Rychlí úprk

Všechno se to seběhlo nějak strašně rychle. Přijela jsem před hostinec, ale tam už se začínal srocovat dav. Vzala jsem to na hospodský dvůr boční brankou a tam zuž všichni lezli ana koně. Ten elfí muž se mi dokonce představil jako Warren. Možná jsem měla odpovědět, ale já mu jen kývla na pozdrav a rozhlédla se. Bylo mi víc než jasné že potíže už natahují své dlouhé prsty a jsou připraveny nás sevřít ocelovou pěstí.

Upevnili tu elfku a šotka do sedla a než jsem se nadále seděl i poslední muž v sedle.
Tak co je?
Nic...
Jedeme ne?! Trpaslík však stále otálel a zdálo se, že mezi nimi je něco co mi zůstává skryto. Příliš tomu nerozumím ale oni v tiché shodě čekají snad minutu, než se konečně rozhodnou, trpaslík zaujme své místo v čele, na trpa je zdatný jezdec, a můžeme vyrazit.

Tedy mohly bychom kdyby se v brance neobjevili ti dva. Neznám je a ani nechci, ale evidentně k nim patří a než se nadám jsme všichni na koních a uháníme vpřed. Necpu se dopředu. Vlastně bych tu vůbec neměla být. Jen sleduji jak prosviští davem, jak se proženeme městskou branou a stále se ohlížím a nemohu pochopit jak je možné že nás nikdo nepronásleduje...

Nic.
Jedeme mlčeky stále dál a mě se nechce porušit ticho. Sama mám co dělat udržet se v sedle. Nikdy jsem moc nejezdila i když mám koně ráda. Jsem dost obratná, udržím se, ale kdyby s sebou kůň měl začít nějak moc házet, nejsem dost silná abych ho udržela.
Naštěstí to ovšem není třeba.

Zastavili.
Není divu, potřebují ošetřit zraněné.
Jsem ráda, že zastavili.
Uf... Pořád za námi nikdo nejede. Zdá se že sme v suchu, setřu si pot z čela.
Ale to už jeden z těch co se k nám přidali na poslední chvíli začne něco hovořit a zdá se že si s trpaslíkem jsou nějak blízcí protože přesto, že oslovil všechny na něho se dívá ponejvíc.
To vypadá na velké problémy... Chce odejít? A je dokonce čaroděj. Není to škoda? Jenže sám dotyčný nabízí východisko v podobě svého přítele, kterého představuje jako Raistana.
Raistan, Warren, jsem tu jediná co má normální jméno? Jasně že se neni co divit, jsou tu povětšinou elfové a trpaslíci. Jeden půlelf ale to se nepočítá, ono ho není moc kam počítat i když je to docela hezký urostlý mladý muž.

Nechci vstupovat do hovoru. Přeci jen jsem ten poslední kdo tu do toho má co mluvit, jen si tak říkám že by někdo měl jít a pomoci těm dvěma. Jak se po nich tak ohlédnu zjišťuji, že elfka na tom vypadá o něco lépe. Její rána je ovázaná a dýka už pryč. Přemýšlím kdy to asi stihli a jak, ale to je něco co já asi nikdy nepochopím. Jenže šotek na tom vypadá zle. Pořád ještě je mimo sebe, bledý jako smrt a kštice dlouhých vlasů mu padá přes koňský hřbet jako bizardní vodopád...
Sesednu z koně a vydám se k němu. Teď máme evidentně chvilku času a mě se nelíbí v jakém je stavu i když mu sama zjevně nepomůžu. Chtěla jsme mu pomoct, kdyby zemřel má snaha byla zbytečná. Nerada dělám zbytečné věci.

Cítím se skutečně unaveně. Jak se vzdalujeme od města, držím se na koni z posledních sil a jediné, co si přeji je si někde lehnout a prospat celý zítřek. Když však slyším, že nás Himring opouští, dokonale se probudím. Lepší zprávu jsem si mohl jen stěží představit. Nepříjemný a nafoukaný prudič Himring mi rozhodně chybět nebude. Dávám to na sobě znát s úsměvem na rtech.

Poté si změřím jeho bývalého spolužáka, přátelsky mu pokynu na pozdrav a pevně doufám, že nebude takový osel jako pan krasoň.

Nechápu příliš , co se děje , ale asi to bude vážné .
Jako vždy se asi někdo k něčemu připletl , to se stává jenom nám ... pomyslím si vzteky,ale na tohle teď nemám čas.
Vyskočím na koně a s družinou tryskem vypadneme z města. Zjišťuju , že je cosi s tassem a Thinwë.
Za městem v horách se zastavíme a já mám možnost cosi s vým druhům sdělit.
Přátelé, bohužel mi byla doručena depeše , že se cosi děje s mými nejbližšími příbuznými. Nemám žádnou jinou možnost , než se odvás oddělit a pomoci jim v boji s ... , když tohle pronáším , dívám se upřeně na Tella a doufám , že to pochopí.
V Uru jsem potkal svého dobrého přítele , kterého bych vám chtěl tímto představit . Jmenuje se Raistan Majer a známe se spolu už od akademie. Mohl bych za něj dát ruku do ohně a tak jsem si mysl , že by vám mohl být zdatnou náhradou za moji maličkost . Možná by se vám nějaký mág mohl hodit ... a opravdu ho znám dobře , takže vím , že by vám mohl být zdatným členem , tak jak sem byl doufám já ...

Hostinský lamentuje a pobíhá po šenku . Ostatní hosté jsou z toho v rozpacích a trochu jako opaření . Warrnovy zlaťáky ale šenkýř zvedne a v jeho očích se zaleskne trocha mamonu.
Vyběhnete všichni dozadu a hostinec , kde jsou vaši koně , a chvatně všichni nasedáte . Nějak do sedel dostanete i Të s Tassem i když ti nejsou při sobě . Připoutáte je , aby vám nespadli a chcete se vydat na cestu . Chybí vám pouze Himring , ale asi na něj nemůžete čekat . Najednou se ale zjeví před vámi a s ním ještě jedna postava . Himring nemusí nic říkat , vyleze na koně a spolu svámi se vydává ven z města.
Projedete kolem hostince a rozrazíte shrocený dav , který se tam vytvořil přede dveřmi hostince .Nedbáte na nadávky a nářek postižených , které jste odhodili na stranu , a jedete směrem k bráně . Tou se proženete , takže i kdyby vás stráže chtěly zastavit , tak by to patrně nesvedly.
Vyjedete před městské hradby a dáte se směrem do hor . Pokud se ohlédnete , tak za sebou nikoho nevidíte , kdo by vás pronásledoval . Po nějaké té ujeté míli s ezastavíte . Jste v relativním bezpečí ...

Sotva vidím vběhnout neznámou ženu s Tassem v náruči a Thinvë s kudlou v boku už vyskakuju z lavice a šahám pro oba krátké meče. Bolest v Pravačce mě opět připomene, že ještě není uzdravená, ale mám pocit že se to zlepšuje.
A zrovna, když jsme se na to chtěl po večeři podívat a ještě se poléčit
Tell zavelí a já bez meškání poslechnu a jen si kleju potichu
"Himl herogt, krucifix ...", dál to není slyšet, protože mizím dveřmi do stáje.

"Murmeo, překontroluj spodní přezky, dostaneš se k nim líp a já ty nahoře." , přerozdělím práci mezi mě a trpaslíka.

Koně jsou naštěstí napůl připravení, protože jsme stejně ráno chtěli pokračovat, tak jsme jen rychle překontroloval přezky a připevnil vaky na koně. S Murmeovou pomocí jsme rychle hotoví.
Poslední příprava co udělám je ta, že si vezmu svou těžkou kuši a opět si ji natáhnu a zajistím. Šipku do ní zatím nevkládám, ale připravím si ji do ruky, abych mohl okamžitě nabít.

V ten okamžik pořádně vydechnu a pronesu otázku na kterou nečekám odpověď:
"Co se tam u hoven všech bohů stalo?"

Podepřu raněnou zlodějku a snažím se nedotýkat dýky, která jí trčí z boku. Položím ji na stůl a odhrnu oblečení kolem rány. Ta kudla musí každopádně ven. Vyndám ze svého vaku kus obvazu a pár bylinek. Dýka může být hluboko, ale podle barvy krve odhadnu, že snad neporanila vnitřní orgány. Nachystám obvaz a obejmu jím čepel, chytnu dýku za rukojeť a opatrně vytáhnu. Ránu utřu, nasypu do ní bylikny proti infekci a přitlačím obvazem a zašeptám:
Falläna val tel' seorsa, fallän amin tinu Thinwë...
nečekám, že takhle narychlo to bude fungovat úplně dokonale, ale krvácení by to mělo zastavit. Zbytek se udělá až bude čas. Snad fiflena do té doby vydrží...

Když vidím, že během mého léčení se ostatní členové skupinky shromáždili před hospodou a já s Thinwë jsme poslední, kdo zůstal v lokále, vytáhnu ještě z měšce pár zlaťáků a hodím je hostinskému:
"Příteli, pomlčte prosím o směru, kterým odjíždíme. Stalo se nedorozumění, nic jsme neudělali hleď, jsme obyčejní pocestní, kteří si ve vašem hostinci chtěli jen pokoj a večeři poctivě zaplatit. Zde jsou peníze."
Pak přihodím ještě jeden zlaťák a zamračím se na něj:
"Řekneš jim kam jsme odjeli a vykuchám tě jak vepře!"

Vytáhnu Thinwe ven a rozhlédnu se, jestli někdo přivedl mého koně. Také si všimnu naší nové známé a protože je mi jasné, že alespoň na čas se k nám připojí, pokynu jí na pozdrav:
"Není čas na dlouhé seznamování. Mé jméno je Warren."

Hospoda – kovárna a návrat do hostince

Trpaslík vstal. Z jeho sekyry jde vážně strach, ale mě ani na okamžik nenapadne, že by ji mohl chtít použít proti mě. Proč by taky měl?

Jeho duchapřítomnost je však zarážející. Ta lehkost s jakou vyhodnotil situaci, kterou jsem mu nastínila s jakou rozkazuje svým druhům při konečném uvědomění si, že by měli zmizet... Už chápu že mě ta ženská odkazovala právě na něj...

Jeden z elfských mužů se zvedl a podepřel tu elfku, kterou jsem přivedla – přitáhla až sem. šotka vezmu opět já, zatímco druhý trpaslík a půlelf vyběhli někam ven. Prý připravit koně.

No jo, koně... Taky jsem hrdým vlastníkem koně. Ani ne tak hrdým, a ještě míň vlastníkem, ale mám tu jednoho koně. Jen je teď momentálně ve stájích u kováře. Mám s tím starým morousem oboustranně výhodou dohodu. Bodejď by ne, když je můj kmotr a staral se o mě od narození. Tedy od té doby, kdy mě našel na prahu.

Ale to už se ten vousatý mohutný mužík otočil přímo ke mě.
Na díky není nejlepší doba? A kdy jo?, uchechtnu se. To bych řekla, že jsem jim pomohla. vypnula bych hrdě hruď co? Mám jet s nima? Dvakrát překvapeně zamrkám. Trpaslík přehmátl rukama na toporu sekyry připraven na okamžik rozražení dveří. I já si uvědomím že neni čas na dlouhé okecávání a rozmýšlení.
Má pravdu... Jako ne že by snad neexistovala šance že se z toho nějak vykecám u stráží, ale popravdě, co když by to nevyšlo? Na druhé straně je neznám, nic o nich nevím, kdybych neměla v sobě zakořeněný ten pitomý zlozvyk zlodějské cti vykašlala bych se na ty dva a byla teď v balíku. V té skrumáži těl bych si určitě nějakou tu minci ulovila.
Ale co teď?
Kývnu trpaslíkovi.
„Dobře, ale musím, si pro koně,“ rozhoduji se rychle. Vezmu šotka, vyjdu s ním ven, kde ho posadím na zem a rozběhnu se pryč.

Tomu se říká prima den...
Pospíchám. Ani se moc nerozhlížím. Do kovárny vrazím jako velká voda.
„Kraleku?!“ zavolám ode dveří. „Odjíždím z města, na nic se mě neptej, sem v průšvihu, vrátím se jak to půjde, jo a beru si koně,“ to už jen spěšně oznámím, vyběhnu po schodech nahoru, popadnu tornu, spěšně do ní něco naházím a zaběhnu do stáje, kam už jde kovář se mnou.
„Zbláznila ses Kerstin? V jakým průšvihu?!“ popadl uzdu mého koně aby mě zastavil. Jeho silná paže je pro mě nepřekonatelná překážka a víme to oba.
Zarazím se.
„Prostě tak, jasný? Stejněs to musel čekat, že odejdu, ne? Taková díra, tak mě pusť já se vrátím až to tu odezní...!“ Pustí uzdu a já vyrazím.
„Tak dobře, ale dávej bacha, jasný?!“
„Jako vždycky, vždyť mě znáš...“ odvětím.
„No právě...“ zaslechnu ještě, ale to už má kůň na hřbetě sedlo a já se vyhoupnu do něj.
„Tak ahoj,“ rozloučím se. Srdce mi divoce tluče a je mi úzko a mám strach, ale ve tváři nic nedám znát, protože cokoliv z toho by molo Kraleka popudit aby mě nepustil. Mávne a otočí se aby se vrátil do domu. Jak jinak. Nikdy nebyl na žádné okázalé projevy emocí.

Vyrazím. Během chvíle už jsem zpět před hostincem tak jako i zbytek skupinky.

Hospoda

Zrovna jsem si potahoval z fajfky, když se rozrazily dveře..
Pohled na Thinwë, ze které teče krev mi vyrazil kouř z plic, až jsem se rozkašlal..
Ale to trvalo jen okamžik..
Z úst se mi vydralo ještě typické Kurva mať toto
Ale to už jsem sahal po svojí obouruční sekeře a byl na půli cesty přes lokál k té dívčině..
Fajn, že stihla promluvit v čas a osvětlit situaci.. Tak nějak instinktivně jsem byl připraven "bránit" členy naší družiny i před tou ženou, která je vlastně přitáhla..
Všechno to bylo jen dílem okamžiku..
Delphe, Murmeo běžte do stájí a nachystejte koně.. Warene poď mi pomoct s Thinwë a šotkem.. Kde je Himring.. Doprdele..
Uvědomím si, že není čas.. musíme vypadnout..
Tak dělejte.. musíme zmizet.. A není to takhle poprvé
Tebe neznám.. Na díky teď není nejlepší doba.. Předpokládám, že jsi jim pomohla a teď jdou i po tobě.. Tak bude nejlepší, když se vypaříš s námi..
Mluvím s ní, ale především jsem připraven na ten moment, kdy se rozrazí dveře a já budu muset dělat to, co umím nejlépe.. Bojovat..

Hostinec – podivná skupinka

Nikdy by mě nenapadlo že to může takhle skončit. Že se docela obyčejná procházka po tržišti může takhle zvrtnout. No dobře, nebyla to procházka a nebyla na tržišti, ale to na věci nic nemění.

Zrovinka můj zrak se zaměřil na případnou oběť, když v tom jsem zaslechla křik a ohlédla se. Nějaký šotek se tam právě snažil někoho okrást a tomu se to vůbec nelíbilo. Zatracení šotci! no nenaštvalo by vás to?

Jenže z obyčejné krádeže se v mžiku stala šarvátka a brzy byl šotek i jeho společnice zraněný.

Kruci! zaklela jsem v duchu.
Vrhla jsme se v řež a snažila se oba odtamtud dostat. Naštěstí zmatek byl ve spojení se strážemi tak veliký, že se mi to nakonec opravdu podařilo a z té elfské ženy vypadlo, že jejich společníci čekají v nedalekém hostinci.

To je prostě bezva! Nemám ráda přespolní zloděje. Nikdo je tady nemá rád. A ještě míň jich má rádo šotky...

Vrazila jsem do hostince i s těmi dvěma a zalapala po dechu když jsem uviděla dva trpaslíky a celkově společnost kolem nich u stolu.

A co teď? Váhám naštěstí jen chvilku.

„Vaši přátelé jsou zranění, brzy tu budou stráže, musíte vypadnout!“ ohlásím jim a šotka položím na stůl. toho unesu i já, tu ženu budu ráda když nechají si sednout. Odhrnu si vlasy z čela a vcelku naléhavě se podívám po přítomných, jestli s tím jako hodlají něco dělat protože jestli ne, obávám se že mé léčitelské schopnosti nebudu dostatečné...

Během hovoru se sebere i Himring s tím , že si musí jít pohovořit s někým ze svého cechu. Hodí přes sebe svůj plášť a odkráčí do města .
Čas běží . Pak je slyšet zvenku jakýsi ruch . Následně dovnitř vpadne Thinwë , ale hned za zápražím padne a je vidět , že z boku krvácí . Navíc ji odtamtud trčí dýka , takže je hned vidět důvod. Vzápětí po ní dovnitř vtrhne i jakási dívka , táhnoucí Tasse, který o sobě evidentně taky neví . Položí ho vedle Thinwë a rychle za sebou zavře dveře a zastrčí závoru.
Dívka je menší postavy, má špinavé blond vlasy sepnuté sponou a hezké výrazné hnědé oči.
Má hnědou sukni,šedomodrý korzet, bílou halenu a vysoké pohodlné boty. Na zádech má lehkou kuši a za pasem se jí houpe krátký meč a dýka.
Zvenku na dveře dopadly dvě rány a nějaké nesrozumitelné klení ...