Se slézáním skály jsem neměl žádné větší potíže. Ani jsem si nebral Tellcharovi udělátka. Připadala mi mohutná a neobratné. Problém však nastal, když jsem se dostal na konec lana. Při mé drobné postavě mi k zemi chyběl větší kus než ostatním. Inu, s doskokem potíž nebyla…ale dopadl jsem přímo na zadeček a pěkně se zabořil. Když jsem se snažil vymanit ze smrduté pasti, upatlal jsem se stejně jako všichni. . Možná bychom mohli vyhlásit soutěž o největší tchoře, ale Himring má asi momentálně na mém soukromém pachoměru jasnou desítku.Uchechtnu se v duchu, když se podívá na vždy dokonale upraveného elfa nyní umorousaného a s hnojným odérem.

Nakonec jsme všichni úspěšně dole a rozmýšlíme se, co bude dál. Zdá se, že jde do tuhého a nikomu se nechce rozhodnout, co a jak. Tak na sebe úlohu vůdce vezme Tellchar a dopředu. Tohle se mi líbí, je to jako hra na schovku, kterou jsme vždycky hrávali klukama z rodné vesnice. Anebo jako bojovka na plíženou.Musím zjistit, kudy se dáme dál, musí tu být nějaká hlavní budova.Vypátrám, zda někdo někde hlídá a jak se dostaneme dovnitř, i když Thinwë to prý už ví, tak se jen porozhlídnu a vrátím se.
"Chvilku počkejte, hned budu zpátky" špitnu do ticha a vyrazím kupředu.

Přikrčím se a snažím se držet ve stínu. Schovám se za roh nejbližší budovy a chvíli naslouchám.Když se mi zdá, že je vzduch čistý, opatrně vyhlédnu a pokud nevidím nikoho v dohledu, tak se velmi tiše a co možná obezřetně a nepostřehnutelně přesunuju k dalšímu domu. Všechny smysl, zrak sluch hmat, mám napnuty a vyšponovány na maximum. Rozhlížím se, abych zjistil, kudy bychom se měli dát dál a zda nám tu nehrozí nějaké nebezpečí.

S nelibým úšklebkem se vyhrabu z hnojiště a hodím blíže neidentifikovatelný pohled na Gustava..
Thinwe má pravdu rozptylme se a proplížíme se dál nahoru, kde by měly být hlavní klášterní budovy. Tassi, ty se pokusíš přelézt na vhodném místě zeď a otevřít nám bránu, pokud to půjde. Jestli tam budou nějaké bašty a ostražití strážní, přejdeme na plán B..
Při zmínce plánu B se podívám na Kristiána a Murmea. Zvláště na Kristiánův velký kotlík..

Po těch slovech se vydám ostražitě vpřed se sekerou v pravé ruce..

Hnojiště

Přistání v hnoji není nic příjemného, nic, co bych vítala, ale rozhodně je lepší než bolestivý pád. Snažila jsem se sice seskočit co nejšikovněji, ale chyběly možnosti výběru dopadového místa. Konec konců, říkám si v duchu, zatímco se vedle hnojiště otřepávám a obírám opatrně nečistotu, šklebím se na ni a po očku sleduji, jak dopadají ostatní. je hezké, být si všichni rovni....smradem. Třeba zapadnem mezi místní. Zahledím se s neskrývanými pochybnostmi ke stavením nedaleko od nás. Měli jsme jít hlavním vchodem, možná bysme byli nenápadnější... Nakrčím nos a vzhlédnu ke Gustavovi. Smrdutý svůdník, při této myšlence mám co dělat, abych nevybuchla smíchy, zazubím se na něj pobaveně a potřesu zvesela hlavou. Tahle myšlenka mě bude dnes bavit asi celý den...

Když se Gustav začne zajímat o další směr cesty, zahledím se k věži. Uvažuji, že bychom se k ní měli lépe dostat podél skaliska, kde nebudeme tak dobře vidět. Proto máchnu rukou tím směrem a ohlédnu se k ostatním, kteří se tu také shromáždili. Hlavně bychom se tu neměli takhle srocovat...zamumlám.

Jsem dole v hnoji. Naštěstí to nebylo tak strašné. Vzhůru to možná bude těžší. Pomyslím si když pohlédnu vzhůru na lano jenž vysí dolu ze skály a jenž jsem před chvíli použil k tak mazanému vniknutí do tvrzi.
Vůně hnoje pod mýma nohama mě přinutí vystoupit z hnojiště. Cestou z hnojiště ještě pomůžu tomu málu z nás jejichž nosy jsou k hnoji blíže než ostatní.
Jakmile jsem ven z hnojiště nenápadně začnu pozorovat okolí a přemýšlím nad tím kudy kam. Radši se budu držet ostatních. Šoupavými kroky, jimiž se snažím zbavit špíny z podrážek mých bot, se přesunu k ostatním.
"Tak kam teď?", pronesu tichým hlasem k ostatním. Nastavím pak ucho odpovědi, ale raději se natočím zpět k zástavbě abych zahlédl případného narušitele našeho plánu.

Dostanete se všichni dolů . Všichni se však octnete v hnojišti , protože je dost rozlehle a nedá se jinde seskočit . Tell s Murmeem se zaboří skoro až do pasu a obtížně se hrabou ven , stejně jako Kristián , který pro změnu táhne sebou větší náklad.Ostatní se zaboří po kotníky . Celkově nejste moc vonící družina ...
Vítr se zvedá a je pošmourno . Slunce jak vyšlo , tak se ztratilo za mraky a zůstala jen šedá obloha a sem tam spadne kapka .
Vidíte , že odtud je cesta pouze zase nahoru na skálu nebo mezi dřevěnými domky k bráně , před níž stál Gustav .
Stojíte u skály , která je za vámi v půlkruhu a dále pokračuje před vás po pravé i levé straně a tím tvoří obyvatelům přírodní hradby .Po pravé straně pokračuje až k bráně , kterou sice nevidíte ze svého místa , ale jde tušit , protože vidíte dvě dřevěné věžky .
Po levé straně skalní masív po dvaceti sázích končí a začíná zase před levou věží .
Asi dvacet sáhů vidíte dřevěné domky . Rozeznáváte čtyři obydlí , ale může jich být i více . Z komínů se kouří a slyšíte i jakýsi skřípot ... Můžete i rozeznat mezi domky pohyb , jestli vás však někdo zpozoroval nevíte . Nikdo však po vás momentálně nejde ...

"Ksakru, zrovna hnojiště. budem smrdět tak, že nás ucítí na sto honů, než se někam dostanem."
S těmito slovy vylezu kousek na skálu, abych se dostal ke konci lana a zacukám s ním. Čekám až poleze Tass a pak další. Hned jak každého uvidím řeknu mu, aby se na tom laně pokud možno trochu zhoupnul, nebo už začal odbočovat cestou a dostali se tak co nejvíc mimo hnojště.
Když je dole bezpečně Himring vzkážu mu:
"Dej pozor ať do toho nehoupnou ostatní. Z vrchu to vvypadá poměrně neškodně a ten vítr odfoukne vetšinu smradu dřív, než do toho skočíš. Já se teď pokusím, ze sebe setřít co nejvíc toho hnoje, ať nás neprozradím smradem."
Poodejdu směrem v před a snažím se otřít boty i nohavice co nejvíc to jde do trávy. Na konci obětuji vodu co mám na pití a snažím se to co nejvíc vymýt. Celou dobu se snažím zaslechnout, jestli se někdo neblíží.

Vůbec jsem si neuvědomil jak ke mě Gustav přistoupil. Vítr trochu zesílil a já cítím vzrůstající chlad způsobený nejen tím větrem ale také samotným stavem mé mysli.

Když na mě náš recitátor promluví trochu se leknu a obrátím se k němu prudčeji než jsem původně chtěl.
"C-co...?" zakoktám se nejistě až potom si všimnu jeho pohledu na můj kyblík a uvědomím si, co že ho to vlastně zajímá. Pojednou nevím jak bych mu vysvětlil že je to velice těkavá výbušnina které stačí jen menší ťuknutí k tomu aby nás všechny poslala do hrobu...

"J-jo... Udělátka," pokusím se o něco co by alespoŇ vzdáleně mohlo připomínat úsměv. Gustava znám příliš krátce než abych měl moc chuti mu to vysvětlovat a hlavně... vzhledem k tomu jak často z této družiny někdo odejde, zmizí nebo dokonce zemře... Nechci se citově vázat na někoho dalšího, koho později by mohli chtít Himring s Telcharem zabít tak jako Lilien...

Pomyšlení na kamarádku mě ještě více rozesmutní a tak když mi Gustav vlídně nabídne k pohlazení svůj roh, vzhledem k čekání než přijdeme na řadu, věnuji mu vděčný pohled a onu věc, roh, si několikrát pohladím se zavřenýma očima.
Ať se Lilien nic nestane, ať tahle akce dopadně dobře a ať mám ještě dost času, prosím... pmyslím si při tom, jako by snad mohl plit přání. Vím že nemůže, nebo si to alespoň myslím, zda je magický jsem nezkoumal, ale pochybuji že by byl.

Delph vam zmizi z dohledu v ulicce mezi skalmi . Vidite pouze cukani provazu a slysite prohanejici se vitr , ktery mezi skalami vyluzuje ruzne zvuky . Taky dosti zesiluje ...
Po hodne chvili uvidite cuknuti provazu a pak dalsi . Asi znameni od Delpha , ze mate lest za nim . Neslysite zadny krik , takze tam snad nikdo neni ...