Když přejdem raní pozdravy a kdo chtěl snídat už dosnídal, vydáme se ke stájím. Všimnu si jak Kristián sebou táhne nějaký vědro a docela se u toho prohýbá.
Snad netáhne ovsa pro koně.
Sotva přistoupím ke své plavce, když uslyším Kristiánovu žádost o pomoc. Otočím se a uvidím oč jde. Přijdu tedy k vědru a zvednu ho. I když jsem viděl jak se s ním táhnul alchymista trochu jej podcením. Než jej ale vyzvednu nahoru do sedla zvyknu si na tu váhu a mě už nepřijde tak těžká, ale je mi jasné že nepříliš silný Krystián musel mít problémy.
"Co v tom je? táhneš si kameny, který po nich budeš házet? No s těma bych si nemusel dělat starosti, tak snad bomby?" Usměju se na něj a poplácám po stehně. Chci jej povzbudit, protože vím jak často si je půlelf sám sebou nejistý.
Nakonec se i já vyšvyhnu na svou plavku a otočím se na Gustava.
"Tak veď nás, milí barde
My budem ti dělat garde."
Na tváři mi zahraje uličnicky úsměv. Snažím se trošku uvolnit atmosféru a provokovat Laxníka s těmi jeho neustálými rýmy.

Vzbudím se o dostdříve než vůbec hostinský přišel, aby mě vzbudil. Zastihl mě když jsem si na zemi protahoval záda a nohy. Když tedy zaklepal, aby mě vzbudil pozval jsem ho dál.
"Dal bych si prosím lehkou snídali, ale plnou energie, takže něco se spoustou medu. A možná by ocenili něco podobného i ostatní, ale neručím za ně. Děkuji", přání doplním milým úsměvem.
Když docvičím slyším cestou dolů bručení či jiné zvuky znamenající vstávání. Dobře se najím, ale nepřejím. Pokud už někdo stihne dojít dolů pozdravím je. Pak se vydám překontrolovat svého, kristiánova a tassova koně. Ne že bych nechtěl se postarat i o jiné, ale věřím, že ti si je umí zkontrolovat dobře samy.
Nakonec se vrátím pro svůj skromný majetek a plně se připravím. Pečlivě se nastrojím do kroužkové zbroje, připnu si oba meče. Překontroluji pečlivě ostří i jílce. Nakonec sejdu dolů kde už vidím všechny připravené.
"Zdravíčko a dofám, že po celý den." pozdravím všechny trošku žoviálně, ale je vidět, že je ve mě jen takový ten klid před bouří. Že to neberu na lehkou váhu.

Probudím se plný elánu a energie. Spal jsem jako dudek.
Přestože je ještě venku tma, neskonale se těším na to co dneska všechno uvidím a zažiju. Dneska se budou dozajista dít věci.
Postarám se rychle o svojí ranní hygienu a lehce pojím. Pak již se rychle vytratím do stájí a nechám obchodní záležitosti s hostinským řešit někoho jiného. Stejně jsem přespával u Himringa.

Připravím tedy svého koně a pak i Himringova, jako důkaz vděčnosti, že mě u sebe v pokoji nechal přenocovat. Snažím se všechno vykonat včas abych s koněm stihl vyjít ze stáje a zastihnout Himringa před hostincem aby se nemusel obtěžovat až do stájí.

Odvedu svého koně a Himringova koně před hostinec. Pak již otěže předám Himringovi a pomůžumu do sedla. Mlčky se pak společně s ostatními vytrátím z města. Protože znám cestu k tajné stezce tak všechny předjedu a nechám je aby mě následovali až k danému místu.

"Tak jsme tady.", pravím rozhodným hlasem a ukážu na počátek trnité stezky. Můj pohled se pak obrátí k nebesům jenž se zlověstně zaplňují temnými mračny. Ty nevěstí nic dobré. Jen aby to nic dobré nebylo pro nás.
"Snad bychom si měli rychle pohnout a uvázat koně někde poblíž, vypadá to, že dneska nebude příliš hezké počasí." Seskočím hbitě ze svého oře a odvedu ho kousek stranou a uvážu ho k něčemu k tomu vhodnému.
"Ladným luhem bouře táhne,
černé mračno nebe kryje;
zvonů srdce teskně bije -
ha! tím spíš je blesk zasáhne."
, dopřeji svému sluchu kousek vhodné básně.

Ve městě později v mém pokoji

Mé myšlenky jsou zmatené, plné zoufalství a beznaděje. Když jsem se vydával do světa byl jsem na pokraji zhroucení, ale teď jsem ještě více na dně než tehdy, jako by snad dno ani nebylo dnem...

Sbírám hlínu a vůbec mi nevadí že se přitom umažu. Mé myšlenky se toulají daleko, kdesi u Lilien, u počátku mé cesty s himringem Telcharem a ostatními. Znovu a znovu se probírám tím, kolik už lidí, jmen jsme nechali za sebou, a oni to přešli jako by na nich snad ani nezáleželo. Přemýšlím co za svitek a knihu to musí být, že za to stojí toliko životů... První dva opustili skupinu záhy a ostatní je klidně nechali ve vězení. Sám sebe jsem klidnil, že se pro ně vrátíme, ale tak nějak i má dětská mysl tušila že tomu tak nebude... Další pak po cestě lesem a pak ve věži...

Při vzpomínce na věž se otřesu a zahledím se přímo nahoru na nebe. Dýchám zhluboka abych zažehnal tu zlou vzpomínku tu noční můru, kterou jsme prošli.

Musím jít... Mám ještě práci...

Snažím se myslet racionálně. Vyčerpává to, ale vyhlídka na to, že opět budu smět něco dělat, něco vyrobit mě uklidňuje a láká. Jen tedhy totiž dokážu zapiomenout. Jen pokud mé prsty kmitají a na mysli mám jen jasně popsaný a naučený postup. Sice si stále ještě nejsem jistý při výrobě byť jednoduchých věcí, ale i tak... Potřebuju něco dělat. Kdyby cokoliv, ale musím...

S hlínou usazenou v cípu, který jsem si utvořil z košile se vracím do města. Trochu jsem se umazal na tvářích, když jsem se tu a tam poškrabal pod nosem, nebo přejel od oka po tváři. Vidím tu a tam pohledy místních, ne že bych snad budil přílišnou pozornost větší než je obvyklá, ale skrátka cítím jejich oči na sobě. Mělo by mi na tom záležet? Těžko říct. Momentálně se musím dostat do hospody, čeká mě výroba deseti ohnivých hlín...

Ze dvou třaskavin, které zatím umím vyrobit, je tahle sice méně účinná ale pořád ještě jednodušší na výrobu a méně náročná. vím že pak bude stačit sebemenší náraz a bouchne to. Nejspíše by mě takový výbuch vzal s sebou a ty v bezprostřední blízkosti to minimálně zranilo, ale já nejsem zas tak neopatrný. Přemýšlím jak bych tomu mohl zabránit a nebo alespoŇ trochu snížit riziko a pak mé oči zahlédnou nedaleko v ulici vetešnictví, které přímo až láká abych do něj vešel. Je to jen nápad ale hodlám ho uvést do praxe. Koneckonců, kdybych náhodou zemřel, nejspíše by to nikomu z družiny nevadilo a tak mi je to vcelku jedno...

Vejdu do obchůdku, který je vcelku malý a hezký řekl bych, mám rád taková místa, ponořená v šeru kde místnosti jsou zahlcené nejrůznějšími věcmi. Nasaji vůni stáří, která zde ze všeho sálá a pak už musím místnímu prodavači říci, čeho si žádám.

"D-dobrý den, j-jjá potřeboval bych, nějaké vědro, nebo kýbl a nějaký starý hadr, ale alespoň metr na metr..." ukáži zhruba jak bych si to představoval. Poprvé od chvíle, kdy jsme míchal lektvar pro Murmëa jsou mé oči čisté prozářené jasnou myslí, která se upírá k jedinému cíli.

Prodavač na mě kouká chvíli tázavě ale je to jen okamžik a vzápětí už dostanu jak kýbl tak hadr o příslušných rozměrech. Obojí je staré a vědro by nejspíše neudrželo vodu, ale to mě nevadí. Pro můj účel poslouží dokonale. Kdybych si šel ke kováři shánět dutou kovovou kouli na bombu byl bych budil příliš pozornosti, ale když jdu koupit kýbl a hadr pochybuji, že by to v našich nepřátelích vzbudilo podezření na to, nač se chystám. Spíše to vypadá, že hodlám někde uklízet. skoro bych se usmál, ale já se usmívat neumím...

Zaplatím co jsem zakoupil a vydávám se do hostince. Je teprve odpoledne a já vím že ohnivá hlína netrvá na výrobu příliš dlouho a tak i s hlínou, kterou jsem ještě v obchodě přesypal do kýble přijdu do hodtince. Nikomu nevěnuji pozornost, momentálně jsem zabrán do práce, která mě čeká. Zvláštní jak když jde o potřebu něco vyrábět jsem více v klidu, než obvykle.

Zavřu se ve svém pokoji a připravím si truhličku i s kýblem hlínou a hadrem ke stolu. Ještě na chviličku se zamyslím a pak napíšu na kousek pergamenu nápis NERUŠIT a pak jej pověsím na kliku u dveří. Tak trochu je mi líto byť nepravého pergamenu na tuto věc, ale je pro mě důležité aby mě nikdo nevyrušil, jinak by se mé snažení brzy mohlo stát smrtelnou pastí, ještě dřív než se byť na nějakou akci vydáme.

Vrátím se ke stolu a začnu s výrobou. Je to náročný proces vyžadující plné soustředění a i když trvá poměrně krátce, raději nijak nepospíchám a vyrobním je raději zde než bych se o to následně snažil na místě.

Pokaždé když úspěšne vyrobím hlínu tak ji zabalím do kusu hadříku, dýkou odděleného od zbytku, a pak daný kousek hlíny přenesu do druhého rohu pokoje, než právě pracuji. To kdyby mi to bouchlo, byla menší šance výbuch těch, které už jsou v pořádku. Mě už by to nezachránilo, ale pořád lepší něco než nic...

Nakonec je vše hotovo a deset ohnivých hlín je na světě. Vezmu prázdný kýbl a odejdu tam, kam jsem vše uložil. Pomalu, jeden balíček po druhém ukládám do připravené nádoby a teprve až je kýbl plný jej odstavím v ono rohu a nechám stát. vím že od teď samovolně explodují za 5 - 7 dní, ale počítám s tím že všechyn zítra použiji a tak se zrovna tímhle nehodlám trápit. Všechno je hotové a já jsem unavený. Bylo pro mě náročné soustředit se tak dlouho. jindy bych byl nadšen že se mi to povedlo. Myslím že Si snad Delph ještě pamatuje jak jsem byl šťastný, jaké jiskřičky jsem měl v očích, když jsem umíchal lektvar a ten Murmëovi pomohl. Jenže teď mi ta chvíle připadá velmi vzdálená.

Dívám se na kýbl s výbušninou a vím, že zítřejší den, bude pro nás všechny velmi nebezpečný a já se sám uvrhl ještě do většího právě těmito výbušninami. Uvědomil jsem si, že jsem měl jít ještě k tomu alchymistovi abych se mu omluuvil že mi to časově nevyjde, ale teď už je pozdě abych někam chodil.

Mě ostatně nic časově nevychází..., povzdechnu si a dojdu se opláchnout, aby se konečně uložil k zaslouženému spánku. co se odemě očekávalo jsem udělal a teď už jen zbývá počkat jak to dopadně zítra.

Hostinec

Ještě před svítáním nás probudil hostinský a mě připadalo, že jsem snad nespal ani hodinu. Podivně malátný jsem se vyhrabal z postele opláchl obličej studenou voud, abych se alespoň trochu vzpamatoval a pak se zadíval na kýbl v rohu.

Tak tedy dneska... Co asi zjistila Thinwë? Vrátila se Lilien, nebo už jí zabili? Řeknou mi to vůbec? Sklopím hlavu a dojdu sbalit své věci. Jakmile je vše připraveno, nahodím batožinu na záda a teprve když se ujistím že všechno perfektně sedí dojdu otevřít dveře a teprve potom zvednu velmi opatrně kýbl. Abych ho nemusel příliš často pokládat zavřu dveře aniž bych ho odložil a pak se vydám dolů. Jdu velmi pomalu, vážím každý krok a i tak je to velmi nebezpečné...

Dole se nikdo nijak nezdržel. Prostě zaplatíme útratu, v čemž nevidím problém. Myslím že jsem byl domluven s Delphem a Lilien že zaplatím i za ně což udělám, aniž bych se připomínal, nebo to sám potřeboval připomínat a pak i s ostatními mlčky vyjdu ven do chladného jitra.

Raději jdu až několik kroků za ostatními. Kdyby to nečekaně vybuchlo, alespoň by je to nezabilo.

Vyvedeme koně a já si uvědomím jaký mám problém. Nasedání na koně jsem jaksi nedomyslel a tak mi nezbývá než požádat Delpha o pomoc. Mohl bych požádat i někoho jiného, ale po Lilien byl on mým nejlepším přítelem z této skupinky.

"Prosímtě Delphe, mohl bys na chvíli podržet ten kýbl, než nasednu a pak mi ho poddat? Ale pozor, musíš ho držet velmi, velmi opatrně..." porposím a vybídnu ho teskně znějícím zoufalým hlasem. Mé zelené oči ho pozorují s jakousi zoufalou nadějí...

Když nakonec pomůže tak se na koni dobře usadím, kýbl si budu jednou rukou držet u hrudi, aby nebyl ohrožen nárazy, které by ho mohly ohrozit, kdyby byl opřený o sedlo. Takhle budu optřesy mírnit svým tělem...

Opět pojedu až za ostatními. Kvůli bezpečnosti samozřejmě...

Den, který pomalu nastává je stejně zachmuřený jako já a mě to rozhodně na náladě nepřidá. Když dorazíme k pšince, kteoru Thinwë a Gustav poznají, čekám na nějaké instrukce. Rozhodně nemám sílu něco navrhovat, ostatně si připadám podivně prázdný...

Hostinec

Vrátila jsem se ze své výpravy až pozdě. Hostinský mě musel vpustit a nevypadal zrovna odvázaně z toho, že ho tahám z vyhřátých peřin. Trochu bručel a škobrtal ospale po schodech a nadělal šramotu jako - inu jako každý rozmrzelý a rozespalý člověk jeho konstituce.
Není mi to proti mysli, zvlášť pokud se hostinskému podaří vzbudit někoho z našich, aspoň mi odpadne další nevděčná práce s jejich buzením...minimálně musím zajít k Himringovi...chjo, to bude řečí...ale měl by vědět, co se děje... myšlenka na rozespalého Himringa mě nepotěší, ale když si ho představím v noční košili a s ospalkama kolem očí, ušklíbnu se a veškeré starosti s kouzelníkovou náladou hodím za hlavu. Tohle mi stojí za těch pár nabručených řečí...
Zamumlám k hostinskému několik děkovných slov a zamířím k Himringově pokoji, zhluboka se nadechnu, až se mi výstřih zavlní a s jistým zadostiučiněním zabuším na dveře.

vzbudite se brzo rano , teda spise vas vzbudi tak brzy hostinsky na vase prani . Slunce jeste neni videt , pouze prosvicuji jeho prvni paprsky . Zaroven se vsak na obloze kupi mraky a mozna i neco prinesou ...
Rychle se obleknete sebehnete dolu , zaplatite hostinskemu utratu za prodlene dny stravu . Ti co nemaji si musi vypujcit od majetnejsich clenu druziny ...
Vyvedete si ze staji kone a hned zjistite , ze jeden chybi , snad Lilien ? Thinwe kone nema takze ji musi nekdo vzit k sobe ...
Vydate se k horam , brana je sotva otevrena a strazici vojaci se na vas divaji udivene kam tak brzy .
Dojedete pomalu k mistu , kde Gustav s Thinwe poznavaji skrytou soutezku . Co vsak s konmi ?
Slunce se mezitim vyhopuplo na obzor , ale je pomalu prekryvano mraky , ktere se byrvi do tmavomodra a vypada to najaky slejvak ...