Proč sme tak blbá.
Všimnu si jak někteří z našich prohledávají místnost.
Neváhám a napodobím je.
Zaberu si kouske zdi a azčnu ji prohledávat. Hledám jakýkoliv jen trochu jiný, uvolněný, něčím jne malinko dolišný kámen, nebo dolík, cokoliv...

poslouchám Murmëa, ale nepřestávám poklepávat rukojetí na zeď. Až domluví na chvíli přestanu.
Mistře trpaslíku, nic si z toho nedělejte. Kdo mohl tušit co ty koule udělají. Tellechar měl výhodu že má dřevěné topůrko, po kterém ty blesky sjížděli, nadruhoustranu myslím schytal víc nežli já, protože jeho plátová zbroj byla jako by je přitahovala mnohem víc. S Kristiánem si nejsem jist co se s ním děje. Řekl bych, žwe strašně moc chce, ale nemůže. A rád by vyniknul. Zkus s ním jednat jako rovný s rovným. Začni třeba tou cibulí co mi dal na ruce, docela pomohla. A pochval jej za tu střelu nikdo to neudělal. Celou dobu co jsem odpovídal pro mě dalšímu členu družinky jsem byl snad i v mírně optimistické náladě. Jenže teď mi hlas zostřel. Himring? ten ať si zaboří nos zpět do knihy byl by nám zatím stejně platný, znám takové jako on.

Připadám si jako světluška. Však k ničemu jinému také po celou dobu nejsem. Ne že by mě v hlavě neproudilo mnoho myšlenek, ale uzemněnost prostřednosti mi neumožňuje víc než "jen" svítit.

Koule, dobře, s chapadli. Síť nemám, snad kdybych kolem nich zkusmo zkusil běhat a vždy se přikrčit když budou šlehat blesky, ale ne to je příliš pošetilé...

..nějak odlákat pozornost..

..Tellchar vede na zásahy i na zranění, he he Delph dorovnává, krásná střela Kristiáne, ten půlobrat s akrobatickými prvky se nechám naučit, Delph se jistě rád ukáže, he he..

..kurňa to ne, snad budou v pořádku, ty blesky je pěkně sjíždí..

Smutně koukám jak Himring sjíždí Delpha, tak to ne, to přeháníš, snad by jsi se měl sám víc starat aby se válečníkům v první řadě nic nestalo a ne po boji moralizovat. Tass mě milými jasnozřivými gesty rozesměje.

Delph vyráží prohledávat a každý se pomalu rozuteče na jinou stranu. Tak chvilku stojím uprostřed. Pak se však rozhodnu, že budu běhat od jedoho k druhému. Když jsem zrovna u Delpha a pozoruji jeho jemnou práci, kdy střídavě proťukává stěnu a pozorně poslouchá, promluvím.

"Delphi, nic si z Himringa nedělej, víš jak někteří mágové, kteří strávili příliš mnoho času v knihách, dovedou být protivní a citově neteční k okolí. Bojím se, že náš Himring patří k těm horším z nich. Ne že by byl špatný elf, ale pokud jse o slitování, nečekej od něj mnoho. Jinak jak to s tebou vypadá? Ruce už jsou lepší? Nevím, zda jsi to poznal, zřejmě ne, jsem alchymista. Raději ti to říkám hned, sice se není čím chlubit, pač jsem snad veškeré věci zapomněl dokoupit, ale zapomněl jsem to včas říci Kristiánovi, který je jak víš také alchymistou, a celkem mi to nemůže zapomenout. Nemyslel jsem to zle, rozumíš. Ale nebylo se čím chlubit. Musím se více snažit."

Tichým rozhovorem pomalu procházíme podzemními, chladně temnými prostory. Občasné zaplanutí lucerny propůjčuje tomuto místu snad trochu více přirozenosti.

Podívám se na předmět který himring drží. Rozpoznám obrysy, ale rád bych věděl a viděl více. Více než mi nyní umožňujke vidět. Uvědomuji si že je kouzelník, ale já mám taky přeci právo to vidět... alespoň si to tedy myslím. chvíli váhám, ale pak využiji toho že himring drží onu věc ve svých rukou a pokouším se vidět zda není magická.

Když se Delph rozhovoří a podívá se na Himringa neubráním se ulevujícímu úsměvu. Ze všeho nejvíce bych chtěl být jako Himring. Stejně vyrovnaný a chladný.
"Neni zač..." úsměv se z mé tváře opět vytratil.
I Delph je víc vyrovnaný než já...
Také je starší jsi pořád ještě chlapec...
Už mě ale nebaví tím nejposlednším. Vždyť i Lilien teď zklízí obdiv od Tellchara za to jak je statečná. Ano je statečná a já...? Proč vlastně žiju? Nikomu na mě nezáleží...
Máš v nich přátele.
Přátele, a koho? Kdo z nich je mým opravdopvým přítelem?
Všichni...
Přál bych si aby byli. Murmeö je alchymista a neřekl mi to. Zradil mou důvěru, to přáítelé nedělají. Himring mi řekl že když se budu chovat tak se chovám tak mě bude brát jako nějakého poskoka. Tellchar nemá špetku soucitu. Lilien by možná měla ale ta se na mě sotva kdy jen podívá... Hísimë... Těžko říct. Nymphea? Je to elfka. To hísimë taky, ale ta není taková... Jen se se mnou stejně nikdo nebaví. Tomu já přátelství neříkám. Nechci být sám. Pro jediné pochvalné slůvko z jejich úst bych klidně zemřel, ale oni to bezutak nevidí...
Vidí, ale spíš na nic takového zatím nebyl čas...
Čas nebude nikdy. musím se co nejvíce učit a provozovat alchymii. Potřebuji to jinak se nikdy nestanu theurgem a nikdy nenajdu otce...
Všechno chce čas. Nic nesmíš uspěchat...
Já vím...
I když už Delph znovu oťukává místnost já ještě chvíli na Himringa obdivně hledím. Jakousi věc drží v rukou a prohlíží si jí.
Co to asi je?
Přemýšlím a jdu blíže. Výraz v mé tváři se zdá být ztýraný.
"Co to je?" ptám se zvědavě neurčitým tónem vlastního hlasu.

Mile se na Kristiána usměju obzvláště po tom co zjistím, že je na tom stejně jako já. Půlelf. Ta cibule i to chlazení předtím asi opravdu funguje, sice když budu mít ruku v obvazu moc toho nenadělám, ale teď se taky dělat nedá.
co jsem to jen viděl v očích toho půlelfa? chvíli se mě zdálo že závist. Pak snad lítost a nakonec odevzdanost? To snad ne vypadá, dobrýho chlapa co ho jen tak něco nezmůže. Nějaké vnitřní trápení, když uviděl půlelfa. , znova se usměji abych skryl mé urputné uvažování.
Děkuju za pomoc. Chvíli jsme si říkal, že byla blbost sem lézt za neznámímy, po tom útoku jsme si nadával ještě víc. Teď si říkám, že to zas tak špatný nápad nebyl, protože jsem tu potkal dobrou partu. střelím ostrým pohledem po Himringovi. Zkoumal pořád zbytky té koule a nevím jestli ten pohled zachytil. Vrátím nyní už opět usměvavé oči na Kristiána a ještě jednou poděkuji. Poté pokračuji ve své činnosti obklepávání místnosti dýkou

Jakmile se kolem mě prohnala Lilien chtěl jsem sestřelit tu kouli, ale nestihl jsem udělat nic.
Všichni se pak kolem mě nahrnuli do místnosti. Ten Delph nějak skuhrá a když se zmíní o léčení zardím se.
Kdybych byl pořádnej alchymista měl bych alespoň jeden lektvar. Kruci. Je tak unavující být k ničemu! Já nechci být k ničemu. Chci jim pomáhat, chci dělat něco pro jejich dobro!
Himring Delpha tvrdě usadí svým chladným hlasem, ale toho to zdá se jen popudilo. Himringův hlas ve mě vyvolá starou boplest z toho jak jsem vyrůstal mezi elfy, ale snažím se uklidnit. Z celé této jeskyně se mi chce brečet. Nechi tu být. Uvědomuji si že místnost je slepá a přitom být slepá úplně nemůže protože tu nikdy není onen nekromant po kterém jdeme. Přesto jsou mé myšlenky tak tochu nesourodé. Tellchar požádá Tasse aby prohledal místnost, Delph si stále stěžuje, trpaslík mu řekne aby se stáhl a bojoval jen pokud to bude nutné ale ve mě vře krev. Chci vykřičet všechno to co mám v sobě, ale nechci na sebe upoutávat pozornost.
Založím šíp, stejně už mi klouzal v ruce jak jsem se zpotil.
Luk si hodím přes rameno. Chtěl bych něco udělat, jen kdybych věděl co. Přijdu k Delphovi blíže. Až nyní si všimnu že není čistokrevný elf. Přes to že jsem k němu byl zpočátku nedůvěřivý a vlastně ještě stále jsem, pocítím náhle sympatie k tomutu muži.
Ten má alespoň elfí jméno. Já vím že mám jméno po svém lidském otci a že je to to jediné co mi po něm zůstalo, ale stejně. Proč jen budu muset věčně někomu závidět...
Nemusíš závidět. Je třeba se s tím umět vyrovnat.
Vyrvonat... Copak to jde?
Musí to jít.
Potřesu hlavou a zažeu tak chmurné myšlenky.
"Teď ti pomoci nemohu, nemám nic co léčí rány... Snad naleznu venku později zase nějaké byliny ale pro teď nemám nic. Něco pro tebe ale udělat mohu..." řeknu mu. Můj hlas se třese a ve tváři jsem rudý. Z batohu ale jistými pohyby vytáhnu ze svých zásob, které byli ve městě nakoupené čerstvé i trvanlivé cibuli.
"Cibule pomáhá proti popáleninám. Není to lék, ale stiší to tvou bolest." vysvětluji mu konejšivým hlasem.
Poté utrhnu rukáv z košile a rozřežu jej dýkou. Cibuli nakrájím apřiložím na obvaz, který začnu Delphovi omotávat na popálené ruce.

decentně kývnu. Pak mě něco napadne. V minulosti jsme se občas pohyboval ve společnosti cohledala vchody tam kde se zdály že žádné nejsou. Párkrát jsem u nich stál na stráži, aby je nikdo nerušil a občas slyšel vyprávět nad ránem když se vraceli. Vzal jsem dýku a rukojetí začal poklepávat na zeď. Uši co nejvíce nastažím a snažím se zachytit změnu ve zvuku, kterou vydává dýka o zeď.