| |||
Když Delph pochopí a vyjde ven také opouštím hostinec. Vyjdeme ven a zahneme za roh. Tam se na mě Delph podívá a zdá se mi že čeká až promluvím. Je najednou tak těžké začít... Už jsi to začal. Teď už nemůže šříct že o nic nejde! Já vím... povzdechnu si a sklopím pohled k zemi. "Zdá se že jsi měl těžký život... víš...chtěl jsem se zeptat jak jsi to zvládl. Jak sji dokázal být tak silný?" zeptám se. Cítím jak se mi derou slzy do očí. Už příliš dlouho to držím v sobě. "Já totiž... Já to nedokážu... Nechci tě tím nějak otravovat nebo tak, jestli nechceš poslouchat moje tlachání o ničem tak klidně jdi já se zlobit nebudu..." snažím se to zamluvit a podívám se mu do očí s jakousi zvláštní nadějí, která zaznívá i z mého váznoucího hlasu. |
| |||
Podívám se prvně lehce zmateně na Kristiána a pak okamžitě pochopím. Vyjdu tedy ze dveří hospody a zamířím si o rovnou k rohu. Až se Kristián připojí udělám ještě krok do uličky, abychom nebyli vidět při zběžném pohledu na halvní třídu. O čem si to chce promluvit? O sobě? O mě? O ostatních? Vyslechnu ho. Nejsem sice žádný poradce problémů ale poznám, když někdo nějaký má. Lehce tázavě se na Kristiána podívám, abych mu naznačil, že poslouchám. |
| |||
Rozdělování peněz sotva vnímám. Na mou optázku zda nemůžeme počkat na Hísimë nikdo neodpověděl. Cítím se jako bych tu ani neměl být. Nejraději bych ty peníze odmítl ale nemohu si to dovolit. Bylo by to odemě nezodpovědné. Potřebuji suroviny. Ten mág tam nějaké měl ale to co mi zbylo když jsem se rozdělil s Murmeou není příliš. Potřebuju toho víc, abych mohl ostatním být k užitku. Nakonec mlčky peníze přijmu a upřu svůj pohled na Delpha. To co povídal když jsme jeli na koni na mě udělalo silný dojem. Nejen že už hjo všichni berou jako že s námi prostě půjde dál, ačkoliv mu nikdo neřekl o co jde, ale na druhou stranu, on se Delph ani na nic neptal... Každopádně je teď pro mě jako starší bratr a já potřebuji někoho komu řeknu co mě trápí. Pokud to někomu neřeknu tak se z toho brzy sesipu. Stanu ze židle a mlčky chytnu Delpha jen jemně za rukáv a pohlédnu ke dveřím abych mu naznačil že bych s ním chtěl mluvit venku. Doufám že mu to nebude vadit. To by mě moc mrzelo. ěkám že odmítne, nebo že řekne něco takového tak mi to řekni tady, ale doufám že mě pochopí. Je jediný zde, který může. A pokud mě ani on nepochopí tak mě alespoň zabije a bude pokoj... |
| |||
Tellchar vytahne kupu zlaťáků a začne je stavět na stůl . Stejně tak Himring vydá svých 150 zlatých , které si vzal , než odjel a Delph vytáhne své dva váčky. Pak se Tell i Himring ostře podívají na Tasse , kterého viděli, když on si přál být neviděn . Ten se začne ošívat a vytahovat jeden váček ...pak druhý ... a nakonec po ostrem pohledu i třetí a položí je k ostatním penězům . Máte tedy čtrnáct váčků po 100 zlatých a v jednom padesát . K tomu vyhandloval Tellchar prsteny za 350 zlatých a náramky za 400 zlatých . To je dohromady 2200 zlatých . Můžete tedy rozdělit rovným dílem částku tak , že každému připadne 300 zlatých a ještě 100 zbyde všem dohromady . Na to, že jste šli do tohoto dobrodružštví bez zištných důvodů , velmi solidní výdělek . |
| |||
Když se ubytuji v hostinci. Zůstanu na svém pokoji. zatímco ostatní už popíjejí dole v šenku.. Sundám tornu a plášť. Potom začnu postupně rozebírat svou zbroj. Najdu několik ošklivých sečných ran, ale především celkové popáleniny od blesků. Chlupy i maso mám seškvařené. Zalovím v batohu a namažu popáleniny sádlem. Poté taky vytáhnu jehlu a nit, vše vydesinfikuji v trpasličí kořalce, pak se dám do zašívání ran.. Když sem s ošetřením hotov, obleču se do čisté haleny k pasu si připnu dýku, vemu vak s penězi a šperky a vydám se za klenotníkem.. O nějakou tu směnu později se vrátím a zamířím přímo do šenku. Přijdu před Himringem, takže jsem o nic nepřišel.. No bando je čas rozdělit peníze.. Při těch slovech vytáhnu naducaný vak a začnu skládat komínky peněz.. |
| |||
Závod s tassem jsem schválně prohrál, i když musím říct, že ty rychle kmitající nožičky mě udivili. Já mít takový tempo a svou délku noh byl bych nejrychlejší běžec snad v celém království. Nasednu tedy za Kristiána a vidím jak je zasmušilí. Začnu tedy vyprávět svůj životní příběh. Snad aby se Kristián trochu uklidnil, že život není těžký a je nutné se s ním prát a snad abych se představil ostatním a ti mě lépe brali: "Delphenae dea Sinuan, moje jméno po matce, ale na světě používám jen Delph. Jsem půlelf vzešlí z lásky jenž vzplanula jedné noci, kdy královské vojsko mělo nějaké operace na hranicích kde pomáhali elfům proti skřetům a goblénům. Můj otec, plukovník královské gardy, Karus Malaneco vypadal ve své zbroji úžasně a mladá elfa Sealena dea Sinuan se zamilovala. Prožili spolu noc plnou vášně a bohužel z této jediné noci jsem vzešel já. Rodiče se od té doby neviděli a matka mě vychovávala sama. Pocházela ze starobylého rodu elfů, naštěstí z té okrajové části takže mě nějakou dobu přehlíželi, jenže nepokoje mezi mnou a elfími dětmi rostly a já musel ve svých 15 letech odejít. Matka mě odvedla za otcem. Sealena zjistila, že stará láska nerezaví stejně jako otec a možná mi toho večera pořídili sourozence. Matka se ale musela vrátit zpět a já zůstal s otcem. Zapsat mě do vojenské akademie. Otec po dvou letech umřel v další pohraniční šarvátce a mě mělo připadnout nějaké to odškodné, ale chlap co se o peníze staral viděl, že za mnou nikdo nestojí a nedal mi ani měďák. Prodal jsem něco z majetku otce, který nestihli po jeho smrti zabavit. Nestačilo to, ale na dlouho dobu a zůstal jsem na ulici. Tam jsem zapadl do chlapecké bandy, kde jsem využíval svoje naučené schopnosti a dával pozor na ostatní, když šli okrádal dospělé, nebo v šarvátkách mezi jinými skupinkami o území. Poté došlo k různým rozbrojům mezi různými skupinkami a já musel pryč. Našel jsem si tedy práci jako strážce kupců po cestách a zrovna na své první cestě jsem narazil na vás a zůstal s vámi. Zatím, ale rád bych, kdyby jste mě přijali mezi sebe na delší dobu, než jen na cestu do města. Hospoda V hospodě nelením a koupím Tassovi tu medovinu, kterou nademnou vyhrál. Chtěl jsem už odejít, ale zrovna začal mluvit Himring o Hisimë. Tak jsme si to poslechnul. Himringu, kde je tedy ten chrám? Sice jsem se nechtěl zrovna podívat za Hisimë, ale jak si vzpomínáte, na tu posvěcenou vodu, kterou jsem požil na toho ducha, tak se musím přiznat. Nebyla v tom vaku původně žádná svěcená voda, ale obyčejná pitná voda. Jenže, když jsem viděl problém, který nastal pomodlil jsem se k Herovi a prosil jej aby požehnal té vodě skrze mé ruce, i když nejsem kněz. A Hero to opravdu udělal. Chci splnit svůj slib a dát nějaký dar chrámu Hera, možná i trochu na výdaje za léčení Hisimë. A rád plním své slibi hned. usměju se na ostatní. Vyslechnu radu od imringa, kde je zdejší chrám a pak pokračuji: Držte mi místo a jednu porci jídla, co nejdřív budu zpět." zvednu se odejdu směrem k chrámu. Dám jim tři zlatky. S množstvím peněz, které teď máme se to zdá být málo, ale pro mě to bylo do té doby skoro celé jmění. Navíc pro jinéchudé je to stále jmění a pokud to chrám použije třeba na jídlo pro chudé, bude je moci živit i měsíc. Snad to Herovi nebude vadit, že dávám tolik. myslím po cestě do chrámu. |
| |||
Společně s jedním z těch malých dorazím na koni až do města. Celou dobu mlčím a držíms e se svým koněm poblíž Kristyána. Měli ybchom mu konečně ukázat, že mezi nás všechny patří, Potřebuje trochu podpořit, stále má deprese a přitom není z čeho. Je zamlklí... Navenek se zdám dosti zamyšlená a úkosem si sem tam Kristyána prohlížím... V hostinci se posadím mezi ostatní a objednám číši vína. Mlčím a trpělivě vyčkávám. Když se Kristyán zvedne, mám touhu jít za ním, avšak Himring ho zastaví. S nadějí na kouzelníka pohlédnu a naslouchám jeho slovům. Měl svitek? Proč ho pro boha nepoužil? Jak mohl propadnout boji? V duchu mu to vyčítám a sama si azčnu nadávat, vím, že bych mu to vyčítat neměla, sama jsem udělala spousty chyb a vím, že tohle se hold stane. |
| |||
Himring na mě promluví. Jeho slova mne zarazí v půlce pohybu. Nečekal jsem že by na mě promluvil stalo se to za celou dobu co jsem s nimi asi pětkrát. Neosloví mě ale jménem. Ta slova mohla patřit komukoliv ale já vím že patřila mě. říká abych se posadil ale mě se to příčí. Nakonec se mu ale podívám do ztrhané tváře a uznám že jsem mu křivdil a že má právo na to abych ho vyslechl. Ostatně jeho slova pro mne znamenají mnohé. Nakonec uznává svou chybu čímž mě dá se říct téměř šokuje, ale ani kdbych byl v lepší náladě bych mu to nikdy nepřipomínal. Sám jsem se dopustil mnoha chyb a nemám ve zvyku někomu něco vyčítat. Vyslechnu všechno co chtěl říct. Samozřejmě jsem o doteku ducha něco četl, ale netušil jsem přesný průběh. Fakt že měl himring svitek ochrany proti nemrtvým mě vnitřně pobouří. Kouzelník ten svitek má a já jako alchymista ne! To snad není možné. To se může stát jenom mě! To není pravda. Murmeä ho taky neměl a je Alchymista... Jenže to je trpaslík. A co to mění? že... že... Uvědomuji si že ani sám nevím. Věnuji pohled Murmeovi, který je jistě tak jako já trochu zdrcen. Spíše více s Hísimë se znal lépe. Pak ale Himring řekne že hísimë žije a mě se uleví. Hrozně moc se mi uleví a já přímo cítím jak se do mého nitra vlévá nová naděje. Nemůže pokračovaT? copak nemůžeme počkat mi na ni? chtěl bych se zeptat ale nedokážu to. Podívám se Himringovi do očí a snažím se cokoliv vyčíst z jeho pohledu ten je ovšem stejně chladný jako vždy. Skloním hlavu. Chci aby to už skončilo. Nějak se nemůžu zbavit pocitu že kdyby se mi něco stalo že mě klidně někde nechají a půjdou dál. Když jim nezáleží ani na Hísimë, která by s námi jsitě ráda pokračovala... Mé zoufalství jen vzroste. "M-měli bychom n-na ni p-počkat..." hlesnu s mírným zakoktáním. Když jsem takhle nervózní tak začínám koktat. Nidky jsem se do tohoto stádia deprese nedostal tohle je poprvé, ale i tak je to dost hrozné. vím že můj návrh zamítnou ale pokud tak učiní. Tak já počkám... |
doba vygenerování stránky: 0.31618404388428 sekund