Jak tak stojím, vesměs připravena k boji a čekám než se ostaní dohodnou, všimnu si otisku podivné stopy kousek ode mě.

Téměř celou noc pršelo, tak je zem mokrá. Napadne mě, že jestliže po ránu začalo pršet jen lehce, tak stopa, kterou vidím, tady nemůže být dlouho, jinak by ji kapky deště smyly.

S lukem v ruce poodejdu o kousek dál a přičupnu k ní.
Zkoumám hloubku, která by prozradila váhu toho, kdo ji tady zanechal, velikost, která prozradí přibližnou výšku a podobně.

Soustředím se a snažím se vyčíst, co nejvíce. KOukám zda jich neuvidím více.
Že mě to nenapadlo dříve! A to si říkáš hraničář.
Zlobím se sama na sebe.
Byla jsem zvyklá, že stopy zajišťoval Narmo a zřejmě jsem tak nějak zpohodlněla.

Ještě svým přátelům nic neříkám, chci si být opravdu jista, že to, co zjistím, bude mít nějaký význam.

Murmeo je Alchymista..., ta slova mi zní v mysli jako ortel soudce, který mne právě odsoudil k trestu smrti.
Jasně tak proto! To jsem si mohl myslet. Byl jsem slepí když jsem si toho nevšiml. Jasně že mě nepotřebují...", prolétne mi hlavou a můj pohled se změní na zlostný i když se ze všch sil snažím udržet si chlad ve tváři. Nikdy jsem se ale neuměl přetvařovat a trak mi to nejde ani nyní. Vyslechnu i druhou část toho co Tellchar povídá a vzdorovitě mu opětuji pohled.
Nemám šanci se jim vyrovnat všechno je zbytečné. Všechno... Nenávidím je... Nenávidím.
Nenávidět můžeš jen sebe.
Jo jasně. Taky my to mohl Murmeo říct a ne abych se to dozvěděl takhle!
A ptal ses?
Vypadal snad jako alchymista?
A ty tak vypadáš?
Choval se jako přítel ale ve skutečnosti...
Ve skutečnosti ti nabýdl pomocnou ruku a tys ji nepřijal!
Dívám se na ostatní a je mi tak trochu na omdlení. Nevím jestli se mi ruce třesou zlobou, hořkým poznáním a nebo jen nervozitou, která z toho pramení.
Uklidni se a začni přemýšlet., začnu zhluboka dýchat a sklopím hlavu.
Musíš vědět co chceš než do něčeho vlítneš po hlavě a ty to nevíš...
Tak co? Co mám dělat?
Zvolit si cíl a za tím jít.
Cíl? Já mám cíl...
Musíš si ale zvolit cíl, který zamýšlíš s touto družinou. Čeho chceš zde dosáhnout. Kdybys poslouchal věděl bys že tě berou stejně jako každého jiného z družiny. Nemusíš jim nic dokazovat.
To vidím! Dívají se na mě jako bych byl já nevím co...
Jsi mladší než kdokoliv z nich. Tedy na svůj věk.
No a?
Mají o tebe strach.
Takhle vypadá, když o někoho mají strach? Pche!
Jsi zaslepený. Nyní bys ale měl odpovědět. Tak jak... Ccheš jít s nimi?
Třeba... Mě už je to všechno jedno. Proč by ostatně nemělo být? Stejně na ničem nezáleží. Čím dřív to skončí tím líp. Himring tam půjde, Tellchar tam půjde a Murmeo taky. I kdybych nechtěl tak teď už musím.
Bojíš se?
Jo... Ale to jim říct nemůžu. Oni strach nem,ají a tak já taky nesmím.
Takže?
Půjdu., rozhodnu se nakonec po dlouhém vnitřním boji, který pro ostatní byl patrný jen mým těžkým dechem a sklopenou hlavou.
"Když jdete vy tak já taky.", řeknu nakonec a odtažitě se podívám na Tellchara s Himringem. Pak se podívám na Murmea. jakýmsi uraženým pohledem.
Proč jsi mi nic neřekl...?, chtěl bych se ptát, ale má ústa zůstanou němá...

S taseným mečem vyslechnu vše co bylo řečeno. Na otázku Tellchara odpovídám.

Za mě ano, Tellchare. Jak jsem již jednou řekl. Věřím ti, že víš co děláš a dovolím ti, aby jsi vedl naše kroky a byl první a poslední co kostlivci spatří.

S rázným slovem dokončím větu a čekám na vyjádření ostatních, přičemž mi oči plují pohledem na každého z družiny.
Možná jsem jen alchymista, ale i tak je ve mě velký kus trpaslíka, který nedá svou kůži lacino.

ROzhlížím se po okolí a zkouším odhadnnout, v jakém terénu jsme se to ocitli.
Celkově se snažím vnímat změny prostředí, kterých jsem za naší cestu poznala nepočítaně.

Teď už se, ale soustředím na Himrigova slova.
Pozorně je vyslechnu a pak poslouchám i návrh Tellchara, na kterého se pak podívám a klidným hlasem povím:


Myslím drahý příteli, že není cesty zpět a bylo by nelogické někam se vracet.
Vlastně ta dávka tajemna a nepoznaného mě láká čím dál více.
Usměju se na něj a dodám.
Můj luk vám snad poslouží. řeknu, sesunu svou zbraň ze zad.
Pokud dovolíte, jistila bych vás lukem. Přece jen s mečem tolik obratná nejsem.
Dopovím, podívám se na ostatní a připravím se k boji.

Po svém krátkém proslovu se znovu chopím slova..
Himringu chtěl jsem tuhle otázku vyřešit dřív, ale Bosonožka mě vyrušil.. Nepochopil jsi to, co jsem říkal ve vesnici..
Vlídným pohledem přejedu celou družinu..
Každý člen našeho uskupení má stejná práva a jeho hlas má stejnou autoritu. Je jedno jak dlouho s námi putujete..
Pohled se zastaví na Kristiánovi, pak přejde na Lilien a postupně na všehcny "nově" příchozí..
Pokud někdo z vás nechce jít proti nekromantovi, tak nepůjdeme nikdo. Mé pohnutky jsou jiné než vaše. Vede mě zaslepená touha konat dobro, ale neohrozím pro ni životy svých druhů, pokud s tím sami nebudou souhlasit..
Odmlčím se pohledem do Himringových chladných očí..
Přejete si opravdu všichni zůčastnit se tohoto nebezpečného podniku?

S lehkým smutným povzdechem si dojdu sebrat pár věcí, které mi zbyli.
Co jsi čekala? přece nemůžeš věřit tomu, že by si tě najednou začli všímat a poslouchat tě! Meleš nesmysli jako mlýn. Tohle nikoho nezajímá.
Vnitřní hlas mě dobíjí stále více a má nálada klesá hluboko pod bod mrazu.
Připojím se k ostatním a ani jednou nezvednu pohled od špiček svých bot. Celou dobu mlčím a v ruce nervózně třímám svou hůl.

Vyslechnu si Murmea i Himringa..
Bez startegie se neobejde dobrý útok,, to je pravda., a proto také menší plán mám.. Pokud jde Himringu o to, kdo bude dělat bijce, tak jedině já. Murmeo je alchymista. Pokud by mi nějaký hraničář kryl záda, tak bych se nezlobil, ale nikdo jiný tady neni stavěný na pořádnou vřavu. Proto já budu vašim nárazníkem! Pokud jde o trumfy, tak já mám taky jeden v kapse. Nepoužívej na mě neviditelnost, spíše možná rychlost. Dostanu se nekromantovi do zad jiným způsobem.. Věřte mi..
Na chvilku se odmlčím..
Celé to bude asi velká improvizace. Měli by jsme se co nejtišeji a v utajení dostat co nejdále. Až selže utajování půjde jen o to, se probít co nejdříve k nekromantovi. Nechci aby nám uprchl..Pak už to nechte na mně. Pokusím se ho zabít co nejdříve a pak se postarat o jeho služebníky

Himring mi odpověděl a já nevím co říct.
"Radši bych byl člověk. Mohl bych žít se svým otcem. Nejraději bych se nikdy nenarodil.", zašeptám...
Má pravdu. Musíš se k nim chovat trochu sebejistěji. Oni opravdu nemohou čekat.
Jo jasně nemohou čekat. Krev že ne ní voda? Pche... Zrovna od něj to sedí. Kéž bych je nikdy nepotkal!, pomyslím si hořce a nechám kouzelníka odejít. Hodím si na záda batoh a připravím si luk a šípy, k pasu připnu opasek s dýkami a hvězdicí.
Copak snad mohu dělat něco jiného? Vždyť je to jedno. Jdeme zabíjet nějaké nemrtvé a nekromancera. Úžasný. Stejně při tom všichni umřeme tak je to jedno ne?! Copak se chovám jako sluha? Prej že když se tak budu chovat bude se podle toho chovat on ke mě. Fajn tak jo! A jak se asi mám chovat?
Jsou tvými přáteli, ne pány.
Jo jasně. Tak jestli takhle vypadá přátelství tak o něj nestojím!
Kdyby sis alespoň už přestal lhát...
Konečně stojím připraven. Opřu se o okno a chvíli dýchám. Potřebuju dýchat abych zadržel přicházející pláč.
Tak fajn. Tohle beru jako vyhlášení války. Já žádnej sluha nejsem, jasný?! A dokážu vám to. Vám všem. Ještě budete koukat!, zachmuřím se. Tolik mi na nich záleží až je začínám tak torchu i nenávidět. Nerozumím svým pocitům, které se mění co chvíli.
Dospívání je strašný...

Nakonec vyrazíme na cestu. Ještě věnuji Himringovi vzpurný pohled. Zasáhl svými slovy příliš hluboko. Cesta neni až tak dlouhá, ale i tak mi tak připadá. Konečně stojíme na místě a Himring oznámí svou strategii.
"Mám svůj luk.", řeknu mu a sejmu svou zbraň ze zad. Je to jen krátký luk, ale musím tomu kouzelníkovi dokázat že jsem dostatečně samostatný.
Opět mu věnuji příkrý pohled. Ne že bych chtěl být příkrý, ale rozhodl jsem se dívat se na ostatní pohledem: Dejte mi pokoj.
Tak nějak doufám že mi to pomůže. Už nechci být v jejich očích chlapcem a tak jsem se rozhodl skrývat své pocity.
Když může Himring tak já taky!

Zbalím si všechny své věci. Houni však nechám tu, neoředpokládám, že bychom spali někde venku. za to si přes sebe hodím svůj plášť a přitáhnu siho k tělu. Přes něj hodím tornu, ve které mám nějaké ezbytnosti včetně nějakéých elixírů. Pak na mne promluví Kristián, opět celý roztřesený, koktavým hlasem. Já se prudce otočím, oči mi stále planou chladným hněvem.
Mírni se, víš, že ten chlapec je plachý a stále nesvůj, i když už s námi nějakou dobu puteje... co že to říkal během porady o těch surovinách... určitě si zase myslí, že jsme ho všichni ignorovali... musím mu to vysvětlit.

"No jistě že to zkoušel, poznám, když miněkdo šmátrá v kapsách. nesnáším je, lapky.Tenhle se z toho pro zatím vykecal."
Pronesu škrábavím hlasem. Pak má tvář trochu změkne, jako když taje sníh:
"K té poradě, Kristiane: Vím, že chceš být moc užitečný a dokázat, že něco umíš. Ale my si nemužeme dovolit čekat, až nasbíráš suroviny a vyrobíš z nich něco. I tohle zdržení s nemrtvími nás může v celkovém účtování naší výpravy mrzet. Ale nemysli si, že nám nebudeš bez lektvarů a jiných věcí užitečný. Už jsi jednou prokázal, že jsi dost obratný. Pamatuješ si na tu lávku? Navíc je v tobě elfí krev a krev, to není voda. měl by si to zkusit s lukem."
Pak nasadím opět přísný výraz:
"A podruhé a naposled ti říkám: nevykej nám. Pokud se sám budeš chovat jako něco podřadného, jako sluha nebo otrok, je to tvoje volba a já se tak k tobě budu chovat. Pokud si vážíš své cti, chovej se k nám jako k osbě rovným a ostatní i já s tebou budu jednat jako s každým v této družině."

To je poslední co mám nyní k mladému půlelfovi. Pak vyjdu ven z chatrče a čekám až se schromáždí ostatní. Zakrslého šotka nespouštím vůbec z očí a celou cestu ke hřbitovu ho mám na dohled. přesto my však hlavou letí různé možnosti, co dělat v jaké situaci, až nakonec zřejmě dojdem na místo.
Pokývám hlavou když promluví Murmëa:
"On má pravdu, Tellchare.Musíme vědět co dělat..A já mám návrh. Ty a Murmëa budete bijci, ostatně víme, že v tom jste nepřekonatelní. budete drtit co vám přijde do cesty. s vámi by měla jít jedna z našich hraničářek, Taky se celekm umí ohánět mečem. Mladý Kristián by si od té, co bude s mečem měl půjčit luk a s ostatními hraničářkami nám dělat střeleckou podporu. Já s Lilien se zapojíme v případě, kdy bude nutná podpora magie. Já se budu snažit nekouzlit, dokud to půjde. Budu takový malý trumf, pro případ, že narazíme na nekromanta. A teď poslouchej dobře, Tellchare., protože pokud na něho opravdu narazíme, budeš naší záchranou. Znám jedno kouzlo, které tě dokže zneviditelnit. Pokud se setkáme s nekromancerem, já jej na tebe sešlu. Nikdo tě potom neuvidí. Toho ty musíš využít a dostat se za nekromanta a sejmout ho zezadu.Ale pamatuj! Budeš mít jenom jeden pokus. Kouzlo účinkuje jen do té doby, než promluvíš, nebo než na někoho zaútočíš. V tom okamžiku, kdy se prozradíš řečí, nebo útokem stáváš se pro všechny normáně viditelný. Je to jasné?

Mluvím celou dobu k mistr tellcharovi, ale nakonec přejedu zrakem vís všechny, protože jsem mluvil o každém z naší družiny a týká se to všech, života každého z nás. je proto důležité, abychom se drželi při sobě a všichni věděli co máme dělat.
"A ty Tasslehoffe, snaž se co nejméně zavazet. Drž se někde v zadu. Jestli budeme potřebovat poradit kudy kam, nebo tvojé nenechavé prsty, přijde na tebe řada."

Mám 20 minut, skvělé. Vydám se s proudem myšlenek do chalupy kde jsem spal.

Co nás krupaj asi čeká. Měl bych se dobře připravit, překontrolovat výzbroj a na nic nezapomenout. Přibližně s těmito myšlenkami si poupravím koženou zbroj a vezmu si osušený plášť. Poberu si věci, velký kožený vak a nějaké to jídlo, které jsem měl vytažno. Upravím si meč u pasu. Vydám se na zápraží a čekám na ostatní.

Poté co se všichni vydáme na cestu jsem rozmrzelý nad deštěm, ale přeci jenom mě nemůže nějaký déšť nějak zvlášť dostat.

Jakmile dojdeme k domku zastavím se. Rozhlédnu se a promluvím k ostatním. Zatím to nevypadá nějak zlášť jinak než obyčejný hřbitov. Ale jsem si jist, že brzy se ukáže opak. Domluvím a sklonim mírně hlavu. To jsme zase v prekérní šlamastice.

Opatrně vytáhnu svůj svou zbraň před sebe a promluvím k Tellcharovi. Tak co brašule, hádám že jsi připraven provětrat sekérečku. Ba se ale bojím, že bez pořádného rozmyšlení o stratégii bychom neměli nikam lézt. Myslím, že jste o tom s Himringem po cestě dost popřemýšleli. Takže jak a co teď?