Ten smích je snad nakažlivý začnu se smát taky. Ten Gustav je fakt dobrej. O sobě jsem si myslel, že jsem veselej člověk, lae proti němu jsem jen suchá nudla. Po bok mi přistoupí Tass. Ne že bych od něj čekal převratnou pomoc, ale přesto dostanu chuť vykročit k hranici jež udává okruh světla ohně. Oči si již přivykly a tak vidím noční lesní podrost.
"Himringu, umíš nějaké světlo? Pokud by se opravdu ukázalo, že je to něco s čím budem muset bojovat hodilo by se víc světla, než vydává ten oheň. Obzvláště pokud je to něco co je zvyklé na noc. Mělo by to značnou výhodu."
Prohodím jen tak přez rameno. Pak pronesu:

"Kdo se bojí nesmí do lesa." A udělám další krok a pak ještě jeden... pomalu vstupuji do lesa.

Když Gustav začne vyprávět co si prožil ve svém životě, chvílemi se pobaveně zachychotám a nakonec, když mluví o tom jak chytil svého otce do sítě, plácnu sebou na záda v záchvatu smíchu plácám pěstičkama do země.
Pak se zvedne Delph a jde prozkoumávat tajemné zvuky a smrad a já ho násleuju, protože něco takového sinemužu nechat ujít. Pak vypráví o princezně Smraďošce já zase málem upadnu do dalšího záchvatu smíchu.
Čekám, jestli princezna odpoví nebo ne, každopádně jsem připraven jít s Deplhem zjistit, co je původem těch zvuků a toho smradu.
"Taky to mohl být třeba Murmeo, jestli mu nesedli ty Kristianovi bobule."

Když se konečně po dlouhé cestě utabořime, začne Gustav vypravět příběh svého života a já se musím ovládat abych udžel svůj kamenný výraz.
Tan mladík mě docela baví, třeba s ním budu vychazet celekm slušně. Jenom když nebude moc veršovat
Pak stejně jako ostatní ucítim nějaký zápach. nevím co to je. Nějak se mi nechce řešit další starosti.
Nemužeme jednou někam docestovat bez nějakých komplikací.
Pohlednu na Tellchara, jesli hodla něco podnikat a začnu se zvedat ze svého pohodlného posedu.

Ležérně se překulím směrem o kterém mluví, že se tam nachází zdroj těch prazvláštních vůní a zvuků. Pro jistotu a pro pocit soudržnosti si pomalu zvednu a tasím meč. Pokud je to bažina, tak mi ten meč moc nepomůže. Volnou rukou se začnu oprašovat abych nevypadal jako, že jsem se válel někde na zemi u ohně.

Jak tak stojím a koukám na černočerné tmy, začnu rozpravovat.

"To vám byla jedna taková mladá hraběnka. Krásná byla jako rozkvetlá louka a její rodina byla bohatá, že nevěděl co s tím zlatem dřív. Byla to jediná dcera a zrovna se dostala do věku na vdávání. Jenže celý jejich dvůr byl z toho celý smutný a obzlášť jejich hraběcí milosti, protože se kolem začali ochomejtat různí nápadníci. Né, že by nechtěli provdat svoji dceru nebo ji nedat bohaté věno. To oni by rádi. Jenomže s tou jejich dcerunkou byl takovej jeden nepříjemný problém.
Jak jsem říkal, byla krásná jako rozkvetlá louka jenomže voněla jako by na tu louku vyvezli hnůj z celého kraje. Tak to bylo s ní už od narození. Všichni si říkali, že to přejde. Když to nepřecházelo, tak ve vší tajnosti zvali různy doktory a mistry alchimisty. Doktoři vůbec nepomohli a alchimsti je odkázali na parfumáře. A tak se hraběcí dcerunka denně každou chvíli umívala ve vonných lázních a mazala všemi možnými voňavými tinkturami a dalšími těmi serepetičkami aby se přebyl ten její přirozený odér, který sama ani necítila. Rodiče sice žili v naději, že si na to časem zvyknou jak oni tak i její případný choť, ale celých těch 16 let když zavál vítr nesprávným směr od jejich dcerunky k nim, už se jim dělalo nevolno.
Takže jak se tam ti nápadníci sjížděli a projevovali svou náklonost k hraběcí dcerušci tak se začala v čím dál větší známost dostávat i ta zapáchající skutečnost o chudince na vdávání. Většina těhle ženichů byla dost cimprlich takže ani po seběvětšim přemáhání jim princezna nešla pod nos a radši odjeli.
Nakonec na zámku zůstal jediný žadatel o ruku, který ještě neměl tu příležitost se setkat s hraběcí dcerkou a ani s jejím břemenem. Chudák to byl takové nedomrlý mládeneček co jakmile přijel na zámek ,kde to řádně profukovalo aby tam byl dostatek čerstvého vzduchu, tak hnedka nastydl rýmou. Je pravda, že tu rýmu měl už od dětství poněvadž trpěl i alegorií...alergií na všelijaké květiny, zvěř a lidi. Tak se stalo, že se ti dva dali dohromady. Posmrkávající floutek z nosem jak červená bambule co mu v ní podivné bublá pokaždé co se nadechne a Krasavice se zlatými vlasy jejíž vznešená vůně nutí všechny k tomu aby dech zadržovali. , vykládám s vážností v hlase.

"Kdyby jste přišli do jejich pokoje v noci když spí, tak by jste slyšeli a cítili dozajistá to samé co my teď a tady.", dodám žertovným tónem zpět k lidem u ohně.

"Hraběcí milosti, jste to vy?", zavolám do temnoty.

Můj nos zachytí nějaký kyselí puch. Prvně tomu nevěnuji pozornost, protože moje čichové smysli byli navyklé takové věci nevnímat. V zapadlých slumech by člověk bez takového potlačování pachů nepřežil. Bylo by mu na zvracení i dávno poté co vyzvrátil poslední jídlo. Jenže moje smysli poznaly, že už dávno nejsme ve smradlavém městě, ale v přírodě, čerstvě po dešti. Mělo by to tu vonět. Moje podezření zvýší i tiché bublání. Co je zas tohle?. Jistotu mi nakonec dá Kristián. Jeho zmatený pohled musí být zrcadlem toho mého. I jeho kradmé pohledy směrem k západu. Dokonce se divím, že první promluvil. Takže si musí být jistý.
"Ano já to cítím i slyším taky, ale nic nevidím. Jde to ze západu. Telle, Murmeö vy vidíte v noci lépe než mi, nevidíte něco?"

Sám si však stoupnu a popojdu tak abych měl oheň za zády a koukal se směrem na západ. Oči si odvykají pomalu od světla a tak stále nic nevidím. Ruce mi přitom pomalu zabloudí poblíž jílců mečů.
Připadá mi to jako bažiny, ale nic tomu tady nenasvědčuje, ani nenasvědčovalo. Snad skrytý pramen, ale co ten kyselý zápach?

Podívám se západním směrem k lesu. Nic moc tam nevidím, ale určitě odtamtud něco cítím. Nechci ale nějak ovlivňovat náladu ostatních a tak ještě chvíli čekám zda si toho nevšimne někdo další.
Tvářím se zaujatě, když se dívám k západu i když pak svým pohledem zkoumám tváře ostatních z družiny.
Zajímalo by mě co to může být. tohle není úplně normální to tedy ne. Měl bych jim o tom říct? budou mě považovat za blázna.
Ale co když je to nebezpečné vezmeš si na triko že jsi je nevaroval?
Ne...
Rozhoduji se téměř okamžitě. Viděl jsem už moc smrti než abych si dovolil něco podcenit. Podívám se na Telchara a Himringa.
"Cítíte, to? Slyšíte to bublání?" zeptám se jich a naznačím hlavou západní směr.
"Je to divné..." dodám ještě rozpačitě. Mé rozpaky jsou vidět. Opět jsem trochu zrudnul a ruce jsem skryl za zády...