Když skončíme s průzkumem místnosti, tak přehlížím svýma ledovíma očima všechny v místnosti a nevěřícně a s odporem poslouchám to o čem se baví. Jen zakroutím hlavou. Zdá se že si na něco vzpomenu a pak rázným krokem Přejdu k Tellcharovi. Uchopím ho za paži, odtáhnu stranou a tiše, aby mne slyšel pouze on, k němu mluvím.

Delph pronesl slova, která by mi vehnala slzy do očí, kdybych ještě nějaké mohl ronit. Ta slova mnou otřásla. Necítím se připraven.
Já nemůžu... Pokazím to... Nedokážu teď mluvit. Slova nepomohou. Slova nic nezmohou.... Slova... Slova jsou k ničemu. Pokud promluvím ani sám nevím co říct. Nedokážu to... s těmito myšlenkami se dívám Delphovi do očí. Ty mé se lesknou slzami, které nenechám stéct po mých tvářích. Jeho slova mne dojímají a jsem rád protože mi připadá že on stojí př mě. Přijde mi že je jako můj bratr. Ne Eldoran nebo Riulhane s nimiž jsem vyr§ůstal jako s nevlastními bratry, ale opravdový bratr, který se mne nepokusí zabít při první příležitosti, která se naskytne.Podívám se na něj vděčně i když trochu se strachem z toho co mne čeká. vím že nevydám ani hlásku, že nedokážu promluvit...
To nejde... Nezvládnu to...
Musíš být silný.
Slzy nejsou silné. Žal není silný... Měl bych být jako oni. Jsou smutní, ale nedávají to najevo. Taky bych chtěl být takový.
Někdy je silné udělat něco slabého. Himring by nikdy nedokázal projevit tolik citu co ty. V tom je tvá síla...
Síla? Dívají se na mě s opovržením!
Všichni ne. Podívej se pečlivěji. V jejich očích není opovržení. Je v nich strach. Bojí se o tebe. Bojí se když vidí jak tebou otřásla její smrt i to co se stalo potom. Nemůžeš být sám svým vlastním vězněm. Můžeš na sebe být tvrdý, ale ne takto.
A jak?
Donuť se promluvit. Donuť se říct vše co tě trápí. Nemusíš všem. To se jen rozloučíš s Hísimë. Ale alespoŇ někomu z nich. Řekni jim co tě trápí. Třeba Delhpovi. Jako půlelf tě pochopí. Nebo Murmeovi. Také bude schopen pochopit tvůj rozpor. Ty úpotřebuješ přítele.
Abych ho pak ztratil? Abych ho ztratil a vviděl umírat tak jako..., pohlédnu k navršené mohyle a odvrátím pohled od Delpha hovořícího s Himringem.
Smrt je součástí života...
Ale já to tak nechci. Nemůžu mít přátele abych je ztratil... Budu muset od nich odejít...
To ale není řešení. Před problémem nesmíš utíkat. Je třeba ho vyřešit. Nechceš aby zemřeli? Tak je chraň. Ale to můžeš jen pokud půjdeš s nimi.
já vím... Mám jen hrozný strach.
Proto o tom potřebuješ někomu říct...
Mé myšlenky víří v mé hlavě a já se zatím posadím na nějaký kámen, abych nepřekážel při přípravách budoucího obřadu. Pergamen se vzkazem Delphovi svírám stále v rukou a čtu si jeho obsah. Přemýšlím co jsem napsal tak špatně že se Delph nenechal přesvědčit. Jsem rád že nenechal, ale bojím se že něco pokazím...

Kristiáne, může se s ní rozloučit Himring jakožto elf s elfem. Ale věřím, že ty jsi ten pravý, kdo se s ní má rozloučit. Ještě máš čas se připravit, než ji pohřbíme tak jak se pohřbít má. A až ten čas přijde, ty najdeš ta správná slova, která mají být řečena.", položím pak ruku Kristiánovi na rameno. Ne silně ani lehce ale pevně a s jistotou a podívám se mu upřímně do očí.
"Věř mi."
pak v duchu dodám:Protože vidím, že ty se s ní potřebuješ rozloučit. Většina z nás to tak nějak udělala a smířila se s tím a ty ještě ne. A potřebuji tě donutit, aby jsi to zvládl. To pujde, jen když se rozloučíš veřejně.
Po té jej pustím a odejdu za Himringem. Zeptám se jej na ten pohřební rituál a podělit se s ním o své myšlenky ohledně Kristiána, kterého to evidentně hodně vzalo. Má ještě takovou citlivou duši, nezakalenou střetem s těžkou realitou. Takové je potřeba chránit, protože jen oni budou ti opravdu hodní., myslím na sebe v ten okamžik jako Na Delpha, spasitele světa s romantickou duší...a jsem rád, že jsem otočený od Kristiána, protože toho by mohl zlomit můj úsměv, který mě při této myšlence napadl, i když v tak nevhodnou chvíli

Delph začne poučovat Tellchara ohledně pohbívání elfů. Vyrůstal jsem mezi elfy ale nikdy jsem žádného neviděl zemřít ani jsem nebyl svědkem pohřbu. vím že ve válce elfové umírali a myslím že jsem slyšel o tom že jejich těla byla odezdávána nějakou písní do nitra stromů, ale ono se to asi liší říši od říše.
Delph promluví na mě. Jsem zmaten.
Já? Vést pohřební řeč? Pro Hísimë...? To přece nejde... To není možné...
Pohlédnu na Delpha. Kdybych před chvílí neprolil tolik slzy v místnosti dke Hísimë zemřela tak bych se teď jistě rozplakal ale vnitřně teď smutní i když už nedokážu plakat. Podívám se na Delpha zničeným a utrápeným pohledem. Vím že i kdyby na to přišlo, nedokázal bych promluvit a tak jen vytáhnu list prgamenu a na ten list napíši.

Hísimë byla nejhodnější elfka jakou jsem kdy poznal. Ovšem nikdy jsem neměl tu čest s ní příliš mluvit. Jsem s touto družinou jen krátce a necítím se oprávněn vést pohřební řeč. Myslím že Murmeä ji zná lépe, nebo Himring jistě zná jak se vedou takové pohřby. Já nikoliv. Odpusťte, ale nejsem na to připraven...

Poté podám dopis Delphovi. Má ruka se třese, když mu podávám dopis, ale nelze jinak. Opravdu teď nejsem schopen slova. Zeď kterou jsem právě zbudoval okolo svého nitra mi to nedovoluje.

Tellchare, elfové nemají rádi studený kámen jako vy trpaslíci., podotku co ho uvidím stavět mohylu pro Hísimë. "Při mém pobytu mezi elfy nikdo neumřel a neznám jejich pohřební rituál, na to se musíš zeptat Himringa. Ale vím jistě, že pro ní být pohřbena do kamene bude znamenat něco jako pro tebe nebýt pohřben do kamene. Rozhlédnu se okolo a zavolám:
"Himringu, můžeš přijít za námi?" pak se opět vrátím pohledem k Tellcharovi. "Pak ti s tím hrobem pomůžu.", dál se otočím ke Kristiánovi:"A ty Kristiáne povedeš pohřební řeč na rozloučenou za nás za všechny."

Zezdola na mě kdosi zavolá jménem, abych prozkoumal šperky. Jako tělo bez dušee se tedy vydám ze schodů. Je mi to vlastně všechno uřž úplně jedno. Kdybych tu nebyl vyšlo by to nastejno. Sejdu dolů a pokud mi někdo ukáže nějaký šperk zkontroluji zda neuvidím magenergii. Všechno pouze mlčky. Neřeknu si o to aby mi šperky ukázali. Pokud to neudělají je to jejich věc. Právě jsem obestavěl své nitro zdí apatie. To abych nevnímal jejich pokrytectví a nevšímavost. Abych se zbavil bolesti. Něco ve mě se zlomilo a já proto už nehodlám mluvit. Bezeslov mi to přijde snazží. Kdybych měl promluvit musel bych to všechno vykřičet. Všechno to co ostatní stejně vědí a slova by to jen zhoršila. Hlavně v Himringových očích bych tím hjrozně klesl a ne jenom v jeho.
Musím být silný, musím být silný... jsou jediné myšlenky které teď mám. Jediné, kterým dovolím převládnout.

Vezmu si dva váčky s penězi. Vím, že by to není podle přesného dělení, ale oni budou mít ještě šperky jenž se dají zhodnotit.
Pokud u nich budu moct zůstat tak se budem klidně dělit dál. Pokud ne mají šperky a já nasazoval život abych jim pomohl. Sice jsem to ke konci dělal rád a navíc se pořád chci naučit tu teleportaci od Tellchara.
Murmëo, Kristiáne, když jsem pobýval ve městě vím, že si spousta kouzelníků i zbohatlíků, či samotných alchymistů vyráběla kouzelné šperky. Prozkoumejte je pokud to jde. Byla by škoda prodat šperky, jejich opravdová užitná hodnota je vyšší. Přeci jen takový nekromant a evidentně bohatý si mohl takové věci dovolit.
sám pak začnu přemýšlet co s penězi.
Snad kroužkovou či šupinovou zbroj. Pak dokoupit si druhý krátký meč? Nebo prodat ten svůj a koupit dvě šavle? Uvidíme jak to vyjde.