nechápu co se to děje. Ten psychycký tlak nevydržím a utíkám za trojcí co se vydala přede mnou. Jaksi si říkám, že utíkáme asi všichni, ale až po čase mi dojde, že nás utekla jen půlka a zbytek tam zůstal.Hned jak se mi z hlavy dostane to nutkání utíkat se zastavím a rozhlédnu se po těch co běželi přede mnou a vidím, že to přešlo i je a teď běžíme zase spět, protože nevíme co se děje. Naštěstí nás přivítá tábor v takovém stavu jako jsme ho upustili.
"Hnusný čáry a kouzla. Když knihu nedokázali ochránit meči a štíty, tak použili magii. Fuj. Himringu bude se to opakovat?"
Přitom dojdu ke Kristiánovi a vidím, že nabyl alespoň zpola vědomí. Okamžitě mu donesu napít vody.

Cítím srdce jak buší až v krku a ve spáncích doklepává jako ozvěna. S očima doširoka otevřenýma, upřenýma do temné černoty noci, jsem se zastavila . Pomalu se vzpamatovávám z toho chvatu. Na pažích cítím šlehance od větví, mezi prsty se drolí zbytky hlíny, kterou jsem nabrala, když jsem jednou či dvakrát upadla.
Strach, který v mé mysli vzrostl do zrůdných rozměrů s podobou neznámých jezdců, se až te´d začal zmenšovat. Zvolna se začal rozplývat ve tmě kolem a zůstal jen pomyslný otazník nad tvářemi těch, kteří mě vyděsili k bezhlavému úprku.
Mlčky si dřepnu a naslouchám. naposledy jsem zahlédla záda Tasse a Murmea, jak mizí v keřích a pak už si vybavuji jen chladný vzduch, pár setkání s větvemi okolních křovisek a nepřekonatelný děs...te´d už ani nevím přesně z čeho...Proč jsme vlastně nebojovali?Napadne mě po chvíli. Co se to vlastně...Kristián! Byl přece živý! Nechali jsme ho tam! Vytřeštím znovu oči do beztvaré noci a prudce vstanu.
Trochu roztřeseně se vydám zpět k tábořišti. Doutnající oheň a bledý kouř prozrazují, že alespoň něco zůstalo tak jak bylo, stejně jako hlas, jímž Gustav navádí všechny, kteří jsme prchli...postupně zrachluji, než spatřím známé postavy.
Jak je na tom Kristián...co se stalo? Hlesnu ke Gustavovi, vida jeho zranění.

Spím či bdím? Umírám snad? Probudím se s bolestí ve zraněném prstu, ale tomu čemu věnuji pozornost jsou jezdci. Sakra je to se mnou špatné už mám halucinace. Z falešné představy o halucinacích mě vyvedou reakce ostatních až jsem z toho zmaten. Hledím na jezdce a nevím co dělat. Naštěstí se situace pro mě vyřeší sama a jezdci se rozplynou.

"Co to bylo za strašidla? Už jsem myslel, že si pro mě jedou duchové ze záhrobí." Dojdu na místo kde stáli jezdci a prohlížím si místo zda tam jsou nějaké stopy.

Rozhlédnu se po ostatních z nichž někteří vzali rozumně nohy na ramena. Kristián něco mumlá, ale já se chopím kusu dřeva a zapálím ho v ohni abych si trochu posvítil směrem kam utekli ostatní.

"Hej hola lidi, už jsme je zahnali. Klidně se vraťte. Sluneční jezdci už zapadli., zahulákám. Snad se někde neztratili.

Vrátím se k ohništi a pořádně do něj přiložím abychom si posvítili na okolí a aby naši druzi měli snazší návrat zpět k nám.

Nepříjemný vzhled mého zranění mě znervózňuje a tak dojdu k Tellcharovi jenž hovoří ke Kristiánovi.
"Nemáš něco na tu moje ránu na ruce. Nerad bych přišel o prst nebo z toho dostal horkost.", zeptám se Tellchara.

Je to jako zlý sen. Ničemu nerozumím. Pro pána jak dlouho jsem spal?, napadne mě, ale nic víc. Mám strach. Cítím jak se po mě sápou jeho spáry a já vím, že bych měl utéct, ale nejde to. Mé tělo je příliš slabé. Sotva dýchám. Jezdce vidím jen mezírkou mezi víčky, o nějakém útěku nemůže být ani slovo. Kdybych se o cokoliv pokusil zemřel bych dřív, než bych se dostal z jejich dosahu...

snad právě logika a uvědomění si svého zdravotního stavu bylo podkladem pro pevnou vůli, která mne zadržela na místě. Nevím sice co se stalo od pevnosti, ale tak nějak tuším že tohle nemžůe být skutečnost. Kde by se tady vzali takoví jezdci? Nevím sice co přelud znamená ale myšlenka na něj je sama o sobě sic nejistá, ale přináší jistou útěchu...

Srdce mi bije rychle a každý nádech bolí jako tisíc jehel v hrudi. Mimoděk se zakuckám, a chytím za ránu na prsou. Byl to první pohyb po dlouhé době a svaly na ruce mě zcela neposlouchají. Pouze instinktivně našla má paže správné místo, ale bolesti to neulehčilo. Viděl jsme jak se někteří dávají na útěk, ale neměl hlas, který by je přivolal zpátky. Strach v mém srdci narůstal, ale strach, který mi nenabádal k útěku, nýbrž strach odsouzence, který ví že nic nezmže proti svému osudu. nikdy jsem si nepomyslel že budu něco takového cítit. Když mě vykázali z elfího hvozdu, věřil jsme že vždycky se dá něco dělat a každá situavce má řešení, jen na něj přijít...

Přelud končí a obraz se rozplývá. Na čele mi vyvstaly krůpěje potu. Sevření svalů an ruce povolím a paže klesne podél těla. Snažím se udržet oči otevřené ale nejde to. Jsem stále ještě velmi slabý. Několikrát silně polknu, abych získal hjlas a pak tiše do ticha zašeptám...

"Co...se... stalo...?" mluvím pomalu a každé vyslovené slovo či myšlenka, kterou se snažím udržet, když už ji nemohu rozvíjet, mi působí bolest a vyčerpání srovnatelné s tím bojovím, ačkoliv jsme se do žádného pořádněho boje nedostal. Beztak vím že bych nedokázal zabít jen ta představa je mi odporná...