| |||
dívám se na druhou stranu a nevidím příchod Himringa, než mě upozorní Gustav. Otočím se, podívám se na něj a pak se podívám za něj, abych se podíval, jestli je někdo nesleduje, nebo to není past a Himringa nemaj jako návnadu. Když si nás Himring nevšíma tak spozorním ještě víc a opatrně uvolním zbraně v pochvách ale vyčkávám na místě a rozhlížím se po okolí. Žeby si ten elf vydupal na konšelovi propuštění a nechal Tasse na holičkách? Jestli jo tak ať si mě nepřeje. |
| |||
Opravdu jsem to já, kdo kráčí po boku prvního konšela, toho kdo nám uložil úkol s farmou plnou divoké zvěře. Kráčím svižně. Jsem sice menší postavy než je konšel, tak mám tvář zdviženouk němu vzhůru, nicméně v obličeji mám výraz Boha Pomsty a každý svůj krok zdůrazním ťuknutím své okované hole o dláždění ulice. Zpod kápi mám staženou a moje divké vzezření podtrhují rozcuchané vlasy, ve kterých je ještě zamotaná sláma z žalářního kavalce. Nad hlavou mi neustále poletuje havran se stejnu divokostím jakou já gestikuluji a cinkám holí o dláždění. Vskutku, mluvím divoce, ale slyšet není nic.. Jen občas můžete zaslechnout "drzost", dovolit, "neomluvitelné", "skandální". a pak už stojíme před dveřmi hostince. Zdá se, že jsem si vaší přítomnosti zatím nevšiml a tak jsem jen přes stiknuté zuby procetil směrem k radnímu: "Šotka stáhnu z kůže, zaživa...osobně." a znělo to jako hrzba hada, který vám slibuje, že vás v příštím okamžiku uštkne. Pak se otočím k vám. Jednou rukou si přitáhnu plášť těsněji k tělu a Kraag mi přistane na rameni: "Kam se chystáme, takto ve spolek?" pronesu s neveselím úsměvem. |
| |||
Když zahlédnu postavu mocného čaroděje Himringa, musím si na to plácnout dlaněmi. No vždyť jsem to říkal. Já mám na lidi čuch. "Slova má se do písmene vyplnila.", obrátím se radostně na Delpha, který se mnou drží hlídku před dveřmi hostince. Ve vstupu do hostince samozřejmě nikomu nebráním a hledím si svého hlídání. Zamávám vstříc přicházejícímu Himringovi a zdaleka na něj zvolám. "Zdravím tě, ani by jsi nevěřil co o tobě tady jisté živly prohlašují.", halekám na Himringa nehledíc na pozdvyžení, které by snad můj projev mohl vyvolat u okolního obyvatelstva. Přece jsme ve městě tady jsou zvyklý na onačejší hlučitele. |
| |||
Thinwë zmizela mezi lidmi na ulici ... Chystáte se , ale stejně nevíte jak dále . Náhle vidíte vašeho konšela vedle kterého kráčí Himring. Blíží se k vám a Himring cosi gestikuluje k měšťanovi ... |
| |||
Hostinec Kývl jsem na Delphova slova. Asi má pravdu..., prolétlo mi hlavou. Ačkoliv bych byl velmi rád, kdyb mě učil boji právě Delph, musím uznat a cápat, že pokud si myslí že by byl někdo jiný vhodnější, měl bych věřit jeho úsudku. Beztak si připadám lít s flakónkem v ruce než holí..., ale to už sem tak nějak nepatří. Jsem rád že se mi Tellchar snaží pomoci. Že se mi všichni snaží pomoci… Tellchar se pokusil všechno tak nějak shrnout, ale mě přijde že je to celé nějaké příliš veliké. Jako by snad mé cíle byly menší…, neubráním se povzdechu. Připadá mi zvláštní že se Himring s Tassem ještě nevrátili a začínám z toho být tak nějak už nervózní, když do hospody vejde nějaký cizí chlápek, který se po chvilkovém rozhlížení vydá právě k našemu stolu. Že by ho poslal ten radní? napadne mě, ale ten muž mou myšlenku téměř okamžitě vyvrátí, když se zmíní o Himringovi. Zatajím dech a rozhlédnu se. to ne… To přece ne… Takhle to začalo, to ne… vzpoměl jsme si jak jsem se k nim přidal. Sotva jsem tak udělal, odešli z města bez dvou svých druhů, které zatkli. Upřui na Tellchara své velké zelené oči. Jako bych doufal že řekne, že to nemůže být pravda protože Himring je nahoře v pokoji. Jenže to se nestane… Dříve než Tellchar se ozval Gustav a já jeho slovům jen bledě a neznatelně přikývnu, protože přece nemohu uvěřit že Himringa zatkli, že by se jen tak nechal… Když se muž představí s jistou neochotou pořád tomu nemůžu věřit. Chtěl bych se ozvat, cokoliv říct, zeptat se… Jenže to už Tellchar vzal věc do svých rukou. Když řekne že pro ně půjdeme mám hend chuť vyskočit a dojít si pro věci. Půjdeme? Půjdeme pro ně do vězení? Nenecháme je tu… to je… To je… Bezva… Přetěžký kámen obav ze mě rázem spadl a další trpaslíkova slova jsem skoro nevnímal. Tedy do chvíle než se zeptal na Himringova havrana. Popravdě já sám bych si na jméno toho tvora nevzpomněl, a ze slov toho cizince je cítit přesně Himringova povaha. Tedy až na jednu věc. On mu řekl o nás a o svitku? Himring? Vždyť on byl vždycky proti tomu abychom to někde šířili. Div že nevyhrožoval zabitím, za prozrazení… Ne, to by Himring neudělal… ono je dost těžké přadstavit si právě jeho jak má vůbec nějaké přátele… Tedy takové přátele aby je uznal obzlášť, když tento muž je člověk a Himring lidmi vždycky pohrdal… Po Gustavovi vrhnu jeden ne zcela milý pohled, protože se i nechce věřit, že on by je tam nechal. Sám mám sto chutí vyskočit a říct tomu Gedrikovi, že půjdu s ním. Bylo by mi jedno kdyby to byl sám ďábel. Já vím že mi Delph říkal abych se nesnažil na himringa zapůsobit, že se nemám na něho tolik upínat, ale přece ho nemohu nechat ve vězení, když jsem byl od začátku proti tomu, aby se družina trhala… Tallachar se snaží vyzvědět víc, ale já už tu sedím jako na trní. A když potom Gedrik pronese to o zastupování Himringa mám toho tak akorát dost. Napřed že pro něj půjdeme do vězení a zachráníme ho a pak zase že nepůjdeme a máme místo sebe vzít JEHO. Mám pocit že se mi zase svět otočil celý třikrát vzhůru nohama… Thinwë se ujala slova. Vlastně o ní stejně jako o Gustavovi nemám moc mínění ale s jejími nynějšími slovy mohu jen souhlasit. Tedy až na jedinou věc. Pořád se jen mluví… Konečně Tellchar pronesl něco smysluplného, ale zase je to něco jiného než bych chtěl. “A-ale…“ odhodlám se konečně promluvit, ale to už na mě naléhá Murmëa, že se sejdeme u koní a já tedy vstanu stejně jako Gustav, který už se mezitím odebral ke dveřím a ještě poslal ke stolu vzdušný polibek, který nechápu. Ohlédnu se po Thinwë jestli mi náhodou něco neuniklo, ale pak si uvědomím že to není zdaleka tak důležité jako záchrana Himringa o níž jsem chtěl mluvit. Odešel Gustav, Delph, Thinwë a Murmëa si šel pro věci. Já ale stále váhám, i když vím že bych neměl. Zoufale se zadívám na Tellchara. ”Ale my… Nemůžeme ho tu nechat. To přece nejde. Čert vem nějakej úkol, k čemu bude jeho splnění, když je tu necháme? J-já… Totiž…” uvědomil jsme si že tu skoro křičím na jednoho ze dvou vůdců družiny a ještě k tomu na toho, který se mi snažil pomoct. Přiškrceně polknu. “Nepůjdeme dál bez nich, že ne…?“ potřebuju to vědět. Vědět, že už nikdy nikoho jen tak někde nenecháme. Nechci se muset bát, že jednou mě taky někde nechají. Samozřejmě že mě už jednou vytáhli a zdrželi se kvůli mě, ale proč se tedy nechtějí zdržet I kvůli těm dvěma? Ničemu nerozumím… |
| |||
Nechám chvíli vchod nehlídán a vydám se s Delphem za koňmi. Protože jsem ho ani neodstrojoval, čeká můj kůň již připraven. "Raději si odvedu koně rovnou sebou.", zmíním se Delphovi zatímco jdu s koněm zpět k vchodu do hospody. Zatímco si hraji se svým náhradním ukazováčkem život kolem hostince plyne nerušeným tempem. "Já bych se vsadil, že Himring a Tass už v tuhle dobu nejsou v žádném vězení, co ty na to?", promluvím po chvíli postávání a hlídání před dveřmi hostince ve společnosti Delpha a koně. |
| |||
Zdá se, že na slova si budeme muset udělat čas jindy. Sama nevím proč, z vojáků a zatčení strach nemám, tak nějak cítím, že problém bude jinde...možná hlouběji v Himringově a Tassově minulosti. Každopádně si nedokážu naši současnou situaci spojit s nenadálými událostmi...leda by nás chtěli radní vyděsit...varovat před otálením... přemýšlím když vstávám. Lehce se vyhoupnu na stůl, mrknu k Tellcharovi a zazubím se. Jasná páka, zlato. Nechám s půvabnou vulgárností splynout ze rtů a měkce doskočím na zem. Než vykročím směle ke dveřím ven, obrátím se ke Gedrikovi, doufám že si ještě popovídáme. Svižnou houpavou chůzí doženu Gustava a Delpha, věnuji jim lišácký úsměv a venku beze slova zmizím v prvním stínu... |
| |||
Nepříjemné zprávy nás dostali do nepříjemné situace a donutili jednat. Vstanu a jdu za Gustavem, ale v půlce se zastavím. "Moje věci, málem bych na ně zapoměl. pokud by jsme museli odjíždět kvapem, nerad bych je tu nechal." vrátím se zpět ke stolu a posbírám si svůj skrovný, ale pro mě důležitý majetek a hned pospíchám za Gustavem. Vyjdem ven a já se ještě otočím ke Gustavovi: "Dám si věci na koně. Pokud mám bojovat, tak radši nalehko, pokud utíkat, ať mám vše připraveno." a rychle odběhnu do stájí a připevním si věci k sedlu. Stejným poklusem se vrátím ke Gustavovi. |
| |||
Gedrikovu nechápavost přeskočím pouhým zklamným zakroucením hlavy. Svou pozornost raději věnuji svým druhům od stolu. Rozkošná společnost. Velká část mé pozornosti pak spočívá na Thinwe a to i v době kdy mlčí. Nikterak netajím své okouzlení a se zaujetím ji sleduji. Aktivně vyskočím hned potom co mi Tellchar udělí pokyny. Konečně někdo kdo ví co dělat. Se vší svou nonšalancí se postavím do pozoru vedle stolu a zplna hrdla zahalekám. "Provedu" Pobaveně pohlédnu na svého společníka ve zbrani Delpha. "Pojď se mnou, brachu. Pokusme se spolu postarat o to aby nám naše známé a přátele nikdo nevyfouknul pod nosem." Při odchodu z hostince pohlédnu na Gedrika v duchu doufám, že není tím posledním koho uvidím. Radši mysli na něco hezkého. Usměju se při této myšlence a pošlu vzdušný polibek ke stolu kde sedí mí druzi v očekávání, že najde svůj cíl. Kristián ... Dobromyslný smích se mi vydere z úst a s v jeho doprovdu výjdu dveřmi ven před hostinec abych zde stál na stráži. |
doba vygenerování stránky: 0.35423994064331 sekund