Pomalu jste vysli ven , kde jste zahledli Himringa , jak vzrusene promlouva s Tellcharem . Ten se chvilku nechapave diva a pak kyvne . Sudaji z Hisime tech par kamenu , co uz na ni navrsil a spolecnymi silami ji odnesou ke konim , kde ji na jeden privazou . Pak si kouzelnik sedne na druheho , pobidne oba a vyrazi se slovy , Ve meste se potkame , pryc .
ostatni se jen divaji a cekaji , co jim Tell rekne .

Kristyán se skloní a já lehce stisknu jeho rameno a pokleknu vedle něj.
"Vše bude v pořádku uvidíš."
Stisknu i jeho druhou ruku.
A usměji se na něj.
Pevně ho obejmu.
"Co tě trápí? tohle není jenom kvůli Hisime."

Lilien mi položí ruku na rameno a já k ní vzhlédnu. Oči zalité slzymi, které ne a ne stéci po mýách tvářích.
Zmůžu se jen na přikývnutí i když bych jí rád vypověděl všechno co mě trápí, ale bojím se ž by to nepochopila. že by mi pak už nevěřila, že by mi nikdo nevěřil. Chtěl bych říct alespoň Díky... ale ani to již nedokážu.
Sklopím pohled k zemi a schovám tvář do dlaní. chtěl bych být silný ale jsem spíš úplně zničený.Snažím se aby Lilien nepoznala že opět pláču. Nechci její soucit ačkoliv bych hrozně rád aby se někdo skutečně zajímal a přiměl mě abych mu vše pověděl protože držet to v sobě je něco příšerného. Mám pocit že se mi rozskočí hlava že mi pukne srdce jak je věčně sevřené v křečích pláče nebo úzkosti.
Znovu pozvednu hlavu. Lilien teď může vidět slzy kterou se mi nepodařilo setřít jak stéká sž tam kde mám bradu. Letmo se dotknu její ruky na mém rameni. Nevím proč to dělám aleasi potřebuju někoho držet za ruku, Moje máma mě taky dycky objala když jsem byl smutný. Vím že je teď už dfaleko neboť do Hvozdu snů k ní se už nikdy nesmím vrátit, ale Lilien mi ji nyní připoměla. Ačkoliv není elfka je jí svým chováním podobná.

Všimnu si gestikulace Kristaána a teprve teď mi dojde,ž e jsme konečně vyšli ven.
Dojdu k němu a položím mu ruku na rameno.
"Nermůžu tu běha s vlaštovkou, když Hisime nás opustila. a není vhodná doba na to se moc radovat, společně ji pak vyzkoušíme co ty na to?"
Pousměji se.

Když se Lilien usměje hned je mi o něco lépe ale zase na mne dopadne stín vlastního smutku. Ustoupím o krok zpět. Poté slyším jak říká že si vlaštovku schová na později.
až někde venku? ale my jsem venku..., pomyslím si. Můj bolestný pohled se změní na nechápavý a rozhlédnu se kolem při čemž ukážu rukamaa na okolí. Na stromy, nebe i trávu as tím že se snažím upozornit na to že už jsme dávno z věže venku a že tedy venku je. Ale vlastně se na ni nezlobím že vlaštovku schovala. Dělal jsem ji jen aby jí potěšila. Když jí ukážu, že jsme venku zase posmutním a sednu si zpět na káme přičemž čekám jak to dopadne s Hísimë. Bojím že Delph bude trvat na to abych pohřební řeč vedl já. Jsem mu vděčný že se mě zasává a že je na mě tak hodný, ale z tohoto mám strach.

Sleduji smutně ostatní...
všechny smrt oné elfky zaskočila, ale proč pro ni nikdo nic neudělal? Třeba jsem mohla chránit ji já..stejně jsem jinak k nepotřebu.
Smutně si všechny změřím pohledem a zarazí mě chování Kristyána.
Co to dělá?
Nehcápavě sleudji jeho počínání, když vezme pergamen a začne skládat vlaštovky...kupodivu pak zamíří mým směrem.
Podá mi vlaštovku a já trochu enchápavě a zároveň trohcu potěšeně se na něj usměji.
"Děkuji."
Vlaštovku schovám.
"Schovám ji na příště. Až někde venku."
Usmějis e a schovám vlaštovku tak, abych ji nepoškodila.

Jak tak pročítám svůj dopis všimnu si že Lilien stojí poblíž mne. Zdá se být smutná a zasmušilá. Takto by se dali pospat všichni, ale stejně mne to mrzí. Cítím jakousi podivnou spřízněnost.
Ona je silná. Je smutná, ale pořád se chová stejně jako před tím.
Stejně ne...
Je mi jí líto. chtěl bych jí nějak udělat radost. Vidět jí se smát.
Náhle mne něco napadá. Beru do ruky onen pergamen a začínám skládat. Nevím kde se to ve mě vzalo ale po chvilce složím vlaštovku. Vstanu z kamene a přijdu až k ní. Mlčky se jí podívám do smutných očí a pokusím se usmát. Je to zrtápený úsměv plný bolesti ale úsměv to je a při tom jí podávám onu vlaštovku. Ani sám nevím jestli bude létat, ale doufám že ano. doufám též že jí potěší.

Stejně jako ostatní nakonec odcházím z místnosti, jen s ejdním rozdílem. Všimla jsem si, že si každý něco odnesl. Já kráčím s prázdnou, v ruce svírám pouze svou hůl a v drhué držím lucernu.
Vykročím za ostatními a držíms e poblíže Kristyána.
Ten človíšček mi přirostl k srdci.
Mou náladu ještě zhoršuje to, že Hisime nejspíše už nic nezachrání.

MH:
Kristian mne upozornil, že už nejsme v místnosti, ale venku. Omlouvám se, moje 4denní ustřihnutí z internetu zapříčinilo, že jsem četl opět spoustu příspěvku a ne příliš důkladně.
Přesto na tom co jsem napsal veřejně i soukromě se nic nemění, jenom se mění místo okce, jinak obsah je stejný...