| |||
Zraky skoro všech se nyní upírají ke mě. Jindy by mi taková situace nevadila, avšak obvykle podobné situace rozhoduju splečně s tellcharem nyní však i on hledí na mě s otazníky v očích. Ano, všeci si myslí, že jsem suveréní, arogantní a téměř bezchybný. Ale ne hloupí. ta žena ví více, než někteří z naší družiny. nemohu ji jen tak ignorovat.Musím tu situaci vyřešit,jakýmokoliv způsobem, možná definitivním. A hned po tom musíme vyřešit Lilien. Má tvář je kamenná, jako horský masiv a mé mlčení absolutní. Moje Moje oči však mohou těm všímavím napovedět, že moje mozkové závity se točí na plné otáčky. Je mi jasné, že se teď ode mě čeká nějaká rmluva, nebo nějaké definivní rozhodnutí. Moji společníci jsou už tak v rozpacích, protože nevěděli, jaký bude plán a kdy se vydáme za Cerou a teď ještě ta elfka. Vím, že za to co nyní udělám, mě budou ještě nělteří z družiny nesnášet více než normálně, ale já nemusím své jednání před nikým ospravedlňovat a když to udělám, je to čistš moje věc. Upřeně se podívám na elfku a očima naznačím k pokoji, ze kterého jsem před pár okamžiky vyšel. "Tellchare, Gustave, následujte mě." Sám se otočím na podpatku a vrátím se svyžným krokem do svého pokoje. Dbeře nechám otevřené, sedím k nim zády, čelem ke krbu, a choulím se do svého pláště. |
| |||
Výborně. Brzké jindy by se mi zamlouvalo ještě více. Lehce se usměji na krásnou dámu jejíž společenské způsoby mě čím dál více okouzlují. Mírně se ukloním a provedu menší pukrle rukou abych vyjádřil svou úctu. Nespouštím však z krasavice oči, jak bych taky mohl. "Bude mi potěšením, má krásná dámo. Dovolte mi představit se, Gustav Laxník jméno mé. O vaši přízeň bych se chtěl ucházeti, ale v přítomnosti ostatních bych do detailů nechtěl zacházeti.", začnu vzletně pronášet a nakonec provedu dlaší pukrlátko. Svůj lačný pohled mlsného kocoura však skrýt nedokážů. Jsem dokonale okouzlen. Naposledy jsem cítil takovéto kouzlo okamžiku při setkání s trpasličí amazonkou. |
| |||
Přes obláčky dýmu nemohu přehlédnout elfku, která se už doslova "přikroutila" k našemu stolu.. Nicméně kouřím dál.. Pak se tlumeně zasměji, když začne říkat, že ji potřebujeme.. Asi je to nějaká markytánka.. To se mé osoby moc netýká, ale když vidím jak Gustav a Kristián čumí na ty její pod blůzkou se pnoucí kozy.. Hmm když na to maj zlaťáky.. jejich věc.. Cože?! Odbornou pomoc?! Nejradši bych té fiflence řekl, že jí je po našich záležitostech hovno, ale pak mě přemůže zvědavost.. Opráším popel, který mi spadl z lulky na mé plátové brnění a pohlédnu tázavě na Himringa.. Vypadá to, že ji zná.. a co víc, ona zná jeho.. Myslím, že by nám měl k tomu něco říct.. |
| |||
Myslela jsem, že jsem svou řeč skončila, s patřičnou odmlkou, dost působivou, aby napjatou atmosféru proťalo vážné či osteré slovo někopho z přítomných, ale tenhleten chlapík si sem seběhne jako by se nechumelilo a prostě odvrátí veškerou pzornost jinam. Na okamžik mám sto chutí se na něj zamračit a co hůř, plácnout ho rukavičkama přes tvář, ať to štípne, ale nakonec si to rozmyslím. Chvíli mi to sice trvá, takže zamyšlený a částečně překvapený pohled, který mladému muži věnuji, je o chlup delší než jsem chtěla, ale když zvážím všechna pro a proti, propuknu ve zvonivý pobavený smích. Nakloním hlavu na stranu a zahledím se mládenci zpříma do očí. Ty moje jsou velké a ledově šedé, jako moře na obzoru, je z nich cítit nedosažitelnost i touha... Mladý muži, zůstaň tady, na jindy nech moje vnady. Máchnu ležérním elegantním gestem rukou v zápěstí, jako bych rozháněla kouř, pozvednu na kratičko jedno obočí a už zase o poznání vážněji se obrátím k Himringovi, který mládenci stojí nejblíž. Nerada bych zamluvila naši krásně rozehranou situaci tokáním či koketerií... |
| |||
Když zkontroluji pokoj zda jsem v něm nic já ani Himring nenechal tak vyrazím dolů do hostince. Cestou pojídám kus žvance jenž jsem sebral v kuchyni a v hlavě mám dokonale vymeteno. Dojdu dolů zrovan ve chvíli kdy s Himringem promlouvá nějaké neznámá žena. Wow, to je najednou krásné ráno. Postavím se vedle Himringa a s velkým zájmem si prohlížím vnady té krasavice. Něco říká, ale já její slova nevnímám, jsem okouzlen jejím vzhledem. Snad by mi Himring mohl na chvíli půjčit svůj pokoj. "Ó krásná dámo, vaše přítomnost zkrášlila mé nicotné ráno. Snad dovolíte abych sdílel vaší krásu za temné noci při svitu planoucích svíček, protože rád bych se dotkl vašich překrásných líček. Nechme tedy ostatní jejich taktice a oddejme se společně lásky praktice.", zašvitořím nadšeně a pomalu se přesunu blíže k objektu mé touhy. |
| |||
Ano, mé entré mělo právě takový účinek jako jsem přibližně očekávala. Trpaslíkovi jsem šumafuk, půlelfí mládenec rudne jako pivoňka a elf, na kterého jsem vlastně chtěla narazit, se tváří povýšeně...snaží se. Nejzábavnější mi v tuto chvíli připadá osůbka za elfem, která tam vyvádí všelijaké kejkle a pumprnákle, že mám co dělat, abych udržela fazónu. Opanuji se, je to má práce, a pomalým houpavým sebevědomým krokem dokráčím ke stolu, kde se jednou rukou opřu o desku, kam vyhoupnu i jeden bok a druhou rukou, v níž držím rukavičky, se zlehka švihnu do stehna. Stále skupinku nespouštím z očí, které září nadšením a spokojeností sama se sebou. Vím, že mi to sekne, vím o působnosti každého svého pohybu...hledat mi jméno, bylo by to Sebevědomí nebo Drzost. Nicméně po čertech pěkná Drzost... Zhluboka se nadechnu, jako bych si chtěla vzdychnout, až se mi ňadra v rozhalence nad hranicí živůtku mocně vzedmou a ještě o kousek rozhrnou tmavou látku haleny. Půlelfovu otázku, zda něco nepotřebuji, přejdu shovívavým, ale laskavým úsměvem a potřesením hlavou. Kdepak, drahoušku, máchnu k němu zvolna rukou s rukavičkami a natáhnutým prstem naznačím, jako bych jej chtěla klepnout po špičce nosu, to vy potřebujete....mě. Stáhnu ruku z gesta k půlelfově obličeji a založím ji v bok. Pak se obrátím k elfovi, který mi právě jasně naznačil, že mám odejít. Vzhledem k tomu, že o vašich úmyslech už teď ví přinejmenším půlka města, potřebujete odbornou pomoc...takže si mě zapište do seznamu na ten svůj soukromý...dýchánek. Rozloučit se můžeme jindy...po práci. Mrknu po elfovi jedním okem a tlumeně mlasknu. Nakonec se rozhlédnu po ostatních a vrhnu k nim málem ustaraný pohled. Skutečně to chcete probírat tady? Zavrtím nesouhlasně hlavou a našpulím rty. Pokračuji však znatelně tlumenějším hlasem, z něhož je patrný velitelský tón, i když se snažím hovořit stále v žertovné rovině. I po zkušenostech s tím žebrákem? Já se vám divím, v jedné hospodě profláknete svoje plány a ve druhé byste to chtěli zopakovat...mohli byste na svá jednání prodávat vstupné...aspoň byste na tom vydělali. Dodám káravě, nakrčím nosík a konečně si skutečně povzdechnu, v očích mi však při této řeči vesele blýská a ústa roztáhnu v čertovském úsměvu, až odhalím řadu pěkných bílých zoubků. |
| |||
Já nemám večer nějaký problém s najmutím pokoje. Ani se nevyjadřuji k nějakým plánům. Prostě kam družina vyrazí, já půjdu s ní. S plánováním do budoucna jem si nikdy nedělal moc hlavu. Večer jsem se napráskal jídlem, od masa až po sladké a vše jsem si hned zaplatil. Ráno sejdu dolů ještě po Himringovi a když vidím jak škaredě mluví s tou cizí krásnou paní. dělám mu posměšky za zády. Paj ji řekne nějaké cizí slovo a já se divím, pro ji posílá na máry, když vypadá tak mladě a zdravě. Nakonec si sidnu na židli a čekám, že brzy přijde hostinský, abych si mohl obědnat snídani. Po tom co Himring řekl, zase vládne mlčení ajá nejsem tváří tvář Himringovi tolik odvážný, abych promluvil, než když jsem mu stál za zády. |
| |||
Když Gustav vstoupí, já se stále choupím u krbu, kde hoří a praská přátelský ohěň. jsem ve stojné pozici, jen nyní jsem už ustrojený do svého oblečení.Stříbnré vlasy mi padají pod rameny,, přes která mám přehozena teplý tamvě zelená plášť. Kápi mám spuštěnou. Na nohou mám pohodlné kožené boty, černé kalhoty a všem dobře známou, zdobenou zelenou vestu a pod kterou mám jemnou bílou košili. Když zaní slova: "Hórkááá vóódaa." Otočím se a rukou naznačím, aby ji Gustav postavil na stůl i s jídlem. Já udělám pár kroků ke své mošně a vytáhnu malý váček. Z něj nasypu byliny do vědra s horkou vodou a místností se rozlije příjemná vůně. "Posluš si.... a děkuju." Vyzvu Gustava aby si zavdal také jídla, ktewré mi donesl a pak vyslovím slovo, na které nejsem zvyklí a také z mých úst podivně, jakoby pokřiveně. Pak si naberu do dřevěného hrnku nálev a ještě horký jej piju. Beru si trochu jídla, moc toho nepojím, ale něco přece jenom sním. Zbytek nálevu si naleju do svého měchu. "Jestli jsi po jídle, potraviny, které se nezkazí sbal a vezmi s sebou.Myslím, že už se na nás asi čeká ve výčepu." Také si začnu balit svých pár věcí: tornu, hůl, dýku... kápi si ze zvyku přehodím přes vlasy, vyjdu z pokoje a sejdu po schodech. Zamířím ke stolu, kde již sedí Tellchar a v poklidu pokuřuje. U stolu je dále Delph a kristián, který věnuje svoji pozornost elfce, která stojí a tváří se, jakoby bohové stvořili svět jen pro ni. Vím že tohle musí být pro kristiana příšerná situace a trochu škodolibě se pro sebe ušklíbnu. Pak tichými kroky sejdu po schodech... "Přeji dobrý den." řeknu přátelsky a povzbudivě poplácám Kristiana po rameni. "A vy dámo" začnu svým ledovým, krákavým hlasem, který připomíná praskání horských ledovců "Buďte tak laskavá a dejte nám čas. Máme teď soukromé jednání a nevím, že by Vás někdo pozval. Namarië." |
| |||
Jsem nervozní. Mé neuměšle ostřihané světle hnědé vlasyx mám neučesanéa vzpurné na své hlavě. Od pohledu jsem ještě chlapec. Snad možná až příliš mladý na nějaké cestování a veliké úkoly. Vypadám tak na patnéct let, ale mé lehce zašpičatělé uši a méně ostré rysy v obličeji prozrazují, že jsem půlelf. Na sobě mám kožené kalhoty a košily, která vypadá jako nová, protože ještě není ani příliš špinavá a jinak má obyčejnou šedou barvu. Zdá se že mi na vlastním vzhledu až tak dvakrát nezáleží. I pohled mých sytě zelených očí je jaksi nepřítomný a neadresný. Ve tváři jsou znát chmury a jakési vnitřní trápení, které ovšem nijak nepopuzuje druhého půlelfa ani trpaslíka sedící u stejného stolu co já. Když někdo vešel podíval jsme se na příchozí ženu. Věda že je to elfka mi studem zrudly uši. Další elfka... bude stejná jako himring? Proč mě to vlastně zajímá? Nepatří k nám... Může to být kdokoliv... Třeba vražedkyně poslaná nějakým z nevlastních bratrů, aby mě zabila... hrnou se mi do hlavy nechtěné myšlenky, když v tom si elfka přisedne k nám. Trpaslík si jí zdá se nevšímá, ale to já nemohu. Vzpomínka na elfí hvozd se mi vrátila příliš rychel aa zasáhla mne nepřipraveného. vídat Himrigna je teDˇjiné, protože už s nimi přeci jen cestuji několik dní a on i když mě evidentně nemá rád, ve mě už tyto vzpomínky neprobouzí... Pojednou mi nepřipadá správné, ež ta žena přišla a posadila se k nám. Jsem nervózní vzhledem k blížícímu se tažení pro knihu. Nejistě si pro to olíznu rty. Možná něco potřebuje... Třeba bych jí měl pomoci. Alespoň se zeptat...možná nic nepotřebuje a pak... Pak by si měla sednout jinam, ne? Co až začneme řešit náš další postup. Lilien říkala, že tu Cero může mít špehy... To je strašné tohle... Uklidni se. Takhle ničeho nedosáhneš. Zeptej se jí zda něco potřbeuje. ale co když? Co když to tak není...? Řekne že ne. Ale... Bojím se, třeba se naštve. To ale jinak nezjistíš. Tellchar si jí nevšímá. Jo ale ty se na ni díváš, ví žesi jí všímáš, tak na ni přestaň nezdvořile kulit oči a zeptej se. nakonec až nechci podvolím se nejistým lehce se třesoucím halsem se skutečně té ženy zetám. "P-potřebujete n-něco?" |
| |||
Zaregistruji pohyb a podívám se směrem ke dveřím, příčemž vypustím z úst nasátý kouř.. Koho to sem čerti nesou, tahle po ránu..?! Hodím zakaboněný pohled na elfí slečínku u dveří, která se kouká, jako by se měla každou chvilkou rozsvítit.. Pak se moje zraky vrátí zpět ke korbelu a už nikam jinam. Pěkně si přihnu a pokračuji v započaté činnosti, čili vypouštění obláčků dýmu.. Elfky si něvšímám.. |
doba vygenerování stránky: 0.38549208641052 sekund