Delší dobu jsem se držel stranou, stáhnul se do ústraní. Moc jsem toho nenamluvil, což není tak neobvyklé, ale ani jsem neházel své ledové pohledy a uštěpačné poznámky nekořenili naši cestu. V krčmě jsem si jen objednal pokoj pokud možno s krbem a trval na tom, abych měl večer připravenou koupel.
Pak se také rozhodnu odejít do města. Nejdřív chci následovat Lilien, ale ta mi zmizí v nějakém krámku. Rozhodnu se projít se po městě, na náměstí, okolo důležitých budov i po bočních ulicích.

Vyjdu s Lilien ven a prozatím se nechám vést, přičemže se rozlížím kolem sebe, hledajíc alchymistický obchod, nebo alepsoň stánek, ale ten by mi byl vlastně k ničemu.
Lilien zamíří ke švadleně také se zjevně rozjlížejíc. Dokoupí si nějaké věci a také jídlo na cesty. Já však stále ač jí doprovázím jsme víceméně sticha a nic nenakupuji...
Nakonec na mě ale promluví a já se trochu polekám.
"Mě...?" zrozpačitím. Nevímco na to mám říct. Trohcu se začervenám
"Víš já... Já vlastně nic nepotřebuji, chtěl jsme jen zkusit něco prodat, v alůchymistickém obchodě, ale to až kdyžtak po cestě zpátky..." řeknu jí. Je však zjevné že neříkám tak úplně pravdu. Obzlvlášť při pohledu na mou košili, která už má odtržené oba rukávy a je celkem jasné že jídla už asi na cesty také příliš nemám.

Rozhovoru kolems ebe si nijak nevšímám. Místo toho se věnuji svému jídlu. Když dojím, dopiji i víno a teprve potoms eopřu zády o opěradlo židle a rozhlédnu se kolem sebe.
Zajímalo by mě, co bude dál. Kristián, by is mohl pospíšit, máme toho dost na práci.
V tu chvíli již schází ze schodl a já se na něj mile usměji.
Využiju jeho nabídnuté pomocné ruky a vstanu.
"Tak tedy, mějte s ezaítm hezky. Navečer se vrátíme."
Usmějis e na ostatní a již vycházím ven z putiky ve společnosti toho mladého hocha.
Venku vyhledám švadlenu a musím také dokoupit potraviny pro další cesotvání.
"CO můžu koupit tobě?
Otočíms e s úsměvem ke klukovi.

Sejdu dolů ze svého pokoje. Když to udělám zjistím že Delph už se skupinou není a Gustav zrovna cosi povídá. Nerozumím slovům, i když poslední větu bych býval stihnul zachytit. Jsem však svými myšlenkami kdesi u svých zjištění.
"Ahoj..." pozdravím zdráhavě.
"Lil?" oslovím kouzelnici a své potící se dlaně skryji za záda. Nejsem ani po těch několika dnech příliš zvyklý jednat s lidmi. Většinu času jsem trávil sám. Byl to nejlepší způsob jak se vyhnout bratrům... Je těžké brát ostatní jinak než jako hrozbu, nebo jako někoho kdo mnou pohrdá. I když někteří ze skupiny už můj pohled na věc změnili. Lilien se kě mě chovala mile. Delph je jakoby byl můj skutečný bratr, takový který za mnou stojí a je ochoten se se mnou bavit normálně. Himring je přísný a stále ve mě hlodá že mnou asi pohrdá ale některá z jeho slov se ve mě zakořenila hluboko. Jako třeba když říkal že bud-li se chovat jako sluha bude se mnou tak jednat.
Tato vzpomínka mě trochu popus a já vyndám ruce zpoza zad. Jsem nervózní, ale ruce už toho nejsou důkazem. snad jen slabá červeň ve tvářích.
"Jsem připraven,můžeme jíti," řeknu kouzelnici a přijdu k ní blíž, přičemž jí nabídnu ruku, abych jí pomohl vstát.

Snažím se zapamatovat a hlavně pochopit všechno co mi Tellchar vypráví. Když se pustí do nově objednaného pití, tak se podrbu na hlavě a zeptám se Tellchara nechápavě.

"A seš si jistý, že ten svitek stojí za všechnu tu námahu? Je samozřejmě nechci podkopávat vaše úsilí a zásluhy, ale na jihu země žil jeden knihovník František Filištín. A ten vám skutečně nesnášel takové ty hlučné dobrodruhy a nebojácné družiny vyhledávající nebezpečí. Hlavně proto, že je obdivovala jeho žena. A tak vytvořil velkolepý plán jak dostat z města veškerou hrdinskou chásku. Nakreslil několik map pokladů, sepsal pár šifrovaných hádanek a potají je nechával těm dobrodruhům přede dveřmi nebo jim je v davu strčil do kapsy. Samozřejmě, že se toho adresáti chytli a hned se vydali tam kam je ty falešné stopy vedli. Většinou to bylo do nejnebezpečnějších míst v říši a tak se skoro žádný nevrátil a když už tak v řádně pochroumaném stavu. Ve městě byl od dobrodruhů klid a tak se knihovník nemusel bát, že mu žena s nějakým takovým hrdinou uteče. Knihovník byl spokojen. Jednou když listoval jednou knihou vypadla z něj mapa na které byla zakreslana pozice tajné knihovny moudrosti s těmi nejúžasnějšími knihami. Knihovník neváhal a hned se vydal na výpravu. Jeho žena také neváhala a když se ani po měsíci její manžel nevrátil, vdala se za jednoho dobrodruha. Kdo ví jestli ta mapa knihovny nebyla stejně pravá jako ty co dělal sám knihovník, ale jedno je jisté. Knihovníkova žena žila št´astně až do smrti.

Upiju ze svého poháru a dodám.

"Tak si dávejme pozor at´ taky nenaletíme.", pohodlně se rozvalím a zazubím se na celé kolo.

Po vyslechnutí opět krátké verze příběhu se rozhodnu, že tu nemá cenu déle zůstávat. Vydám se do města. Procházím rejem lidí a snažím se trochu dávat pozor na měšec. I když jsou to jen mědáky a zas tolik by mě to mrzet nemuselo, vypadá naditě. A momentálně se může hodit každý peníz. Po hodině toulání se městem mě to přestane bavit a vyjdu mimo město a rozběhnu se. Trénuji opět výdrž. Když dojdou síly zastavím se a projdu se. Pak se opět rozběhnu se tak to opakuji dokud vím, že už opravdu můžu jen chodit. Chodím tedy, aby mi nezatuhli svaly a nedostal jsem do nich druhý den křeče. Pokud tu je nějaké jezero, rybník, či řeka vykoupu se a odpočnu si na břehu. Pak už se blíží večer když dojdu zpět do města a hledám co nejlevnější jídlo, které budu schopen zaplatit. Pokud se najím nechám jídlo uležet a pak dojdu na nějaké klidné místo a potrénuji šerm a protahovací cviky celého těla. Už je docela tma, ale možná v lokále hospody ještě společníci budou a možná budou spát.

Dám si ještě lok, než začnu mluvit, protože tuším, že mi vyschne, než dořeknu i tu neostrouhanější verzi našeho příběhu..
No Gustave naše "banda" má velice dlouhou historii. Někteří členové odcházeli, jiní přicházeli, spousta jich, budiž jim lehká zem, odešla navždy. Nechci tě unavovat celým vyprávěním, pač to by bylo tak na dva celé dny, řeknu ti jen podstatné. Úplně na začátku našehop putování, dávno před tím, než tu byl kdokoliv z momentálních členů, krom mě, jsme se zapletli s jedním lupičem. Ten bastard nám způsobil nemalé těžkosti, každopádně jsme získali jistý svitek. Byl psaný zvláštním písmem. Dlouho jsme se potloukali po světě, než jsme našli někoho, kdo by nám ho přeložil. Putování nás zavedlo až do hlavního města Dusaru, kde jsem vypátrali jistého rytíře, který nám svitek chtěl přeložit, ale samosebou ne jen tak. Plnili jsme pro něj jeden dosti obtížný úkol, bylo v tom plno boje, nemrtvých a podobně. Přesto se nám povedlo získat pro něj, co chtěl. Bohužel rytíře těsně před našim návratem někdo úkladně zavraždil, takže luštení se nekonalo. Dost nás to zarmoutilo, byl to fajn děda... Pak se toho událo ještě mnoho, co tolik nesouvisí s příběhem. Nakonec nás vítr zavál za mnichy kolestýny, ti se nám rozhodli pomoci, ale jak už asi tušíš, taky za to něco chtěli. Jeden jejich darebný žák jim ukradl knihu, pomocí které se dá svitek vyluštit. Takže momentálně jsme na cestě za tím odpadlíkem..
Ikdyž sem se snažil příběh osekat sebevíc, i tak sem mluvil dosti dlouho..
Pane hospodský, prosím ještě jednu kormu..