Cesutji kousek za ostatními..sjem zamlklá a nechávám sovu mysl toulat se kudy sama uzná za vhodné..je mi jedno co ostatní dělají a jen sme tma s eproberu ez svého zasnění, abych zkontorlovala směr naší cesty.

"Nevím jak vy, ale moje pozadí je zralé tak akorát na tatarák. Tady to nevypadá tak špatně. Mohly by jsme se tu utábořit. Nebo alespoň vykoupat a pojíst a doplnit vodu. Přespat můžem tady i jinde kde by to bylo lépe chráněné, ale zrovna odsud nic lepšího nevidím. Pokud ale spěcháme tak pak můžem pokračovat. Ale teď bych si dal vážně pauzu
Sesednu z koně a začnu se procházet, čekaje co na to poví ostatní.
Je to vážně fajn skupinka, dověděl jsem se spoustu nových příběhů a vypadá to že ještě dovím. Třeba Tass vypadá jako velká studnice příběhů a Tell když se rozvykládá tak to stojí za to.

Vydate se z Majoru kolem Solneho jezera k Medenym horam . Kdysi jste tady uz byli , alespon nekteri z vas , a tak vas neprekvapi mlha , ktera je nad nim a ukryva ho v oparu. Cesta vede nedaleko jezerniho brehu .
Bavite se po ceste ruznymi historkami , ktere kazdy z vas vypravi a nekteri z vas i zapeji pisne . Neni to vzdy bravurni , ale je to od srdce.
S malymi prestavkavi jedete cely den a kdyz se zacina smrakat dorazite , dorazite ke konci jezera . Dale cesta pokracuje stepi a vy muzete bud dale pokracovat noci anebo tady prenocovat .
Vidite maly potucek , ktery se do jezera vlevaa dela malou mokrinovou deltu , porostlou jakymsi krovim a rakosim . Ale jinak je tady puda tvrda a je videt na vsecky strany ...

Ráno uteklo ani nejsem sto říci jak. Měl jsem v plánu něco vyrábět ale to jak Himring vše vysvětloval Delphovi mi připomnělo můj příchod do této družiny a navrátilo tak chmury a smutek do mého srdce.

Vyjeli jsme na cesty do Měděných hor. Nevědom si toho co nás čeká poslouchám příběhy, které ostatní vyprávějí. Ten Himringův mi přijde zvláštní. Snad trochu povědomí, ale asi nakonec uznám že ne.Tellcharův, ani Delphův jsem neznal ale nevadí mi je poslouchat. Vlastně jsem rád že nemusím mluvit i když bych rád promluvil.

Tellchar dozpíval a ve mě jeho píseň zanechala stopy kdesi hluboko ve stínech vlastního vědomí.
Porozhlédnu se po družině a nakonec se i já zkusím přidat do vyprávění příběhů.

"Taky znám několik příběhů... Ale ty asi nikdo z vás znát nebude a asi byste nechtěli abych vám je vyprávěl...", řeknu středně silným hlasem aby mě sice slyšeli, ale abych na sebe nepoutal přílišnou pozornost. Začínám mluvit a i když verše nejsou nijak dokonalé snažím se vybavit si je přesně a když začínám zpívat zavřu oči abych si lépe vybavil svou matku, která mi tento příběh kdysi vyprávěla.

Kdysi ve vzdálené zemi, žil elfí král. Hrdý a ctižádostivý. Po čem toužil ví dnes jen on sám. Však nebyl zrovna poctivý. Svou sestru zabil jedinou ranou. Princeznu která zlomit měla kletbu. Však netušil že ona neprošla branou. Nemrtvá její duše neodešla k ledu. Bratr králův odešel s duší sestry své a jeho vnuk pak nalezl list. List kde král se z vraždy doznává. List který donutil jej odejít z rodných míst...

"Přístav již dávno mizí za obzorem,
tam, kde v dálce
má rodná je zem.
Však kvůli, kvůli válce,
válce o naprostou moc,
odplouvám až tam
na sever, kde dlouhá je noc
abych čelil všem nástrahám.

Bílá loď mne veze v dál.
Bílá loď s bílou vlajkou.
A kde je nyní můj prastrýc král,
který poslal mne touto cestou?
Cestou do země přízraků,
kde lidé vládnou svým osudům.
Cestou bez návratů,
kde bude konec možná i mým dnům.

Veze mne bílá loď,
které vládne král s černou duší.
Krásná bílá loď,
jejíž posádka nic netuší
o mém poslání.
Proč jen, Zářivá, pravdu mýváš?
Kdo prosil se o tvé varování?
Jakým právem mne za osudem posíláš?

Slunce již ztrácí svoji zář
a moře daleké pomalu bledne,
tak jako tvůj otec přede mnou ztratil tvář,
těším se jen až jeho moc ochabne.
Kéž bych jen nenašel ten prokletý list.
Kdybych tak jeho pečeť nezlomil,
neslyšel bych nyní tichý větru hvizd
a vrahovi se neklonil.

Uvítá mne černá zem,
kde lidé snad bílé duše mají.
Uvítá mne černá zem,
kde lidé nás moc neznají.
Proč na sever mám plout,
když se odtud ještě nikdo nevrátil?
Snad můj děd ještě bude živ a bude se mnou plány kout.
Abych se s ním šťasten a zdráv domů navrátil.

Píseň zkončila. Bojím se otevřít oči. Nevím co přijde až tak učiním, ale nakonec je přeci jen otevřu a nejistě se rozhlédnu po ostatních. Vím že kluk, který zpívá nebývá v oblibě a tohle byl velmi smutný příběh. Znám příběhů i více, ale na tento jsem si vzpoměl ihned. Však i já sám musel opustit rodnou zemi a jednoho dne budu muset opustit i celý tento svět...

Jedu na ponym zamyšleně..
Neposlouchám ani vyprávění Delpha ani Tasse..
Himringovu píseň zaregistruji, ale neposlouchám.. Jsem plně zabrán do svých vzpomínek.
Trpaslíci mají velmi dlouhou historii. Možná nejdelší ze všech národů, ikdyž procitli až po elfech, tak narozdíl od nich vše pečlivě zaznamenávají do kamene, který nevybledne, ani neshoří..
Na mysl mi vyvstane jedna píseň..

Pomalu začnu broukat nápěv. Nejprve nezřetelně, ale s patrným ritmem, který celou písní prostupuje a naplňuje ji..
Začnu hlubokým, ale zvučným hlasem zpívat..

,,Svět mladý byl, hory zelené,
světlo měsíce čerstvě zrozené,
potok i kámen bez jmen byl,
a tu se Durin probudil.
Horám a dolům jména dal,
z pramenů vodu ochutnal,
a v Zrcadlovém jezeře
spatřil sám sebe v nádheře
s hvězdnou korunou zářivou
vlastnímu stínu nad hlavou.

Svět krásný byl, hory pyšně stály
za starých časů, než padli
král Nargothrondu, Gondolinu,
když marně vzdorovali stínu,
a dávno jsou již za mořem.
Krásný byl svět v Durinův den.
Založil tasaný trůn králů
urpostřed sloupořadých sálů
se zlatou klenbou; po stříbře
šlapali tam a na dveře
vepsali mnohé mocné znaky.
Jak slunce, hvězdy plály lampy
z křištálu, v stínu nehasnoucí,
a jasem prozářily noci.
Tam perlík v kovadlinu bil,
štěpilo dláto, rytec ryl;
tam ostří s jílcem skuli v ráz,
doloval, stavěl jiný zas.
Tam beryl, opál svítívý,
zbroj jako rybí šupiny,
kabátce, meče, sekyry,
pásy a kopí se vršily.

Únavu neznal Durinův lid;
pod horou nechal hudbu znít;
na harfy hrály, pěvec pěl,
ryk trubek v branách zazvučel.

Zešedl svět, hory zestárly,
pod kovadlinou popel tlí;
mlčí harfy i kladiva,
temnota v sálech přebývá;
sám Durin zhynul ve stínu
tam v Morii, tam v Khazad-dûm.
Jen hvězdy svítí s večerem
tmou v Zrcadlovém jezeře;
v hlubině koruna se skví,
než se zas Durin probudí.

Když Delph prohodí něco o mrtvím kouzelníkovi jenom po něm střelím jedním ze svých mrazivých pohledů. Jednou budeš těch svých posměšků strašlivě litovat, budeš prosit abych s tebou skončil dřív, než neudržíš stolici a nebudeš schopen zabránit tomu, jak ti potečou sliny z úst. Děláš si legraci ze sil, o kterých nic nevíš, ani nemáš tušení co dokážou.
Když si představím všechny způsoby, kterými se dá pomstít, propustím Delpha ze svého pohledu a naslouchám jeho slaboduchému příběhu. Pak následuje další a opakované žvatlání toho šotka.
"Tak dost."
utnu to hned jak dokončí větu, aby nezačal říkat něco dalšího nebo pro smylování bohů, nezačal to ještě opakovat.
Přesto nechci kazit všeobecnou zábavu a dobrou náladu, když zatím není proč a máme ještě kus cesty do Měděných hor před sebou.
"Povím vám také jeden příběh. Je z místa, odkud pocházím. Dávno zapomenutý. Jen zašlá vzpomínka o slávě a pádu říše, kde moji předci bylo mocní. Kde můj rod žil, vzkvétal, proléval krev a truchlil pro ni. Ale z toho lidu už jsou jen střípky, většinou vystrašené nebo smíchané s nižší krví, abychom vůbec udrželi to málo, co z nás zbylo. Poslouchejte tedy Sen:"
Shodím si z hlavi kapuci a nechám, aby mi slunce prozářilo mé stříbrné vlasy a v očích rozzářilo zelené jiskry, jindy mrazicí, nyní vzdálené, zasněné nad vzpomínkou o říši, která není, ale ve které by byla moje duše šťastná. Můj hlas zní hlubuce a uklidňujícně, přesto že slova jsou lidská, tóny jsou lidskému uchu cizí, jako by v mysli přímo vykreslovaly obrazy toho o čem vypráví. jak píseň pokračuje, hlas nabírá na intenzitě a takhle ta píseň zní:

"Tichounce flétna v zahradě zní,
jak lehounký zpěv slavičí,
jak šelest větru v korunách,
hudba snová ve výšinách.

Besídka opředená břečťanem,
pomáhá snít tvůj něžný sen,
šepotá tiché příběhy z dávných časů,
a tma je náhle plná jasu
a vůně ze stromu toužení,
hlava se točí z mámení,
jen spát, jen spát...

Spánek se přikrádá tichými kročeji,
zpěv ozývá se tišeji
a houpačka snová tu létá,
spředená z babího léta,
k výšinám, které volají,
ku mrakům bílým, spěchají,
ke slunci, co má je hřát.

Zpěv utichl a noční klid,
zve te ke hvězdám a zve te snít,
a měsíc bledne září tmou,
na pověst, věkům ztracenou,
jež nikdy nebyla a není
ničím víc, než jen snění
pod temnou noční oblohou.

Za víčky Moře šumí ti
a elfové tam na lodích
s bílými plachtami co září tmou,
zpívají píseň přesmutnou.
Však sen již letí krajem dál,
přeletí hradbu šedých skal,
kam lidé nikdy nemohou.

Tam sídlí Mocní v zahradách slunných,
co prochází se za svitu luny
a hledí na svět jasnýma očima,
kde žití a smrt začíná.
A radost a bolest v srdcích lidí
a strach a touhu oni vidí,
bez smrti poslání své plní.

Však sen se žene stále rychleji,
přes bílá města co rostou výš v naději,
že k nebesům se dostanou;
přes zemi lesy porostlou,
přes hory, které v mlhách zahaleny stojí,
přes Moře, které rány solí hojí
a v nekonečné hudbě své se vlní.

Tu spatříš oheň, dračí spár,
teče tam krev a bitvy žár
tě pálí do očí jak slunce v poledni,
zboje se lesknou, ach pohlédni:
černé věže, co v kouři a tmě se kryly
samy sebe svou zlobou zapálily
a hoří jasným plamenem.

Teď voda všechno schladila,
věže i bitvu zalila,
jen Moře nekonečné nad horami pěje
a vítr kvílivý s smrti nad ním věje.
Všude je smutek, bolest, žal a samota
v srdcích elfů je strach a temnota,
když kráčí šedým zálivem.

A léta vidíš rychleji ubíhat,
listí tisíckrát změnilo svůj šat,
lidé umírají a noví se zas rodí
a tak čas plyne a den po dni,
spatřuješ vše co život komu dal,
ať je to radost nebo žal
a nebo bolest veliká.

Tu cítíš strach, blíží se boj světla a stínu,
kdo na zle, co vrátilo se, nese vinu?
Tříští se hory, zbraně řinčí krajinou,
třeseš se obavami či zimou?
Však každý boj skončí, i ten nejhorší
zase se vrátí čisté letní sny,
světélko ve tmě zabliká.

A přišlo jemné procitnutí k ránu,
V srdci máš nikdy nezcelenou ránu
a touhu, která vyklíčila jako květina,
když pod hvězdami Elbereth znavený poutník usíná.

Píseň jsem dokončil a máte pocit jako byste prošli celé věky před vašima očima přitom se slunce nad hlavami posunulo sotva o deset minut. Ani netušíte, jak jste v průběhu písně zastavili, když si po jejím konci uvědomíte, že stojíme na místě a musíme pokračovat v před. Je zřejmé, že nebudu pokračovat dál, i když možná někteří z vás touží abych přednesl další píseň z tohoto tajemného, vzdáleného, ztraceného kraje.

Můj poník musí kmytat nožkama trochu rychleji, abych držel krok, ale vlastně trpaslíci mají také poníky, takže to není nijak extrémní. Když Delph začne vyprávět příběh tleskám ručkama živě si představuju každou dramatickou scénu. Ponořím se ve své fantazii tak hluboko, že rukama gestikuluju, abych deplhu vyprávění doadl šmrnc, jakobych ten příběh sám znal, ba byl dokonce jeden z těch, kteří jej zažili. Když Delph skončím zavýskám a zatleskám ručkama. Pak popoženu poníka dopředu.
"A už jsem Vám povídal jak jsme byli s Fišpánem a Tanisem na Par Salivanu a Fišpán udělal velký bum a potom zmizel?" začno vyprávět historku o nějakých lidech, jejichž jména jste nikdy od nikoho neslyšeli, ale z mé upovídané pusy jste ho slyšeli nejméně desetkrát, protože jej říkám vždy, když se začnu nudit.
"No a když jsme dojeli do další vesnice, tak tam normálně stál Fišpán a volal městskou gardu, aby nechali zatknout ten strom, protože se mu postavil do cesty a srazil mu klobouk! No chápete to, jak se tam dostal? "
zakončím celý příběh...

Ráno s eprobudím jako obvykle brzy..neváhám a ponořím sovu mysl do meditace a naberu tak nové síly.
Teprve poté se vydám dolů..trohcu jsems e zdržela a tak ostatní jsou již najedeni ale já odmítám bez jídla odjet..objednám si něco lehkého k snědku a teprve kdžy se najím, zamířím dso stáje, kde osedlám našeho koně.
Ostatní poté doženu, jedu na konci a nikoho si moc nevšímám.

Tellchare to vše děláte bezezbroje, krom toho boje. Když si sundám výbavu a poběžím nezatížen, tak budu rychlejší a uběhl bych možná i třikrát víc. Pořád to není dost vím, ale taky mě je 19, což je docela málo na kohokoliv. Ale do těch hor se těším. Nikdy jsem pořádná hory neviděl, natož v nich byl. To víš my městský krysy a začnu se smát.
Až popadnu dech po svém smíchu, si ještě vyslechnu Tellchara, o tom jak chce vypovědět příběh.
"No tak mohl bych vyprávět i Snaze Průvodkyni. Pro tebe to může být zajímavé tím, že Snagu vykovali trpaslíci. Pro alchymysty to jak v ní byl ukryt démon a pro Himringa nějaký ten mrtvý kouzelník." a začnu se smát znova i když ne tolik a tak dlouho.
Když nikdo nic nenamítne začnu vykládat příběh. Hlas nemám kdoví jak strhující, ale to zvládá příběh za mě. Ke konci skoro nemohu mluvit, jak mám vyschlé hrdlo a musím pravidelně pít. Příběh zabral téměř celou hodinu.

Jízda je poměrně jednotvárná ikdyž Himring nám v podobě Kraga připravil malé rozptýlení..
Se zájmem sleduji Delpha..
Hmm nevedeš si zle, ale pravou výdrž získáš nejlépe bojem a prací.. Až budeš bojovat dva dny v kuse v tunelech proti odporné krysí havěti, lámat kámen v dolech, kovat trpasličí ocel a sochat do granitu, tak získáš tu pravou výdrž.. To ani nemluvím o jednom z nejoblíbenějších trpasličích sportů, kterým je horolezectví.. Aaaahh když vylezeš tisíci sáhovou horskou stěnu, nebo čtyři dny slézáš horu s 25kg batohem.. Jo, to pak získáš pořádnou výdrž. Jestli jednou budemem mít prázdniny, někam tě vezmu..
Zamyslím se nad Delphovou poznámkou o příbězích..
Možná, že bych vám mohl povědět něco z trpasličích příběhů.. Nechte mě chvíli přemýšlet, abych vybral nějaký vhodný..