v hostinci s Delphem

"Já luk mám... A šípy taky... Taky dvě dýky, hvězdici a prak... No vidíš... To mi připomíná že jsme chtěl zkoumat to bahno a zapomněl jsem na to... Děje se toho strašně moc a já nevím kam dřív skočit..." pousměji se trochu více.

"Tak pokud myslíš, že to zítra ještě nebudeš potřebovat, tak já s tím zatím nebudu pospíchat je lepší to vyrobit těsně před akcí... Oni totiž vydrží jen pět až sedm dní, pak vybuchují samovolně a to bych ti nepřál, vážně..." rozpovídám se trochu. Vlastně je to nezvyklé tolik mluvit, ale je mi lépe, když vidím, že mě někdo opravdu poslouchá.

Hostinský Deplhovi přinesl jídlo a já si uvědomím že mám také hlad, ačkoliv bych ještě před chvílí téměř přísahal, že nebudu večeřet, tak teď musím uznat, že bych s měl najíst...

"Prosil bych také polévku," řeknu hostinskému až mi trochu zrudnou uši. Jednat s lidmi není zrovna má parketa. Hostinský ale naštěstí přikývne a mě se uleví, když odejde.

"Myslíš, že nebudu Himringovi vadit? On je... Je pořád takový uzavřený, chladný a odtažitý... Nidky nevím co si myslí... Mám dojem, že o mě nemá zrovna vysoké mínění a pravda je...", vzpomenu si na nekromanta ve věži... "Že se mu ani nedivím..." dodám ještě a napiji se.

"Na zítřek to potřeba asi nebude. S Gustavem to chceme jen omrknout ,aby se vědělo do čeho se půjde. Jinak to jistě bude akce pro všechny, a každý si příjde na své. Tak mě napadá, nechceš koupit luk a šípy? Mohl bys střílet pěkně z dálky a nepřiblížit se k těm potvorám. Sám víš nejlíp, co dokáže dobře mířená střela. Jak se zítra vrátíme tak bych zašel s tebou ho koupit a zkusili by jsme potrénovat."
V tom už mi donese hostinský večeři. Misku česnečky, a pořádnou černou klobásu. K tomu všemu tři velmi tlusté plátky chleba a nastrouhaný křen.
Nepolevím v pozornosti v poslouchání Kristiána, ale už se pustím do jídla.

v hostinci s Delphem

Když Delph zače vyprávěto svém výcviku, tak se trochu uvolním. Je zvláštní prostě jen tak mluvit o něčem a když mi pak konejšivě pioloží ruku na rameno a řekne že otce najdu pokusím o úsměv. Stejně posmutnělý jako vždy. Vlastně si nepamatuji, kdy jsem se naposledy upřímě zasmál.

"Jo, nějaco výbušného bych ti vyrobit mohl. Zase asi nejspíš tu hlínu co říkáš? Na takovou hurá akci, by to bylo lepší, než bomba, tu bys musel složitě uložit a zapálit doutnák... To by bylo moc složitý, hlínu stačí hodit a bouchne. Akorát si musíš dát pozor, aby ti nebouchla v kapse, ale seš šikovnej takže bych v tom neviděl problém, co říkáš? Kolik bys jich potřeboval?" zeptám se. Je mi bližší mluvit o něčem co alespoň zdánlivě vypadá důležitě...

"Však dáš šelmám na frak a mistr nic nepozná..." zkusím ho taky trochu povzbudit i když můj hlas je pořád tak nějak... Prostě můj.

Poslouchám Kristiána a prvně mi nedojde na co naráží, když mluví o tom, že mu uniká čas mezi prsty.
Dyť čas strávený nabýváním vědomostí u jeho povolaní, není zbytečný, tak jako třeba u mě, když nebojuji....
Pak mi to ale docvakne
Ajooo ten jeho otec...
Musel jsem se krotit, málem jsem to vykřik nahlas.
To už se ale Kristián ptá jak se daří mě.
"Ale jo jde to. Mistr je sice pěknej raz, ale taky něco i naučí. Hlavně se učím jak používat ty dva meče zároveň. A pokud se mi zítra něco stane tak z mistra budu mít ještě větší strach protože mě akorát seřve, že jsem se u něj nic nenaučil. Tak mě napadá, zvířata se většinou bojí ohně a tak, mohli by jste s Murmeem vytvořit zase nějaký ty bouchající a hořící hračky, co jste udělali na to dobývání pevnosti? Fungovali dobře a tady by mohli zas." Když skončím, tak vidím, že Kristián je nějaký zasmušilí
To asi proto, že si vzpoměl na toho otce....
Položím mu ruku na rameno
"Neboj ty ho najdeš. A já a určitě nejen já ti pomůžeme."

v hostinci s Delphem

Jsem zamyšlený. himring nijak nereagoval a tak doufám že mlčení opravdu znamená souhlas. Vlastně se divím že po takové době ještě od něj očekávám nějaké reakce. Anno, vzpomínám si na několik chvil kdy se mnou sám mluvil, aby mě ujistil že jsem jeden z nich a mám v této skupince své místo, ale já o tom vždycky pochyboval, i když sjem se snažil, abych byl co nejvíce prospěšný.

A teď? Přijde mi to mnohem horší. ano, všichni počkali, až se zase trochu zlepším ve svém řemesle, ale asi taky hlavně pro to, že se učili taky. Jistě, počkali, až se uzdravím a já jsme jim vděčný ale vzpomínka na Lilien mě stále ještě bolí.

Náhle na mě promluví Delph až jsme se trochu polekal a ophlédl se po něm. Když však zjistím, že jeho slova opravdu směřovala ke mě a že se trochu i usmívá. Uleví se mi.

Kristi... Tak mi ještě nikdo neříkal...
Jo je zbytečnost!
Ale... Je to hezký...
A k ničemu!
Delph je jako můj bratr...
Který z těch dvou, co tě přehlíželi a házeli klacky pod nohy jak mohli?!
Je jako opravdový bratr!
Aha... No když myslíš...

Povzdechnu si.

"Jo no... Řekl bych že to jde. Mohlo by být líp... Učím se hrozně pomalu a mám pocit že mi čas utíká pod rukama a nemohu s tím nic dělat... Jsem příliš pomalý..." řeknu mu. Vím že on mi může rozumět. Jemu jedinému jsem řekl proč jsem se vydal pryč od elfů, kde jsem vyrůstal, tedy krom toho že mě otčín vykázal se svého domu. Ví o mém hledání otce, který je ovšem v jiném než tomto světě...

"Vlastně si pamatuji jen asi dva naše rozhovory, ale... Máš pravdu je toho teď nějak hodně... A jak se daří tobě? BNudeš na sebe dávat u těch šelem pozor, že jo...? Nerad bych abys... Aby se ti něco stalo..." vysvětlím mu a trochu se napiju. Ruce se mi nervozitou potí. Nejsem příliš zvyklý s nikým moc mluvit. Své myšlenky si většinou nechávám pro sebe tak jako své obavy a starosti...