K večeru vyrazím dopředu s tím, že budu hledat místo na nocleh odpovídající požadavkům šefika.

Finty? Aby ne.

Dojedete na místo, kde stojí u cesty můj kůň a klidně se pase. Já jsem kousek dál nalevo v dolíku v lese, kde připravuji ohniště a vedle toho větší hromadu šáší.

Nachystal jsem ohniště, u kterého se můžeme na chvíli zahřát. Jenom dokud je světlo. Po tu dobu by měl někdo hlídkovat na támhle tom kopečku jestli někdo nejede.
Ukážu na vyvýšeninu kousek zpět na druhé straně od cesty.
Kouř z ohně ukáže pronásledovatelům, že táboříme a kde. Oheň budem živit celou noc, ale spát budeme na tom kopci, odkud je výhled.
Ten kdo nás pronásleduje by byl blbej, kdyby na nás neudělal noční přepad. Bude mu totiž (podle našeho ohně) jasné, že jsme už polevili v ostražitosti (když si ho dovolíme zapálit už za světla) a že lepší příležitost na útok na nás už nedostanou.
A pokud přepad udělají, my se budeme moci rozhodnout, jestli je překvapíme a zaútočíme jim do zad.

Pokud naše ohniště nikdo nepřepadne, máme prakticky jistotu, že za námi nikdo nejede.

Jestli se to ostatním nelíbí, ohniště zase rozeberu. Jestli ano, zapálím ho a svalím se na deku, abych si konečně oddechnul.

Psovi řeknu "volno" (doufám, že najde vodu) a chvíli odpočívám.
Uvítám, když půjde někdo nasbírat dříví (to tady nebude žádná velká práce), ale hromadu šáší hlídám, aby ji nikdo nepřiložil.

Cestu snáším rozhodně lépe než předešlého dne. Stejně jako obvykle, když jedem někde krajinou a přírodou, nehrnu se nijak moc do čela družiny ani do rozhodování. Ikdyž sleduju ostražitě okolí před námi i za námi, současně poslouchám bezstarostné tlachání šotka, mladšího trpaslíka a půlelfa.
Behem cesty mi Kraag nehlásil žádné nebezpečí, které by viděl z výšky. To mě trochu uklidní, ale bdělost je stále na místě. Přestože jsem tajně doufal v to že se zahřeju u ohně, vlastně jsem tmu skutečně nevěřil a tak Tellcharovo rozhodnutí snáším se stoickým klidem. Povečeřím v celku střídmě, snad jako bych dal více havranovi než sobě a připravím si ležení. Nejsem nějak extra vyčerpaný, jako předešlého dne, nicméně to že musím odpočívat 8 hodin se nijak nezměnilo. Proto přijdu k Tellcharovi a optám se ho:
"Jal to bude s hlídkami? Dnes bych měl hlídku určitě zvládnout a ještě si odpočinout těch osm hodin, abych mohl meditovat. Ale musím si vzít první."

S Delphem a Murmeou po boku cesta uplnějinak ubíhá.Ikdyž Warrena a Tellchar sou stáleostražití a předvádějí jakési manévry, já se chci už jen díky své povaze bait a užiit si volné přírody a společnosti kamarádů. Po Delphově podařeném vtipu se začnu smát a plácat rukama do kolen, div málem s poníka nespadnu. Potom vytáhnu píšťalku a začnu pískat rychlou a veselou melodii. Po chvilce mne však donutí přísné pohledy Tellchara a Warrena ji scovat a tak jen pokrčím rameny a přidám vtip:
"Přijde barbarský válečník na dvůr za panem králem a říká mu: Vaše veličenstvo, zde v pytli jsou tři dračí hlavy a tak plním své slovo, abych získal princeznu. Král povstane, ukloní se a odvětí: I já samozřejmě plním své královské slovo a zde v tomto pytli je ruka a srdce mojí dcery."
A v podobném tonu se vede celá konverzace.

Večer se utáboříme na kopečku uprostřed planiny. Rozhodnutí o tom, že nebude oheň mne ice nepotěší, nicméně s tím nemám žádný velký problém.Jen že s ohýnkem je vždycky veseleji. Ale aspoň budou vidět hvězdičky a třeba si budem vyprávět nějaké strašidelné příběhy.

K večeru

Cesta ubíhala pomalu. Také mám za sebou své a odpočinek delší než pár hodin mizerného spánku v chladu by mi prospěl. Mám docela mizernou náladu, po celou dobu mlčím a sem tam sleduji okolí, abych mohla případně zachytit nepřirozený pohyb kolem nás. Pokud někde zachytím něco znepokojivého, prodloužím pohled o pár vteřit než jím zase pokračuji dál.
To až Delphovo a tassovo vtipkování mě probere ze soustředění a dodá nepřítomnému pohledu trochu jiskry. Sem tam se mi rty zachvějí v náznaku úsměvu, když některý vtip neznám, párkrát se dokonce pobaveně ušklíbnu, když se některý z fórků skutečně povede. Ani tato scéna mě však nepřiměje k řeči nebo jakémukoliv hlasitému projevu. Cestou jsem jedla střídmě. jen tak, aby mi žaludek večer nevyhrával zbytečně nahlas hladovou odrhovačku.

Tell mi mluví z duše. Jen souhlasně kývnu na jeho reakci, s níž mě vlastně jen o chvíli předešel. Přestože Himring by teplo a nějaké čerstvě svařené byliny jistě snesl, nebylo by bezpečné zatím rozdělávat oheň. A už vůbec ne v tomto terénu. I já se rozhlížím po vhodném místě na spaní, skupina několika keřů, dolíků nebo ještě lépe kombinaci toho všeho, která by v šeru byla dostatečně nepřehledná pro případné stopaře a zároveň i dobrou skrýší pro naši početnou skupinu a koně. Taková by mi přišla nejvhodnější.
Máte v plánu zase nějaké stopařské finty? Nadhodím mimoděk tlumeným hlasem, zatímco přimhouřenýma očima sleduji soustředěně okolí.

Odpovím Warenovi i Delphovi současně..

Tuto noc ještě nebudeme rozdělávat oheň, proto chci vyvýšené místo, které bude přehlednější a lépe bránitelné při případném boji.. Jsme ještě příliš blízko města a pokud nás někdo pronásleduje, mohl by zaútočit již dnes večer..

Je mi jasné, že tímto jsem rozhodně nikoho nepotěšil, nicméně komfort musí dnes večer ještě stranou..

Pokud se nic nestane a zítra urazíme velký kus cesty, příště již oheň rozděláme..

Cestou se neustále ohlížím přes rameno, zdali ns někdo nesleduje, až mě začne pobolívat zakrkem, tak toho nechám a ohlížím se mnohem méně, ale myšlenky na pronásledovatele mě pálí, takže se musím kontrolovat.
Nakonec se rozhodnu, že si musím najít novou zábavu a zajedu za Tassem.

"Tassi znáš tenhle vtip? Jde tak jednotka orků a z poza kopce se ozve. Jeden trpaslík je lepší než dva orkové. Velitel orků se nakrkne a pošle tam dva orky. Ozve se boj a po chvilce znovu zvolá hlas zpoza kopce. Jeden trpaslík je lepší než tucet orků. Velitel orků se nakrkne ještě víc a pošle tam tucet orků. Ozve se znova boj ukončený hláškou: Jeden trpaslík, je lepší než sto orků. Velitel se nakrkne a pošle všechny zbývající orky co má, hodně přes sto a opět se ozve zvuk boje, o mnoho litější než předtím a na konci se zpoza pahorku vypotácí raněný ork a zvolá na velitele: Šefe byla to léčka, ti trpaslíci jsou tam dva, a tak pokrauju, popřípadě poslouchám vtipy od Tasse.
Po cestě využívám okamžiků, kdy vykládá Tass a občas se najím. Pak už se slunce sklání k horizontu a mé občasné pohledy zpět se zkracují, protože se musím dívat do zapadajícího slunce.

Na Tellovi výzvu k najití místa na odpočinek a Warrenovu odpověť rozhodím rukama:
Tady na té rovině najít něco takového? To budem jak signální stanice, já bych hledal spíš dolík, kde se skryje zář ohně a kouř po tmě vidět nebude.

Jsem opět v sedle, vítr mi čechrá vousy a já přemýšlím, že se mi to docela líbí. Málokterý trpaslík by se nad tím rozplýval, ale tady jde o požitek ze započaté cesty, ne z jízdy na poníkovi. V bitvě radši stojíme na svých pevných nohou, než podnikat nějaké jezdecké výpady. Nicméně ježdění jako takové nám nevadí..

Pozoruji krajinu, kterou nevidím poprvé. Již jsme tudy projížděli. Nicméně když se elf přímo zeptá, neodpovím mu. Není to důležité, co se tu stalo Radši se začnu zabývat myšlenkami na táboření. Brzo přijde večer a chtělo by to najít nějaké vhodné místo k táboření..

Warene, pokud najdeš nějaké vyvýšené místo, ze kterého je dobrý rozhled do okolí a je kryto stromy nebo nějakým teréním zlomem, skalkou, valem, dej vědět.. Měli by jsme se utábořit a pořádně si odpočinout..

Pověřím tak elfa, který se dobrovolně přihlásil na funkci zvěda.. Jsem za to celkem rád. Gustav byl z tohoto hlediska naprosto k ničemu.. Dokonce mě zpočátku ani nenapadlo, že by mohl být hraničářem. Myslel jsem, že je to obyčejný bard, který nám v boji nebude platný.. A taky moc nebyl..