V hospodě

Vrátím se společně s Delphem do města a zamíříme do naší domovské hospůdku. Uvnitř nás hned uvítá pár známých tváří. Už se těším až jim všem povyprávím o tom co jsme se dozvěděli.

Usednu k stolu obsazenýmu mými druhy.

"Ahoj Kristiáne.", odvětím Kristiánovi.

Hnedka jak ze sebe vysype kopu otázek na Delpha, dám se do řeči i já.

"Hůl ti zrovna dvakrát nepomůže. Tygři jsou kočkovité šelmy a ty neaportují.", poznamenám, "Jedině když si jeden konec zaostříž a až na tebe ta obluda skočí tak ho dáš před sebe a ono se to tygřisko připíchne na ten klacík jako jednohubka." Názorně předvádím jak to myslím. Cením zuby jako to divé zvíře a pak držím neviditelnou píku na niž se náhle neviditelná příšera napíchne.

Projedu si strništěm jenž mi roste na tváří a lehce se zamyslím nad tím co jsem to ještě chtěl říct. Aha, už vím.

"Nemáte pánové ještě nějaké výbušniny? Stačila by jedna, ta potvora totiž pobíhá kolem zdi a kdybychom ji tam za zeď jednu rachejtli hodili, pěkně bychom se ji zbavili jednou pro vždy."

S Tellcharem v hospodě

Jsem rád, že Tellchar nakonec má slova nekomentuje. A ještě raději, když zjistím, že míříme do hostince, kde jsme nocovali a máme tam i počkat na toho "našeho zaměstnavatele", který ve mě nebudí o nic lepší pocit než to všechno kolem.

Jak jdeme začínám sám na sobě pozorovat, že upadám znovu do své letargie a smutku. Připadá mi, že každým dnem s nimi ztrácím sám sebe, že se svět začal točit rychleji a čas ztrácí svůj konstantní rozměr. Přesto ale kdesi uvtnitř jsem rád že s nimi mohu jít. Ještě nikdy jsem neměl opravdové přátele a Tellchar se teď jako opravdový přítel zachoval. Ano, Lillien byla moje kamarádka, Delph taky je... Jen jsem na to asi chvílemi tak nějak zapoměl. Nebo zkrátka opravdu neumím být opravodvý přítel. Někdy mám chvíle, kdy mi připadá že největším nepřítelem jsme já sám sobě a to mě děsí. Tellchara ale nijak nevyvedlo z míry, když jsem mu řekl že mývám výpadky paměto. Nevím jestli mám za to být rád či nikoliv, ale jedno musím uznat. Přes všechno to co se kolem děje, že lidé umírají a někdy i členové skupiny, se mi všichni v ní snaží pomoci. Murmëa mě vždycky povzbudil, Delph přidal nějakou tu dobrou radu. Himring zpražil pohledem, když jsem se choval hloupě, nebo dělal něco nepředloženého, Tellchar mi teď pomohl ohledně zbraní a vysvětlil mi kde je mé místo v boji... Pojednou si uvědomím, že je mi s nimi vlastně dobře. Ano, nemám rád zabíjení a děsí mě představa že bych je zradil, ublížil jim, nebo bych se prostě jen rozhodl odejít a oni by mě zabili, ale chvílemi mám pocit a z clého srdce doufám že správný, že by to neudělali.

Měl bych se víc snažit, abych si zasloužil jejich důvěru. Koneckonců, nejsnáze získám zkušenosti ve svém oboru, když půjdu s nimi a oni na mě počkají. Už to přeci prokázali. Nenechali mě tam umřít, počkali až se uzdravím až se něco naučím... Ještě mám naději...
Naděje je jen předzvěst zoufalstí.
Možná, ale... Jak jnak bych to stihl? chci jít s nimi. Dlužím jim to. Zachránili mi život...
A nemuseli ti ho zachraňovat náhodou pro to že tě do toho vůbec zatáhli?
Nemohli za to. Chtěl jsme jim pomoci.
Opravdu? To ráno jsi tak nevypadal.
Ale chtěl...!

Konečně Tellchar vzal za kliku od hostince a společně jsme vešli. V lokále už sedí u našeho stolu Murmëa a Delph. Když je uvidím tak se mi uleví a usměju se. Pokud jsem teď někoho potřeboval vidět tak právě je. Myslím, že fakt, že se můj luk vyměnil za dlouhý stejně jako i šípy, kožené brnění za šupinové a v ruce mám kovanou hůl, kterou jsem ještě ráno neměl. Kristiáne po světě chodí spousta půlelfů, mnozí jsou významní vládci, udatní rekové, vědci, čarodějové.. Vem si z otce i matky to nejlepší a buď hrdý na to, kým jsi. Svůj osud máš pevně ve vlastních rukou. Nepochybuj o sobě! vzpomenu si na Tellcharova slova. Himringa si nevšímej, on je elf a kouzelník. Dokonalá kombinace pro povýšenost a ignoraci jiných než sobě rovných. Navíc tvým životním cílem není zalíbení se u Himringa, ale tvé vlastní vědomosti k nalezení otce. Takže zaměř svou energii na studium a práci a dosažné výsledky se zaslouží o pozornost a úctu u kohokoliv. Úspěch dosažený u jedné osoby pak stoupá a padá s touto osobou, tak jako u všech patolízalů velkých. Často toto chování, ale právě ti, u kterých se snažíme něčeho dosáhnout neberou v potaz.; Takže chovej se k němu s úctou, ale ne s pokorou. Tvá výbušná hlína, či co to přesně bylo, pomohli stejně dobře jako mé meče, tellcharova sekera, nebo jeho kouzla. vzpoměl jsme si i a to co říkal Delhp a uleví se mi že jsme si vůbec na něco vzpoměl. Začínám mít pocit že teď zvládnu všechno na světě.

"Ahoj," pozdravím s tím oslovením zaženu všechny chmury, které mne ještě ráno svazovaly a vlastně ještě před okamžikem tam venku. Připadám si podivně pdo jejich pohledy, ale vlastně jsme rád, i když tomu moc nerozumím.

"Tak co? Jak ste dopadli? Zjistili jste něco? Jinak Delphe, myslíš že bys mě mohl naučit bojovat s holí? Tellchar říká, že bych se měl v soubojích držet spíš vzadu, ale kdyby se ke mě něco dostalo tak bych se asi měl umět tím klackem bránit, když už mi h Tellchar koupil." usměju se na Delpha a jelikož už jsem se neusmál dlouho tak to vypadá trochu nepatřičně. Hlavně kvůli mým zeleným očím, které působí smutně i když se usmívám, a to i přes to že teď jsem vlastně šťastný.

Přijedem s Gustavem zpět do hospody a pokud tam někdo je tak pozdravíme (ztratil jsem přehled kde časově kdo je) Objednám si jídlo a celou dobu si sám sobě prohmatávám záda jak to jde a když tak čekám co ostatní.