Vydáte se na cestu podle Kerstinina pokynu .Taky jede první a určuje cestu , postupně za ní vy ostatní a suitu uzavírá vzadu Warren . Ten se snaží maskovat stopy, ale to v tomhle terénu moc
nejde.
Projedete jak dívka říkala kolem velké strže a dojedete, už se smrákáním, k menší chatrči. Je to celkém přilehlé tak toto stavení nazvat , protože je slátaná z růných prken a sbitá celkem ledabyle. Stojí na menším plácku , který se vytvořil na stezce odlomením kusu skály. Tím se vytvořilo místo asi 30*30 stop pro vybudování tohoto obydlí. Stezka pokračuje dále do hor . Vy se tady budete muset zastavit , i kdyby vás tento poustevník nepřijal. Je třeba někde přenocovat a toto se jeví jako nejpřijatelnější místo , protože nikdo z vás neví , jestli dále v horách je něco lepšího ...

Po tak dlouhé době společného putování odcházet od známých, je trošku skličující i pro mě . Nebyli jsme vždy kamarádi, ale respektovali jsme se .
Podívám se Tellovi do očí a trošku mě z jeho pohledu zamrazí , což se mi stává málokdy.
Snad se jetě někdy potkáme ..., řeknu polohlasem k Tellovi . Ani nevím ,jestli to uslyšel .
Pak se obrátím rychle k Raistanovi:
Doufám, že budeš družině k užitku tak , jak jsem jí byl , doufám , já. Opatruj se brachu a dej mi na ostatní pozor. Vkládám v tebe svou důvěru, doufám , že nesklameš ani mne , ani je.
Následně vsednu na koně a poručím Kraagovi , aby mě následoval . Dávám se směrem k domovu , svému domovu ...

Vůdce?

Cože? Já? Já mám vést družinu? usměji v obličeji jasně znatelný šok a nebude to umírajícími členy této roztodivné skupinky.
Zamrkám a znovu se zadívám na trpaslíka, který stále mluví...
„A-a-le...“ vykoktám ze sebe se zdvihnutým ukazováčkem pravé ruky.
Jenže trpaslík se otočil prošel kolem odjíždějícího elfího čaroděje a začal udílet poslední pokyny.
Rozhlédnu se po všech ostatních.
To myslí vážně? pořád ten nechápavý, nevěřícný pohled.
Jenže pak se rozběhne pryč.
„J-já ale...!“, jenže on jakoby mě neslyšel. Vůbec to nechápu.
Já přece nejsem vůdce... zoufale upřu pohled na unaveného elfa a pak i na čaroděje v rudém.
Věří mi? ale proč? Jak může... Já si třeba nevěřím vůbec... Odkdy vůbec někdo svěří životy svých přátel zlodějce? Ještě k tomu cizí zlodějce? Ne tohle fakt není normální...
Jenže tady se ode mne zdá se něco očekává.
Kruci!, zakleju v duchu, několikrát se nadechnu a pak začnu pracovat na nosítkách.
Zpropadenej šotek a hloupej nadutej trpaslík. Nesnáším vás a to vás znám jen chvilku, jestli ty lemry pojdou, tak najdu nějakýho nekromanta aby je oživil a zabiju je pak ještě jednou za to, že si to vůbec dovolili! Vztekám se. Ještě štěstí, že myšlenky nejsou slyšet.

Nejdřív to chce klacky. Mám štěstí že mi elf Warren pomáhá. Na druhé straně mě štve že třeba nic nenamítá, že mlčí, že vůbec tak snadno akceptuje trpaslíkovo samozřejmé velení. Pokud jsem před tím obdivovala jejich sehranost, teď ji proklínám.
Konečně.
Nosítka jsou hotová.
Setřu si pot z čela a znovu se rozhlédnu. Musím se nad ironií osudu hořce pousmát když pronáším.
„Tak fajn... Jo takže jsem teď jako vůdce, to zní dobře, tak co teď?“ zasměji se. „Fajn, jo to nebylo vtipný tak dobře... Hm.. tudy?!“ ukážu prstem ve směru cesty a připadám si jako šašek. Vlastně proč jako, teď zrovna jsem fakt šašek. Položíme elfku a šotka na nosítka, vysednu na svého koně a vyrazím.

„Jedem?“ znovu se uchechtnu. Tohle musí bejt nějakej hodně bláznivej sen...

Jasně,
mávnu jen rukou, ani nezvednu hlavu a počkám až vyrobí nosítka. I když si myslím, že je to jen ztráta času, jsem rád. Aspoň si trochu odpočinu.
Jakmile odjedou, počkám ještě na Tella s Delphem, hvízdnu na psa a vydám se za nimi.
V místě kde odbočí ze stezky se pokusím pořádně zamaskovat všechny stopy, aby nebyly vidět ani ráno a pokračuji směrem, kterým šli ostatní.
Také mi napadne co když je to past? Koneckonců ta mladá zachránkyně se nám stále nepředstavila. Zkusím být ostražitý co mi mé ospalé smysly dovolí a cestou se rozhlížím kolem a hlavně před sebe, jestli se tam neděje něco nepěkného a za sebe, jestil nás přece jen někdo nesleduje.

S obavami sleduji počínání Warena i té mladé lidské ženy..
Po tom, co se Waren svalí vedle Thinwë, je mi jasné, že jí již nemůže pomoct magií.. A taky mi začíná být zřejmé, že bez této pomoci se můžeme s Thinwë a dokonce i s Tassem rozloučit..
Smrt jsem vždycky bral jako součást života dobrodruha, ale vždycky jsem pro své druhy udělal maximum, co bylo v mých silách..
Jenže co u Auleho vousů mám udělat tady..
Stojím a koukám.. Najednou cítím, že ikdyž mocně vládnu svojí sekerou, vydržím nespočet ran, tak tady to není nic platné a já budu muset připustit, že mojí přátelé zemřou..
Ne to ne! I kdyby jsme se měli vrátit a z města sem dopravit nějakého medika nebo kněze.. Ani nápad!
Už se chystám dát věci do pohybu a opravdu se vydat do města, když mě předběhne ta žena s mnohem lepším nápadem..
Neznám tě, ale věřím ti! Vyhledejme tedy toho poustevníka. Ty povedeš družinu a ukážeš jim cestu.. Já zajedu pro Delpha a připojíme se k vám.. Jestliže je to pocestě, tak vyzvedňete Murmea, jestliže ne, vyzvednem ho s Delphem a vydáme se za vámi.. Tady máš provaz.. Umíš svázat nosítka ze dvou kmínků a přivázat je k sedlu? Můžeš na to použít moji deku.. Jestli ne, udělám to sám.. Tass se tam vejde taky.. Není třeba dělat dvoje..
Jednám rozhodně a rychle. Nechci ztrácet čas.. Popojdu však ještě k Himringovi a naposled se mu podívám do jeho ledových očí..
Nezklam nás Himringu.. Nezklam nás..!
Pak už mu nevěnuji pozornost.. Jestli musí jet, nečekám, že by tu ještě byl, až se podruhé otočím.. Himring taky jedná jasně a účelně..
Než vyskočím na poníkův hřbet, abych dojel pro Delpha, tak se ještě zastavím u Warena..
Budeme Warene potřebovat tvé hraničářské dovednosti. Až sejdeme ze stezky směrem k poustevníkovi, bude potřeba zametat stopy.. Pokud by mělo lehátko zanechávat stopy i na cestě, raději je nes za ten jeden konec a koně ho nech táhnout, až budeme bezpečně mimo hlavní stezku a naše "odbočení" pak zamaskuj.. Kdyby po nás snad někdo šel..
Po těch slovech se na svém poníkovi a vedouc Delphova koně za uzdu vydám za mladým válečníkem, abych jej vyzvedl z jeho stráže..

Šotek

Přispěchala jsem k mužíčkovi, dále už nesledujíc co se v družině děje. Ten vysoký brunet cosi poznamenal k tomu, kterého elf z cechu čarodějů nazval Raistanem a pak ještě povolal na pomoc zraněným toho druhého elfa Warrena. Ještě že tak..., uvolním šotka z třmenů a položím opatrně na zem.
Trpaslík mezi tím poslal půlelfa a druhého trpa na stráž. Mohu jen s podivem sledovat jak jsou sehraní. Něco takového, jsem ještě nikdy neviděla.
Efl warren se ke mě přippojil, když sme se jala sundat i tu elfku. Položili jsme jí a on začal rozmotávat obvaz. Zdá se že se ve své věci vyzná, takže se vrátím pohledem k šotkovi.
Co mám dělat?
Jenže v tom mne ze zamyšlení a nervózního spěchuvytrhnou slova čaroděje v rudém, který se mezi tím doploužil až k nám.
Cože? Skrčkem?! Jak to myslíš?!
Prudce vstanu od zsinalého šotka a vzpurně a bojovně si čaroděje změřím, ačkoliv má kápi tak hluboko staženou, že mu do očí beztak nevidím a celkově nejsem ani z poloviny tak odvážná jak se teď snažím vypadat. No dobře, vlastně nejsem vůbec odvážná, že, ale k jakému zloději sedí odvaha? K mrtvému zloději. Kralek mi vždycky říkal, kdo uteče, ten vyhraje...
A tím se snažím i řídit.
Obvykle...

„Jak ste to myslel s tím srkčkem?!“ vypálím na čaroděje a hned vzápětí se kousnu do rtu, když si uvědomím, že jsem si možná ukousla moc velké sousto. Mimoděk si odhrnu špinavé blond vlasy z obličeje kam mi je zafoukal prudký pohyb a vítr.
Co mám dělat? Jsem bezradná. Elfův pohled mi připomene, proč jsme tu a já u začnu pomáhat s novými obvazy pro tu ženu.
Kruci... Chtěla jsem jim přece pomoct. Zachránit toho šotka..., ne je odvést z města aby natáhli bačkorama až venku. Jasně, že ho neznám. Jeho ani tu elfku. Proč bych taky měla znát každého přespolního zlodějíčka, že? Ale tak už čistě z kolegiality... Koneckonců moc takových jako já neznám a on měl malér a mě by se taky líbilo vědět, že když jsem v maléru, že mi někdo pomůže, na tom snad není nic tak špatného, ne?
Tak jak tu může ten čáryfuk jen tak napůl syčivě a napůl chraplavě oznámit, že se s ním nemá cenu zdržovat?
Warren se svalí vedle elfky.
Znovu shlédnu na šotka... .
Kruci! Tomu se teda říká blbej den...! kouknu zarděná zpátky na čaroděje stále s trochou vzdoru a nelibosti ve tváři. Zdá se však že mi nezbývá, než s ním pro tentokrát souhlasit a to se mi vůbec nelíbí.
„Alespoň trochu úcty ste projevit mohl, ne?“ zeptám se, už zdaleka ne tolik jízlivě. spíš jen aby se neřeklo. Přece nepřiznám, že má nějakej čáryfuk pravdu. Krom toho třeba ještě je nějaká naděje...

A pak si vzpomenu. Vždyť já přeci znám někoho kdo by...
„Možná ne!“ prudce se zvednu a zaměřím své jiskrné hnědé oči na zjevně velícího trpaslíka. „Znám tady v horách poustevníka. Možná by jim mohl pomoci.Je to jen kousek cesty. Zná byliny a léčivá kouzla. Jenou Kraleka léčil, když se vracel z cesty a přepadli ho.“ S každým dalším slovem můj hlas přibývá na síle a rozvaze. „Jen bychom museli rychle. Dál po cestě, pak u rozbitého rozcestníku doleva po horské stezce, kolem velké strže až k jeho chatrči...“ ukážu prstem směrem který by to mělo být a ten je dál kupředu. Je mi ve tváři znát spěch. Prostě nechci přijmout smrt...

Z posledních sil pomáhám té mladé dívčině sundat Thinwê a šotka z koně. Ruce se mi třesou když vytahuji z torny pár posledních obvazů a léčivé bylinky. Prohlédnu si šotka abych zjistil, jestli má nějaké viditelné poranění, ale až na ty modřiny není na první pohled nic vidět.
Jak je na tom Thinwê? Roztřesenýma rukama odhrnu trochu obvaz a rychle ho vrátím na místo, když mi po prstech začnou stékat pramínky krve.

V hospodě jsem musel jednat rychle, abychom mohli rychle vypadnout. Kdybyjste mě rozkrájeli, tak si nedokážu vzpomenout, jak, jak se mi podařilo vyslovit to léčivé zaklínadlo, které jsem slyšel jednou od svého mistra v cechu hraničářů. Divím se, že se mi povedlo. Dosud vždy když jsem ho zkoušel jsem se jen zakoktal. Je docela těžké se u toho správně soustředit. Když jsem to v té hospodě poprvé správně vyslovil, cítil jsem, jak se moje energie vlévá do Thinvê a léčí její bodnou ránu, ale velmi mne to vyčerpalo a dnes už to rozhodně zopakovat nedokážu.
Jediné, co pro ni mohu udělat je, že jí, za pomoci naší nové neznámé, do rány nasypu poslední bylinky a převážu ji, tentokrát pořádně, velkým kusem bandáže. Ruce se mi u toho však tak třesou, že kdyby mi Thinvina zachránkyně neasistovala, neměl bych sílu ani udělat uzel.
Když vzhlédnu a uvidím oči ostatních, jak čekají, že z toho elfku dostanu, projde mnou vlna bezmoci. Nechci nikoho zklamat, ale dnes už nemůžu.
Prostě nemůžu.
Svalím se na zem vedle Thinwê, opřu se zády o strom a zavřu oči. Přál bych fifleně aby to doklapala aspoň do rána. Musím se vyspat. Snad za námi z města nikdo nepojede. Na koně už bych se asi nevyškrábal.

Úprk byl zběsilí skoro jako ten posledně, ale nebylo potřeba násilí ani v hospodě, ani ve městě. Když přejde adrenalin a vzrušení začnu se zajímat o Tasse i Thinwë. Obočí se spojí a připomíná tupí šíp, jak mám pokrčené čelo zachmuřením.
Cestou si také všimnu pytle brambor, jenž budeasi kouzelníkem, protože přišel s Himringem. Vzpomenu si i na jméno. Raistan Majer.
Prohlédnu si i novou dívku. Vypadá taky přitažlivě, vlastně ještě přitažlivěji než Thinwë, protože to není elfka. Když si vzpomenu na Thinwë tak se opět otočím ke dvojiz zraněných.
Nakonec se zastavujem a já vidím, že o zraněné začnou hned pečovat povolanější, než já. Popojedu k poslednímu přijíždějícímu kouzelníkovi. To slyším jeho kašlaní supění a nadávání na koně. Také si povšimnu pořádně onoho podivného předmětu na očích. Jakési skla spojená drátkem.
Podobná používají učenci když špatně vidí do knih, ale ty jsou čiré
Uslyším i jak nadává na koně.
To Himring najednou pronese něco co jsem nečekal.
Cože? Himringu, nemám tě rád, ale osvědčil ses a jsi jeden z mála elfů, kterému bych svěřil svůj živo do rukou, kdyby bylo třeba. To není ze strachu a zbabělosti. Co za tím vězí?Mé oči se při těch myšlenkách stáhnou do úzkých štěrbin a pevně semknu rty. Spolu s nakrčeným obočím ze starosti o zraněné vypadám velice výhružně.
Raistanova odpověď mě taky zarazí, tak se k němu otočím a možná ne zrovna přiměřeně, přotože si nezaslouží vybíjení si vzteku odpovím.
Naučím tě na koni jezdit. Je to jednoduché a my se nemůžeme zdržovat. Pochybuju, že bys byl schopen pěšky držet krok, obzvláště přes ten kašel. Leda by ses chtěl přemisťovat pomocí magie.
Pak sesednu a poslechnu Tella ohledně oné hlídky. Cestou už přívětivěji na Warrena:
Warrene, prosím postarej se o ně co nejlépe.

Pak se rozběhnu abych překonal volné prostranství co nejrychleji. Když dorazím k porostu naopak zklidním a snažím se pohybovat co nejtišeji a nejopatrněji můžu. Přitom nasadím šipku do připravené kuše a a si čtvrt hodiny postupuju zpět po našich stopách.

Byl jsem rád, že v hostinci nebylo třeba násilí a nakonec jsme prchli bez větších obtíží. Ta chvilka čekání se také vyplatila, protože Himring vyslyšel mé "telepatické" prosby a nakonec se v pravý moment objevil a dokonce i někoho přivedl.. Ale nebyl čas na ptaní..

Bránou jsme projeli jako velká voda a nikdo se nás nepokusil zastavit.. Při cestě pozoruji Thinwë i šotka, rovněž hlídám cestu za námi, ale evidentně nejsme pronásledováni. Po očku si i prohlédnu toho zřejmě kouzelníka, jenž přišel s Himringem.. Zdá se, že mu ježdění na koni příliš nesvědčí.. Pousměji se sám pro sebe a zároveň se krátce zamyslím nad tím, kdy my jsme naposled nějaké město opustili normálním způsobem.. Tohle vykouzlí mírný úsměv na mé tváři, ale pokazí jej další pohled na raněné a jistá předtucha, že ten nový kouzelník tu není jen tak.. Bude problém s Himringem..

Zastavili jsme na vhodném místě.. Pokud není vidět dostatečně dozadu, pošlu tam Delpha jako zvěda, aby nám jistil záda.. Totéž udělám s Murmeou, ale ve směru v před. Budeme mít hlídanou cestu.. Okolí ne, ale zdržíme se jen krátce.. Chce to ošetřit zajatce a pak musíme pokračovat..
Warene, můžeš pro ně ještě něco udělat? Jak jsou na tom, vydří další cestu? A šotek?
Jsem mile překvapen, když Warena předběhne v péči o zraněné ta mladá žena.. Ani neznám její jméno.. Ze starostí o zraněné mě vytrhne Himring..

Jeho ledový pohled, jenž na mě upírá je kontrován mým, který by skály lámal..
Po tom všem se naše cesty mají rozdělit.. Himringu!
Nechám ho, aby vyložil celou věc, která nijak zvlášť jeho odchod nevysvětluje.. Ale tady jde o něco jiného.. A ten nový.. Chová se jako pěkný pitomec a osoba nevhodná ke způsobu života, jaký vedeme. Ale kouzelníka by bylo třeba..
Nevšímám si ho, ani jeho hloupé mluvy.. Teď je potřeba to dořešit s Himringem a zároveň očekávám, co mi řekne Waren..

Himringu já myslím, že není toho mnoho, co by bylo nutné říkat.. Jestliže "musíš odejít", není třeba o tom zvlášť diskutovat. Ty víš jak to u nás chodí a rovněž ti je tedy jasné, co se od tebe očekává.. Věřím, že nás nezklameš..

Rychlí úprk
Do čeho jsem se to zase navezl,to se zas nechám příště ukecet.Řikal že mě seznámí s přáteli a že mě vezme na výpravu a ne že hned nasednu na koně a jako šílenec se někam poženu ani nevím kam.Jen tak tak držím tempo s družinou,skáču na koni jako koza v jeteli.Prej zabal si deku pojedeš na výpravu ,ale o koni tu nikdo nic neřekl.
Když vidím že za náma nikdo nejede tak z pomalím do pomalého cvalu.Jen si jeďte přeci si nezlámu všechny kosti v těle.Patou kopnu do koně.Tam jedem za nima a musíš sebou tak házet nedá se na tobě sedět a taky pěkně smrdíš.Kápi si stáhnu do čela a před ústa si vložím kapesnik.Jedou jak šílenci a toho prachu to není nic pro mě a ještě ten kašel.HFGFHGHFGFHFGF.kašel
Pomalým tempem se snažím řídit koně směrem prchjící družině.
Lenochu kde jsi říkal jsem ti že se mě máš držet a ne lítat po vše čertech.................................... Nebudem se o tom vubec bavit, budeš se držet na dohled a basta nebo tě strčím na pekáč.
Pomalým tempem dojedu za oněma lidma.Taky jsi mohl počkat Himringu.Pomalu sesednu z koně.Au a to hnusný smradlaví zvíře jsi vem nehodlám si zlámat kosti.Pravou ruku si třu své pozadí a v levé držím hůl o kterou se opírám.

Popis
Středně vysoká postava asi 175 cm vysoká lehce nahrbená opírající se při každem kroku o hůl.Oblečená v červené kápí s rukávy která sahá až nezem že zakrývá i nohy.Jen z konců rukávů vyčuhuje úzké zápěstí zakončeno dlouhýmy kostenými prsty.Na levém prsteníčku má malí zlatý krouže který doplňuje na pravém stříbrný prsten se zeleným kamenem.Jeho útlí až hubený pas je převázán několika vrstvami provázku.Na pravé straně visí 5 kožených pytlíčků a na pravé straně má zastrčenou dýky zvláštního tvaru a materiálu je celá bílá.Při každém kroku jeho hůl bouchne o zem a trovchu to v místnosti zaduní. je asi metr osmdesát dlouhá ze světlého dřeva pobita měděnými plíšky.
Obličej má svetlí až bledě nemocný s větším špičatým nosem tenkýma fialovíma rtama s bradou lekce špičatou ostře řezané lícní kosti mu vystupují z tváří na který mu padají šedo bílé
řidké vlasy které se dotýkají ramenou.Oči nejsou vidět místo nich má zvláštní černá skly uprostřed spojené stříbdrným drátkem.

Pozorně si prohlížím všechny co tu stojí.Zajímavá sebranka ,jak se tito mohli dát dohromady?Jsem Raistan Majer jak už bylo řečeno a jak to tak vypadá tak nějakou dobu budu s vámi trávit čas.Pomalým krokem přejdu k šotkovi a zkoumavě si ho prohlížím.
Určitě strkal prsty kam neměl hmmm připomíná mi jednoho mého známého kdepak jsem ho jen viděl.No nevypadá zrovna nejlépe.Tomu už nepomůžou ani všichni bohové světa.Lenochu pozorně se dívej kolem jestli nás nikdo nesleduje.S tím skrčkem nemá cenu se zdržovat to už nerozchodí.Himringu toho koně si vem nebudu ho potřebovat.