Srdce buší a krev proudí o poznání rychleji když přitiskne se ke mě těle rozkošné Thinwe. Unešen tou překrásnou chvílí kroužíme společně chodbou a pak i v pokoji. Krok sem, krok tam. Kouknout po kom to teď šlapu. Sjet rukou trochu níže.
Vesele se zasměji když s Thinwe provedu menší záklonu a pohlédnu na osazenstvo pokoje.
"Sic hudba zrovna nehraje, tak pohyb vaše těla zahřeje. Tak chopte se těch nejblíže a tančete jak umíte."
Zvednu Thinwe ze záklony a pak jí pozvednu ruku aby mohla udělat piruetku.

"Sladká děvo křepčící, mé srdce brzy, lásko, zakřičí."

Tanec

Pohled mi náhle divoce vzplane vzrušením a nadšením z Gustavova přijetí mého návrhu. Nechám se obejmout kolem zad i kolem pasu, napřímím se tak, abych se jeho hrudi dotýkala svou, o poznání měkčí a tvarově bohatější, a nechám se vést v tanci, který má směřovat do pokoje za Himringem...
Je znát, že mě tanec baví, jsem náhle jako dítě, rozdováděné novou veselou hrou. Ústa se svůdně usmívají a oplývají spokojeností, oči žhnou jako moře zasažené sluncem a pohlcují ty Gustavovy.
Tělo jedná sice submisivně, ale pod dotekem dlaně je pevné a pružné, bude-li chtít, vzepře se silou na pohled těžko znatelnou. Zatím se však nechá vést tam a zase zpět, k pobouření i vzteku ostatních.

Thenwin návrh mě lehce zaskočí. Výraz v mé tváří naznačí krátké zamyšlení. Že bych ji vzal za roh a nechal ji si pohrát s mým rohem? Přejíždím pomalu po rohu jenž spočívá v klidu na mé pomalu se vzdouvající hrudi.

Zahodím všechny zbytečné myšlenky a přiblížím se o krok Thinwe. Zženštilým gestem ruky máchnu jejím směrem a udělám piruetku na patě.
"Jistě zlatíčko, můžeme si skočit jeden taneček a trochu prohřát svá krásná těla divokým pohybem."

Nabídnu ji svou ruku a pokud ji příjme lehce ji strhnu k sobě abych pocítil její blízkost. Tančeme dokud můžeme.

Před dveřmi pokoje

Jakmile se Gustav objeví ve dveřích, vrhnu k němu zjihlý, zasněný výraz a potřesu s povzdechem hlavou. Neříkala jsem to?! Máchnu rukou, jako bych právě potvrzovala nějakou svou teorii, pokrčím rameny a zářivě se na Gustava usměju. Tančíte? Pronesu s nadějí v hlase a pozvednu tázavě obočí. Vyseknu elegantní, zcela profesionální dívčí pukrle a s hlavinkou nakloněnou lehce na bok, jak se sluší a patří, zavířím sladce řasami, s pohledem i postojem - nevinnost a něha sama. Při tom na zlomek vteřiny zabloudím pohledem zkoumavě ke dveřím do pokoje, abych se ujistila, že na případný vstup plavným pohybem a tanečním krokem bude dostatek místa. Zejména v nejužším místě mezi futrama.

Už jsem se chystal Kristiánovi něco říct, něco co by jej povzbudilo, ale už začnou přicházet jeden po druhém a nestihnu to. Když už se odhodlám jej povzbudit i před ostatními, Gustav otevře dveře a pozve nás dovnitř.
Vejdu hned za Kristiánem. Dojdu však až na druhou stranu pokoje a opřu se o zeď vedle okna. Mám výhled na dveře a jsem od nich dostatečně daleko, kdyby se něco stalo. Také kdyby nebezpečí přišlo oknem nebudu první terč a budu moct zaútočit zezadu.
Hned jak se nějak ustálíme povzbudivě mrknu na Kristiána a usměji se na něj.
Potom se ještě otočím a zboku, tak aby mě z venku nebylo snadné vidět vyhlédnu ven, jestli někdo nesleduje tohle okno, nebo celou budovu, ať už z ulice či jiné budovy. Pak se otočím zpět a poslouchám co Himring říká. Občas vyhledám pohledem Kristiána a pokaždé přitom lehce povytáhnu koutky v drobném úsměvu. Snad ho to povzbudí.

Po nějaké chvíli jsou tu všichni a já už ani nečekám, že by mi Delph nějak odpověděl. zmatek, který se ve mě rozmáhá se snažím potlačit a tvářit se alesponˇtrochu že jsem při smyslech. Lilien někam zmizela a to mi nedodává klidu. Ještě dnešní noc jsme se dělily o pokoj a dneska je pryč. Nemohu zapomenout na změnu v jejím výrazu hned ráno.
A pak už Gustav otevírá. Nevýslovně se mi ulevilo. Když vidím Murmeä jak si táhnu židli musím se pousmát. Chtěl bych mu pomoci. Ne pro to že by ji snad potřebopval, ale pro to, abych se sám cítil užitečný, ale trpaslík si poradí sám a já se k němu ani neměl příležitost dostat. Když vejdeme do pokoje volím místo právě za M?urmeovou židlí. Jen tak se tam postavím. Snad pro pocit bezpečí, snad abych nebyl tak vidět, ačkoliv trpaslík sedící na židli mi jistě neposkytne takový úkryt jaký bych potřeboval ostatně jediný před kým se doopravdy potřebuji skrýt jsem já sám.
Nervózně skryji ruce za zády ačkoliv vím, že toto mé gesto již každý z družiny dávno prokoukl a to s nimi cestuji teprve krátký čas.
Nakonec vzhlédnu od opěradla trpaslíkovi židle a vyhledám pohledem himringa. chladného povýšeného elfího kouzelníka. Alesponˇtak mi připadá a přeci mu závidím a přeci bych si z celého srdce přál být jako on...

Po několika minutách čekání se rozhoduji, že si dojdu do pokoje pro židli. Hmm, ne že bych byl neschopen chvilku postát, ale vevnitř tobu jistě na dlouhé lokte.

Při návratu s židlí otevírá muž Gustav, kterého jsem ještě neměl možnost poznat, a vcházíme dovnitř. Povšimnu si jeho pohledu na Thinwë a pomyslím si své. Chlapče, kdyby jsi věděl čeho všeho by jsi se mohl od ní dočkat. Zavrtím hlavou.

Vcházím do pokoje. Usazuji židli tak, aby nikomu nepřekážela. Usedám a v tichosti přemítám kam se naše duše vrtnou.

Otevřu pomalu dveře do pokoje. S zcela hraným úlekem pohlédnu na zástup lidí, který stojí před pokojem. Roztáhnu úsměv a zazubím se na celé kolo.

"Dobří lidé, vítejte nám a postupujte dále do pokoje. Místa je tu pro všechny dosti, protože tohle je pokoj rozkoše a radosti."

Ustoupím všem kdož chtějí vejít do pokoje a pak začnu zasněně hledět na Thinwe. Lehce sklopím hlavu na stranu a povzdechnu si.

Vida, že už se všichni kromě Tasse zvedli, aby se odebrali k pokoji Himringa, nakrčím nos a protáhnu se jako kočka. Když se ozve Tass, uculím se lišácky nad jeho poznámkou. Někdy si říkám, jestli takoví jako on vědí, k čemu ho mají. Zamumlám k Tassovi posměšně. Když vyskočí na stůl a zamává křídly odhalím zuby v pobaveném úsměvu a máchnu k němu rukou. Tak dobrá, pojďme, máte to tu jako na sněmu, samé rokování a promluvy...doufám, že se konečně k něčemu vaši hlavouni rozkývou. Pohodím tmavou kšticí a vykročím měkce a zlehka za Tassem ke schodišti a dál vzhůru k ostatním před dveřmi Himringova pokoje.
Copak si to tam ti kluci ušatí šuškají takovou dobu? Pozvednu obočí ke shromáždění a opřu se opatrně, s jistou nedůvěrou, o horní sloupek zábradlí. Vypadá to, že jsem ochotná vklidu vyčkat na okamžik, kdy se otevřou. Taky vás tak chytá za srdce, když se silní, mocní a charismatičtí mužové zjeví ve dveřích? Myslím, že jsem si nevzala kapesník... povzdevchnu si polohlasem, i když s patřičným patosem a zamžikám dlouhýma řasama ke dveřím, jako bych skutečně netrpělivě čekala na Himringovo a Gustavovo entré a přemáhala dojetí...

Vypadám velice zbýdačeně, nedostalo se mi ničeho z toho, co jsem si žádal na snídani, dokonce ani hloupé topinky s česnekem. Aspoň se mi o dobrou náladu postarala Thinwë. Její chování mě baví, a líbí se mi jak ostatní vyvádi z míry, stejně jako Himring, ale Thinwë je aspoň vtipná.
"Když řekneš, že Himring někomu chybí, je stejné, jako bys řekla, že ti chbí veš v kožichu a nevím co zajímavého je na slyšení u něj v pokoji? Snad jedině žeby si povídal s tím svým ptákem.... Kráá"
Pak vyskočím na stůl s lehkostí a bravurností akrobatů a šotků, udělám přemet na druhý konec a s dalším
"Krááá." a máváním rukama jako pták seskočím na zem. Doběhnu takto ke schodům do patra a pak se otočím na Thinwë a Tellchara:
"Tak si pojďme poslechnout co nám ten krkavec chce."