Srdečně se zasměji.
"Ale Tassy, myslíš, že hostinský tu má vše co si budem přát? Né, že by to neznělo zajímavě. ale prvně se zeptáme co by nám nabídne."
pak sep oškrábu za uchem, kde mě ještě pořád trochu po tom seně svědí.
"Asi tak jako ty, rozhodně mnohem lepší, nežli spát venku na kořenech stromů, že? Ale třeba tady Kristián trávil noc ve stejném pokoji s překrásnou Lilien, ten mohl mít zajímavější noc.", opět mírně zkouším Kristiána. Přitom jej rukou obejmu za ramena,
"Viď,", mezi tím se mi podaří kontaktovat pohledem hostinského, a kývnout na něj, aby přišel.
"Pane hostinský, co by jste nám dokázal nabídnout ke snídani? Copak tam máte takhle po ránu?"

V pokoji - schůze

Jakmile vstoupím do pokoje s Gustavem po svém boku, vymaním hbitě ručku z jeho rámě, čímž veškeré háčky a šňůrečky, držící skryto pod korzetem co skryto má zůstat, vzdálím od Gustava na několik nepříjemně dlouhých kroků. Vydám se sebevědomě a odhodlaně ke krbu, abychom na sebe s Himringem viděli. Na jeho peskování nebohého Gustava nic neříkám, dokonce ani má tvář nevyjadřuje žádnou zvláštní reakci, souhlasnou či nesouhlasnou. Prostě jen čekám a hledím zamyšleně na potah křesla, v němž se Himring hned v úvodu usídlil. Jakmile se Himringova pozornost obrátí na mě, zdá se, že jsem své chování změnila. Snad je to druhem situace, snad mám jiné důvody, ale vypadá to, že v závažných věcech si zachovávám jistou profesionalitu. Má líbezná bledá tvářička náhle zvážněla, jemné dívčí rysy ztvrdly a v jiskrných očích se usadil ledový chlad, když si prohlížím jednotlivé členy této družiny a nakonec jimi ulpím na Himringovi. Avšak místo abych se posadila, opřu se ve stoje o krbovou římsu tak, že mě částečně pohltí stín a světlo ozařuje jen polovinu tváře a část tušeného poprsí. Nechám doznít Himringova slova a teprve po krátké pauze, dodávající okamžiku na dramatičnosti, promluvím. Veselý rozmařilý hlásek je ten tam. Můj hlas je teď hebký a vemlouvavý, hlubší než u mladičké rozverné dívenky a pro sluch velmi příjemný. Hlas evokuje ženskost. Přesto z něj vyzařuje strohost a profesionální chlad a odtažitost.
Vyhledala jsem vás, abych vám pomohla. Začnu věcně. A sobě taky...ovšemže... pousměju se trpce. Vaše setkání s žebrákem v posledním hosinci nebylo právě šťastné, prtože tak jak zaníceně hovořil on k vám, stejně zaníceně pak hovořil k mnoha dalším, stejně jako ke mně...a věřte mi, nedalo to ani práci. Jeho informace jsou dobré, čerstvé a levné...pro všechny. Potřesu hlavou a nakrčím opovržlivě nos. Skloním na chvíli pohled k zemi a zhluboka se nadechnu, pokračuji s lehkým, ale patrným zklamáním v hlase. Teď už o vašem plánu ví polovina města a ve tvrzi budou jistě připraveni...pokud se nerozhodnete pozměnit plány...rychle a radikálně. Zvednu znovu pohled k Himringovi a od něj přejedu pohledem i ostatní přítomné.
Jistě, že bych měla nápad, ale chci se k vám přidat. Kromě podílu na kořisti mám jistý nevyřízený účet, který si hodlám tam nahoře vyřídit. Chci abyste mi v nich nebránili. To jsou mé požadavky. Stanu opět pohledem na Himringovi. Přestože se označil až za druhého muže družiny, evidentně jej mám přinejmenším za mluvčího a snad i sobě rovnějšího než jiné zde. Má odmlka je jasná, nejprve podmínky, pak rady...

Zavřít dveře. Otočím se na patě a svižně je zavřu. Trocha soukromí neuškodí. Ne, že by mi vadilo kdyby u toho na mě někdo koukal, ale kybycování a fandění už by bylo moc.

Vůdcovský tón jimž začal ke mě promlouvat Himring mě lehce uvádí do rozpaků a tak odtrhnu svůj pohled od výstřihu slastné dámy. Pohlédnu na Himringa. Jak moc mi připomíná mého mistra. Sice Himringovo učení je opakem toho co mě učil můj mistr toulek a pitek, ale ten už stejně řádí s démony.
Když zaslechnu slova o rozepínání knoflíčku korzetu neváhám a pomalu začnu přesovat ruku k jednomu takovému jenž je cestou k ukrytému pokladu. Snažím se tvářit nenápadně zatím co Himring promlouvá k Thinwe a já mířím svou nenechavou ručkou k vytouženému cíli. Jen jeden knoflíček a pak druhý ...

Když uslyším, že už všichni vešli do místnosti, naznačím Tellcharovi, aby se posadil. Zato Gustava sjedu pohledem jako malé děcko, které se chová nemístně ve společnosti dospělých, když probírají důležité věci.
Copak jsem se v něm mohl takhle mýlit? Myslel jsem že je to rozumný člověk.. no v tom to zřejmě je, je to jenom člověk, nedokáže se ovládnout. Ale má z něj být hraničár, musí se naučit ovládat své pocity a touhy.
"Zavři za sebou dveře", promluvím na něho a veškerá vlídnost mého hlasu ke Gustavovi je nyní ta tam, ba naopak, je nyní hrubší a nepříjemnější, než kdy před tím. "A přestaň se plazit po te ženské, vždyť ani nevíš kdo to je? Copak tě ani trochu neznepokojuje, že ví, co máme v plánu a co a kde jsme včera večer podnikali? Stačí aby na tebe zamrkalo opačné pohlaví a ty ztratíš veškerou soudnost, rozpustíš se jak hrudka másla na rozpálených kamnech a kdyby si ještě o kousek rozepnula ten svůj korzet, vyzradíš ji o nás i to co nevíš, jen aby si rozepnula ještě jeden knoflíček."
Dávám Gustavovi pořádný průplach žaludku ledovím vyčítavím hlasem, jak žáku, který udělal zásadní chybu v základní, triviální věci. Pak se otočím k Thinwë:
"Jsem rád, že jste nás následovala do mého pokoje. Jsme tu všichni, kteří dle mne mají co mluvit o plánech naší družiny. Fakticky jsme si tu všichno rovni a při hlasování má naše slovo stejnou váhu, Ale Tellchar je tu nejdéle a je nejváženější. Já jsem tu po něm druhý služebně nejstaší člen družiny a mé slovo je stejně vážené jako jeho. Gustav je tu naopak jen krátce, ale až do dnešního rána se projevoval jako rozumný člověk."
a opět věnuji Gustavovi vyčítavý pohled.
"Jindy bych Vás poslal dvěma slovy zpět k Valara a předkům v Amanu. Nevím, proč jsem to neudělal v okamžiku, kdy Gustav zavřel dveře mého pokoje.Zřejmě proto, že i přes svoji drzost, ste mne přesvědčila, že víte něco, co by se nám mohlo hodit a snad byste semohla i zapojit do našeho plánu, který ste za dvě inutx stihla nabořit, naštěstí už mám v hlavě alterntivu, kde byste se mohla prosadit a dokázat své profesionální kvality. Takže co víte a co navrhujete?"

Mne nijak netrápí, že se ti čtyři zvedli a důležitě odešli projednávat něco tajného k Himringovi. Než se elfka zavěsí do Gustava, mrkne na mě, a já se rozzářím jak sluníčku a vesele jí zamávám. Pak se otočím k Dephovi.
"No jasně že si dáme snídaní, mám hlad, že bych zblajznul půl prasátku a dva řádky brambor. Tak co si dneska dáme? Já bych si dal smžený vajíčka na slanině s preclíkama, potom tvarovové koláčky a kakaem a možná nějakej kousek ananasu na konec."
dokončím výčet zasněně a olíznu si rty od ucha k uchu. Pak si vyskočím na stoličku a váznámě se snažím pomrkávat na hostinského. Při tom mluvím k těm, co tu se mnou zůstali u stolu:
"Tak jak jste se vyspali kamarádi? Já naprosto úžasně, celou velkou postel pro sebe, teplíčko a měký polštář. Jak se těšíte na pokračování výpravy? Já už se nemůžu dočkat...!"

Pohotově přistoupím k rozhošné dámě a nabídnu jí své rámě. Když se do mě zavěsí napřímím se a vypnu hruď. Dmu se pýchou, ale i vzrušením.
Lehce srazím paty a pokynu volnou rukou ostatním jenž sedí u stolu.
"Omluvte nás vážení, ale máme jisté neodkladné záležitosti jenž je třeba vyřešit.", pronesu s nadšením a pak se obrátím ke své dámě.

"Má drahá tudy prosím. Ctěný Himring se určitě už nemůže dočkat naší společnosti. Tak jej nenechme čekat.", ukážu rukou směrem k pokoji a pak ruku lehce položím na ručku své společnice.

Společně pak vykročíme směrem k pokoji. Než dorazíme k Himringovi neopomenu využít každé příležitosti abych zvýšil velikost plochy jíž se naše těla společně dotýkají. Obzláště tak učíním když menším nedopatřením začnu vstupovat do dveří pokoje společně s okouzlující ženou. Po celou dobu na mé tváří září úsměv.

Od našeho příjezdu do města jsem téměř nevystrčil paty z pokoje hostince, ve kterém jsme se ubytovali. Vichřice, která mnou díky mé neopatrnosti hodila o strom jak nějakým pírkem, mi způsobila značná zranění. Hlava a záda nejsou zrovna v pořádku a pekelně bolí. Rány jsem si sešil. Právě s příjezdem do města jsem doufal v lepší zítřky, avšak bolest hlavy neustoupila ani s láhví dobrého vína a to je zlé. Vyhledal jsem léčitele a zejména místního alchymistu. Od nich jsem získal několik bylin pro rychlejší návrat k družině.

Ležím na pokoji. Pot se mi řine po kůži a dýchám přerývaně. Doufám, že mnou sešité rány znovu nepovolí. Přiložené byliny by mě měli dát více dohromady. Znovu trhám cár z plátna, namáčím jej do alkoholu a vyměním si jej na temeni. Boď by to nebolelo, když jsem také telátko. Usínám.

Zrovna jsem si chystal objednat za Tellcharovi peníze nějakou pořádnou snídani, když se otevřeli dveře a v nich elfka. Mé oči se lehce zúžili a velice pečlivě jsem si ji prohlédl.
Na to že je to elfka tak se chová jako nějaká vznešená lidská kurvička. Ty vyzívavé pohyby i oblečení. Jediné co je na ní skutečně tak elfského je to povíšení a arogance která z ní vyřazuje. Dokonalé spojení pro slintejte, ale pamatujte na mě nikdy nemáte.
DO ničeho nezasahuju a dokonce ji přestávám věnovatp ozornost a zkouším očním kontaktem si přivolat hostinského. Než se mi to povede, opět mě ta elfka zaujme, tím, že ví o našem plánu a dokonce se chce přidat. Začnu tedy opět poslouchat.

Ach, Gustave ty jsi asi hodně dlouho pobýval v přírodě a tvé nohy si užili nějaký ten metr, ale zdá se že ta tvoje třetí noha už drahně dlouho neurazila ani píď. pomyslím si potměšile, když pozoruju jeho chování.
Jediné co mě dráždí na té ženě, je to že je elfka a určitě ne to, že je pěkná.

Když nakonec Odejde s Himringem, Tellcharem a kupodivu s Gustavem, proč proboha s ním?, kývnu na Tasse:
"Jdu snídat, nepřipojíš se taky, ať se tu nedlábím sám?"
otočím se ke Kristiánovi:
"Viděls to? jestli se k nám přidá tak Gustava budeme muset separovat od ní, protože by pak ani jeden z nich nic neudělali, protože by jí pořád obletoval, a asi mu budem muset nasadit pás cudnosti."
Zasměji se konečně, když už se můžu bezpečně ventilovat

Tak nějak tuším, že elfovo jednání postrádá jak humor tak "nekalé" úmysly, zvlášť když nechal dveře dokořán a tak majestátně se usadil ostentativně zády k těm venku, k těm nepozvaným. Ale já pozvaná jsem a to je důležité, musím s ním jednat a i když tahleta zdlouhavá patetická gesta považuji za zbytečná a zdržující, budu muset aspoň chvíli hrát podle jeho pravidel. Na druhou stranu, je to vzrušující, copak nám asi řekne, co se asi dál bude dít?.... Ne že bych tak nějak netušila vážnou nótu s níž ke mně elf promluví...ostatně, informace, které jsem mu už nadrobila k snídani mu asi náladu nezvedly. A pokud měl nějaké plány nejspíš ho mohly i rozladit, protože bude třeba sestavit nové... snad to jednání nebude příliš dlouhé...loupnu posmutněle a hladově okem k talíři snědené snídaně... Jednací dieta, budu muset počkat, snad se nebude moc vykecávat...

Zářivě se usměju na Gustava a místo abych se vydala po schodech vzhůru, přejedu pomalu zrakem od něj ke mně a pohledem ulpím na své levé ruce, připravené teď, zavěsit se do ráměte nějakého muže...
Nakonec ještě mrknu k drobné postavičce, která na mě dělala za zády elfa opičky, a rozhlédnu se i po ostatních. Pozvednu levé obočí a zase je spustím zpět v krátkém, varovném, i když zjevně trošku zparodovaném gestu a pokývu hlavou. Pak už vrátím pozornost plně ke Gustavovi. Ten pokoj je asi náš...osud, barde. Vydechnu na oko rezignovaně a sladce, s něžnou odevzdaností, se na něj usměju.

Celá situace se mi vůbec nelíbí..
Co ta elfka tady a jaktože Himring nic neřekne rovnou!?
Když mě Himring požádá, zvednu se ze židle, popadnu svou obouručku do pravé ruky a s dýmkou v ruce levé se vydám do čarodějova pokoje..
Tam si sednu na malou stoličku, pořádně si bafnu a čekám..
Přijde mi zbytečné vyslovovat otázky, které jsou naprosto žřejmé.. čekám na odpovědi..