s knihami a krb , ve kterém je kotlík. Vy však pokračujete za poustevníkem do dalších dveří , které očividně ústí do skalního masívu . Za dveřmi je velká místnost se čtyřmi postelemi . V místnosti jsou nějaké skříně , police , na levé straně je velké ohniště , kde plápolá oheň a tím místnost příjemně vyhřívá . Z místnosti vedou další dvoje dveře , které jsou však zavřené . Uložíte zraněné na pokyn muže do dvou postelí , jak vám pokynul . Pak odstoupíte a on se nad nimi znovu nakloní a kontroluje je.... |
| |||
Poustevník Nic. No tak... Jsem nervózní. Nejde jen o mě, ale o ty dva... Už-už chci vzít za dveře a otevřít si sama, když konečně zaslechnu kroky. „Uf...“ oddychnu si. Konečně... Ustoupím a počkám až se dveře otevřou. Na poustevníka je vždycky zajímavý pohled, ale dnes mi přijde ještě starší než jindy. Stojí tam a dívá se. No co je? Zamávám mu rukou před očima, když konečně promluví. Jo to sem já, musíš to pořád vytahovat...? Stalo se to před půl rokem... zaleskne se mi v očích, ale doopravdy se vlastně nezlobím protože radost z toho že ho opět vidím v tak důležité chvíli je víc, než cokoliv co by mohl říct. Rád? „Ale no tak...“ zaprosím naléhavě. „Rád je mít nemusíš, jen asi přespí tady na tvém plácku, nic víc...“ lehce rozevřu dlaně, na znamení toho že se skutečně nejedná o nic důležitého, ale vzápětí zvážním. „Potřebuju tvou pomoc.“ Vydám se k nosítkům za koněm. „Ta elfka ztratila hodně krve a šotek je mimo sebe bledej jako smrt. Tady čaroděj říká, že nemá šanci, ale ty mu snad dokážeš pomoct, ne?“ otočím se zpět na poustevníka a nahodím velmi smutný kukuč hodný hladového psa. „Prosím...“ |
| |||
Chvilku se nic neděje a tak Kerstin čeká přede dveřmi . Když už se zdá, že do dveří šťouchne , aby vešla dovnitř, ty se s mírným vrzotem otevřou . V nich vidíte stát mešího človíčka. Má na sobě šedivý plášť s kapucí , která mu ale leží na zádech, kalhoty ze světlé pytloviny a na nohou polovysoké plátěné třevíce s tmavou podrážkou. Vlasy má prošedivělé a na bradě má vousy spletené do dvou copků asi tři couly dlouhé. Dlouze si vás prohlíží a pak zamumlá : Kersti , Kerstin ... chviličku mi trvalo, než jsem si na tebe vzpomněl. Malá zlodějka , které jsem pomáhal se vylízat po jedné její nepodařené taškařici. Vidím , že ses celkem spravila ... co bys ráda a co tady chtějí ti ostatní , na takový návaly to tady není zařízený, ani je nemám rád ... |
| |||
Poustevníkova chatrč Fakt si připadám divně. Sedím si tak na koni, uzdu koně, za nímž jsou nosítka, držím v rukou a jedu včele. Něco takového by mě ráno ještě nenapadlo. Taky proč by mělo, že jo, já jsme přeci byla jen obyčejná, slušná, poctivá zlodějka, nebo vlastně zámečnice, jak si mám říkat, no ono je to vlastně jedno. Tak jako tak otvírám zámky... Stále mi na tváři hraje ten přitroublí úsměv. Ale copak to jde, nesmát se? Ano jde. Kdykoliv se podívám na raněné vím přesně co dělat, jen nechápu jak se to mohlo najednou všechno tak zvrtnout jak se nakonec stalo. Čaroděj mě znervózňuje, ale popravdě, kdo ne? Tady je to teď jako zlý sen a já jsem ráda jen za to, že na mě nikdo nemluví, protože bych vůbec nevěděla co mám říkat.Co dělat to je snadné, prostě jedu kupředu. vím kudy, to je v pořádku. Nosila jsem tam Kralekovi domácí jídlo, když něho ležel zraněný. No ležel... Jakoby on dokázal někde dlouho ležet... Ano, vypadám nervózně a jsem nervózní. Nepatřím sem. vlastně bych tu vůbec neměla být, a kdyby mi tolik nezáleželo na tom abych těm dvěma pomohla a abych si zachránila svou holou kůži, nikdy bych tu ani nebyla. – A tím nemyslím u poustevníka... Sejdeme z cesty a vyrazíme horskou pěšinou jak jsem jim říkala. Teď už doufám nikdo nepochybuje... Ale i kdyby ne, pořád tu budu já kdo má pochybnosti. Což o to poustevník asi pomoct neodmítne, ale ty jejich pohledy, mám pocit že mi něčí oči doslova propalují díru do zad a je to značně nepříjemné. Vůbec nemám ráda mít někoho v zádech, kdyby to bylo na mě, jela bych až vzadu ať si Warren hraje na uklízečku někomu jinýmu! Konečně dorazíme na širší místo, kde je i Poustevníkova chatrč a mě se na tváři po delší chvíli zase objeví úsměv, když mě vyruší zase ten čáryfuk, který dokáže zkazit každou radost a naději. Otočím se k němu stejně pichlavě jako poprvé. „Jestli, pán chce, může pokračovat ještě kousek dál, třeba bude mít víc štěstí!“ utrousím uštěpačně, sama však rázně a tentokrát sebejistě seskočím z koně a spěšně vykročím do domku poustevníka, kde zabuším na dveře. To už ne tak důrazně, mohla bych je rozbít i se svou silou mouchy... „Poustevníku!“ zvolám „Poustevníku, to jsem já, Kerstin, prosím potřebuji pomoc!“ zvolám ještě jednou a čekám jestli se dveře otevřou či přijde nějaké vyzvání, jestli ne jsem připravená otevřít dveře a přesvědčit se zda je doma. Jestli nejste doma budu tu za blbce...!, ne že by mi to muselo vyloženě vadit ale ten trpaslík ke mě projevil až nezvykle hodně důvěry a já nevím proč, ale nechci ji zklamat, tolik důvěry ke mě projevil jen Kralek, ale ten se vlastně počítá jako rodina, takže to je něco jiného. |
| |||
Šotek a seznámení Pozoruji ruchu co se děje kolem dvou zraněných.Ta dívka si dělá docela starosti běhá tu jak pomatená a snažíse pomoc.Při pohledu na ní se mi na tváři objeví úsměv nebo spíš zkřivím tenké fialové rty do úšklebku zdánlivě připomínající úsměv.Nechám je jejich marnému snažení a dám se do prohlížení svojí torny a co v ní mám.Vypadl jsem tak na rychlo ,že jsem nestihl ani pořádně zabalit.V tom mi na věci dopadne stín.Podívám se na horu a nademnou stojí tak mladá dívka.Pomalu se narovnám a zblízka se ji dívám do očí přes moje černý skla vypadá docela opáleně.Co dělá tak hezká tvářička tady venku.Jen pobaveně pozvednu obočí když poslouchám jak se domě pustila.Chladně bez emocí ji odpovím.Umírá je to jen otázka času kdy......ChcípneA dál se věnuji seřazování svých věcí.Lenochu vidíš něco?..........................................................................Jo ti dva jsou od nich to je v pořádku...................................................To je trénink aspoň vypadneme z toho města už mi ty lidi lezli na nervy .Když ke mě promluví ten brunet tak se na něj otočím věnujimu chvilku pozornosti.Ty mě chceš učit ?hihihiihUž je to pár let co jsme z bratrem někde byli,ale na koni jezdit ještě umím bude to chtít jen procvičit a trocho otlačit zadek a stehna. Suše odpovím.Nepotřebuji.Z torny vytáhnu deku za začnu ji předělávat na sedlo.To bude pro začátek stačit.Tornu přidělám ze strany k sedlu a vsunu do ní svojí hůl, která vyčnívá nad ní jak malé kopí .Ještě vlajku a brnění a budu vypadat jako Sturm hihihi V tom mě z myšlenek vytrhne Himring.Jo neboj ohlídám ti je.Nejsem chůva A dál se věnuji přípravě na cestu.Zkrátím si třmeny a vyzkouším jek se mi sedí.To už jsou připravení i ostatní a dva zranění leží na provizorních saních,pozoruji mladou dívku jak se snaží zorganizovat cestu za nějakým léčitelem.Běháš tu jak vyplašen šváb,trochu sebedůvěry holka nebo tu z tebe budou všichni nervozní že nevíš kam nás vedeš. Když se konečně vrátí i ti dva z hlídky tak vyrazíme .Na začátku cesty se držím vzadu s leduji posledního Warenna jak mu říkají jak zahlazuje stopy.Snaživej hihihiZ torny vytáhnu koženou rukavici a nasadím si ji na ruku.Tak co Lenoch jak to vypadá?........................... Tak pojď dolu.Natáhnu pravou ruku do strany aby na ní mohl v klidu přistát a druhou se pevně chytnu hrušky sedla.Když dosedne tak ho nechám přelézt na hrušku.To je co...................... Pomalím tempem jedu za ostatníma s bedlivě si je prohlížím. Když dojedeme k starému stavení co sotva drží pohromadě jen nechápavě zakroutím hlavou. To už jsme tady? zda někdo bydlí? |
| |||
MH: omlouvám se , ale nepřehodil jsem postavu na PJ. Nemám už čas to znovu napsat , proto tento poslední příspěvek berte jako od PJ . Ještě jednou omluva a předposledním příspěvkem se svámi Himring rozloučil, takže by se toto už nemělo opakovat |
doba vygenerování stránky: 0.37283706665039 sekund