Když Himring utne moje vyprávění, jenom na něho vypláznu jazyk, je to starý mrzout. S Tanisem byla aspoň chvilkama sranda. A ta jeho písnička byla celá nějaká smutná. I tellchar potom spíval nějakou smutnou písničku, sice to bylo pěkné, ale já mám raději veselejší. Doufal jsem, že se ještě večer bude něco spívat, ale místo toho potkáme nějaký cizí lidi a my potom jedem ještě dál. Ani jsem nestačil zkontrolovat, jestli tam někdo z nich něco nezapomněl.

Když dorazíme na místo, kde se už tedy opravdu utáboříme, na tom místě jsou vlci a než je stačí Delph odlákat, schovávám se za svým poníkem a za Tellcharem. Noc naštěstí uteče bez potíží. Ráno je tradiční, balíme se a chystáme se dál. V tom k nám přijede nový člověk. Srdečně ho vítám.

"Já jsem Tass Busonožka. Rád tě poznávám, určitě si spolu užijem spoustu legrace."

Pak se ale zvedne prudký vítr a já mám co dělat, abych se udržel na drobných nožkách. Chytnu se poníka, snažím se ho odvézt někam do závětří, při tom se ho přidržuji, aby mě vítr neodvál.

sotva přes vítr a lomoz slyším Kristiána jak říká:
Teď s*e as* n*kam ne**uj*e, co?
Tak zakřičím odpověď:
Víc nahlas nerozumím.. A dáles se snažím krýt Lilien před tím největším náporem větru a přicházejícího deště.
Sakra ve městě se dalo vždycky někam schovat v takový nečas. V kanálech to bylo nejlepší. Dokonce ten příval vody rozředil tu brčku a ani to tam tolik nesmrdělo.

Zvedne se mohutný vítr. Nic proti větru. Ve větru a dešti jsem sbírával byliny, tajně aby o mě nikdo nevěděl, ale teď je to jiné. Gustav začen ukrývat koně a tak já udělám to samé co všichni ostatní.
Pak se ohlédnu zpět. Himringovo chladné chování dnes poránu zmrazilo i mou náladu. Cítím přímo bodání u srdce. Teď když si sejme z hlavy kápi a nechává své stříbrné vlasy cuchat větrem dívám se na něj s neskrývaným obdivem.
Taky bych chtěl být elf. Plnohodnotný a plnokrevný elf... Sleduji himringa dokud nezkryje svou tvář pod kápi a nevydá se k nám. Pak věnuji jeden smutný pohled Delphovi.
Jsi jako můj bratr, ale jako Himring bych chtěl být já... pomyslím si. Chtěl bych umět být stejně silný a chladný jako tento elfí kouzelník.
Má tvář je zachmuřená a smutná. Mé nálady se někdy až děsivě střídají a teď když je jasné že v tomto počasí dále nemůžeme, je to o to horší že se nikam dále nejde. Rád bych se pochlubil Murmeovi o tom že jsem našel další bobule Gribiku, ale sám si nejsem jist zda by ho to zajímalo. Myslím že ano je vždycky velmi vstřícný, ale doposud jsem se bál zeptat se ho na něco co mě doopravdy zajímá.
Pod nátlakem smutku se podívám na Delpha který se mnou mluví, když já mluvím s ním čehož hodlám využít. Cítím že si potřebuji povídat.
"Teď se asi nikam nepude, co?"

Zbytek včerejší cesty proběhl v pořádku, i přes to, že nás pozorovali vlci. Hlídek jsem se neučastnil, pokud to nebylo nutné, stejně jako vždy. raději to nechám na jiných a pořádně si odpočinul. Kouzlení je náročné na výdž a únavu.
Ráno bylo zase pošmourné a vypadáto na déšť.V dálce se zvedá mrak prachu a víte nese vlčí vití a vrčení. Po pár okamžicích spatříme i jezdce a můj výraz, který je od rána zase při starém nyní ještě více ztrne. Pak se nám začne všem postupně představovat. Sem snad jediný, kdo mu ruku nenabídne, jen ho probodávám pohledem chladným a ostrým jako krápníky.
"Himring"
zazní mé jméno přes dunění větru. V tom okamžiku se zvedne vítr, stejně chladný jako můj hlas, stejně mocný, jako můj hněv, když je vypuštěn.
Nakonec pohledem propustím Gustava, který mluví tak, že by to jednomu zasukovalo uši.

Všichni se začnou pakovat před větrem. Já tam stojím a užívám si ledový závan, shodím z hlavy svoji kápy, která men obvykle chrání. Záplava stříbra se rozleje větru, když prameny mých vlasů letí větrem a oči jako by planuly zeleným světlem. to vše však pomine v okamžiku, kdy si přehodím opět kápy přes hlavu a také vyhledámnějakou skrýš.

Vidím nově příchozího Gustava odvádět koně ke stromům.
Ještě, že jsi tady. Na koně jsem vůbec nepomyslel a přitom je tu pomale to nejdražší co momentálně mám. Okamžitě svou plavku vedu za Gustavem a přivážu vedle jeho koně. Jsem vděčný za tu kroužkovou zbroj, protože mě pěkně zatížila a poryvy větru se mnou necloumají tolik. Nejlíp se má trpaslík, protože je nízký rozložitý a má na sobě zbroj ještě těžší. Zato zbytek družiny na tom není už tak dobře. Dojdu tedy k Lilien a pokusím se najít nejlepší úkryt pro nás dva a tam ji držet a chránit před větrem vlastním tělem a přikrývkou, která je částečně voděodolná. Tak nás aspoň chvíli udrží.
"Lilien pojď k za tam ten velký kámen bude to mnohem bezpečnější."
ještě pomyslím naKristiána, který se na mě dosti navázal v poslední době. Je sice jako mladší přbuzný i když mladší není. Jenže On je trochu chlap a Lilien taková křehká žena. Snad to pochopí

Silný vítr mi začne odtrhávat slova od úst a místo slov se mi do pusy dostane písek. Začnu ho vyplivovat ven a zastíním si obličej rukou abych se mohl podívat ve směru odkud přichází bouře.
Když se daří, tak se daří.

Seberu uzdu koně a najdu mi co nejvíc kryté místeček mezi stromy a tam ho přivážu. Sundám mu sedlo a nachám ho svému osudu. Přižils vlky tak snad přežiješ i tohle.

Následně se začnu rozhlížet po nějaké skrýši pro mě. Rozhodnu se, že zalezu do nějaké škvíry mezi kameny. Během hledání si vytáhnu přikrývku. Pokud se mi podaří najít nějaké místo u kamenů nebo nějakou přiměřeně velikou prohlubeň mezi nimi, které by mi chránila záda před větrem, tak se tam vydám. Pěkně si tam zalezu a přikrývku si přetáhnu přes sebe. Podle toho jaké jsem si našel místo ji buď přisednu nebo přišlápnu nohoma. Prostě se snažím si vytvořit malinkatý stan.

mh : kdyz napisete prispevek , hodte si dvakrat kostkou ; poprve desetistennou a pak sestistenou

Vase predstavovani pokazi nahle vitr , ktery zacne dout s necekanou silou . Kolem vas poletuji kusy travy , listi i mensi vetvicky . Vlci se uz taky rozprchli do stepi .
Po chvilce muzete videt , jak se k vam od zapadu blizi vetrna boure . Neni casu utect , asi by vas dohonila . Jde o to , se co nejlepe ukryt . Jak sebe tak kone , kteri zacinaji byt neklidni .
Je par mist mezi kameny a stromy , kde by se dalo schovat , ale uplne stoprocentni misto , kde by nedosel vitr , tady neni ...

Prvně si potřesu rukou s trpaslíkem jenž seskočil ze svého ponyho. Pevným stiskem ruky mi dá najevu, že je to tvrdý chlapík. Hned se dá do vysvětlování jak to u něj chodí a vyptává se na mou cestu.

"Tedy Tellchare, mám-li tě tedy tak oslovovati, v tuto chvíli putuji směrem na Měděné hory, ale moje cesta nemá žádného cíle určitého a vesměs se jen toulám krajem. Jednou šup sem a pak zas tam. A pokud bych vskut směl se k vám přidati bylo by mi ctí největší. Však rád bych také dozvědět se chtěl jaký je vás všech úděl. Kam putujete a jaký je váš cíl a jestli bych se do vaší družiny aspoň trochu nehodil.

Pak příjmu se souhlasným přikývnutím i ruku Delphenae dea Sinuan.

"Vaše jméno zní vznešeně, ale jestli tedy chcete budu vás oslovovati Delphe."

A dál pokračuji se zdravením s ostatními.

Prošel jsem si zdejší okolí a našel několik bylin. Nebylo toho mnoho ale pár další léčivých bobulí se bude hodit, až se zase někdo z družiny dostane do problémů.
Vydal jsem se zpět k družině, když jsem zaslechl vití a když přijdu už je zde představování v plném proudu. Na to že je ráno a mi se chystáme vyrazit na cestu ,mě trochu překvapí nový přírůstek. Nebo možá jen náhodný cestovatel, který s námi možná ani nepůjde...
Podívám se na Himringa jak se na to tváří a také na Tasslehofa o kterém bych téměř předpokládal, že se na toho muže něco pokusí...
"Zdravím, přišel jsem o něco, zatímco jsem sbíral býlí?" optám se ostatních, trochu s úsměvem a trochu nejsitě. Nechci do věci příliš zasahovat.