| |||
Opravdu chůze a orientace v jeskyních nepatří mezi moje nejsilnější stránky. Proto jsem vlastně rád, že mě předejde a nechám se vést. Taky je pravda, že Tell, i když je zraněný, vydrží určitě mnohem více než já. Havrana mám stále na rameni, hůl v ruce všechna kouzla co znám připravena k použití. Tak, Kraagu, příteli, pokud vycitíš nějaké nebezpečí, dej mi vědět. Věřím, že tvé dravčí oči v tomto přítmí vidí více než ty moje. Našlapuji obezřetně a tiše opatně, přesto se držím Tellcharovi v patách. |
| |||
Když mě Gustav začně nazývat můzou nebo snad andělem, začnu se pobaveně chychotat, svým zvoním smíchem s ručkou před ústy. Gustavovi samozřejmě rád pomůžu s ošetřením zranění, a svými obratnými prsty mu jeho oblíbený ukazováček hbytě zavážu. Současně mu vysvětluji: "Ano, mi tady jsme vyhráli, ale tvá můza Thinwë, Delph a ostatní u brány mají ještě velké potíže. Vzmuž se chlapíku, ukaž že nejsi bábovka. Musíme jim jít hned na pomoc, jinak už nebude koho zachraňovat. Himring a mistr trpaslík šli už do jeskyně. Musíme to tu rychle ukončit a připravit únikovou cestu." Podpírám Gustava a pomáhám mu vstávat. Potom si přezbrojím na kuši. "Zjistíme, kde jsou lotři a vpadneme jim do zad." Snažím se plížit tak, aby mě nikdo z obránců nezahlédl, ale přitom abych já věděl kde jsou nepřátelské síly a mohl nečekaně zaútočit ze zálohy a pomoct tak našim spolubojovníkům. |
| |||
"Ach můzo jsi to ty? Povolávaš mě snad mezi anděly?", se zmatenými slovy procítám v rukou mého malého zachránce. Hlava mě strašně bolí a pomalu začínám cítit i všechna další zranění. Tak to asi nebudu mrtvý. Ani se nepokouším vstát abych si něco neudělal. Pomalu si zajedu na místo na hlavě kde má ta pulsující bolest sídlo. Ucítím teplou lepkavou krev. Je to ta krev z rány na ruce nebo jí mám i na hlavě? Načež si uvědomím, že to pravou ruku mám pořezanou a ve vlasech si šátrám levou. Bolestivě siknu když se dotknu bolestivého místa. Otevřu pomalu oči a hledím na krvavé konečky svých prstů a pak se podívám i na svou pravou ruku. "Auu.", dodám otupěle, "Vyhráli jsme Tassi?" Začnu se pomalu přesunovat po zemi a doplazím se ke svému meči. Šoupu se opatrně a chráním si zraněnou pravačku. Až s pomocí meče se začnu zvedat se země abych ho použil jako oporu. Když stojím, lehce shrbený, mžourám kolem sebe a snažím se zkoncentrovat vědomí. Z kapsy vyšátrám kapesníček, který jsem předtím používal jako ochranu při slaňovaní. Začnu si obvazovat zraněný ukazováček pravé ruky. Nechci zdržovat a tak rovnou požádám o pomoc při obvazování Tasse. "Prosím tě Tassi, můžeš mi tu ruku trochu obvázat a opatrně na ten ukazováček. Je to můj oblíbený pravý ukazováček. Nahnu se níže a nabídnu pravou ruku i s kapesníčkem Tassovi aby se mi i ni postaral. |
| |||
Schovám i druhý meč, ale připravím si dýku mezy zuby. Vylezu na žebřík tak že se hlavou opírám o poklop a nohy mám o několik přiček výše, než by bylo normální. stehna mám skoro v pravém úhlu. Ten kus dveří držím sice trochu nešikovně, protože na nebyl uzpůsoben k nesení, jako třeba štít. Pozorně se zaposlouchám, jestli neuslyším, kde střelec stojí. Jestli bude přede mnou, nebo zamnou, či bokem ke mě. Ještě si rozmylsím jak jsou světové strany, abych věděl, kterým směrem je brána, kterým domy a na kterou nic není. Ale hlavně se snažím zaslechnout nějaké zašoupání nohama o zem, nebo zvuk práce se zbraní či prostě cokoliv co by mi naznačilo polohu střelce. Taková kuše namířená přímo do otvoru, by mohla být smrtelná, zato mě těší, že nemůže v ten okamžik nemířit směrem na otevřené prostranství, kde jsou mí přátelé. A pokud bude mířit na ně budu mít výhodu já. |
doba vygenerování stránky: 0.29544401168823 sekund