| |||
Delph ukáže zdvyžený palec. Nehledal jsem ani tak pochvalu jako spíš oporu a tu jsem u něj našel. Usměju se a pak se věnuji tomu jak Murmeä vstává a dívám se jak vážná asi mohou být jeho zranění, případně jak a jestli se vůbec léčí. To už Delph přvede koně a já přejdu k tomu svému. Uvědomím si že jsem své vybavení nechal rozložené tam, kde jsem míchal a tak se tam vrátím a sbalím truhličku, suroviny, kotlík a všechno potřebné náčiní, které jsem potřeboval. Když mám sbaleno dám to na své místo do batohu. Sedlové brašny mám obtěžkány jinými věcmi a že jich není zrovna málo. Zůstanu stát u svého koně a čekat co bude dál. Ostatně toho zas tak moc dělat nemohu. Je opojný pocit, že jsem někomu pomohl a že ten někdo byl můj přítel. Vím že tímhle se mé postavení tady trochu upevnilo což po příhodě ve věži bylo docela dost potřebné... AlespoŇ pro mou duševní pohodu, které sice asi nikdy nedospěji, ale přesto je mi lépe. Můj vnitřní spor se teď chvíli neobjevil v plné síle za což jsem vděčný... |
| |||
Vidím, že Murmeö vstal. Kristián opravdu odvedl dobrou práci. I S těmi bobulemi. Hned mám lepší pocit jak v popáleninách, tak i to rameno je jaksi hybnější. Když vidím stydlivý pohled Kristiána jak hledá ještě někde pochvalu nejen od Tasse tak nic neřeknu jen na něj mrknu a ukážu vztyčený palec. Péči o Murmeu nechám na ostatních. Znají jej déle, navíc trpaslík alchymysta by měl mít slušnou odolnost a zachvilku se jistě zbráborá. Jdu tedy zpět ke koňím a odvážu je a dovedu ke skupince. Pokud se Murmeö neporanil více než na co vypadá na koni by měl zvládnout jet. Aspoň po částech ať se dostanem z tohoto bohem prokletého místa. |
| |||
Po chvilce se Murmea začne probírat. Tassovi jsem dal tak jednu bobuly na ochutnání. To pro upřímný zájem, který projevil a přeci jen se trochu pochroumal ale to tady asi každý. Himringův postoj mě zklamal, ale doufám že až ho bobule uzdraví tak už pochybovat nebude. Když trpaslík přichází k sobě zkřivý se mu tvář bolestí a já mu pomohu vstát. Z mého dryáku nic nezbyo, ale nelituji toho jak jsem ho použil. "Tys nám ale dal..." řeknu Murmeovi. Jsem upřímě rád že se probudil a zdá se že Tass taky protože mě začne plácat po zádech a říkat že jsem nejlepší až se zastydím a červeň se mi vkrade do tváří až jsem z toho celý nervózní. "To nic nebylo Tassi, to nic nebylo, jen takový malý... Pokus..." dodám. Usmívám se ale je to křečovitý úsměv. Nidky jsem ještě nečelil takovému zájmu. Těší mě to ale přeci jen si připadám hloupě. I když šťastně hloupě. Zabloudím pohledm k Tellcharovi, Himringovi a Delphovi. Tak nějak mi záleží na tom jak se oni tbváříé a co si asi myslí. Pak se opět podívám na Murmeu. Nemusím se o něj bát. Zdá se že se může hýbat a i když je zdá se zraněn určitě má něco jak se uzdravit. Je také alchymista a já vím že si vzal minimálně jeden léčivý lektvar z věže, takže i kdyby nenasbíral bobule, když jsme byli na bylinách, tak určitě má způsob jak se vyléčit. |
| |||
Vidím, že Kristian nabízí všem co potřebují něco na léčení. Přběhnu k němu, natahuju se na špičkách, abych viděl co to má na ruce: " A tohle to jako fakt zabírá? Zlatoluna to vždycky dělala takovou holý. Normálně se tě tou hůlkou dotkla, udělalo se modý světlo a všecko se vyléčilo. Neznáš taky náhodou Zlatolunu?" zabloudím ve svém skoumání léčivých bobulý úplně někam jinam, zase do těch neznámých míst a k neznámým lidem o kterých vždycky vyprávím. Pak však zase navážu tam, kde jsem původně začal, jako bych o ničem jiném nemluvil: "A to jako vážně funguje? Jenom si to vezmeš, rozžvýkáš, polkneš a uzdraví tě to? To musím taky zkusit, taky jsem si trochu natloukl." A natahuju ručku, abych si taky vzal pár bobulí a ulevil si tak od boláků, které sem utrpěl během krátké ale bouřlivé vichřice. Potom Kristian míchá nějakej blivajz. Koukám mu přes rameno, ale tak, abych mu nezavazel. Pak mu cupitám po boku, a koukám se, jak to podává Murmeovi. "Tys to dokázal, on se probral. Jsi nejlepší, vážně skvělej Kristiáne, tys ho zachránil." vyskakuju do vzduchu a plácám mladého alchimistu po ramenou. Nu, spíše po zádech, protože na ramena mu nedosáhnu, přeto mám radost, že se Murmeo probral. |
| |||
Pokrčím rameny, když mi Gustav vysvětlí, že léčit dotykem neumí. Aspoň že je umpřímný, jenom kdyby nemluvil tak strojeně.Hraničář, přece jenom, máme štěstí. Zřejmě začínající, na tom nezáleží, lepší než žádný. Pak přijde Kristian, s nějakými bobulemi. Moc mu nevěřím a povytáhnu obočí, když mi je nabízí. Přesto ho nechci zklamat a bobule si od něj vezmu. Pak natáhnu ruku, aby si na ni Kraag mohl pohodlně přeskočit. začnu ho hladit no lesklém černomodrém peří na krku pod hlavou. Tak povídej, příteli, kde ses toulal? Hlavně že jsi v pořádku. Nevypadalo to jako normální vychřice, že, dalo nám to zabrat. Ale mi na to přijdeme, na všechno přijdeme. |
| |||
Murmeu se Kristiánovi opravdu podaří po určité době přivést k vědomí a ten otevře oči a nahodí velmi nechápavý výraz . Ten však brzy přejde do zkřiveného , to jak ho bolestí bolí za krkem a v kříži . Zaskučí pouze , ale už umí hýbat končetinama a začne pomalu vstávat a kostrbatě se pohybovat . Po chvilce se i Delphovi zdá , že je mu lépe . Všichni koně jsou vpořádku a zdrávi a přežili tu vichřici asi lépe nežli vy . |
| |||
Kývnu na odpověď Gustava. Pak ke mě přijde Kristián s nějakýma červenýma bobulkama. Co to je? To mě mají vyléčit jako tři bobulky? No ublížit by to nemělo. Kristián si je dost nejistý ve spoustě věcí a tak neděla něco čím by si nebyl jist, že se povede. "Díky. Snad to pomůže i s těmi popáleninami pořád se moc nehojí." Rozžvýkám ty bobulky a polknu. Rád bych pomohl Kristiánovi s tím přípravkem aspoň tak, že bych rozvinul přikrývku a dolní rohy přišlápl a horní držel rukama abych zabránil větru mu to tam nějak pocuchat. Jenže moje bolavé rameno by to asi nezvládlo a než se rozhoupu tak už mladý půlelf čile pracuje a evidentně mu to jde dobře a žádnou pomoc nepotřebuje. jen tak nějak všeobecně pronesu: To je normální takový psí počasý? V Dusaru jsme nikdy nic tak strašnýho neměli. Jo lijáky že byl člověk za pár kol promočenej jak krysa to jo, ale takovej fučák, to teda ne." |
| |||
Otočím směrem k Himringovi jenž mi odpověděl na mou otázku,svým dotazem. Lehce se ukloním hlavou na znamení toho, že jsem ho vyslechl a pak mu klidným a vyrovnaným hlasem odpovím. |
| |||
Moje snažení je překvapivě účinné. Jsem rád že jsem měl vše potřebné pro zrovna tento lektvar, protože jsem si myslel že tohle asi nikdy míchat nebudu. Je zvláštní že se to zrovna nyní může hodit. Jindy jsem vyklepaný a vyděšený. Nervozita by mohla být mé druhé jméno, ale všichni si nyní mohou všimnout že v okamžiku kdy jsem si vyndal pergamen s popisem lektvaru, který jsem si zvolil že nyní budu vyrábět, a rozložil si suroviny okolo malého kltíku pod kterým jsem rozdělal oheň mé ruce se přestaly třást. Mé oči pečlivě sledovali dění a já jako bych si byl jistý každým svým krokem. Naprosté soustředění. Kdyby mě nekdo v tu chvíli vyrušil asi bych něco pokazil, ale měl jsme štěstí. Všichni ze skupiny pochopili moji potřebu klidu a já se tak mohl plně věnovat své práci. Bylo to poměrně obtížné. Obsach se směj vystavit teplu ohně jen na krátko a pak se musel nechat vychladnout, a měl jsem jen velmi málo času těkavou kapalinu ryychle přili do jednoho ze svých flakónků a uzavřel ji. Tekutina uvnitř je čirá a má slabě žlutý nádech. Zadívám se nyní na obsah flakónku a usměji se. Jsem velmi s pokojen s úspěchem. Je to můj první lektvar a povedl se mi. Vstanu od svých věcí. Teprve teď se začíná proejvovat napětí, které jsem cítil a adrenalin z toho, kdybch snad udělal nějakou chybu. Nohy se mi roztřásl téměř nekontrolovatelně a já se div také nepropadl do mldob, ale radost z úspěchu byla silnější a já se konečně mohu každému ze skupiny podívat do očí. Tak nakonec jsem skutečně alchymista. Vykročím k Murmeovi, který leží na zemi. "Tohle by ho mělo probrat," řeknu ostatním a usměju se. Je to nervózní úsměv. Okamžik pravdy, pomyslím si a přikleknu k trpaslíkovi na zemi. Vezmu flakónek, který jsem před chvílí pečlivě uzavřel a přidržím jej u Murmeova nosu přičemž jej znovu otevřu. Obsah se začne okamžitě odpařovat a zapáchá velmi silně po octu. Mělo by to trpaslíka probudit. Zatím to vždycky fungovalo, i když já o tom doposud jen četl a viděl to použítav jiné... |
| |||
Když se Murmea stále ne a ne vzbudit pododejdu kousek stranou. "Ten se jen tak nevzbudí, ale... Když chvíli počkáte umíchám něco co ho probere... Snad..." řeknu ještě a jdu ke svým věcem. Co když se mi to nepovede? Co když to nezvládnu? Äle no tak. To zvládnu. Vždycky jsem to zvládnul ne? rozlédnu se po ostatních. Je vidět že mám velké pochybnosti. Ač bych to stěží komukoliv přiznával mám Murmeä rád. Nechci aby se se mu něco stalo a stav bezvědomí je velmi nebezpečný pro celý organismus. Přijdu ke svým sbaleným věcem, vyndám kotlík a všechny potřebné suroviny a začnu míhat svůj první letvar... ¨"Teď mě prosím, směnu nerušte, ano?" řeknu ještě ostatním a dám se do práce. |
doba vygenerování stránky: 0.32304811477661 sekund