Při nálezu předmětu se mi rizšíří oči vzrušením, naštěstí to nikdo nevidí, když jsem zkloněný a záplava mých stříbrných vlasů mi spadne do obličeje. Rychle se nadechnu a vydechnu a tvář když vzhlédnu k Tellcharovi má tvář má zase výraz horské ledovce. Chladná a monumentální.

"Nevím, mohlo by být. Prsten s nějakými runami. Nevím jestli to dokážu přeložit a přečíst. Potřebuju víc světla."

No a taky to musím porovnat s těmi vazebnými předměty, jestli je to stejné písmo, je to jasné.

Jak jsem helděl na předmět v Himringových rukou úpně jsem zapomněl na dění okolo.
Zbytečně čumím na předmět a oni zatím otevřou tajný vchod... Jsem to pěkný břídil...
Obdivně se podívám na Delpha a Lilien.
Jak já jim závidím... Všem tady.
Nemusíš závidět. Jednou dokážeš totéž a možná i mnohem víc.
Tak toho dne se nedožiji...
"Hezké... Jste vážně dobří..." pochválím mírně přiškrceným hlasem Delpha s Lilien. Usměji se ale v mých očích je vidět mnoho bolesti. Raději snad sklopím zahanbeně pohled k zemi.
No tak... To chce klid. Kadžý tu plní určitou úlohu. Tvá úloha je jiná.
A přeci jí nedokáži dostát...
Potřebuješ si jen vydělat nějaké peníze aby sis mohl nakoupit nějaké suroviny. Pak budež nedostižný.
Až na Murmeä. Ten bude určitě lepší než-li já.
Ještě jsi ho neviděl míchat mimo to je třeba se naučit spolupracovat. Teď jsi součástí družiny.
Když já se to asi nikdy nenaučím...
Pokud si nebudeš věřit tak ne!
Ale...
Žádné ale!
Vcházíme do chodby. Chci se vrátit na své místo. Na místo kde jsem šel předtím. Himring mi neodpověděl co ho na tom předmětu natolik zaujalo a mě to mrzí. Cítím jak ve mě roste hněv, který se snažím potlačit.
Vcházím do chodby společně s Murmeou. Ten na mě zničeho nic promluví. Nic takového jsem nečekal a nevím jak mám reagovat. Když mě pochválí připadám si úplně jinak a nechápu to.
proč to říká? Určitě to nemyslí vážně.
S tímhle přístupem nikdy neuvěříš. Co takhle to jednou zkusit!
Podívám se na Murmeä zcela dojatě. Slzy mi tečou z očí a já přesto že jsem si slíbil že už nikdy nebudu plakata tak tentokrát jsem to nedokázal. Rychle si slzy otřu a vděčně se na trpaslíka po svém boku usměju.
"Já... Díky, t-to jsi nemusel já... Nevím co mám říct... Jsi, jsi hodný že mi to říkáš, ale vlastně to nic nebylo... Totiž... Prostě o nic nešlo, ano? Helejá se na tebe nezlobím že jsi alchymista... Sám si nemůžu vyskakovat. Neměl jsem dost peněz abych si nakoupil suroviny a niky bych vás o ně nepožádal... Tedy zkusil jsem to než jsme šli sem a stejně byl můj návrh zbytečný... PromiŇ že jsem se zlobil. Určitě jsi lepší alchymista než já a pokud jde o hledání bylin... Budu jen rád, když bude někdo se mnou. Vždycky jsem chtěl mít přítele... Myslíš... Myslíš že bychom mohli být kamarádi?" zeptám se ve slabé chvilce. Mluvím tišea hlas se mi třese dojetím a nerozhodností. Tváře mám nyní rudé což naštěstí není ve světle luceren příliš vidět.
Kdybych nedržel luk instinktivně bych si skryl ruce za záda. Nyní to udělat nemohu. Cítím jak se mi ruce začali potit a snažím se otřít pot do kalhot, aby mi nebyl překážkou při případné nutné střelbě.

Ještě nikdy jsem osobně nic takového nedělal, vlastně jsem ani nečekal, že to bude mít nějaký výsledek. zaskočilo mě to snad ještě víc než ostatní. Ale ten následný pocit,že jsem opravdu něco dokázal, to byl panečku pocit.
Panečku, to je pocit být užitečný a navíc objevitel. Rozhodně se mě začíná líbit být dobrodruhem. Navíc s touhle partičkou lidí. Snad mě po skončení téhle akce přijmou mezi sebe. Vypadalo to jako by se sami mezi sebou ještě tak dokonale neznali.
Samotným vzrušením jsem zapomněl, že bych se měl teď držet spíš vzadu a opět jsem vzal do ruky krátký meč. Obvaz mi to sice připomněl, ale bolest momentálně necítím. vydám se opět po boku Tellchara.

Polopřikyvuji Delphovi , když naslouchám jeho odpověď.

"Máš pravdu Delphi, avšak až na jedno. Nech si prosím toho mistra trpaslíka, rozhodně si takového oslovení nejsem zatím ani zpoloviny hoden." Nemusím již snad ani víc nic říkat, vše je jasné. Usměji se, avšak v myšlenkách se mi proubouzí menší zaváhání při vzpomenutí na Farandila. Kdyby jen tušil, že nejsem téměř ani plnohodnotným trpaslíkem, tedy krví ano, ale..

..ne na to příjde čas. Zapudím myšlenku s pousmáním.

Narustající vzrušení při stále dutějších zvucích, které vydává poklepánavá zeď, způsobuje, že mé srdce bije jak o závod. Pomalu si stoupám na špičky, abych dobře viděl přes Delpha a Lilien.

Užasle oněmím. Temná chodba linoucí se dál mi nedovolí ani hlesnout.

Do chodby vstupuji s Kristiánem. Hloubka podzemí mě už zbavila úžasu a tak promluvím polohlasem k Kristiánovi.

"Drahý Kristiáne, musím ti povedět, že ta rána, kterou jsi prve sestřelil tu kouli, byla mistrná. Opravdu. Je mi líto, že jsem ti jako alchymista nemohl pomoci při jakémkoli lečení Delpha či Tella, ale připadám si bez zapomenutých věcí jako uplný břídil. Snad jestli tě budu moci poprosit, až budem opět na čerstvém vzduchu" hlas mi mírně poklesne s myšlenkou na dechnutí se vzduchuplného přírody "abychom se po nějaké té bylině šli podívat společně." Domluvím s vysící prosbou ve vzduchu se k Kristiánovi. Celou dobu pomalu jdeme dlouhou chodbou, které snad již brzy bude mít očekávaného konce.

Nechtěl jsem se jim do toho hledání plést, ale napjatě jsem je pozoroval..
Když konečně mechanismus zaklapl a dveře se otevřely, úplně to se mnou hrklo..

Chtěl bych těm dvěma poděkovat, ale jsem hrozně natěšený..
Už jako malý kluk, jsem chtěl být v každé díře a tunelu první. Zamiloval jsem se do toho objevitelského nadšení..

Na nic nečekám, jen kývnu na ostatní, především na Himringa.
Dokonale se ovládnu a s chladnou hlavou vstoupím do chodby..

Najendou cosi klapne. Překvapeně se otočím a spatřím novou chodbu.
My sme to vážně našli!
Mám co dělat, abych nevyskočila radostí. Hrdě se rozhlédnu po ostatních a jednoduchým gestem ruky jim naznačím, aby jsme konečně vyrazili.
Je vidět, že jsem dost nedočkavá a tak pozvednu lucernu tak, aby alespoň trochu osvítila neznámou cestu.

Delf s Lilien prohledávají kus stěny kousek po kousku . Najednou cosi klapne , zapraská a vám se zeď otevře a vy vidíte , že je tam chodba , Zhruba stejně velká jako jsou ty , kterýma už jste prošli ...

Jakmile zaselchnu dutý zvuk, pokračuji v hledání.

pokud teď chcete něco na té stěneě najít , hoďte si desetistěnnou kostkou , jako proti pasti , budu brát hody podle toho jak budou u mě psané

Delf klepe dýkou na stěny jeskyně a poslouchá, zdali neuslyší nějaký zvláštní zvuk .
Na levé stěně se mu opravdu někde uprostřed zdá , že zvuk při poklepu je nějaký jiný .
Můžete to slyšet i vy , takže se k němu hned přidala i Lilien ,která mu pomáhá s klepáním .
Můžete slyšet dutý , dunivý zvuk , který se ozývá při poklepu ...