Beru si první hlídku, abych sledoval Kristiána jestli nebude jevit nějaké známky zhoršení stavu. Nic v okolí se ale neděje a poklidné zvuky přírody mě začínají uspávat. Ty tam jsou časy, kdy mě každý zvuk přírody děsil, protože jsem byl zvyklí na město. Přistihnu se jak se mi zavírají oči a hned když je otevřu vím, že to nebylo mrknutí a že ty oči byli zavřené trochu dýl, než předtím. To mě vždy vyburcuje a rychle se dívám po okolí. ale po pár minutách už se mi zase klíží. Tak se to stalo poněkolikáté, když tu najednou mé unavené oči, už navyklé na slabý jas skromného ohně ozáří silný jas. Okamžitě me zasáhne do očí bolest a já se odkutálím zpět a začínám popadat zbraně do rukou.
To už se ale začínají zjevovat další jezdci a než stihnu cokoliv udělat nebo zavolat ostatní, aby se budili, budí se už sami. Bohužel nevidím, že své oči otevírá i Kristián, byť na úzkou štěrbinu.
Rychle mrkám, abych si co nejdřív přivykl na silné světlo.
"Co to u všech ďasů je?"

Na pokraji vědomí jsem vnímal všechno to co se dělo kolem mě. Někdo se mnou hýbal. Tím jsme si jistý, bolelo to jako čert, až jsem zasténal. Víčka mi znovu zacukala ještě mnohokrát za dobu kodrcavé cesty. Myšlenkami jsme se upíral k ostatním volal je a doufal že jsou všichni v pořádku, neměl jsme však dost sil, abych oči otevřela a podíval se.

Když jsme se zastavili, byl jsme rád, že už je klid. Cítil jsme chvíli jak mě někdo drží za ruku a děkoval všem bohům že mě družina nenechala někde za sebou. Vzpomněl jsme si na Lilien, ale byla to jen mlhavá vzpomínka bez konce. Sám sebe přistihnu při naléhavých myšlenkách jak doufám, že je v pořádku, že je tady někde s námi...

Je už tma a tak se i já propadám do neklidných snů aby mě z nich posléze něco vytrhlo. Je to jen pocit, ale kde bych byl, kdybych nedal na pocity?

Pořád to bolí a dýchám jen ztěžka, i tak se mi už ale daří otevřít oči, alesponˇna malou škvírku. To co vidím, mi ale příliš na klidu nepřidá. Krom slabopsti těla, které ztratilo mnoho krve, bolesti na prsou, po šípu, který byl téměř smrtelným, se teď ještě přidá strach. Nevím co se stalo a nechápu nic z toho co teď vidím, ale bojím se porušit jedinečnost té chvíle. Mlčím tedy. Beztak bych ze sebe více než sýpání a kašel nedostal...

Vsichni jste unaveni , takze si akorat rozdelite hlidky a jdete spat . Kazdy si jeste prohlidnete sva zraneni a ze jich neni malo .
Gustav muze byt znepokojen stavem sveho prstu , ktery mu znacne hnisa ...

Ohen vam plapola a ten , co hlida do nej priklada a poklimbava : Komukoliv na hlidce se klizi oci . Meli jste toho od rana celkem dost ...

Nikdo nevi jak , ale neco vas nuti se probudit . Cosi ve vasi hlave vas nuti otevrit oci a divat se kolem . Sami nevite , co to je , ale to nutkave ...
Na jednou se u truhly , kterou vzal Himring se sebou , rozzari okoli pronikavym jasem . Do toho jasu se zjevi jezdec na koni . Kun je zlatave barvy , stejne tak jezdec , ktery ma navic pronikave jasny plast a v ruce se mu zjevi plapolajici mec , ktery namiri smerem k vam . Po nem se zjevi druhy jezdec ... pak treti a ... ctvrty . Vsichni vypadaji navlas stejne . Taky maji vsichni na krku zlate retezy. Retezy jsou udelane ze zlatych platku a na nejvetsim z tech platku , ktery jim visi na hrudi , je videt rytina slunce .
Jezdci stoji vedle sebe ve zlate zari , nic nemluvi , ale mece maji nasmerovane na vas ...
Zmocnuje se vas jakasi bazen nebo strach a mysli vam probiha maslenka na utek ...

Cesta mi nedělá dobře. Zranění, které jsem utržila, je bolestivé a bere mi dech. Zvláště v horách. Přesto cestou ani nemuknu, ačkoliv sem tam nemám daleko k slzám. Jsem bledá a vleču se s tímhle podivným průvodem co noha nohu mine. Přes fáč, kterým mě ošetřil Gustav, prosakuje červená skvrnka, která po náročnějších pochodech poroste a ztemní. Rychlost s Kristianovým tělem na lůžku mi vlastně vyhovuje. I tak mám co dělat, abych ostatní neztratila. Zvláště ve skalách, kde jsem neměla daleko k mdlobám.
Cesta horami je pro mě jako noční můra a je div, že jsem ji prošla bez pomoci. Roviny a travnaté pláně mě naplní optimismem. Ve voňavém vzduchu, prosáklém vůní kvítí a slunce, pookřeju. Třebaže jsem stále slabá a pobledlá, vůle k dalšímu pochodu vzrostla a nepřítomný pohled se znovu rozzářil známým temperamentem.

Při budování tábořiště se také zapojím. Nesekám sice větve, ale sbírám alespoň to dřevo, které se povaluje po zemi. Z vyschlých větviček nakonec navrším pěknou otep. Pracuju pomalu, ale vytrvale. Hlídám si tábořiště, abych od něj nezabloudila příliš daleko a sem tam k němu dojdu s novou náručí dřeva a drobných větviček na podpal.

Nakonec si i já stoupnu k ohni a sleduji debatu o knize. Přistoupím k Delphovi a Himringovi tak, abych viděla, co to vlastně probírají. Snažím se dohlédnout mezi oběma muži na stránky. Ne že bych očekávala, že je přečtu, ale zvědavost je zvědavost...a co kdyby....

Po sesednutí odstrojím koně a sundám mu postroje. Vše pečlivě uložím na zem, vedle ohniště, kde si i nachystám deku. Než se však začnu věnovat sobě, prohlédnu koně, očistím ho, zkontroluji podkovy a srst mu trochu proberu kartáčem. Pak s ním kousek poodejdu a za ohlávku mu přiváži lano, druhý konec zaváži k nejbližšímu stromu, či stromku.
U ohne si sednu na deku. Sleduji ostatní, kteří ošetřují Kristiána, ale nepomáhám jim. V tomhle se moc nevyznám. Umím sešít svoje rány, ale pak už pracuje moje regenerace, kterou alchymista bohužel nemá.. Ikdyž věřím mu.. Díky svému povolání má jistě tuhý kořínek.
Vytáhnu z torny flašku čisté kořalky a pak si sundám svoji plátovou zbroj. Vodou omyju rány a následně je propláchnu kořalkou. Vytáhnu si rovněž jehlu a nit. Vymáchám je v kořalce a pak jehlu opálím nad ohněm a ještě ji jednou poleji kořalkou.
Pomalu a pečlivě začnu rány sešívat. Ignoruji jakoukoliv bolest, soustředím se jen na správné sešití. Dělal jsem to už mockrát, je vidět, že to beru jako rutinu..
Po 3/4 hodinovém šití jsem konečně hotov. Propláchnu kořalkou projistotu ještě hrdlo a pak teprve vytáhnu z torny nějaké jídlo. Cibuli, česnek, sýr a kus chleba.. Pojím a následně se začnu starat o svoji sekeru, pečlivě ji čistím, brousím a naposled namastím. Mezitím pozoruji Himringa, který přijal od Gustava zajímavý předmět a především ten dopis..