| |||
vidím přijíždět jezdce a za patami mu peláší vlci. Vezmu si do rukou dva větší kameny tak aby byli akorát do pěsti a dobře se s nimi házelo. Připravím se na okamžik kdy ten pocestný přijede blíž a já mohl lépe zacílit na ty vlky, kdyby se dotáhli ještě víc, nebo dokonce nezůstali stát. Nervy mi trošku povolili a já jeden kámen hodil. Minul jsme přímím zásahem ale jak se kámen odrazil ještě neškodně uhodil do jednoho vlka. Naštěstí zastavili a druhý kámen jsem nemusel použít. Pustil jsem jej na zem a napřáhnul ruku k pozdravu válečníků, směrem k nově příchozímu člověku. Vypadá jako válečník či snad hraničář. Ten by se nám asi hodil, prý dokáží ochránit před nepřízni počasí. "Těší mě. Delphenae dea Sinuan, ale říkej mi Delphe. Celým jménem mě nikdy nikdo neoslovil. poté dál ostražitě hlídám vlky, teď už jen připraven tasit své meče. |
| |||
Sesednu z ponyho, protože jsem nestihl vyrazit vpřed.. Ten Gustav tu byl dřív než bych řekl švec.. Sleduji ho, jak všechny obchází a podává jim ruku. Když ji nabídne mně, pevně ji stisknu, jak se na pořádného trpa svědčí.. Těší mňa, ale toho váženýho pána si možeš strčit tam, kam nechceš, aby sme ťa poslali.. Jasné? Sem Tellchar a pokud vidíš, tak žádné pán, ale trpaslík. Říkej mi tedy buď vážený trpaslíku nebo radši enem Tellchare. My si na formality moc nepotrpíme.. Rač nám prozraď, kam tak pádíš. Třeba máme stejnů cestu. Znáš to, bude nás víc, nebudem se bát vlka, nic.. Při své poslední větě se podívám na čekající vlky.. Huš vy bando zablešená! Už žádnů mršinu nemáme.. |
| |||
Seskočím s koně a ohlédnu se za svými pronásledovateli jenž nelibě vrčí kousek od oázy. Dneska se vám červené karkulky nedostane. Lehce si opráším oblečení od prachu a do rukávu si otřu obličej. Pohlédnu na tábořiště jenž se rozkládá uvnitř oázy, kolem nejž se v různých polohách nachází skupinky mě neznámých osob. Přistoupím k nim blíže i s koněm, jehož opratě svírám v levé ruce. Když už jsem dostatečně blízko, provedu menší úklonu a zatřepotám pravou rukou po vzoru panstva, které jsem jednou měl možnost zahlédnout při svém putování. "Přijemný večer vám všem přeji. Gustav Laxník jméno mé je, tak doufám, že mě s ním nepošlete do ...", uctivě pronáším svá slova, ale nakonec se zarazím když mi rým nabídne jen neslušné slova. Do prdele. "Nepošlete do toho nuzného kraje jenž je plný divé zvěře.", narychlo dodám zbytek verše. Začnu obcházet všechny členy osazenstva táboru a nabízím jim svou ruku a pevný stisk abych se s nimi všemi seznámil. "Je mi ctí vážený pane...vážená paní.", dodávám při třesení rukou. |
| |||
Muz vpadl s konem do oazy mezi vas , vlci zabrzdi a zastavi asi dvacet sahu od vas . Vrci a stekaji avsak neodvazuji si prijit blize . nakonec se posadi na zadeka s vyplazenymi jazyky cekaji , co udelate vy . Snad si mysli , ze jim muze vydate ... Muz je cely uriceny . Sestoupi z kone a vy si ho muzete poradne prohlednout . |
| |||
Projíždím už pár dní touhle podivně smutnou krajinou kolem solného jezera. Kousek za Majorem jsem si pořídil koně abych si tak zkrátil cestu stepí a byl to dobré rozhodnutí. Tahle krajina se mi příliš nepozdává. Žádné pořádné stromy. Jen ševel větru ve vysoké trávě a občas nějaké to křoví. Kdybych nezaslechl občasné zavytí tak bych snad uvěřil, že je tu mrtvo. Vytí bylo vždy vzdálené, ale dnes večer jako by v tom bylo víc nenávisti jako by je někdo naštval. |
| |||
Kouřím a kývnu na Kristiána, ať si jde klidně sbírat bylinky.. Pozoruji obroz. Prach se zvedá.. To bude větrem.. Ne! Počkat! Někdo jede.. Hej hola, něco se děje.. Při tech slovech odhodím dýmku na zem a naskočím na ponyho.. Vyrazím max. rychlostí jezdci naproti. Je evidentně v nebezpečí. Nevím, kdo to je, ani co je zač, přesto chci zcela automaticky pomoct.. Jestli budou v dostřelu, zasypte je šípy.. |
| |||
Zacina se zvedat vitr a z dalky slysite vyti a stekot . Asi se nekde perou vlci o nejakou korist . Nebe se zatahuje cim dal vice a slunce uz neni videt . Vitr se stale zveda a od zapadu muzete videt zvedani prachu ve stepi . Po chvilce vsak zjistite , ze prach nezveda pouze vitr , ale taky jakysi jezdec , ktery ocividne miri k vam . Tedy spise k oaze kamenu a stromu , vas asi nevidi . A po chvilce taky muzete zpozorovat ctyrnohe potvory , ktere ho pronasleduji . Je jich asi deset a co nevidet ho dostihnou . Jezdec se blizi k vam a uz vas asi taky zahlednul . Ohlidnul se za sebe a pak na vas zamaval ... Je odvas tak padesat sahu ... |
| |||
Hlídka proběhla celkem v klidu. Sice moje smysli jsou vycvičené na zvuky města a v přírodě si opět zvykám. Přeci jen patnáct let u elfů se nedá jen tak smazat. Pořád nedokážu pochopit, jak se stalo že pouhé dva roky života mezi splodinou města a přesto jsem se na to tak navykl, jako by to byl celý život. Během své hlídky jsem se take rozvičil a protáhnul. Pokud pojedem celý den opět v sedle budu to potřebovat. Navíc si určitě zase zaběhám. Snídani si dám až se probudí všichni a malý oheň se opět změní ve větší pro účeli ohřívání jídla. Vytáhnu něco ze zásob co jsem si koupil v hostinci a posnídám lehce. Vše probíhá víceméně v tichosti a tak se ani já příliš neozívám. Trpaslík si dává nějaký čaj, kteý po vůni nedokáži poznat. Jestli je to vůbec čaj. Jsem zvyklí na čaje bilinné. Šlvěj, heřmánek, řebříček či jitrocel občas nějaké to ovoce. Prostě co se dá nasbírat na louce za městem či vesnicí. Ticho naruší až Kristián otázkou na mě. "Zažil jsme už lepší i horši a horší o dost. Lepší byla jen ta která byla pěkná s východem slunce a ne ta kdy kape rosa a schyluje se k dešti. Je to takové víc ponuré." Pak si začnu balit věci a natáhnu na sebe opět kroužkovou zbroj a připnu opasek s pochvali na meče. Pak vytáhnu ještě z brašny olej. Sice je to olej na svícení, ale pořád je to olej. Odzátku jej a opatrně naliju po troškách do pochev, tka aby olej stíkal hlavně po švu kde je ostří. Pak ty pochvy ruzně otáčím a protřepu, aby se olej dostal co nejvíc po celé ploše a pak tam střčím meče a několikrát je opět vytáhnu a vrátím a přito mse dívám, jestli se alespoň trochu lesknou od oleje. Nechci přeci aby mě zrezli i když vypadají, že jsou vyrobeny z kvalitní oceli. |
| |||
Večer už nějak nebylo o čem moc mluvit. Minulý den byl výřečný až až. Na mě rčitě i když cítím že mi mluvení značně pomáhá. Při rozdě lování hlídek jsem se taky aktivně přihlásil. Chci být družině užitečný a podle toho se také snažím. Zažitky minulých dní mi stále nechávají stín na duši, ale přesto se snažím ten stín zahnat co nejvíce do pozadí. Tím že mě Delph vyslechl mi pomohl hrozně moc a když se se mnou pak začal bavit tak taky. I himringov a dobrá nálada a ztráta obvyklého chladu mě překvapili a byli mou motivací pro větší úsilí. Hlavně mi dodali radost, kteoru jsem předtím dlouho nepoznal. Ráno trpaslík prohlásí že zase bude pršet i když jsem musel nad jeho větou chvíli přemýšlet. Když vstanu posadím se k dohořívajícímu ohni a vesele se usměju na Delpha. "Tak zase jedno dobré ráno. Jaká byla hlídka." říkám a ptám se ho. Je už opravdu jako můj starší bratr. Beru ho tak a mám ho rád. Jeho válečnické názory mi sice ne vždy říkají to co by řeklil jinému válečníkovi a občas mi přijde jeho horlivost až přehnaná ale pak si vzpomenu že u mě to vlastně bylo dost podobné a ještě stále je. Trpaslík dopije čaj a začne se balit. To už jsem také po snídani a tak vstanu a také začnu balit své věci. "Ještě bych se dze rád poohlédl po nějakých bylinách, nevadí? Bude to jen chvilka." jako vždy když skupinu o něco žádám zrudnu v obličeji ale tentokrát již mé=ně. Jsem daleko sebejistější v tomhle než dřív. Jakmile to řeknu čekám na rteakci ostatních, ale nečekám jí negativní. Mylsím že chvíle iobcházení po okolí mě nezabije a ostatním neublíží. Vydám se proto do blízkého okolí hledat bylinky. |
doba vygenerování stránky: 0.39893484115601 sekund