Ještě než Tellchar zaútočí , zaskřehotá ghúl :
Co chcete v panství pána Zega ? Mám vám nabídnout volný odchod z těchto kobek za váš život . Pán vám tímto chce ušetřit životy neboť nepotřebuje vaše žití ... Odejděte !
Stojí stále ve střehu a čeká na váše reakce či výpad ...

Nevěřícně se podívám na Kristiána..
To, že vystřelil po ghůlovi, by mě nevadilo, ale proč se mu za to omlouvám, tak to sem opravdu nepochopil..
Ghůl slouží svému pánovi. A ten kdo oživuje mrtvé a způsobuje jejich duším muka si nezaslouží žádné slitování! Nemrtvý nemůže být hodný. Ne ten, který slouží svému pánovi.
Kdyby byl volným nemrtvým, tak by byl na 99% zlý, ale byla by nějaká možnost.. Takto není!

Postavím se ghůlovi. Očekávám nějakou lest. Nebo možná kryje ústup svého pána.. Každopádně ho musím zabít.
Ještě než zaútočím, podívám se na strop, jestli v tom neni nějaká čertovina a prohlídnu zem před ghůlem..

Vystoupím za osttaními a marně se snažím ze středu skupinky rozhlédnout po místnosti. Naštvaně tedy vyčkávám. Avšak vystřelená rána se v tom tichu nedá přeslechnout.
Raději proto uchopím pevněji svou hůl a v hlavě probírám již naučená zaklínadla.

Ono to mluví... Nebo se to snaží... Pane bože...
Hrkne ve mě. Rychle se uklidním a trochu i roztřesu strachem.
Snad jsem něco nepokazil... Kruci copak neumím přemýšlet? Není to má věc velí tu Tellchar! Muisím se ovládat. Musím se plně ovládat! Od teď už žádné chyby. Ale...
Všechno se mi slévá. Trochu zavrávorám ale pak získám ztracenou rovnováhu. Pokud bych předtím dokázal něco říct tak teď jsem všechna slova spolkl.
No tak teď jsem teda zničil všechno co jsem moh.
Horkost se mi vlévá do tváří. Svět kolem je bláznivý. Všechno mi tak bláznivé připadá.
Nemám dost odvahy se rozhlédnout. Nemám dost odvahy něco někomu říct...
Zachoval ses nerozvážně. Musíš nést důsledky...
Zase ten rozpor. Je to zpátky a já mám sto chutí utéct ven, ale neudělám to.
"Omlouvám se...", hlesnu tiše se zrakem upřeným na ghůla...

Chvilku ghúla pozorujete a pak jako první ,aniž něco řekne , ze vzteku vystřelí Kristián. Možná ale právě ze vzteku či přílišného rozrušení jeho šíp ghúla mine a roztříští se o kamennou stěnu . Ghúl sebou trhne a zasyší cosi nesrozumitelně ...

Nejen že šotek nakoukl dovnitř, ale když pak vejdeme tak v té velké místnosti narazíme i na ghůla s mečem. Neútočí. Jen tam tak stojí a vypadá že čeká.
Nevím co mám dělat. S nemrtvými se podle knih co jsem četl mluvit nedá. Přesto je zvláštní že neútočí. Ne že by mi to tak vadilo. Trpaslík to k němu má docela daleko ale nerad bych naštval toho koho brání tedy nekromancera. Neumím si jinak vysvětlit proč by tu tak stál.
Jenže má nervozita zvítězí. Celé tohle podzemí mi nahání husí kůži a teď ještě hrozí že ztratíme Lordenwie.
Při vzpomínce na ni napřáhnu luk a vystřelím po ghůlovi...

Šotek první nahledne do mistnosti , ale ta neni jeste ozarena , proto nevidí celou místnost , ale pouze část . V nic není . Až když vejdete dovnitř a prozáří světla lucerny ji celou , můžetet si ji pořádně prohlédnout. Je přes deset sáhů dlouhá a stejně tak široká . A co více v levém koutě stojí ghúl s napřeženým širokým mečem , ale neútočí. Je pouze v obranné pozici a čeká na váš čin .

Jdu za Tellcharem. Stále jsem se nedozvěděl co se stalo. Tuším že něco s Lordenwie. Vzpomenu si na to jak jsem ji poprvé viděl když se stejně jako já přidávala k této družině. Přeci jen není to taková doba.
Co bude teď? Zemře? ptám se sám sbe a bojím se odpovědět.
Budu se muset zlepšit, abych příště mohl více pomoci. To byl stejně hloupí nápad pokoušet se střílet ve tmě přes dva trpaslíky..., řeknu si když si vzpomenu jak brouk zápasil s Tellcharem.
Projdeme chodbou a projdeme až k další místnosti, která vypadá že by mohla být důležitá, nebo alespoň větší.
Malý šotek poblíž vypísknul u té minulé malé místnůstky a já se bojím co udělá nyní. Přijde mi jeho chování nevyzpytatelné a nezodpovědné. Vlastně mě trochu děsí a přesto mi imponuje jak dokáže být bezstarostný.
Zastavím se a připravím svůj luk. Tuším že v místnosti to nebude tak jednoduché.

O okamžiku, když jsme sestoupili do podzemí vypadám znuděne nebo dokonce zklamaně. Že jsem s nima vůbec chodil, ani lucernu mi nedají. Přitom jsem mohl jít napřed zjistit, že tam ten přerostlej mravnec je. teď ještě abych čekal, než ho uplácají... Nahlas si povzdechnu čekám než se zase vydáme dál.
Pak cestou do další chodby procházíme místností kde do srandovně zapáchá. "Hele tady to smrdí, jako by se tu ty brouci křížili hehe, jako u nemytých goblinů"
Pronesu možná až moc nahlas svým vysokým pronikavím hláskem a zvonivě se zasměju.
To už však pokračujeme k další místnosti a já tentokráte vyrazím dopředu. Sice rychle, přesto se však snažím našlapovat zlehka a opatrně.oči i uši mám naťopkách, připraven k úskoku nebo výskoku, kdyby se přede mnou najednou něco vynořilo z tmy. když dorazím k ústí, zastavím se a chvilku naslouchám, pak se přikrčím zemi a dovolím si nahlédnout za roh...

V okamžiku, kdy se brouk odebere do hmyzího nebe, zruším ochrané kouzlo, kterým jsem se jen pro jistotu chránil. Nymphe a Strygg ji odnesli pryč, nahoru do chrámové lodě.
Já mezitím, než se ti dva vrátí řeknu ostatním:
"Myslím, že už ji nic nezachrání... zřejmě ji ten brouk nějak paralyzoval nebo otrávil a nebyla tak odolná jak tady Tellchar.Trpaslíci maji tuhý kořínek."
Koukám na vás všechny co tu stojíte blízko místa, kde jsme s Lilien odpravili brouka. Nakonec se podívám na Tellchara, trochu starostlivě, ale tuším, že mu nic není a stejně by to nepřiznal, dokud se odtud nedostanem...
"Až půjdem odtud pryč, vezmeme ji. nebo její tělo zpět. Doufejme, že tam bude..."
A nebudee muset zabít členku vlastní družiny po tom, co už byla jednou mrtvá...
"Tak popojdeme, a všichni buďte bdělí..."
Může tu být víc takových překvapení a ještě horších..."
popoženu všechny slovně dál, když se vrátí Strygg a Fea. Opět se držím za Tellcharem, jak proto, že mne tak kryje, tak proto, abych ho mohl případně podpořit magií, jak si přál...