Jakmile se mě Delph optá, jak se mám, snažím se nějak jednoduše odpovědět.
Abych pravdu tvrdil, jsem ještě dost pomlácený a určitě neušlo tvé pozornosti, že nemám zrovna nejlepší barvu.. nachvilku se odmlčím a z povzdechem pokračuji .. myslím však, že pár hodin dobrého spánku a vydatná snídaně mi plně prospějí a budu moci být bezpotíží konečně něčím jiným než přítěží.

Jinak předpokládám, že naše dáma je jistě elfka jak se patří i se vší grácií a utkvělými představami o svých dokonalých půvabech..
.. to se zvládne, neboj, k tvé smůle jsi míň trpaslík než já, takže budeš mít co dělat, na druhou stranu jí nechci křivdit..
Odmlčím se, a pustím se do snídaně, jakmile ji mám od hostinského připravenou. Čistou látku poliji tmavou kapalinou z vaku a po odvázání šátku kolem krku ji vložím na krk. Poté již jen uváži šátek zpět a pustím se dojídla a trochu nevkusně vypiji pivo nadvakrát do dna.

Jakmile se přitočí Himring s Thinwë změřím si ji pohledem. Přikrčím obočí a pak se s povzdechnutím a s mírnou grimasou pousmání pustím do zbylé snídaně.

"dea Sinuan, Delphenae dea Sinuan.", nechám stejně jako u představování s Himringem vyznít své elfí příjmení. Příjmení velice starobylého rodu. Mám prostě rád když, podle elfů bastard, sebou trhnu, jakmile vyslovím tohle jméno. Většinou to jejich ješitnost těžce nese. Proto jak to dořeknu, jí věnuji téměř zlomyslný úsměv.

Když mě Himring dovede až ke zbytku společnosti, nezůstanu dlouho stát. jakmile se vymaním z jeho rámě, rozzářím se zase šibalským úsměvem a pokud ve své blízkosti v tu chvíli nenajdu žádnou volnou židli, hbitě a lehce se usadím na kraj stolu. Himringovi, když se vydá zpět k pokoji, zvesela zamávám prsty pravé ruky a obrátím se zase k ostatním.
Mé jméno už znáte, ale já vaše všechna ještě ne...kdo jsi třeba ...ty? Kývnu hlavou k Delpheovi a zvídavě pozvednu pravé obočí. Zjevně nehodlám zůstat v pozadí ani v pozici cizince. Rozhodně ne teď a tady...

Snídani jsem si nedal, vždyt jsem snídal zhruba půl hodiny před tím a nejsem jako válečníci, kteří mají místo žaludku bezedné pytle. Když se tedy Thinwë nají,nabídnu ji rámě, jak káže protokol, ale bez jakékoliv bližší známky náklonosti nebo důvěrnosti.
Bezpečně ji dovedu ke stolu, kde sedí celá naše společnost.
"Tohle je, jak už možná víte, Thinwë. Bude nám pomáhat a pokud bude užitečná, tak jako každý z nás, půjde s námi i dále.od teď budeme postupovat mnohem opatrněji. Seznamte se s Thinwë a ž se nasnídáte, přijďte všichni do svého pokoje. Pokud chcete vemte si židle."
Nechám Thinwë stát před celou společností jak před výslechem.
Otočím se na podpatku a chvatným krokem stoupám zpět do svého pokoje. Zdá se že mám asi hodně práce.
Musím to vše řádně promyslet. všichni čekají, že konečně řeknu jak to bude. Musím rohodnout, kdo půjde s Thinwë a kdo s uhlíři. Ale především, musím zjisti kde je Lilien."

Himringův pokoj

Ve chvíli kdy mé poslední slovo dozní i jeho poslední vzdálená ozvěna, značně tlumená stěnami pokoje, nastane na zlomek okamžiku naprosté ticho. To je ovšem vystřídáno Gustavovým halasením za dveřmi, když přináší občerstvení. Jakmile vrazí dovnitř, pomalu, nenuceně vstanu, s vlídným úsměvem od něj převezmu vše co přinesl a naskládám to na stolek nebo na lůžko, zkrátka někam, kde se bude pohodlně jíst.
Bez jedinného dalšího slova usednu ke své snídani a nechám Gustava i Himringa, ať si dělají co chtějí. Sama se s chutí, i když nijak lačně a hltavě, pustím do jídla i pití. Nestokluji sice tak pohodlně jak bych mohla dole, ale i tak jím s patřičnou elegancí a klidem, hlásajícím nejspíš dobré vzdělání...kdysi, možná i vychování...
Jestliže nás Gustav skutečně nechá osamotě, nabídnu jedním gestem ruky Himringovi, aby pojedl se mnou, má-li zájem. Asi za půl hodiny odložím pohár a ubrousek. Nesnědla jsem toho mnoho, ale evidentně mi to stačí. Spokojeně zvednu hlavu k Himringovi a věnuji mu jeden ze svým milých úsměvů, kývnu hlavou na znamení, že jsem hotova a tiše vstanu. Nechám se vyprovodit ze dveří a začnu pomalu a s důstojností sobě vlastní, sestupovat do výčepu k ostatním. Neusmívám se ani nemračím, kdo ví, co si myslím. Z mé tváře nelze vyčíst, jak jednání nahoře probíhalo, ale jsem živá a Himring taky, což o něčem nejspíš svědčí...

V mém pokoji:

Ku podivu ke všemu co se v tomto pokoji odehrálo a bylo vyřčeno je těchto pár okamžiků opravdu uvolněných skoro by se chtělo řící přáteslkých a poetických. Mlčení přeruší Thinwë. Naprosto nečekaně na mě vychrlí co ví o daném místě. A jako by to měla vypočítané, hned po tom vstoupí do místnosti Gustav se snídaní.

"Počkej dole, řekni že za chvíli přijdem."

To jsou jediná slova, která pronesu od chvíle, kdy Thinwë domluví. Taky to, že otočím hlavu ke Gustavovi je jediný pohyb který do té chvíle provedu. Když Gustav odejde z pokoje, konečně se otočím k elfce a kývnu hlavou.
"Dobrá nabídka, lepší než ta od toho žebráka."
"Každopádně nám otvírá mnoho možností. Když bychom někoho poslali s žebrákem a uhlíři a někoho s Thinwë... jedni by upoutali pozornost a druzí by měli více prostoru."
"Až dojíš, sejdeme dolů. Něco mne napadlo." Mlčím a vyčkávám než se Thinwë nají.
Odkud ale o té zdi ví... musím to zjistit, nemůžu ji nechat potulovat se s námi aniž bych o ní věděl víc. Ne s touhle ženou to nejde.
Pak vstanu a gestem Thinwë vybídnu, aby sešla zpátky do hostince.

S Himringem v pokoji

Jistě, jen sám sobě... nadhodím neurčitě k Himringovi, nakonec se ale neudržím a s lehkou ironií nakrčím nos. Zbytek projevu přejdu bez reakcí, jako bych svůj předchozí dotaz kladla spíše řečnicky než abych očekávala či vyžadovala odpověď.
Pokoj ztichl a i když je atmosféra stále ještě trochu napjatá, lze úspěšně hovořit o poklidnném přítmí pokoje. Dříve než se objeví Gustav s jídlem a pitím, hodlám vyřešit poslední věc...promluvím chvatně a tlumeně, bez vzrušení, přesto s patinou pečlivě skrývané naléhavosti. Na dlouhý a rozvláčný projev teď nemám čas. Je tam stěna, příkrá a zrádná, ale já ji znám a mohu ji vylézt...nepozorovaně a relativně bezpečně... potřesu hlavou a pokrčím rameny...bezpečněji než většina z vás. Dostanu vás do tvrze, výrazně nenápadněji, než kdybyste se tam snažili vniknout bez mé pomoci. TO je má nabídka. Uzavřu polohlasem a obrátím obličej ke krbu. Na schodech zaduní kroky, ohlédnu se k Himringovi a na okamžik se mu zahledím do očí. Kdesi za mou sebejistotou se mihl docela dětinský zájem a zvědavost na Himringovu reakci.
Ano, vím o své nabídce, že je prostá a obyčejná, přesto může skupině nebo velké části zachránit krk... I když nejde o nic zázračného či převratného, vím, že mé schopnosti a znalosti místa budou k užitku víc než dost....přesto, nebo spíš právě proto teď tak zkoumavě sleduji Himringovu tvář, mimické svaly, každý tik a záchvěv v nich. Je to jako hra.